NPD documents search: Váž. civ., 11 (1929), sv. 1

Čís. 8973.

K účinnosti smlouvy ve prospěch třetí osoby se vyžaduje, by byla mezi smluvníky sjednána hlavní smlouva a by k této hlavní smlouvě byla připojena jako vedlejší ujednání smlouva ve prospěch třetí osoby. Není třeba, by třetí osoba byla již ve smlouvě individuelně určena, stačí, je-li podle objektivních známek určitelná, aniž se vyžaduje, by plnění ve prospěch třetí osoby bylo výslovně umluveno, plyne-li tento závazek z povahy smlouvy, avšak vždy musí býti zřejmo, že bylo vůlí stran, by třetí osoba dostala umluvené plnění.
(Rozh. ze dne 17. května 1929, Rv I 475/28.)
Rudolf W. a Antonín Sch. byli roku 1920 zmocněni ke koupi 128 kusů hnědouhelného těžařstva Bonifac pro zakládanou belgickou společnost. Belgická společnost vstoupila pak v život a převzala vlastnictví horního majetku. V létě 1922 stali se W. a Sch. řediteli hnědouhelného těžařstva Bonifác, jemuž náležel jen důl Pankrác. Dne 12. října 1922 uzavřeli zástupci belgické společnosti s W-em a Sch-em smlouvu o komisionářském prodeji uhlí z dolu Pankrác. Hnědouhelné těžařstvo Bonifác, zastoupené svými řediteli W-em a Sch-em uzavřelo potom dne 13. října 1922 úplně stejně znějící smlouvu o komisionářském prodeji s firmou Hermann M., jejímž jediným majitelem jest Rudolf W. a tato smlouva byla shromážděním těžařů schválena. Proti těžařstvu Bonifác byla vedena úvěrním ústavem exekuce vnucenou správou a vnuceným správcem byl ustanoven Josef H. Žalobou, o niž tu jde, zažaloval Josef H. proti pozůstalosti po Antonínu Sch-ovi saldo za dodané uhlí. Žalovaná pozůstalost namítla, že není pasivně legitimována, poněvadž smlouva ze dne 13. října 1922 byla uzavřena jen mezi Bonifácem a firmou Hermann M. a že Antonín Sch. od této firmy dostával provisní podíl za to, že smlouvu mezi těžařstvem a firmou Hermann M. po předchozím vyjednávání s belgickou společností sprostředkoval. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Jest míti především na mysli právní povahu těžařstva a skutečnost, že jako žalobce vystupuje vnucený správce. V onom směru jest nepochybné, že těžařstvo jest právnickou osobu, jež trvá i pak, když byly všechny kuxy spojeny v jedné ruce. Jako právnická osoba může jednati jen fysickými zástupci a je jisté, že byli jimi u těžařstva Bonifác Rudolf W. a Antonín Sch. Toto — Čís. 8973 —
687
těžařstvo mohlo tedy jen jejich prostřednictvím smlouvy uzavírati, nikoliv však belgická společnost pro těžařstvo, ačkoliv jí náležejí vlastnicky všechny kuxy. Co se týče vnuceného správce, byla vnucená správa povolena proti těžařstvu Bonifác, ale nikoliv proti belgické společnosti, takže vnucený správce může uplatňovati jen práva, příslušející řečenému těžařstvu. Z uvedeného vyplývá, že na smlouvu sjednanou mezi belgickou společností s jedné a Rudolfem W-em a Antonínem Sch-em s druhé strany dne 12. října 1922 v tomto případě nesmí býti vzat zřetel, a že musí býti právní stav posuzován jen podle smlouvy ze dne 13. října 1922. Neboť jen tato smlouva byla těžařstvem Bonifác uzavřena a bylo zjištěno jako nesporné, že byla jeho spolusmluvníkem výhradně jen firma Hermann M. Jen z této smlouvy, tedy jen proti firmě Hermann M. jest vnucený správce oprávněn vymáhati pohledávky exekvovaného těžařstva. Zda Antonín Sch. a jakým způsobem byl súčastněn na tomto obchodu firmy Hermann M., sem nepatří, je to vnitřní věcí obou a těžařstvu nemohla z právního poměru firmy Hermann M. a Antonína Sch-a vzniknouti práva. Rovněž jest bezvýznamným, že W. a Sch. podle smlouvy ze dne 12. října 1922 byli spolusmluvníky belgické společnosti, neboť, i kdyby tato smlouva neměla povahu plné moci k uzavření smlouvy ze dne 13. října 1922 — jak tvrdí žalovaná — mohlo by jíti jen o porušení důvěry, tedy o věc, dotýkající se toliko jmenovaných a belgické společnosti samé. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Odvolatel jako vnucený správce dolu Pankrác mohl by požadovati na odpůrkyni zaplacení uhlí jen tehdy, kdyby Antonín Sch., jehož pozůstalost je žalována, byl od těžařstva Bonifác uhlí objednal a uhlí mu bylo dodáno. O tom však důkaz podán nebyl a vzhledem k tomu, co strany přednesly, ani podán býti nemůže. Praví-li procesní soud ve svém rozsudku, že právní poměr mezi stranami této rozepře jest posuzovati podle smlouvy ze dne 13. října 1922, nelze s tím ovšem souhlasiti, neboť, ježto z této smlouvy není žalováno, nelze podle ni posuzovati ani právní poměr stran. Žalováno je ze smlouvy ze dne 12. října 1922. Tuto smlouvu neuzavřelo však s Rudolfem W-em a Antonínem Sch-em těžařstvo Bonifác, jemuž je důl Pankrác připsán, nýbrž belgická společnost. Každá smlouva zakládá práva a povinnosti jen pro smluvníky a byl proto smlouvou ze dne 12. října 1922 založen právní poměr jen mezi belgickou společností na straně jedné a Rudolfem W-em a Antonínem Sch-em na straně druhé. Proto vzešla z této smlouvy práva jen begické společnosti, nikoli však těžařstvu Bonifác, jež smlouvu tuto ani neuzavřelo ani k ní dodatečně nepřistoupilo. Nevadí, že belgická společnost má snad ve svých rukou všechny podíly těžařstva Bonifác, neboť těžařstvo jest podle § 138 hor. zák. spolkem, samostatným právním podmětem, jenž je zastoupen řiditelstvím (§§ 144 a 145 hor. zák.) a jenž této právní samostatnosti nepozbývá změnou v osobě majitelů důlních podílů. Nevystupuje-li však ve smlouvě ze dne 12. října 1922 těžařstvo Bonifác jako smluvník, nemůže z ní žalovati ani těžařstvo ani odvolatel, jenž jako vnucený správce dolu Pankrác nemůže míti více práv než těžařstvo, jemuž je uvedený díl připsán. Kdyby se však i odvolatel — Čís. 8973 —
686
chtěl opříti o smlouvu ze dne 13. října 1922, nemohl by se tím dodělati rovněž úspěchu, poněvadž v této smlouvě těžařstvo Bonifác jako smluvní strana sice vystupuje, nikoli však i Antonín Sch.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Po právní stránce jest předeslati, že dovolatel v prvé stolici sám netvrdil, že smlouva ze dne 12. října 1922 je smlouvou ve prospěch třetí osoby. Toto opomenutí ovšem nevadí tomuto právnímu stanovisku, neboť soudy posuzují sporný právní poměr samostatně bez ohledu na názory stran. Avšak po skutkové stránce je pro právní posouzení věci směrodatným jen přednes stran v prvé stolici. Dovolací soud má za to, že žalobcův přednes v prvé stolici není dostatečným podkladem pro právní úsudek, že smlouva ze dne 12. října 1922 byla ujednána ve prospěch těžařstva »Bonifác«. Především je tu závažný obsah smlouvy. Smlouva ve prospěch třetí osoby je dohodou mezi smluvníky, že nemá býti plněno jednomu ze smluvníků, leč osobě třetí (§ 881 obč. zák.). K její platnosti se vyžaduje, by mezi smluvníky byla uzavřena hlavní smlouva (slova § 881 obč. zák.: »dal-li si někdo slíbiti ...«) а k této hlavní smlouvě přidružuje se jako vedlejší ujednání smlouva ve prospěch třetí osoby (slova § 881 obč. zák.: »že bude plněno třetí osobě«). Jsou tedy při smlouvě ve prospěch třetího dva věřitelé: stipulant s nárokem, by bylo plněno třetímu, a tento, by jemu bylo plněno. Třetí osoba nemusí ovsem býti již ve smlouvě individuální určena, stačí, je-li podle objektivních známek určitelná. Ani není potřebí, že plnění ve prospěch třetí osoby bylo výslovně umluveno, plyne-li tento závazek z povahy smlouvy, ujedná-li na př. prodatel domu s kupitelem, by převzal nájemní smlouvy. Tím je uzavřena smlouva ve prospěch nájemníků. Avšak vždy musí býti zřejmo, že bylo vůlí stran, by třetí osoba dostala umluvené plnění. Není-li tomu tak, nezbývá než závěr, že smlouva má poskytnouti právo jen smluvníkovi, nikoliv třetí osobě. Proto ustanovuje § 69 (2) zákona o pojišťovací smlouvě, že se v pochybnosti má za to, že pojistník uzavřel pojištění na vlastní účet (viz Dr. Josef Unger, Die Verträge zu Gunsten Dritter, 1869 str. 63, Dr. Mayr-Harting, Lehrbuch II. sv. 3 kniha str. 67, Dr. Jaromír Sedláček, Obligační právo, str. 125 a násl. a Dr. Ehrenzweig, System des österr. allgem. Privatrechtes II. sv. I. část 1928, § 319). Podle obsahu smlouvy ze dne 12. října 1922 jsou smluvními stranami belgická akciová společnost s jedné a Antonín Sch. a Rudolf W. s druhé strany. Že belgická společnost touto smlouvou chtěla nabýti práv, lze seznati z toho, že zdůrazňuje, že vystupuje jako výhradná majitelka těžařstva »Bonifác«. Že těžařstvo »Bonifác« vedle ní anebo výlučně má býti oprávněno ze smlouvy, o tom není ve smlouvě zmínky. Jen na jednom místě mluví se o právu, ovšem o omezeném právu, těžařstva, a to v § 4 smlouvy, který ustanovuje, že těžařstvo může v určitém případě »durch Beziehung der belgischen Gesellschaft« uhlí prodávati také přímo. Slova: »durch Beziehung der belgischen Gesellschaft« poukazují jasně na belgickou společnost jako na stranu z této smlouvy oprávněnou. Patřilo-li uhlí, které je předmětem smlouvy, fakticky a výlučně belgické společnosti, nikoli těžařstvu »Bonifác«, jakž zřejmo z úvodu smlouvy, bylo by lze podle vykládací zásady § 914 obč. zák. usuzovati na vůli smluvních stran, že nárok, aby toto uhlí bylo prodáváno Antonínem Sch-em a Rudolfem W-em, měl příslušeti belgické společnosti. V každém případě jsou tu pochybnosti a ani z obsahu smlouvy ani z její povahy nelze bezpečně dovozovati, že v ní jest obsažena ona dvojí úmluva, která, jak dolíčeno, jest nezbytným předpokladem pro smlouvu ve prospěch třetí osoby. Právem má proto odvolací soud za to, že pro právní stanovisko žalobcovo, že jde o takovou smlouvu, není v ujednání mezi belgickou společností s jedné a Antonínem Sch-em a Rudolfem W-ern s druhé strany skutkového základu. Tohoto základu není ani v dalším přednesu žalobcově. Jeho tvrzení, že vládní rada W., který jest majitelem všech akcií belgické společnosti, žádal od žalobce jako vnuceného správce těžařstva »Bonifác«, aby spornou smlouvu stornoval, jelikož firma M. byla s placením v prodlení, nemluví ve prospěch právního stanoviska žalobcova. Totéž platí o tom, co v prvé stolici uváděl o poměru mezi smlouvami ze dne 12 a 13. října 1922 a o úmluvě mezi Antonínem Sch-em a Rudolfem W-em. Ani další přednes žalobcův v prvé stolici v uvedeném směru nestačí. To, co žalobce uvádí v dovolacím spisu o úmyslu smluvníků, ujednati smlouvu ve prospěch těžařstva »Bonifác«, zejména, že prodavatelé uhlí měli peníze odváděti těžařstvu, nikoli belgické společnosti, že 12. října 1922 se konal mimořádný sjezd těžařstva »Bonifác« ve smyslu §§ 149 a násl. horního zákona, že Antonín Sch. a Rudolf W. měli úmysl smlouvu ze dne 12. října 1922 zrušiti tím, že ujednali smlouvu ze dne 13. října 1922, a že majitel firmy M. věděl, že tato smlouva, která byla prý ujednána na oko, odporuje dobrým mravům, měl přednésti v prvé stolici. Toto opomenutí nelze doháněti v dovolací stolici (§ 504 c. ř. s.). Za tohoto stavu věci jest souhlasiti s názorem odvolacího soudu, že žalobce jako vnucený správce těžařstva »Bonifác« není k žalobě oprávněn, jelikož se smlouva ze dne 12. října 1922 těžařstva právně nedotýká. Marně poukazuje dovolatel na smlouvu ze dne 13. října 1922, která nebyla ujednána mezi těžařstvem »Bonifác« a Antonínem Sch-em, nýbrž jen mezi tčžařstvem a firmou M. Obsah této smlouvy byl podle protokolu ze dne 25. října 1922, schválen těžařstvem, jehož zájmy žalobce chrání. Ani z této smlouvy nelze tedy aktivní legitimaci žalobcovu dovozovati. Není proto oprávněn v tomto sporu vytýkati, že smlouva ze dne 13. října 1922 je podle § 879 obč. zák. nicotná a že stanovisko žalované pozůstalosti odporuje dobrým mravům. Dovolatel přehlíží, že tvrzením, že smlouva, která podle jeho názoru je podkladem žaloby, je nicotná, sám podkopává půdu žalobní žádosti.

Citace:

č. 8694. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 206-208.