Č. 3654.

Policejní řízení trestní: Není vadou řízení, nebyl-li trestní nález po řízení provedeném pomocí trestního rejstříku ústně vyhlášen, nýbrž odsouzenému písemně dodán.
Církevní věci: Zákaz používání katolického kostela k náboženským úkonům církve čsl.
(Nález ze dne 24. května 1924 č. 5022.) Prejudikatura: Boh. 3448 adm., částečně jinak Boh. 3786 adm.
Věc: Josef M. a spol. ve D. K. (adv. Dr. Vít. Zenkl z Prahy) proti zemské správě politické o trestní nález.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Vyhláškou z 11. dubna 1923 zakázala osp v K. D. na základě §§ 22 a 35 hlavy A min. nař. z 19. ledna 1853 č. 10 ř. z. všeobecně, aby církev čsl. používala římskokatolického kostela sv. Jana Křtitele v D. K. a její příslušníci v něm konali bohoslužby. Ve vyhlášce bylo vysloveno, že proti každému příslušníku církve čsl., který by jednal proti tomuto všeobecnému zákazu, bude zakročeno trestně ve smyslu ustanovení § 7 a 11 nař. z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z. pokutami od 2 do 200 K nebo trestem vězení od 6 hod. do 14 dnů.
Nálezy téže osp-é z 9. května 1923 byli odsouzeni Josef M., František N., Karel C. a Al. Š. pro přestupek tohoto zákazu, jehož se dopustili tím, že se přes tento zákaz dne 15. dubna 1923 zúčastnili bohoslužebných úkonů církve čsl. v označeném kostele, podle § 11 nař. z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z. k pokutě 30, resp. 20, 10 a 10 korun, v případě nedobytnosti do vězení na tři dny, resp. 2 dny, 24 hod. a 24 hod.
V řízení předcházajícím vydání těchto nálezů doznali všichni obvinění, že zákaz o používání kostela pro bohoslužebné úkonu církve čsl. jim byl znám. M. a C. vypověděli, že se dne 15. dubna 1923 zúčastnili pohřbu příslušníka čsl. církve V. Sch. a bohoslužebných úkonů při pohřbu v kostele konaných. Š. vypověděl, že jako kostelník čsl. církve kostel otevřel, bohoslužebné předměty ke konání bohoslužby připravil a konání bohoslužeb a jiných bohoslužebných úkonů se účastnil. N. udal, že měl dne 15. dubna 1923 svatbu, církevní obřady že vykonány byly v jmenovaném kostele, a že po sňatečních obřadech zůstali na mši.
Rozhodnutím z 8. srpna 1923 nevyhověla zsp v Praze odvoláním, která jmenovaní podali z trestních nálezů, poněvadž skutková podstata přestupku je zjištěna konaným šetřením a vlastním doznáním.
Stížnost uplatňuje, že podle znění vyhlášky jest souditi, že zákaz »konati bohoslužby« se vztahuje jen na kněze církve čsl., ježto jedině tito bohoslužby mohou vykonávati. St-lům se však klade za vinu pouze to, že se účastnili pohřbu příslušníka čsl. církve, v čemž viděti lze jedině akt piety a nikoli konání bohoslužeb; účast na pohřbu jest však každému, chová-li se při tom řádně, dovolena. § 11 nař. z 20. dubna 1854 ř. z. č. 96 směruje k zamezení rušení pořádku na veřejných místech a k zamezení projevů proti vládě a jejím nařízením; takového nic nebylo v daném případě shledáno. Proto jeví se trestní nálezy nezákonnými. Vadou řízení jest, že nálezy nebyly ústně vyhlášeny, nýbrž jen písemně vydány.
Nss neshledal, že by okolnost posléze uvedená zakládala podstatnou vadu řízení po rozumu § 6 zák. o ss. Z § 3 min. nař. z 3. dubna 1855 č. 61 ř. z., jenž stanoví, že řízení stran policejně trestních přestupků jest omeziti co možno na sumární zjištění podstatných okolností a že do protokolu jest zapsati nález z důvodu a že straně jest na její žádost vydati opis nálezu s důvody, dále z § 6 min. nař. z 5. března 1858 č. 34 ř. z., jenž politickým úřadům ukládá povinnost, aby při trestním řízení dbaly toho, aby řízení bylo rychle, co možno jediným projednáním provedeno tak, aby hned nález mohl být obviněnému vyhlášen, v souvislosti s § 8, jen stanoví, že zúčastněnému jest na jeho žádost vydati písemný výtah z rubrik trestního rejstříku, jde na jevo, že ústní vyhlášení trestního nálezu sleduje jediný účel, totiž rychlé skoncování trestního řízení. Nevyhlásí-li však úřad nález a vydá-li jej obviněnému jen písemně — k čemuž by byl při ústním vyhlášení jeho jen na žádost strany povinen — nedotkne se tím nikterak procesuálního postavení strany a jejích práv.
Svrchu uvedenou vyhláškou uznala osp, když bylo prve pravoplatně rozhodnuto, že příslušníci církve čsl. nebyli oprávněni římskokatolický děkanský kostel v D. K. zabrati, že jsou povinni, od tohoto nezákonného jednání upustiti, a že rada starších církve čsl. v D. K. je povinna, kostel ten církvi římskokatolické, resp. jejím funkcionářům vrátiti. (Výměr osp-é ze 16. dubna 1921, potvrzený rozhodnutím zsp-é ze 4. června 1921 a min. škol. ze 4. listopadu 1921). Vyhláška směřuje všeobecně proti používání onoho kostela církví čsl. a tím i proti používání jeho jednotlivými příslušníky jejími; hrozí trestem každému příslušníku této církve, který by proti tomuto všeobecnému zákazu jednal; podle toho lze rozuměti zákazu, aby příslušníci této církve v kostele konali bohoslužby jen tak, že se tím zapovídá nejen funkcionářům církve čsl. výkon církevních obřadů v kostele, nýbrž i všem ostatním příslušníkům této církve jakákoli účast na nich. St-lé doznali, že se v kostele obřadů konaných při pohřbu příslušníka čsl. církve zúčastnili, resp. F. N., že se v kostele dal oddati a po svatebních obřadech setrval na mši, a proto žal. úřad právem shledal, že jednali proti zákazu, na jehož přestoupení vyhláškou stanovena jest trestní sankce.
Stížnost poukazuje na to, že v daném případě není prokázána skutková podstata činu trestného podle § 11 cit. cís. nař. z r. 1854. Jest ovšem pravda, že trestní nález dovolává se cit. §11, avšak trest byr uložen st-lům proto, že se zúčastnili bohoslužebných úkonů čsl. církve přes zákaz, úřadem vydaný; jest tedy zřejmo, že úřad viděl podstatu trestného činu v přestoupení zákazu, vydaného politickým úřadem v mezích jeho kompetence, které již samo o sobě podle § 7 téhož nař. jest podrobeno trestu v § 11 stanovenému.
Byly tedy veškeré námitky stížnosti shledány bezdůvodnými, pročež ji bylo zamítnouti.

Citace:

č. 3654. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1367-1369.