Č. 5936.

Župy. — Cesty. — Administrativní řízení (Slovensko): * Ustanovení § 2 vl. nař. č. 385/1922, pokud stanoví, že ve věcech, v nichž podle právního stavu plativšího před 1. lednem 1923 rozhodoval v I. stolici podžupan (župan) a v II. a poslední stolici administrativní výbor, rozhoduje počínaje dnem 1. ledna 1923 v případech, že rozhodnutí I. stolice bylo vydáno před tímto dnem, v II. a poslední stolici ministerstvo, není kryto zákonem.
(Nález ze dne 8. října 1926 č. 19145.)
Věc: Firma .... v D. (adv. Dr. Arn. Urban z Prahy) proti ministerstvu veřejných prací stran odmítnutí odvolání ve věci příspěvku na vicinální cesty.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Rozhodnutím z 21. listopadu 1922 vyslovil župan býv. župy komárenské na základě § 36 zák. čl. I : 1890, že pojímá do okruhu interesentů na vicinální cestě .... jednak obec ..., jednak stěžující si akciovou společnost; zároveň stanovil župan percentuelní příspěvek jednotlivých interesentů k nákladům spojených se stavbou, udržováním a správou této vicinální cesty; příspěvek stěžující si společnosti stanovil župan 22%. K rozhodnutí bylo připojeno právní poučení, že lze proti němu podati odvolání do 15 dnů.
Do rozhodnutí županova podala st-lka odvolání. Nař. rozhodnutím odmítl žal. úřad odvolání jako opožděně podané z těchto důvodů: rozhodnutí županovo bylo st-lce doručeno dne 24. prosince 1922; odvolání bylo podáno dne 8. ledna 1923, tudíž sice včas u okr. úřadu v Komárně, bylo předloženo župnímu úřadu v Bratislavě, u něhož mělo býti podle §u 5 zák. čl. XX : 1901 a ve smyslu § 2 vl. nař. č. 385 z r. 1922 bezprostředně podáno, teprve zprávou okr. úřadu z 10. ledna 1923, tudíž zřejmě po uplynutí předepsané 15denní lhůty odvolací. Maje rozhodovati o stížnosti na toto rozhodnutí, musel se nss nejprve z povinnosti úřední zabývati otázkou, byl-li žal. úřad v daném případě příslušným vydati nař. rozhodnutí. V tomto směru dospěl pak soud k těmto závěrům:
Jest nesporno, že rozhodnutí županovo bylo st-lce doručeno dne 24. prosince 1922, tedy před 1. lednem 1923, kdy na Slov. nabyl účinnosti zákon z 29. února 1920 č. 126 Sb. o zřízení župních a okr. úřadů (arg. čl. 1 a 2 tohoto zákona a §§ 1 a 2 vl. nař. z 26. října 1922 č. 310 Sb.). Dále jest nesporno, že odvolání ze zmíněného rozhodnutí županova bylo podáno teprve po 1. lednu 1923. Zmíněné rozhodnutí županovo obsahovalo jednak výrok o tom, že se určité obce, jakož i stěžující si akciová společnost, pojímají do okruhu zájemníků povinných přispívati k nákladům spojeným se stavbou, udržováním a správou vicinální cesty, jednak pak výrok o výši příspěvků těchto zájemníků. Vydávaje zmíněné rozhodnutí, vykonával župan pravomoc, která podle ustanovení odst.
3. § 36 zák. čl. I : 1890 příslušela v I. stolici podžupanovi.
Podle odst. 7. § 36 zák. čl. I : 1890 jest z rozhodnutí, jež ve věcech tohoto druhu vydal v I. stolici podžupan, přípustnými odvolání k adm. výboru, a v případě, že rozhodnutí adm. výboru není shodným s rozhodnutím podžupana, jest z rozhodnutí adm. výboru přípustným ještě další odvolání k ministerstvu. Tento pořad stolic správních byl však modifikován zák. čl. XXVI : 1896 o býv. uh. ss. Jak patrno z ustanovení § 63 č. 2 a § 20 tohoto zákona byly tímto zákonem věci spadající pod ustanovení odst. 3. § 36 zák. čl. I : 1890 vůbec vyloučeny z kompetence ministr, a rozhodoval pak v těchto věcech jako II. a poslední stolice správní adm. výbor, jehož rozhodnutí bylo lze naříkati již pouze stížností k býv. uh. ss.
Tento právní stav, který platil na Slov. také v době, kdy Slov. stalo se součástí republiky čsl., doznal za vlády republiky čsl. nejprve změny potud, že na místo býv. uh. ss nastoupil nss, zřízený zákonem z 2. listopadu 1918 č. 3 Sb., a že na místo podžupana nastoupil župan v důsledku správní organisace, provedené na základě § 14 zák. z 10. prosince 1918 č. 64 Sb.
Podle právního stavu, který platil na Slov. za účinnosti cit. zákona o zřízení nss-u a za účinnosti cit. zák. č. 64 z r. 1918 až do dne 1. ledna 1923, rozhodoval tedy ve věcech spadajících pod ustanovení odst. 3. § 36 zák. čl. 1 : 1890 v I. stolici župan a v II. a poslední stolici adm. výbor, do jehož rozhodnutí byla pak již přípustnou pouze stížnost k nss-u. Ministerstvo nebylo tedy podle posléz vylíčeného právního stavu v době před 1. lednem 1923 vůbec instancí v těchto věcech.
Další změna v pořadí stolic správních v těchto věcech nastala dnem 1. ledna 1923, kdy, jak svrchu bylo uvedeno, nabyl na Slov. účinnosti zákon župní č. 126 z r. 1920. Tento zákon stanoví totiž v § 6 zásadu, že na nové župní úřady přechází veškerá působnost, která dosud příslušela komitátům, jejich orgánům a správním výborům. Podle zásady vyslovené v § 6 žup. zák. přešla tudíž dnem 1. ledna 1923 na nové župní úřady také jak pravomoc, která ve věcech spadajících pod ustanovení odst. 3. § 36 zák. čl. I : 1890 příslušela před 1. lednem 1923 v I. stolici podžupanovi (županovi), tak i pravomoc, která v těchto věcech příslušela před 1. lednem 1923 v II. a poslední stolici adm. výboru. Výjimku z této zásady stanoví předpis § 1 B č. 2 první věta vl. nař. z 22. prosince 1922 č. 385 Sb., které bylo vydáno na základě odstavce1 § 8 žup. zák. a které nabylo účinnosti současně se zákonem župním (arg. § 3 tohoto nař.). Podle § 1 B č. 2 první věty tohoto nař. přenáší se totiž působnost, která náležela v I. stolici podžupanovi ve věcech spadajících pod ustanovení odst. 3 § 36 zák. čl. I : 1890 a která ve smyslu § 6 žup. zákona přísluší župnímu úřadu, na nové okr. úřady, pokud jde o vicinální cestu vedoucí jen na území jednoho okresu. Toto ustanovení § 1 B č. 2 první věta cit. nařízení č. 385 z r. 1922 nemá však v dnešním sporu vůbec významu již proto, že toto ustanovení upravuje zřejmě pouze kompetenci úřadu I. stolice, a to pouze v případech, kdy rozhodnutí I. stolice v uvedených věcech vydává se za účinnosti žup. zákona.
Zákon župní nemá vůbec ustanovení přechodných o tom, které úřady jsou povolány rozhodovati za účinnosti tohoto zákona o odvoláních, jež byla ve věcech, v nichž podle právního stavu plativšího před 1. lednem 1923 rozhodoval v I. stolici podžupan (župan) a v II. a poslední stolici adm. výbor, podána teprve za účinnosti tohoto zákona z rozhodnutí podžupanova (županova) vydaného již před účinností tohoto zákona.
Ze zákona župního nelze také dovoditi, že by úřadem povolaným rozhodovati o takovýchto odvoláních za účinnosti župního zákona bylo ministerstvo. Kompetenci min. k rozhodování o těchto odvoláních nelze však dovoditi ani z jiné právní normy a zejména nikoliv z ustanovení § 2 vl. nař. z 22. prosince 1922 č. 385 Sb., v němž se stanoví, že záležitosti v den účinnosti tohoto nař. již podané a projednávané vyřídí se podle dosavadních předpisů, následkem čehož »ve věcech«, v nichž »druhostupňové« rozhodování bylo vyhrazeno adm. výboru, rozhoduje v druhém a konečném stupni příslušné ministerstvo.
Toto nařízení bylo, jak se uvádí výslovně v jeho nadpisu i v jeho § 1 vydáno na základě odstavce 1 § 8 žup. zákona. Odstavec 1 § 8 žup. zákona obsahuje však pouze zmocnění provésti nařízením — v 5 letech účinosti tohoto zákona — určité v bodech 1 až 3 taxative vypočtené, přesuny v kompetenci určitých orgánů nové župní správy, totiž jednak přesuny věcné kompetence s okr. úřadů na župní úřady nebo naopak (bod 1) a dále přesuny věcné kompetence s okr. výborů na župní zastupitelstva neb naopak (bod 2) a jednak přesuny místní kompetence s několika župních úřadů na jediný župní úřad nebo přesuny místní kompetence s několika župních zastupitelstev na jediné župní zastupitelstvo (bod 3). Podle odst. 1 § 3 žup. zákona nelze tedy nařízením prováděti přesuny kompetence s orgánů nové župní správy na ministerstvo.
Tyto posléz zmíněné přesuny kompetenční bylo by ovšem lze provésti nařízením vydaným ve smyslu ustanovení odst. 2 § 8 žup. zákona, totiž nařízení vydaným na základě zvláštního zákonného zmocnění, t. j. tedy na základě zmocnění, které bylo vládě uděleno jiným zákonem než zákonem župním.
Pokud tedy § 2 vl. nař. č. 385/1922 stanoví, že ve věcech, v nichž podle právního stavu, plativšího před 1. lednem 1923, rozhodoval v I. stolici podžupan (župan) a v II. a poslední stolici adm. výbor, rozhoduje, počínaje dnem 1. ledna 1923 v případech, že rozhodnutí I. stolice bylo vydáno před tímto dnem, v II. a poslední stolici ministerstvo, není ustanovení § 2 cit. nař. kryto zákonem, na jehož základě bylo vydáno, totiž ustanovením odst. 1 § 8 zákona žup. (srovnej § 55 ústavní listiny), jest v tomto směru neplatným a nemůže tudíž tvořiti právní základ pro kompetenci ministerstva.
Nemá-li tedy, jak svrchu uvedeno, župní zákon přechodných ustanovení o tom, které úřady jsou za účinosti žup. zákona povolány rozhodovati o odvoláních, jež ve věcech spadajících pod ustanovení odst. 3. § 36 zák. čl. I : 1890 byla teprve za účinnosti žup. zákona podána z rozhodnutí vydaných před účinností tohoto zák. v I. stolici podžupanem (županem), a nelze-li, jak právě vyloženo, pokládati za úřad příslušný k rozhodování o takovýchto odvoláních za účinnosti žup. zákona ani ministerstvo, pak nutno vzhledem k zásadě vyslovené v § 6 zákona žup., podle níž přechází dnem 1. ledna 1923 na nové župní úřady jak pravomoc t>2
podžupana (župana), tak i pravomoc adm. výboru, nutně dospěti k závěru, že za účinnosti župního zákona není vůbec úřadu správního, který by byl příslušným rozhodovati o takovýchto odvoláních. Z toho plyne však dále, že za účinnosti župního zákona jsou odvolání z rozhodnutí podžupana (župana), jež byla ve věcech spadajících pod ustanovení odstavce 3. § 36 zák. čl. I : 1890 vydána před účinností župního zákona, vůbec nepřípustnými opravnými prostředky, neboť rozhodnutí ta stala se v důsledku změny pořadí stolic správních, provedené § 6 zákona žup., konečnými rozhodnutími ve smyslu § 5 zák. o ss.
Bylo tudíž také odvolání, jež podala st-lka po 1. lednu 1923, tedy již za účinnosti žup. zákona, z rozhodnutí župana býv. župy komárenské, nepřípustným opravným prostředkem.
Pak nebyl však žal. úřad — min. veř. prací — vůbec kompetentním zabývati se otázkou, bylo-li odvolání st-lčino podáno včas čili nic, nýbrž mohl pouze vysloviti, že odvolání to jest za účinnosti župního zákona vůbec nepřípustným opravným prostředkem a odvolání z tohoto důvodu odmítnouti, při čemž měl ovšem — jakožto centrální úřad ve věcech silničních, týkajících se Slov. (srovnej § 9 odst. 2 zák. z 22. března 1920 č. 210 Sb.) — přihlédnouti k tomu, že st-lka podala odvolání, řídíc se právním poučením, jež bylo připojeno k rozhodnutí županovu, že totiž jest do rozhodnutí županova ještě přípustným další opravný prostředek v cestě správní; toto poučení odpovídalo sice právnímu stavu, plativšímu v době vydání rozhodnutí županova, avšak nebylo v souhlasu s právním stavem, který platil v době, kdy bylo odvolání podáno, jakož i v době, kdy žal. úřad vydal nař. rozhodnutí; toto právní poučení měl žal. úřad z moci úřední zrušiti.
Žal. úřad však tento postup nezachoval, vycházeje zřejmě z právního názoru, že za účinnosti žup. zákona jest min. kompetentním rozhodovati o odvolání st-lčině, a tudíž také zkoumati včasnost podání tohoto odvolání. Tento právní názor jest však, jak plyne z hořejších úvah, mylným.
Pro tento mylný právní názor bylo nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7
zák. o ss.
Nss nemohl ovšem v daném případě podrobiti své kognice rozhodnutí župana býv. župy komárenské z 21. listopadu 1922, proti němuž stížnost rovněž směřuje, neboť stížnost, pokud právě brojí proti rozhodnutí županovu, jest podle § 14. zák. o ss podána zřejmě opožděně. Soudu však bylo přihlédnouti k tomu, že st-lka nepodala do rozhodnutí županova včas stížnost k tomuto soudu, řídíc se svrchu zmíněným právním poučením připojeným k rozhodnutí županovu. Z tohoto právního poučení, o němž bylo svrchu jednáno, nemůže však st-lce vzejíti právní újma. Ježto pak žal. úřad toto právní poučení nezrušil, bude mu nyní náležeti, aby, prováděje ve smyslu § 7 zák. o ss tento nález, učinil opatření, aby rozhodnutí županovo z 21. listopadu 1922 bylo st-lce znovu doručeno a tak jí umožněno podati do tohoto rozhodnutí županova novou stížnost k tomuto soudu.

Citace:

č. 5936. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 399-402.