Č. 8105.

Pojištění nemocenské.— Řízení správní: K výkladu ustanovení § 282, odst. 2 zák. č. 221/24 o tom, že spory zahájené před účinností cit. zák. jest i za jeho účinnosti posuzovati podle předpisů dřívějších.
(Nález ze dne 12. září 1929 č. 16769.)
Věc: Nemocenská pojišťovna soukromých úředníků a zřízenců v Praze proti ministerstvu sociální péče o příslušnost ve sporu mezi nemocenskými pojišťovnami.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Zsp v Brně vyslovila rozhodnutím ze 3. února 1927, že není příslušná rozhodovati věcně o žádosti Nemoc. pojišťovny soukr. úředníků a zřízenců v Praze o povinnosti okr. nemoc, pojišťovny ve Znojmě nahraditi veškeré skutečné výlohy způsobené prováděním pojištění Růženy B., zaměstnankyně firmy Max D. ve Znojmě, jelikož žádost tato došla k tomuto úřadu dne 6. října 1926, tudíž v době, kdy již § 66 nem. zák. ve znění zák. č. 689/20 neplatil, a takové spory přikázány byly § 220 bodem 4 lit. c zák. č. 221/24 k rozhodnutí příslušnému pojišťovacímu soudu a předpoklady § 282 odst. 2 zák. č. 221/24 dány nejsou. Předpisů starého nemoc, zákona možno použiti pouze k rozhodování sporů, které byly zahájeny před 1. červencem 1926 u úřadu k rozhodování příslušného. Min. soc. péče nař. rozhodnutím nevyhovělo odvolání stěžující si pojišťovny a potvrdilo rozhodnutí zsp-é z jeho důvodů, k nimž připojilo: »Spory na úřady vznesené liší se zásadně podle svého petitu, takže je tu jiný spor, když petit jest jiný. Proto nelze považovati spor vznesený podáním nemoc, pokladny soukr. úředníků a zřízenců v Praze ze 4. října 1926 za zahájený tím dnem, kdy dříve zahájen byl spor o nemoc, pojistnou povinnost Růženy B. Dále jest podotknouti, že sice může úřad rozhodovati abstraktní otázky právní, ale jen takové, jejichž předmět jest určitě ohraničen a může míti rozhodující význam pro posouzení právních vztahů mezi stranami. Petit žádosti nemoc, pokladny soukr. úředníků a zřízenců v Praze ze 4. října 1926 »že nemoc, pokladna ve Znojmě má nahraditi veškeré skutečné výlohy spojené s prováděním pojištění Růženy B.« jest tak neurčitý, že abstraktně ani řešen býti nemůže, poněvadž v oněch specifikovaných výdajích mohou býti zahrnuty výdaje, pro jichž přisouzení nlení zákonného neb statutárního podkladu.«
O stížnosti uvážil nss toto:
Zákon o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří z 9. října 1924 č. 221 Sb., jenž nabyl účinnosti dnem 1. července 1926, stanoví v § 220 bodě 4 písm. a) výlučnou příslušnost pojišťovacího soudu k rozhodování o žalobách na náhradu podle toho zákona mezi pojišťovnami zřízenými podle tohoto zákona navzájem.
Že o takovýto spor tu jde, není sporno. žal. úřad tímto předpisem odůvodnil svůj výrok o nepříslušnosti správních úřadů k rozhodování předmětného sporu. Stížnost přiznává, že žádost nemoc, pojišťovny soukr. úředníků a zřízenců v Praze, uplatňující proti okr. nemoc, pojišťovně ve Znojmě nárok na náhradu výloh vzniklých podporováním Růženy B., byla podána u zsp-é v Brně 4. října 1926, tedy po dni, kdy nabyl účinnosti shora citovaný kompetenční předpis § 220 zák. č. 221/ 24, hájí však názor, že přes to jest dána příslušnost dovolaného správního úřadu. Názor svůj odůvodňuje v podstatě takto:
Firma Max D. ve Znojmě v roce 1922 odhlásila z nemoc, pojištění u okr. nemoc, pokladny ve Znojmě svou zaměstnankyni Růženu B. a přihlásila ji k nemoc, pokladně soukr. úředníků a zřízenců v Praze, jež přihlášku přijala a plnila povinnosti s pojištěním spojené. Tím, že v roce 1923 okr. nemoc, pokladna ve Znojmě, neuznávajíc tento přestup, žádala od zaměstnavatelky pojistné i za dobu po odhlášení, byl zahájen u politických úřadů spor o plat. povinnost jmenované firmy. V tomto sporu, v němž měla i stěžující si pojišťovna postavení strany, poněvadž bylo rozhodováno o tom, je-li oprávněna Růženu B. náhradně pojistiti, bylo pravoplatně rozhodnuto správními úřady, že Růžena B. jest nadále i po svém odhlášení pojištěna u okr. nemoc, pokladny ve Znojmě a že důsledkem toho je zaměstnavatelka povinna této pokladně doplatiti i po tuto dobu nemocenské pojistné příspěvky. Toto rozhodnutí bylo kusé nebo alespoň příliš povšechné a theoretické, rozhodlo jen o právech okr. nemoc, pokladny, nikoli však též o jejich povinnostech a to proto, ježto v petitu žádosti o tom nic nestálo, zůstala tedy druhá stránka sporu, t. j. otázka náhrady výloh, vzniklých pojištěním stěžující si pojišťovně, dosud otevřena. Reklamuje-li jeden stát. orgán — tak dovozuje stížnost dále — příspěvky jemu příslušející, ale platitelem omylem v dobré víře jinému obdobnému, ale nepříslušnému orgánu placené, musil správní úřad hledali způsob, upravili věc tak, aby jeden ze zúčastněných ústavů, pracujících v témž směru v zájmu veřejnosti, nebyl obohacen na úkor jiného. Úřady správní, které nejsou vázány přísnými zásadami práva civilního, měly a musely dle názoru stížnosti ex officio zabývati se celým sporným komplexem. Těmito úvahami dospívá stížnost k závěru, že nelze shledati v žádosti stěžující si pojišťovny ze 4. října 1926 zahájení nového sporu, nýbrž že jde o pragmatické po pokračování sporu zahájeného před 1. červencem 1926, t. j. před účinností zák. č. 221/24, takže vzhledem k předpisu § 282 odst. 2 zák. 221/24 posouditi jest kompetenci podle předpisu § 66 nem. zák. z roku 1888, dle něhož spory mezi pojišťovnami rozhoduje politický úřad 2. stolice.
Stížnosti nelze přisvědčiti.
Předpisem § 282 zák. č. 221/24 byl zbaven platnosti dnem účinnosti tohoto zákona mimo jiné i zákon o nemoc, pojištění dělníků z 30. března 1888 čís. 33 ř. z., jakož i zákony jej pozměňující a doplňující. Dle odstavce 2. tohoto § 282 jest však uvedených předpisů i nadále použiti při rozhodování podání, stížností a sporů, jež byly podány nebo zahájeny přede dnem, kdy nabudou účinnosti ustanovení tohoto zákona o pojištění nemocenském.
Stížnost, jak shora uvedeno, snaží se dovodili, že předmětný spor byl zahájen již v roce 1923 žádostí okr. nemoc, pokladny ve Znojmě toho obsahu, aby firma Max D. byla uznána povinnou jí doplatiti příspěvky za Růženu B. po dobu, po kterou byla pojištěna u nepříslušné nemoc, pokladny soukr. úředníků a zřízenců v Praze. Spor tímto podáním zahájený byl — jak stížnost sama přiznává — vyřízen pravoplatným rozhodnutím kompetentního správního úřadu, tedy skončen meritorně i formálně.
Zda úřad postupoval správně, když se omezil při svém tehdejším rozhodování na petit okr. nemoc, pokladny či zda měl, jak stížnost míní, ex officio se zabývati »celým sporným komplexem«, t. j. vyřešiti i otázku vzájemných nároků stěžujících si pojišťoven, nepadá v dnešním sporu na váhu, rozhodným jest, že tu jest pravoplatné rozhodnutí onen předchozí spor definitivně vyřizující. To třeba předpokládati, když ani stížnost netvrdí, že by tu bylo šlo o rozhodnutí mezitímní neb dílčí, jímž zahájený správní proces ukončen nebyl.
Z tohoto se však nutně podává, že vznese-li se po onom pravoplatném rozhodnutí na spor otázka, byť i s předmětem předchozího sporu souvislá, nepokračuje se s hlediska správně-procesního ve sporu dřívějším, nýbrž zahajuje se tím spor nový, a to i tenkráte, kdyby úřad byl snad neprávem touto otázkou v předchozím sporu se nezabýval.
Než v daném případě jde o věc novou nejen s hlediska procesního právě vytčeného, nýbrž — jak úřad správně uvedl — i po stránce věcné, ježto tu jde o jiný petit a jiný předmět sporu. V prvém sporu šlo o otázku, zda Růžena B. zůstala i po přestupu ke stěžující si pojišťovně členem okr. nemoc, pojišťovny ve Znojmě. Tento spor byl vyřízen pravoplatným rozhodnutím kladně. Ve druhém sporu jde o otázku, zdali okr. nemoc, pojišťovna ve Znojmě jest povinna st-lce nahraditi eventuelní výlohy vzniklé jí nepříslušným pojištěním B-ové, tedy zcela jiný petit nejen co do materielního podkladu, nýbrž i jiný s hlediska norem kompetenčních, ježto pro prvý spor byla v nemoc, zákoně z roku 1888 příslušnost normována § 41, pro tento spor však §em 66. Ostatně zásada oficiosnosti, ovládající řízení správní, neznamená, že by úřad byl povinen pečovati ex offo také o ochranu individuelních zájmů stran a rozhodovati o nárocích, jež strana vůbec neuplatní, anebo dokonce starati se o to, aby o nich rozhodl příslušný úřad. Tato starost i v řízení správním jest ponechána stranám, ba úřad nemůže ani rozhodovati o nárocích stran, podléhajících jejich volné disposici — a o takový nárok tu zajisté jde — nedomáhá-li se toho strana (srovn. judikát B čís. 355).
Z těchto úvah plyne, že žal. úřad právem vyslovil, že nelze považovati spor vznesený podáním ze 4. října 1926 za pokračování sporu zahájeného v roce 1923 o pojistnou příslušnost Růženy B., a že důsledkem toho právem potvrdil výrok, jímž zsp v Brně prohlásila se za nepříslušnou věcně rozhodovati o žádosti ze 4. října 1926 z důvodu, že v době té § 66 nem. zák. z roku 1888 již neplatil.

Citace:

Č. 8105. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 119-122.