NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 1

Č. 9872.

Jazykové právo: * Předpis čl. 70 odst. 3, dále čl. 78 odst. 1 druhé věty jaz. nař. č. 17/26 neodporují jaz. zákonu.
(Nález ze dne 3. května 1932 č. 7259.)
Prejudikatura: Boh. A 7660/28, 8070, 8072, 8073, 8074, 8076/29, 8381, 8475/30, 9521/31.
Věc: Obec města K. proti ministerstvu vnitra o jazykové právo.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Magistrát hlavního města Prahy, referát živnostenský, požádal dopisem z 29. ledna 1927 městský úřad stěžující si obce, aby mu sdělil, není-li tam znám důvod ve smyslu § 5 min. nař. z 27. prosince 1902 č. 242 ř. z., pro který by mohl býti odepřen legitimační lístek jejímu příslušníku O. P., jako obchodnímu cestujícímu. Ježto dopis ten stěžující si obec vyřídila jazykem německým, nařídila jí osp v Rumburku k stížnosti magistrátu hlavního města Prahy, aby uvedený dopis vyřídila v jazyce čsl., poněvadž obec K. má přes 3000 obyvatelů a úřední sílu znalou jazyka státního, a jest proto povinna podle čl. 72 odst. 2 jaz. nař. č. 17/26 vyřizovati podání učiněná v jazyku československém v tomto jazyku. Odvolání, jež z výměru toho stěžující si obec podala, zsp v Praze nevyhověla, ježto příkaz daný obci má oporu v ustanovení čl. 72 odst. 2, resp. 78 odst. 1 jaz. nař. K poučení o právu obce odvolati se z tohoto rozhodnutí k min. vnitra bylo připojeno, že odvolání to nemá podle § 93 min. nař. ze 17. března 1855 č. 52 ř. z. odkladného účinku.
Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. vnitra odvolání obce z těchto důvodů: »Námitkami, jimiž odvolání brojí proti platnosti ustanovení čl. 72 odst. 2 a 78 odst. 2 jaz. nař., netřeba se zabývati, ježto článek 72 odst. 2 — Č. 9872 —
a 78 odst. 2 nejsou právními oporami v odpor vzatého rozhodnutí. V daném případě nejde totiž o »vyřízení podání« magistrátu hl. města Prahy, ani o úřední korespondenci mezi obcemi, nýbrž o »úřední korespondenci« mezi obcí a magistrátem hlavního města Prahy jako živn. úřadem I. stolice. Poněvadž magistrát hl. města Prahy, v jehož obvodu nebydlí 20% státních příslušníků jazyka německého, není podle § 1 jaz. zák. a hlavy I. jaz. nař. povinen ani oprávněn přijímati podání, sepsaná jazykem německým, bylo mu dopsati podle čl. 78 odst. 1 věty 2 jaz. nař. v jazyku státním. Upraviti jazyk korespondence obcí jest státní moc výkonná oprávněna na základě zmocnění § 8 odst. 1 jaz. zák. Námitka, že se magistrát hl. města Prahy obracel na obec jako na »osobu přezvědnou«, se všemi důsledky z toho odvozovanými, jest bezpodstatná, ježto z obsahu jeho přípisu vysvítá, že se dožadoval právní pomoci na městském úřadě v K. jakožto úřadu veřejné správy. Pokud pak obec brojila proti tomu, že odvolání byl odepřen odkladný účinek podle § 93 min. nař. č. 52/1855, bylo podotknuto, že v tomto opatření nelze shledati nezákonnost, poněvadž šlo o opatření v zájmu veřejném, a straně jeho provedením nevznikla nenahraditelná újma.«
O stížnosti do rozhodnutí tohoto podané, uvažoval nss takto:
Příkaz daný stěžující si obci, aby dopis magistrátu hl. města Prahy (živn. referátu) vyřídila v jazyku státním, nař. rozhodnutí potvrzený, opřel žal. úřad — na rozdíl od nižších stolic, které se dovolaly předpisů článku 72 odst. 2 jaz. nař. — výhradně toliko o ustanovení čl. 78 odst. 1 věty 2 jaz. nař., podle něhož, jestliže soud, státní úřad neb orgán podle ustanovení hlavy I. a III. není oprávněn přijmouti podání v jednacím jazyku obce (čl. 16), jest obec povinna dopisovati jemu v jazyku státním.
Proti tomu namítá stížnost, že předpis ten jest neplatný. Dovolávajíc se nál. Boh. A 7173/28, dovozuje stížnost, že v oboru samosprávy jazyk čsl. nemá podobného přednostního práva jako v oboru správy státní. Z § 3 jaz. zák. prý vyplývá, že jazykový zákon uznává pro samosprávu zásadně volné právo sebeurčovací a omezuje je toliko po dvou stránkách, a to jednak výhradami ve prospěch jazyka čsl. (odst. 1 a 2), jednak výhradami ve prospěch jazyků jiných (odst. 4). Je-li tedy v § 3 jaz. zák. stanovena nejvyšší míra omezení práva sebeurčení, pak každé jeho omezení, tuto míru překračující, stanovené vládním nařízením, vydaným k provedení jaz. zák., odporuje § 55 úst. listiny a § 8 jaz. zák. Ze sebeurčovacího práva obce vyplývá také její právo, aby si ustanovila jednací jazyk a užívala ho ve své vlastní úřední korespondenci, a to i ve styku s úřady, jež nejsou povinny přijímati od stran podání v onom jazyku, kterého užila korespondující obec podle práva jí příslušejícího.
Námitku tuto neshledal nss důvodnou. Jest pravda, že nss vyslovil ve svém nálezu, jehož se stížnost dovolává, stejný zásadní právní názor o sebeurčovacím jazykovém právu obce, jaký hájí stížnost: Leč od názoru toho upustil, opíraje se o usnesení odborného plena Boh. A CCCXLIV/28, — Č. 9872 —
ve kterém bylo vysloveno, že státní moc výkonná jest podle § 8 odst. 1 jaz. zák. oprávněna ukládat i samosprávným úřadům, zastupitelským sborům a veškerým veřejným korporacím ve státu v duchu tohoto zákona omezení sahající nad meze § 3 jaz. zák. V stejném smyslu vyznělo pak také usnesení adm. plena Boh. A CCCLXIV/29, podle něhož vláda, upravujíc podle § 8 odst. 1 jaz. zák. užívání jazyků pro samosprávné úřady atd., může jíti nad positivní omezení, která jim ukládá § 3 stran státního jazyka. Podrobné důvody tohoto právního názoru byly vyloženy již v nál. Boh. A 8070, 8072, 8073, 8074, 8076/29, 8475/50 a j. Při názoru tom setrvává nss v daném případě.
Tím vyvrácena jest námitka stížnosti, odvozená z jejího nesprávného výkladu § 3 jaz. zák. o rozsahu omezení jazykových práv obcí tam vytčených, a padá pak i důsledek z výkladu toho stížností činěný, že obec jest oprávněna svého jednacího jazyka užívati neomezeně, i ve styku s úřady, které nejsou povinny přijímati od stran podání učiněná v stejném jazyku, jakým jest jednací jazyk obce. Z oprávnění pak obce, aby si stanovila jazyk minoritní za jednací (čl. 70 jaz. nař.), neplyne ještě povinnost jiné obce s jednacím jazykem čsl., přijímati od ní písemnosti sepsané v onom jazyku minoritním (sr. nál. Boh. A 9521/31).
Stížnost nenamítá sice výslovně, že předpis článku 78 odst. 1 druhé věty jaz. nař., o něž nař. rozhodnutí se opírá, není v duchu jazykového zákona, ale popírá to implicite tím, že tvrdí, že odporuje § 55 úst. listiny a § 8 odst. 1. jaz. zák. Nelze jí však přisvědčiti.
Duchem jaz. zák. jest rozuměti podle ustálené judikatury nss-u, opřené o usnesení adm. plena Boh. A CCCLXV/29 a odůvodněné ve shora cit. nálezech, zásady, které lze z jaz. zák. získati abstrakcí. Takovou zásadou jest také zásada preponderance státního jazyka, vyplývající nepochybně a jasně kromě z ustanovení 1. a 2. odst. § 3, zejména také z § 1 odst. 2 bodu 1 jaz. zák., podle něhož děje se v jazyku státním úřadování všech soudů, úřadů, podniků a orgánů republiky. Pod pojem úřadování náleží i dopisování jiným úřadům a přijímání úřední korespondence od jiných úřadů, tedy i od úřadů samosprávných (sr. Boh. A 7660/28). Ze zásady, vyslovené v § 1, stanovena jest ve 2. odst. § 2 jaz. zák. výjimka pro přijímání podání učiněných od příslušníků jazykových menšin v jejich jazyku za podmínek tam ustanovených. Nejsou-li tyto podmínky splněny, pak soudy, úřady a orgány nejsou oprávněny přijímati podání sepsaná v jiném jazyce než státním. Ustanovilo-li jaz. nař. v čl. 78 odst. 1 druhé větě v příčině přijímání dopisů obcí obdobně totéž, co platí podle cit. výslovného ustanovení jaz. zák. o přijímání podání příslušníků jazykových menšin, pak jest opatření toto odůvodněno analogickou aplikací předpisů jaz. zák. Je-li ustanovení to ve shodě s uvedenou zásadou preponderance jazyka státního, o čemž podle povahy věci nelze pochybovati, a lze-li je mimo to odůvodniti také ještě analogií normy, obsažené v jaz. zákoně, pak nutno dospěti k úsudku, že ono ustanovení jaz. nař. vyhovuje duchu jaz. zák.
Ustanovení 1. odst. čl. 78 podle svého doslovu týká se arci jen dopisování soudům, státním úřadům a orgánům, kdežto v daném případě — Č. 9872 —
šlo o dopis zaslaný magistrátu hlavního města Prahy. Leč magistrát ten, resp. živn. jeho referát, obrátil se na městský úřad stěžující si obce ve své po zákonu mu příslušející funkci jako živn. úřad I. stolice ve věci živnostenské, tedy politické. Podle 3. odst. čl. 70 jaz. nař. jsou magistráty měst s vlastním statutem, pokud vyřizují záležitosti státní správy politické a vykonávají tak působnost okresních úřadů (sr. také § 3 zák. č. 125/27), považovány za orgány republiky (§§ 1 a 2 jaz. zák.), a vztahují se na ně předpisy hlavy I. a III. jaz. nař. O dopisování jim platí také ustanovení 1. odst. čl. 78. Zákonnou platnost předpisu 3. odst. čl. 70 jaz. nař. stížnost nepopírá. Lze ji odůvodniti týmiž zásadami, získanými abstrakcí z norem jaz. zákona, jimiž byla odůvodněna platnost předpisu 2. věty 1. odst. čl. 78 jaz. nař. Poněvadž pak magistráty měst s vlastním statutem, pokud vykonávají funkce živn. úřadů I. stolice, jsou takto včleněny do státního ústrojí politické správy živn. jako trvalé státní instituce, rozdílné od soudů, úřadů, ústavů a podniků republiky, a vybaveny jsou stejně jako soudy a úřady určitou místní a věcnou kompetencí, takže vykazují veškeré podstatné pojmové znaky orgánů republiky, jaké byly pro orgány republiky ve smyslu § 2 jaz. zák. vytčeny zejména v nál. Boh. A 7813 a 7816/29 opřených o usnesení odborného plena z 10. prosince 1928, dlužno dospěti k úsudku, že předpis čl. 70 odst. 3 jaz. nař., podle něhož magistráty s vlastním statutem, vyřizující záležitosti státní správy politické, jest považovati za orgány republiky, jest vydán v duchu jaz. zák. a kryt §em 8, odst. 1. tohoto zák., a to tím spíše, že jaz. nař. v cit. předpisu je za orgány republiky vlastně ani neprohlašuje, nýbrž jen v oboru jazykového práva orgánům republiky klade na roveň.
Ježto nař. rozhodnutí, které jediné jest předmětem kognice nss-u, opřeno jest toliko o předpis článku 78 odst. 1 věty druhé jaz. nař., nelze se zabývati stížností, pokud popírá platnost také jiných předpisů, zejména článku 78 odst. 2 a 72 odst. 2 a 4, neboť po této stránce nepostihuje obsahu nař. rozhodnutí.
Stížnost namítá dále, že také výrok žal. úřadu, kterým byl odepřen odkladný účinek rekursu stěžující si obce podle § 93 úřední instrukce č. 52/1855, jest nezákonný, a dovozuje, že podmínky pro přiznání odkladného účinku byly dány, neboť povaha věci odklad připouštěla a okamžitým výkonem byla by strana utrpěla ideální nenahraditelnou škodu, spočívající v tom, že obec byla nucena k úkonu, k němuž není povinna. Vyhoví-li obec příkazu, pak ani příznivé vyřízení její stížnosti nemá již významu, a škodu nelze proto již napraviti. Obci nebylo ani sděleno, který veřejný zájem vyžadoval okamžitého provedení příkazu. Tento formální nedostatek jí prý znemožnil řádnou obranu a přezkoumání nař. výroku, v čemž spatřuje stížnost podstatnou vadu řízení podle § 6 zák. o ss.
K námitce této budiž uvedeno:
Odkladný účinek lze přiznati opravnému prostředku podle povahy věci a účelu, jaký toto procesní opatření má, toliko do té doby, až bude o opravném prostředku pravoplatně rozhodnuto (sr. Boh. A 8072/29 a 8381/30). Bylo-li žal. úřadem jako poslední správní instancí konečně a pravoplatně odvolání obce zamítnuto, bylo tím zároveň vysloveno pravoplatně, že obec byla povinna dopsati magistrátu hl. města Prahy v jazyku státním. Tím stalo se odvolání obce, pokud se týkalo nepřiznání odkladného účinku, bezpředmětným, neboť účel, jaký přiznání odkladného účinku by mělo, již pominul a odpadl tedy důvod, ze kterého se obec domáhala zrušení výroku II. stolice, že odvolání z jejího rozhodnutí nemá odkladného účinku. Zamítl-li žal. úřad odvolání obce i po této stránce, nelze v tom shledati ani vadnost řízení ani nezákonnost.

Citace:

č. 9872. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 886-890.