NPD documents search: Váž. civ., 17 (1935)

Čís. 7958.

Přejezd silnice přes hlavní železniční trať, chráněnou zábranami, není křižovatkou po rozumu § 46 min. nař. ze dne 28. dubna 1910, čís. 81 ř. zák. Byly-li zábrany otevřeny, nebyl řidič, blíže se k přejezdu přes trať, povinen zmírňovati rychlost ve smyslu § 45 nař. ze dne 28. dubna 1910, čís. 81 ř. zák.
(Rozh. ze dne 12. dubna 1928, Rv I 1720/27.)
Žalobce, přejížděje automobilem železniční trať, nechráněnou závorami, srazil se s nákladním vlakem, při čemž byl automobil poškozen. Žalobní nárok proti dráze na náhradu škody uznal procesní soud prvé stolice polovicí po právu. Odvolací soud nevyhověl žalobcovu odvolání. Důvody: Prvý soud shledává žalobcovo zavinění na srážce jeho automobilu s lokomotivou nákladního vlaku v tom, že žalobce nejel rychlostí předepsanou v § 46 min. nař. ze dne 18. dubna 1910, čís. 81 ř. zák. Odvolatel snaží se v odvolání prokázati, že právní názor prvého soudu není správným a není zákonitě odůvodněn, dále že řízení jest vadným proto, že, když se posudky znalců rozcházely, neslyšel soud nové znalce neb aspoň znalce třetího. Prvý soud odvolává se na ustanovení druhého odstavce § 46 cit. min. nař., které zní: »Nikdy rychleji než 6 kilometrů za hodinu (tempo koně v kroku) nesmí býti jezděno, když hustá mlha zamezuje rozhled do dálky, jakož i na takových místech, kde silnice nemůže býti přehlédnuta, jako zejména na křižovatkách, při silných záhybech silnice, při vyjíždění do vrat, vyjíždění z domu, pak na mostech, v úzkých ulicích, kde dva vozy nemohou vedle sebe jeti, při kromobyčejné živosti cesty a při velikém nahromaděni lidu«. K tomu nutno v úvahu vzíti i § 45 téhož nařízení, který zní: »jízdná rychlost budiž zvolena za všech okolností tak, aby byl řidič pánem své rychlosti a aby bezpečnost osob a majetku nebyla ohrožována. Řidič vozidla má zmírniti přiměřeně jízdnou rychlost, třeba-li také zůstati státi a zaraziti motor, kdyby nehody nebo poruchy dopravy mohly býti způsobeny jeho vozidlem.« Žalobce sám v žalobě tvrdí, že jel rychlostí 10 až 12 km za hodinu, a netřeba se zabývati otázkou, zda nejel rychlostí větší, an sám doznává, že jel rychlostí větší než 6 km. Že přejezd přes koleje železniční jest křižovatkou, o tom nemůže býti sporu a citované ministerské nařízení nezná žádné »ohražené křižovatky« a nečiní pro tyto výminky. Z ustanovení §§ 45 a 46 cit. zák. vyplývá, že bylo žalobcovou povinností, by před křižovatkou, tedy také před přejezdem přes dráhu, zmírnil rychlost automobilu na 6 km, tak aby byl pánem rychlosti vozidla a mohl je v čas potřeby zastaviti, což se při rychlosti 6 km dle souhlasného posudku znalců státi mohlo za 1 až 2 metry, za nejnepříznivějších poměrů na vlhkém příkrém svahu na 4 metry. Poněvadž žalobce jel rychlostí větší než jest předepsána – jak sám doznává – a poněvadž následkem toho nemohl v čas zastaviti a srážce s vlakem zabrániti, jest spoluvinen na srážce, jak zcela správně prvý soud usoudil,
Nejvyšší soud uznal žalobní nárok zcela po právu. Důvody:
Mylným jest názor nižších soudů, že v souzeném případě jde o křižovatku po rozumu § 46 min. nař. ze dne 28. dubna 1910, čís. 81 ř. zák., a že tedy náleželo žalobci, by před přejezdem přes železniční trať zmírnil rychlost jízdy na 6 km za hodinu. Za křižovatky podle řečeného nařízení jest považovati toliko místa, kde buď silnice nebo veřejné cesty se protínají anebo kde z hlavní silnice odbočuje cesta jiná a cesty ty současně slouží veřejné dopravě. V souzeném případě jde o místo, kde říšskou silnici přetíná železniční trať a to trať železnice plného práva, z níž je vyloučena veškerá jiná doprava, jejíž přejezdy se v čase železniční dopravy uzavírají zábranami, čímž se vylučuje, aby se na přejezdech v obou směrech doprava konala současně. Není proto správným názor nižších soudů, že dle § 46 cit. nař. žalobce, přiblíživ se k přejezdu, měl zmírniti rychlost jízdy na 6 km za hodinu a že ho stihá zavinění na úrazu proto, že tak neučinil. Leč nepřiléhá tu ani předpis § 45 cit. nař. Předpis, že má řidič silostroje zvoliti za všech okolností rychlost jízdy takovou, by byl pánem své rychlosti, nelze vykládati tak, že za všech okolností musí zachovati rychlost takovou, aby mohl vždy ihned zastaviti; takový předpis by vůbec znemožnil automobilový provoz, jehož účelem jest rychlá doprava, když, jak soudu známo, nelze ihned zastaviti, jakmile převyšuje jízdní rychlost 6 km za hodinu. Pravý smysl tohoto předpisu je ten, že řidič má za všech okolností zachovati rychlost takovou, aby neztratil vládu nad strojem a mohl rychlost jízdy kdykoliv čas od času se vyskytujícím poměrům přizpůsobiti, a aby rychlostí jízdy samou nebyla ohrožována bezpečnost lidí a majetku. Dalších v § 45 cit. nař. uvedených opatření má řidič šetřiti tenkráte, kdyby nehody nebo poruchy dopravy mohly býti silostrojem způsobeny. Přirozeně nelze řidiči silostroje klásti za vinu, že těchto opatřeni neužil, jestliže i při vynaložení zvláštní v § 1299 obč. zák. mu uložené opatrnosti a píle nemohl poznati, že silostrojem by mohla býti nějaká nehoda nebo porucha způsobena. Že jízdní rychlost 10–13 km za hodinu není takovou, by řidič silostroje nebyl již pánem své rychlosti, o tom nelze důvodně pochybovati. Zbývá tedy otázka, zda jest žalobce spoluvinen na srážce tím, že, přiblíživ se k železničnímu přejezdu, jel neopatrně a nešetřil předpisů § 45 cit. nař. Tuto otázku bylo by, jak plyne ze shora uvedeného, zodpověděti kladně, kdyby dle zjištěných okolností byl mohl žalobce při vynaložení zvláštní píle po rozumu § 1299 obč. zák. seznati, že jeho vozidlem mohla býti způsobena nehoda, kdyby nezmírnil rychlost jízdy pod 10–13 km, pokud se týče nezastavil. Leč není sporu o tom, že zábrany na přejezdu tratě byly otevřeny, když se žalobce k přejezdu přiblížil. Žalobce musil tedy předpokládati, že trať a přejezd přes ni jsou volny, neboť i řidič silostroje jest oprávněn předpokládati normální případ, že při přiblížení se vlaku spustí se zábrany, jež tu k tomuto účelu jsou. Žalobce spatřiv, že závory jsou otevřeny a že je přejezd volný, neměl příčiny zmírňovati jízdu nebo dokonce zastaviti a v tomto případě ani rozhlížeti se po krajině, když, jak správně prvý soud uvádí, na tak frekventovaném místě musil řidič silostroje věnovati pozornost jen prostoru před sebou, aby nezpůsobil nějaké neštěstí přejetím osob nebo srážku s jinými vozidly. Ani tu okolnost nelze pokládati za neopatrnost žalobce, že nezastavil vozidlo, když postřehl vlak a výstražné znamení strážníka P-а, poněvadž vůz na tu vzdálenost včas zastaviti již nemohl, jak znalci bylo potvrzeno a odvolací soud sám zjišťuje. Nelze tedy shledávati spoluzavinění žalobce v žádném směru a bylo proto vyhověti dovolání a uznati, jak se stalo.

Citace:

č. 7958. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 594-597.