K výkladu § 339. obč. z.

V právní záležitosti J. M. proti manželům V. pro rušenou držbu soud první stolice žalobu zamítl. Na stížnost žalobce do konečného usnesení c. k. okresního soudu v B. zemský soud stížnosti vyhověl a změnil naříkané usnesení následovně:
Žalovaní A. a F. V. rušili žalobce J. M. v pokojné spoludržbě břehu k parcelní části č. 74 v B. přináležejícího dne 19. dubna 1913 vysázením 10 ti topolů; žalovaní jsou povinni do 3 dnů předešlý stav zřídili, topoly ty odstraniti a se každého dalšího podobného rušení zdržeti.
Dále jsou žalovaní povinni nahraditi žalobci náklady sporu I. a II. stolice do 14 dní pod exekucí rukou společnou a nerozdílnou.
Důvody:
Soud I. stolice zjistil nesporným, že žalobce užívá břehu ku zahradě parc. č. 74. náležejícího tím způsobem, že nerušeně až do poslední doby vrby tam vysázené osekávati dal a osekané dříví pro sebe upotřeboval.
Dále zjistil první soudce nesporným, že prvožalovaný žalobce v poslední držbě břehu tím rušil, že vysázel dne 19. dubna 1913 na tomto břehu 10 mladých topolů a to vždy po jednom do každé mezery mezi dvěma sousedními vrbami, o kterémžto rušebním činu se žalobce teprve na Svatodušní svátky t. r. po svém příjezdu do B. dověděl. Současně zjistil však první soudce na základě výpovědi svědkyně E. Š, že žalovaná F. V. až do poslední doby výhradně trávy na sporném břehu tím způsobem užívá, že ji pronajímá, tedy úplatně třetí osobě přenechává; konečně zjistil na základě svědeckých výpovědí J. Ř. a R. R., že oba manželé — prvožalovaný A V. jako zmocněnec své manželky — až do poslední doby, čistíce občas mlýnskou strouhu, nerušeně z ní vyhazovali, resp. dávali vyhazovati bláto a pod. na sporný břeh a dle potřeby odstraňovali odtamtud různé roští a křoví, bránící volnému odtoku vody, kteréžto »chábí« svědek R. žalovaným do zahrady zanesl.
Na základě těchto zjištěných okolností má první soudce za to, že v držení břehu samého jest nikoliv žalobce, nýbrž žalovaná F. V., kdežto žalobci přiznati lze toliko držbu práva užívání vrb, záležejícího v jich osekávání a osvojení osekaných haluzí. Náhledu tomu nelze se však přiklonit!, nýbrž dlužno uznati, že se žalobce nachází ve spoludržbě sporného břehu, ježto stromy na břehu onom nasázené tvoří příslušenství půdy (§ 295. obč. zák.), takže uživatel stromů drží, pokud se týče užívá současně i půdy samé. Je-li tomu tak, nebyli žalovaní jako spoludržitelé oprávněni svémocně, t. j. bez povolení žalobce sázeti do — 369 —
sporného břehu topoly, čímž zřejmě spoludržbu žalobcovu porušili. Neboť v žádosti žalobcově, směřující k ochraně držby sporného břehu jest též žádost o ochranu spoludržby obsažena a bylo proto v tomto směru žalobě i ohledně druhožalované F. V. vyhověti (§ 19. obč. zák., § 339. obč. zák. §§ 454., 457., 459. c. ř. s).
Neboť námitku od žalované F. V. uplatňovanou v tom směru, že neměla o vysázení topolů vědomí, nýbrž že to provedl její muž A. V. o své újmě, nelze udržeti, ježto první soudce prvožalovaného jako zřejmého zmocněnce své manželky označuje, jenž jako její zmocněnec správu mlýna vede, nehledě k tomu, že se jeduá o výkon v zájmu žalované F. V. jako spolumajitelky mlýna, takže žaloba pro rušenou držbu i proti ní jest na místě, a to tím více, jelikož neodklizením nasázených topolů dala na jevo, že jednání svého muže schvaluje a jeho rušební čin svým vlastním činí.
Nejvyšší soud dovolací stížnosti žalovaných vyhověl, a obnovil konečné usnesení prvního soudce z následujících
důvodů:
Náhled soudu rekursního, že obě strany vykonávaly držbu sporného břehu, že tudíž ohledně tohoto předmětu se tu naskýtá spoludržba stran obou, náleží uznati správným a ve věci odůvodněným. Zjistili’ procesní soud, že žalovaní přenechávali až do poslední doby výhradně trávu na břehu rostoucí osobám třetím, že tudíž tím, že propachtovali půdu tvořící břeh, vykonávali úkony držební ohledně tohoto břehu samého.
Dále zjistil procesní soud, že žalobce dává vrby na břehu tomto rostoucí osekávati a že materiálu takto získaného užívá pro svou potřebu. Otázka, vykonával-li tím žalobce držbu věci neb práva, je otázkou právní, kterou řešiti náleží ve smyslu názoru soudu rekursního. Jsouť stojící stromy dle §. 295. ob. z. obč. potud jměním nemovitým, pokud nejsou od půdy odděleny. Ony jsou tak zv. věcmi vedlejšími, ohledně kterých držba zvláštní není možnou. Tím, že vrby na břehu rostoucí byly osekávány, byla vykonávána držba půdy, na které stromy tyto vyrostly, tudíž držba sporného břehu.
Není přípustno, aby jak to procesní soud činí, uznána byla na straně žalobcově držba práva, aniž by současně znám byl rozsah právní držby žalobcovy, o čemž však je rozbor v řízení o rušenou držbu dle §. 457. c. ř. s. vyloučen.
Vyšlo-li však z jednání na jevo, že poslední skutečnou držbu sporného břehu vykonávaly strany obé, že tudíž sporný břeh se nalézá ve spoludržbě straň obou, pak nelze na otázku, zda žalovaní tím, že vysázeli na sporném břehu topoly, dotkli se držby — 370 —
žalobcovy odpověděti, aniž se při tom zkoumá a zjistí rozsah právní držby jedné a druhé strany. Poněvadž však to je dle §. 457. c. ř. s. v řízení o rušenou držbu, které omeziti se má na rozbor a důkaz skutečného stavu držby poslední a nastalého rušení, vyloučeno, byla žaloba procesní soudem práva veskrze zamítnuta.
(Rozhodnutí nejvyš. soudu ze dne 29. července 1913 R III 365/13.) A K.

Citace:

K výkladu § 339 obč. z.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1913, svazek/ročník 22, číslo/sešit 8, s. 394-396.