NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

č. 2816.

Popisní věci: Politický úřad může označení ulic jazykem státním v místě lázeňském — nesplní-li obec sama povinnost jí v tom směru uloženou — provésti, aniž je třeba, aby se prve obecní zastupitelstvo na názvech ulic v jazyce státním usneslo.
(Nález ze dne 30. října 1923 č. 18111).
Prejudikatura: Boh. 2435 a 2790 adm.
Věc: Obec K. proti ministerstvu vnitra stran označení ulic.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Výměrem z 27. ledna 1922 vyzvala osp městskou radu v K., aby opatřila označení ulic a veřejných míst na prvním místě v jazyku státním v téže velikosti a v témž provedení jako jsou názvy německé, a aby nové označení provedla úplně do konce března 1922; nebude-li příkazu toho uposlechnuto, bude označení provedeno na útraty obce úřadem. Tento výměr, opatřený poučením o opravných prostředcích doručen byl st-lce 30. ledna 1922 a nebyl jí vzat v odpor.
Zatím se městské zastupitelstvo 30. prosince 1921 usneslo na tom. aby označení ulic provedeno bylo tím způsobem, že dosavadní uliční tabulky se ponechají, a nad ně připevní se tabulky obsahující nápis český, anglický a francouzský. Provádějíc toto usnesení obec zprávou z 30. ledna 1922 předložila osp-é seznam názvů ulic a veřejných míst se žádostí, aby prostřednictvím min. vnitra opatřila překlad jich na jazyk státní. Výměrem osp-é z 27. května 1922 byly obci přeložené české názvy sděleny s vyzváním, aby nyní učinila bez prodlení opatření ve smyslu vl. nař. z 25. srpna 1921 č. 324 Sb. Výměrem z 13. června 1922 a opětně výměrem z 22. června 1922 bylo urgováno podání zprávy o stavu věci, posléze s pohrůžkou, že označení ulic podle nařízení bude provedeno úřadem na útraty a nebezpečí obce. Když na to obec podala zprávu, že názvy ulic v státním jazyku budou předloženy městskému zastupitelstvu k usnesení, byla výměrem osp-é ze 6. července 1922 upozorněna, že podle § 10 zák. 266/20 je předmětem usnášení ob. zastupitelstva sice pojmenování ulic, že se však ustanovení to nevztahuje na pouhý překlad názvů; osp. očekává proto, že příkazu jejímu z 28. června 1922 bude ihned vyhověno, jinak by byla nucena přikročiti k donucovacím opatřením dle vl. nař. č. 324/21.
Proti tomuto výměru obec podala námitky, v nichž vytýká
1. že § 10 zák. ze 14. dubna 1920 č. 266 Sb. nemá žádného ustanovení, které by obci ukládalo povinnost, aby své ulice nově pojmenovala, nýbrž obsahuje normu jenom pro případy, kdy obec budoucně o pojmenování ulic se usnáší;
2. že označení ulic českými názvy je v každém případě novým pojmenováním, k němuž obec po zákonu není povinna, a které je vyhrazeno usnesení ob. zastupitelstva, jemuž volba českého názvu zůstává volna;
3. že není proto odůvodněna pohrůžka donucovacími opatřeními, poněvadž ob. zastupitelstvo se již usneslo, pojmenovati ulice také česky a nyní bude se usnášeti také o jménech ulic v českém jazyku.
Námitky tyto předloženy ve smyslu jich petitu jako rekurs zsp-é, která je rozhodnutím z 18. srpna 1922 zamítla, poněvadž otázka povinnosti obce K., označiti ulice a veřejná místa též v jazyku státním, a to na prvém místě — vzhledem k ustanovení čl. 5/2 vlád. nař. z 25. srpna 1921 č. 324 Sb ostatně zcela nepochybná — byla výměrem I. instance z 27. ledna 1922 vešlým v moc práva pravoplatně rozhodnuta; zároveň zsp prodloužila obci lhůtu k provedení označení ulic v státním jazyku do 10. září 1922 s podotknutím, že po marném uplynutí jejím zjedná státní správa odpomoc na náklad a nebezpečí obce podle čl. 5/3 cit. vlád. nařízení.
Další rekurs obce byl nař. rozhodnutím min. vnitra zamítnut jako bezdůvodný. Min. vnitra uvážilo, že výměr osp-é z 27. ledna 1922 nabyl právní moci a že tudíž není více přípustno odporovati rozkazu označiti ulice a veřejná místa a výhrůžce případnými exekučními opatřeními. Z důvodu toho odpadá také potřeba zabývati se vývody rekursu, které se na tyto otázky vztahují. Stanovením lhůty nedopustila se zsp. nezákonnosti, poněvadž byl úřad i bez určení lhůty oprávněn okamžitě pravoplatný rozkaz provésti. Pokud jde o výrok osp-é, že pouhý překlad uličních názvů není předmětem usnášení se ob. zastupitelstva podle § 10 zákona ze 14. dubna 1920 č. 266 Sb., jest náhled ten správný, ježto tento zákonný předpis má na mysli věcné určení pojmenování, nikoliv jazykovou stránku jeho. Avšak o tom, že se ob. zastupitelstvo může usnášeti také, jak mají býti ulice v řeči české pojmenovány, nelze pochybovati se zřetelem na ustanovení § 28 ob. zř., ježto jde o záležitost, která se dotýká zájmu obce. Ale okolnost, že ob. zastupitelstvo usnesení takové neučinilo, nemůže brániti úřadu, aby v rámci exekučních opatření potřebných k tomu. aby pravoplatnému rozkazu ze dne 27. ledna 1922 bylo učiněno zadost, určil sám, jak mají ulice a náměstí K-ské býti v jazyku státním pojmenovány.
Do rozhodnutí toho podala obec na nss stížnost, kterou bére je v odpor v celém rozsahu. Podáním z 19. října 1923 prohlásila obec, že odvolává stížnost tuto v oné části, která se týká otázky, je—li obec K. povinna ulice a veřejná místa označiti také v české řeči, a trvá na ní jenom pokud nař. rozhodnutím potvrzen byl výrok osp-é, že podle § 10 zák. ze 14. dubna 1920 č. 266 Sb. sice pojmenování ulic je předmětem usnášení ob. zastupitelstva, že se však ustanovení to nevztahuje na pouhý překlad názvů německých.
Stížnost, jak dlužno jí po částečném odvolání podle mínění nss-u rozuměti, soustřeďuje se v námitce, že v případech čl. 5 vl. nař. 324/21 ustanovení názvů v jazyku státním, nejsouc ničím jiným nežli »pojmenováním« ve smyslu § 10 zák. 266/20, zůstává na každý způsob vyhrazeno obecnímu zastupitelstvu, a že tedy, pokud zastupitelstvo názvy tyto nestanovilo, není politický úřad oprávněn ve smyslu čl. 5 in fine zjednati odpomoc na náklad obce.
Názor tento však nss neshledal správným. Zákon č. 266/20 nezabývá se vůbec jazykovou stránkou označení ulic a veřejných míst, ponechávaje úpravu její v § 22 v celém rozsahu cestě nařizovací.
Příslušné vl. nař. z 25. srpna 1921 č. 324 Sb. stanoví, že v místech lázeňských — k nimž nesporně patří také obec K. — musí ulice a veřejná místa, pojmenované v jiném jazyku nežli čsl., označeny býti vždy také, a to na prvém místě, v jazyku státním, při čemž — jak vysloveno v zdejších nálezech Boh. 2435 a 2790 adm., nesejde na tom, zda pojmenování ulice v onom jiném jazyku bylo teprve po 6. září 1923 ob. zastupitelstvem usneseno, či je-li tu již z doby dřívější. Že by označení státním jazykem předpokládalo usnesení ob. zastupitelstva, nařízení nestanoví. Ukládá prostě obci za povinnost, aby označení to provedla, a v odstavci 3. in fine zmocňuje politický úřad, aby — opomene-li obec povinnost tuto splniti — zjednal pomoc na náklad obce, tedy aby označení ulic v jazyku státním provedl sám. Kdyby se cit. ustanovení vykládala tak, jak tomu chce stížnost, pak by v případech čl. 5 vl. nař. č. 324/21 označení ulic v jazyku státním bylo vždy podmíněno tím, že ob. zastupitelstvo název jich v státním jazyku stanoví, a ob. zastupitelstvo mohlo by tedy provedení předpisu čl. 5 dle své libovůle zmařiti. Tento stav odporoval by však zřejmému úmyslu normy čl. 5 a posl. věta 3. odst. tohoto článku neměla by žádného smyslu.
Stížnost ovšem namítá také ještě, že ob. zastupitelstvo ve svém sezení 19. srpna 1922 české názvy ulic stanovilo a chce tím patrně říci, že když takto splnilo předpoklad pro české označení ulic, nebylo již pro náhradní opatření úřadu ve smyslu posl. věty čl. 5 místa. Nss nemohl však k tomuto usnesení přihlížeti, poněvadž obec — nehledíc k docela povšechné a neurčité zmínce ke konci svého ministerského rekursu — usnesení ono v administrativním řízení, které nař. rozhodnutím došlo svého zakončení, nerelevovala, a nař. rozhodnutí v souhlase s administrativními spisy vychází ze skutkového předpokladu, že ob. zastupitelstvo o českých názvech ulic a veřejných míst právě usnesení neučinilo.
Otázkou, zda označení ulic a veřejných míst jazykem státním ve smyslu čl. 5, odst. 2 vl. nař. č. 324/21 musí býti pouhým překladem názvů jinojazyčných — v daném případě tedy trvajících již názvů německých — či mohou-li býti samostatná, nss nemohl se zabývati, poněvadž otázka ta — byvši vyvolána teprve usnesením ob. zastupitelstva z 19. srpna 1922, které je nyní ještě předmětem rozhodování úřadň administrativních — ve sporu dnes projednávaném řešena nebyla a nař. rozhodnutím nebylo o ní judikováno.
Z uvedených důvodů bylo stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 2816. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 867-870.