NPD documents search: Pocta Antonínu Randovi k 70. narozeninám - Úvod do uherského práva manželského

Z ciziny

Pasák holek.

Odporný obraz velkoměstského bahna rozvinulo přelíčení, konané v právě uplynulých dnech před porotním soudem v Berlíně. Na lavici obžalovaných sedí prostitutka Gertruda Martensová, bledá, vyhublá žena, dosud hezká, ale plachého, bojácného pohledu a utrápeného vzezření. Muž, jenž sedí za ní jako druhý, ale hlavní obžalovaný, prozrazuje celým svým zevnějškem, kdo je. Je to apač. Stačí jen jednou na něj pohlédnouti a naráz víte, že je to apač a mimovolně si pomyslíte: Toho člověka by nebylo radno potkati v noci v odlehlejší ulici!
Jmenuje se Vinkelius, ale mezi berlínskou spodinou je znám a obáván pode jménem „apač Willi“. Patří mezi ty temné živočichy, kteří štítíce se práce a denního světla, žijí a tyjí z toho, co jim dobrovolně anebo pod nátlakem ze své mrzké mzdy nosí prostitutky nejnižšího řádu, které v takovýchto apačích spatřují buď svůj ideál muže anebo své ochránce v nočních tmách.
Žaloba sama označuje ho jako kuplíře a pasáka holek. V jeho „ochraně“ byla prostitutka Martensová, kterou apač tak týral a bil, že ani její družky v povolání, které jistě byly mnohému uvyklé, nemohly již na její trýznění se dívati a nutily ji, aby svého mučitele udala a tak se jeho ran a kopanců zbavila.
Martensová dlouho odolávala domluvám svých kamarádek, ale když surový apač ji zas jednou zvlášť surovým způsobem ztýral za to, že její utrápená líc málo mužů zvábila a on jejím tělem málo vyzískal, rozhodla se, že se svého tyrana přece zprostí, šla a udala ho policii.
Kriminální policie brzo zjistila, že Vinkelius je ptáček již několikráte trestaný a že má si odseděti ještě jeden trest vězení, jemuž se hleděl vyhnouti. Byl předveden na policii a po zjištění dodán do trestnice k odpykání onoho starého trestu.
Když si trest odbyl, byl propuštěn a další vyšetřování s ním vedeno na svobodě. Apač však hned uchopil se znovu své staré vlády nad svou obětí a jakmile ji zas pevně držel ve svých spárech, řekl jí tónem, který nepřipouštěl pochybností o tom, že to, co praví, myslí opravdově:
„Nebudeš-li u soudu vypovídati pro mne tak, jak ti to napíši, uříznu ti prsty a vrazím ti nůž do chřtánu!“
Skutečně Martensová, zastrašena jeho hrozbou a vyhrůžkami, vědouc, čeho je Willi schopen, odpřisáhla před soudem, že Willi jí nikdy kuplířských ani pasáckých služeb nekonal. Na základě její svědecké výpovědi bylo trestní řízení proti apačovi zastaveno.
Ale pro ni teprve nyní nastala pravá muka. Násilník jí říkal výsměšně: „Ty jsi křivopřísežnice a přijdeš do káznice, jakmile já budu chtít. Mně se dohromady nic nestane, já dostanu nanejvýš pár dnů pro kuplířství, ale ty budeš sedět osm let v káznici.“ A u vědomí své moci nad ní týral ji hůře než kdy dříve.
Ani její kamarádka, která ji tehdy radila, aby ho udala, neušla jeho pomstě. Srazil ji pěstí k zemi, zbil ji a zkopal a pak po ní dupal nohama. Utrpěla taková poranění, že čtyři týdny ležela.
Martensová jen se třásla hrůzou, že ona sama pod ranami svého mučitele jednou vypustí duši. Ale ze strachu před káznicí, kterou jí neustále hrozil, netroufala si proti němu vystoupiti. Až jednou náhoda ji vysvobodila. Policejní úředník pozoroval z povzdálí, jak apač ji bije a kopá. Zakročil a dal poloomdlévající ženu dopraviti na strážnici, kde bylo zjištěno, že její vyhublé tělo jest poseto zelenými i modrými podlitinami a na spodní části jejího těla shledán úplný otisk hrubého mužského podpatku po hrozném kopnutí.
Ale ani tentokráte ještě padouch nedošel zasloužené odplaty. Ze strachu před káznicí zapřela vše, tvrdila policii, že to udělali cizí muži a že to zasloužila, jen aby policie ji propustila a nic nevyšetřovala.
Kamarádkám, které ji nutily, aby Williho udala, řekla s pláčem: „Nesmím ho udat, já jsem k vůli němu křivě přísahala.“
O tom však se dověděl kriminální sekretář Wildt, Martensovou znovu povolal k výslechu a přísně na ni uhodil, aby řekla pravdu, kdo ji tak ztýral a proč. Tu konečně ubohá oběť řekla vše. Ale než mohl býti Vinkelius zatčen, zmizel z dohledu.
Za čas se však sám dostavil k soudu a udal, že vše, co Martensová udala, jest lež, a že byla ke svým výpovědím donucena policejním úředníkem, který ji při výslechu hrozil napřaženou pistolí. Drzý apač se domníval, že bude stát i před soudem jen jako svědek, ale šeredně se zklamal. Byl ponechán ve vazbě a nyní před soudem stál jako obžalovaný a naprosto ne jako svědek.
Kdyby ani jiného důkazu proti němu nebylo, tedy jeho vlastní obličej by ho usvědčil. Zračí se v něm tolik surovosti, tolik sprostoty a bídáctví, že mluví zločiny.
Tentokráte jeho oběť a spoluobžalovaná své výpovědi neodvolala. Třebaže v posluchačstvu bylo plno pasáků a přechovávačů holek, přece dle pravdy pověděla vše, jak jí kuplířské služby konal, jak ji trýznil a bil, i jak ji donutil ke křivému svědectví.
Státní návladní navrhl pro Vinkeliusa trest čtyř roků káznice, pro Martensovou pοuze šest měsíců. Byla sice ona křivopřísežnicí a on ji k tomu jen svedl, ale bylo jasno, že on je zločincem a ona jen jeho obětí.
Soud přisoudil trest oběma dle návrhu: Martensová šest měsíců vězení, apač Vinkelius čtyři roky káznice. Rozsudek a trest za jeho kuplířství bude nad ním vynesen ještě později.
br.

Citace:

Úvod do uherského práva manželského. Pocta podaná českou fakultou právnickou panu dr. Ant. rytíři Randovi k sedmdesátým narozeninám dne 8. července 1904. Praha: Bursík a Kohout, 1904, s. 107-140.