NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 1

Č. 9839.

Jazykové právo. — Samospráva obecní: I. Ustanovení čl. 78 odst. 2 jaz. zák., že — není-li obec, jíž se dopisuje, oprávněna přijmouti podání v jazyku jiném než čsl. — jest jí dopsati v jazyku — Č. 9839 —
státním, jest kryto jaz. zákonem. — II. Obec s jednacím jazykem menšinovým nemá nároku, aby obec druhá, která není oprávněna přijmouti podání v jazyku jiném než státním, přijala od ní podání sepsané v jazyku státním i v jazyku menšinovém.
(Nález ze dne 21. dubna 1932 č. 6466.)
Prejudikatura: ad I. Boh. A 9810/32; ad II. Boh. A 5705/26, 6998/27.
Věc: Městská obec N. proti zemskému úřadu v Brně o jazykové právo.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Městský úřad v N. německým dopisem, došlým 17. února 1927 a, ježto tento byl podle čl. 71 odst. 3 jaz. nař. vrácen, dalším dopisem z 23. února 1928, sepsaným jazykem německým a českým, žádal městský úřad v P. o doručení obsílky k odvodu Pavlu U. Na stížnost městského úřadu v P. z 28. února 1928, podanou osp-é v N., rozhodla tato, že st-lka byla povinna dopsati městské obci P. výhradně v jazyku státním podle předpisu § 78 jaz. nař. Odvolání st-lkou podanému zemský úřad v Brně nař. rozhodnutím nevyhověl a vyslovil na základě §§ 2, 3 a 7 zák. č. 122/20, že městský úřad v P. není povinen přijmouti a vyříditi německo-český přípis městského úřadu v N. v podstatě s tímto odůvodněním: Městský úřad v P. jako samosprávný, jehož úředním jazykem jest jazyk čsl., podle § 3 odst. 4 jaz. zák. jest povinen přijímati a vyřizovati podání učiněná v jazyku jiném než čsl. pouze za podmínek § 2 jaz. zák. a jinak jest oprávněn každé takové podání bez jednání odmítnouti. Podáním podle čl. 3 jaz. nař. rozuměti jest ústní nebo písemnou žádost za úřední výkon i každé ústní nebo písemné sdělení, tedy bez ohledu na provenienci, takže podání neznamená pouze podání stran s vyloučením dopisů úřadů státních a samosprávných. Přípis v tomto případě zaslaný obsahoval text německý i český a proto případné přijetí a vyřízení jeho by se nutně vztahovalo též na část v jazyce německém, k čemuž městský úřad v Plzni podle § 2 jaz. zák. nebyl povinen, a proto byl oprávněn bez jednání celý přípis odmítnouti.
O stížnosti na toto rozhodnutí podané uvažoval nss takto:
Ježto rozhodnutí I. stolice má za předmět otázku povinnosti stěžující si obce, kdežto rozhodnutí žal. úřadu slovným zněním zdá se judikovati o povinnosti obce p.-ské, musil si nss především zjistiti skutečný obsah napadeného rozhodnutí. Tu bylo přihlédnouti k těmto skutečnostem vzniku a průběhu sporu. Spor byl vyvolán stížností města P., směřující k tomu, aby stěžující si obec byla povinna dopsati mu jazykem českým. Proti výměru I. stolice, který řečené stížnosti vyhověl, bránila se v řízení správním obec dnes si stěžující námitkou, že obec P. nebyla oprávněna odmítnouti přijetí jejího přípisu německo-českého, načež žal. úřad odvolání nevyhověl a rozhodl, že městský úřad v P. není povinen přijmouti a vyříditi zmíněný německo-český přípis. Stížnost nějaké námitky formální vadnosti napadeného rozhodnutí neformuluje. Za tohoto stavu — Č. 9839 —
nemohl nss jinak než spatřovati v napadeném rozhodnutí judikátní výrok o povinnosti st-lčině, potvrzující rozhodnutí I. stolice z důvodů jejích a dodávající vlastní další odůvodnění vyvolané řečenými námitkami odvolání o povinnosti města P. Ostatně pro řešení otázky povinnosti města P. jako otázky hlavní nebylo vůbec podkladu, a obci nyní si stěžující, kdyby byla chtěla takový petit uplatniti (což neučinila), bylo by se obrátiti k úřadu městu P. nadřízenému jako příslušnému, jakým nebyly úřady v projednávaném sporu rozhodující.
Stížnost namítá, že čl. 78 odst. 2 jaz. nař., na němž napadené rozhodnutí je založeno, pokud ukládá obci s menšinovým jazykem jednacím povinnost dopisovati jiným obcím jazykem státním, není vydán v rámci jazykového zákona a proto je neplatný. Dovolávajíc se nál. Boh. A 7173/28, dovozuje tuto námitku z § 3 jaz. zák., který prý znamená nejvyšší míru omezení sebeurčovacího práva obcí (§ 27 mor. zř. ob.), jehož každé další omezení tuto míru přesahující odporuje § 55 úst. listiny a § 8 jaz. zák. Ze sebeurčovacího práva obce vyplývá podle stížnosti také právo obce, aby si stanovila svůj jednací jazyk a tohoto zvláště ve vlastní úřední korespondenci užívala, a to také dopisujíc s obcemi, jejichž jednací jazyk je jiný a které nejsou povinny od stran přijímati podání v tom jazyku, jehož použila dle práva jí příslušejícího obec dopisující.
Než těmito námitkami zabýval se nss v nál. Boh. A 9810/32, v němž je podrobně vyvrátil a dospěl k úsudku, že ustanovení čl. 78 odst. 2 jaz. nař., že, není-li obec nebo samosprávný úřad, jimž se dopisuje, oprávněn přijmouti podání v jiném jazyku než státním aneb v jiném menšinovém jazyku, než jest její jednací jazyk, jest jim dopsati v jazyku státním, jest vydáno v duchu jazykového zákona a tedy kryto jazykovým zákonem.
Stížnost ovšem, vycházejíc z ustanovení § 3 jaz. zák. jako jediného právního podkladu pro nařízení o užívání jazyků u úřadů samosprávných atd., namítá dále neplatnost čl. 3 jaz. nař., který stanoví obsah pojmu »podání« a podle názoru stížnosti nezákonně rozšiřuje jej i na úřední přípisy úřadu jinému, kdežto zákon jazykový »podáním« rozumí jen podání stran a proto předpis § 2 jaz. zák. platí jen pro tato podání stran. Ježto však napadené rozhodnutí opřeno je o čl. 78 jaz. nař. a v tomto případě obstojí nezávisle na čl. 3 jaz. nař., jak shora dovozeno, netřeba se otázkou platnosti čl. 3 jaz. nař. zde vůbec obírati.
Článek 78 jaz. nař., na němž je napadené rozhodnutí založeno, mluví sice také o »podání«, avšak význam stížností tomuto pojmu přikládaný jako podání strany na rozdíl od úředního přípisu nedává citované normě smyslu jiného, než v jakém je dána za podklad napadeného rozhodnutí, a proto nelze považovati ani za námitku proti správnému použití této normy v daném případě, tvrdí-li stížnost, že pojem »podání« v čl. 78 lze vykládati jen jako podání strany.
Konečně stížnost, jež jest toho názoru, že předpisu čl. 78 jaz. nař. vyhověla tím, že podání k obci p-ské učinila vedle svého jednacího jazyka také v jazyku státním, proti čl. 6 jaz. nař., jenž toho nepřipouští, namítá neplatnost tohoto předpisu pro nedostatek opory v jazykovém zákoně, ježto ani jazykový zákon, ani zákon jiný neupravuje, jak nakládati s podáními dvoujazyčnými, a proto okolnost, že strana svá podání sepíše pro lepší porozumění jak v jazyku státním tak i v jazyku mateřském (jednacím), nemůže prý býti důvodem k odmítnutí.
Touto námitkou dotýká se stížnost předpokladu, za něhož jsou obce s menšinovým jazykem jednacím podle čl. 78 povinny dopisovati obcím v jazyku státním, t. j. předpokladu, že obce, jimž se dopisuje, nejsou oprávněny od stran přijímati podání v jazyku jiném nežli v jazyku státním, a přivádí tím na spor otázku, zdali podání strany, sepsané jak v jazyku státním tak i v jazyku menšinovém, jest stejně posuzovati jako podání strany, jež obce nejsou povinny přijmouti proto, že je sepsáno toliko v jazyku menšinovém.
Nss již na základě usnesení odborného plena z 1. dubna 1926 v nál. Boh. A 5705/26 a 6998/27 vyslovil, že příslušník menšinového jazyka nemá nároku, aby státní úřady přijaly jeho podání, jehož text jest sepsán jak v jazyku státním, tak i menšinovém, když není tu předpokladů § 2 odst. 2 jaz. zák., a že čl. 6 jaz. nař., pokud normuje to, co výše cit. zásadou bylo na základě jazykového zákona vysloveno, není v rozporu se zákonem. Na tomto názoru setrvává nss i nyní. To, co platí podle právě uvedeného o podání stran co do významu jazyka menšinového, připojeného vedle státního, mohla vzhledem k důvodům podaným shora o poměru čl. 78 jaz. nař. k duchu jazyk. zák. státní moc výkonná podle § 8 odst. 1 jaz. zák. předepsati také pro dopisování obcí úřadům.

Citace:

č. 9839. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 795-798.