Čís. 4473.

Obvinění z přestupku správního (podle § 8 zák. čís. 37/1928 tvrzením, že kdo překotně drancoval a kácel zabraný les) spadá pod ustanovení § 488, nikoliv § 487 tr. zák.
Byla-li urážka spáchána tiskem, neplatí předpisy o důkazu pravděpodobnosti podle druhého odstavce § 490 tr. zák. (ve spojitosti s § 489 tr. zák.), nýbrž jen zvláštní předpisy tiskové novely (§ 4, 6 (4), 13).
(Rozh. ze dne 24. září 1932, Zm II 128/31.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Novém Jičíně jako soudu kmetského ze dne 31. ledna 1931, pokud jím bylo obžalovanému uloženo, by bezplatně a bez poznámky uveřejnil rozsudkový výrok v periodickém tiskopisu »L.« a zaplatil soukromým obžalobcům náklady zastupování a nahradil náklady trestního řízení, mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost, napadajíc jen výrok o povinnosti stěžovatele, by otiskl rozsudkový výrok a nahradil náklady trestního řízení, uplatňuje důvody zmatečnosti čís. 5, 9 a), b), 10 § 281 tr. ř. Tvrzením, že nalézací soud měl uznati k vyvinění stěžovatele podle § 490 odst. 1 a § 489 tr. zák. za postačitelný důkaz pravděpodobnosti, a že proto neměl ho uznati povinným, by otiskl rozsudkový výrok a nahradil náklady trestního řízení, uplatňuje, třebaže tvrdí, že soud podřadil čin pod nesprávné ustanovení zákona (zmatek čís. 10), vlastně zmatek čís. 9 b), § 281 tr. ř. Nesprávný je výklad, který dává stížnost těmto zákonným ustanovením, míníc, že i při urážkách tiskem je beztrestným, kdo prokáže alespoň takové okolnosti, z nichž plynuly dostatečné důvody, by obvinění mohlo býti pokládáno za pravdivé, a že důsledkem toho nelze ho uznati povinným k otištění rozsudkového výroku a k náhradě útrat. Podle odst. 1 § 490 tr. zák. je třeba k beztrestnosti pachatele důkazu pravdy, stalo-li se obvinění způsobem v § 489 tr. zák. uvedeným, tedy ve všech případech, kde urážka spáchána v dílech tiskových, rozšiřovaných spisech nebo vyobrazeních, nebo kde se stala jiným způsobem veřejně, ledaže v tomto případě byl pachatel k tomu nucen zvláštními okolnostmi. Tuto větu »kdo nejsa k tomu zvláštními okolnostmi nucen« je vztahovati, jak patrno z doslovu zákona, jen na urážku spáchanou sice veřejně, ale jinak než v dílech tiskových, rozšiřovaných spisech nebo vyobrazeních, takže v těchto případech nelze dbáti oněch zvláštních okolností, jež nutily pachatele ke spáchání urážky. V případě, o nějž jde, byla spáchána urážka tiskem a proto neplatí pro tento případ předpisy o důkazu pravděpodobnosti podle § 490 ve spojitosti s § 489 tr. zák., nýbrž zvláštní předpisy tiskové novely z roku 1924, a to § 4, 6/4 a § 13 tohoto zákona, podle nichž je obžalovaný beztrestný i tehdy, byly-li dokázány aspoň okolnosti, pro které tvrzení zprávy mohlo býti považováno důvodně za pravdivé, a je-li zřejmý úmysl chrániti veřejný zájem; ovšem třeba v takovémto případě vysloviti v rozsudku podle § 13, že nebyla prokázána pravdivost zprávy a naříditi odpovědnému redaktoru a vydavateli, by uveřejnili bezplatně a bez poznámek rozsudkový výrok a zaplatili útraty. Stěžovatel ve stížnosti ani nepopírá, že nedokázal pravdivost oněch míst článku, pro něž byl sice sproštěn, ale ohledně nichž bylo vysloveno, že nebyla prokázána pravdivost zprávy o překotném drancování a kácení na zabraných lesích velkostatku Th.; vyhovuje tedy rozsudkový výrok, pokud se opírá o předpisy § 4, 6/4 a 13 tisk. nov., zákonu. To, co uvádí stěžovatel o beztrestnosti soudu (soudce), jenž přednáší obžalobu, která se ukázala nepravdivou (a pod.), nedopadá na jeho případ již proto, že při něm šlo o projev tiskem. Tvrdí-li stěžovatel, že jako novinář měl povinnost referovati, jinak že časopis neobstojí, že referovati musí, že je to jeho existenční nutnost a povinnost, že tudíž mluvila pro otisknutí zprávy nutnost povolání, neuplatňuje tím důvod trestnost vylučující ve smyslu § 2 g) tr. zák., nýbrž, jak zřejmo z vývodů zmateční stížnosti, snaží se tím dokazovati ve smyslu § 489 odst. 1 tr. zák., že byl nucen k uveřejnění článku zvláštními okolnostmi. Zmateční stížnost bylo proto zamítnouti, ana je zcela neodůvodněnou (§ 288 odst. 1).
V době, kdy byl závadný článek uveřejněn (18. dubna 1930), neplatil již zákon o prozatímní ochraně lesů čís. 82/1918 sb. z. a n., nýbrž zákon čís. 37/28 o zatímní ochraně lesů, vstoupivší v platnost 6. dubna 1928; podle § 8 tohoto zákona trestá se majitel lesů jednající proti předpisům zákona, najmě při těžení dříví, nikoli soudem, nýbrž politickým úřadem, takže nejde již o přestupek soudní a nelze proto křivé obvinění z onoho nyní správního přestupku podřaditi pod ustanovení § 487 tr. zák. V obvinění, že soukromí obžalobci »překotně drancovali a káceli zabrané lesy«, že »je drancovali«, je však spatřovati vinění z určitého nečestného činu, že totiž proti zákonným předpisům hleděli ze zabraných lesů před jich převzetím vytěžiti protizákonně co nejvíce, a je tedy v něm zahrnuta skutková podstata přečinu § 488 tr. zák. Tato odchylka v podřadění výroku pod jiné ustanovení trestního zákona nepadá na váhu, poněvadž se tím kvalifikace činu jako přečinu nemění a pro napadený výrok je kvalifikace věcí vedlejší.

Citace:

JINDŘICH, X.. Kalendář úrazové zábrany. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1932, svazek/ročník 13, číslo/sešit 7., s. 260-260.