NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

Č. 4019.

Učitelstvo: I. Jest porušením povinností učitele veř. školy národní ve smyslu discpl. předpisů učitelských, jestliže se učitel dopustí trestního skutku soudem stihatelného, třebas skutek tem neměl přímého vlivu na jeho působení ve škole? — II. V jakých mezích může nss přezkoumati výměru uloženého trestu disciplinárního?
(Nález ze dne 13. října 1924 č. 17522.)
Věc: Jan W. v L. (adv. Dr. Kar. Calábek z Brna) proti ministerstvu školství a národní osvěty stran disciplinárního nálezu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l byl rozsudkem krajského soudu ve Z. z 20. srpna 1921 uznán vinným, že dne 30. září 1920 na veřejném shromáždění v P. sváděl tam přítomné branné povinníky, aby neuposlechli povolávacího rozkazu ke konání presenční povinnosti, a že téhož dne tamtéž pořádal veř. přístupné shromáždění bez omezení na zvané hosty, aniž o tom dle předpisu úřadu oznámení učinil; čímž dopustil se přečinu dle § 56 č. 2 bran. zák. z 19. března 1920 č. 193 Sb. a přestupku dle § 2 a 19 zák. z 15. listopadu 1867 č. 135 ř. z. a byl odsouzen k tuhému vězení na dobu 5 dnů a k náhradě útrat trestního řízení; při tom byl st-li po- volen dle § 1 zák. ze 17. října 1919 č. 562 Sb. podmíněný odklad trestu se lhůtou 11/2 roku.
Nejvyšší soud jako soud zrušovací nálezem z 21. dubna 1922 zmatečnou stížnost zavrhl a zároveň v zasedání neveřejném odvolání státního zastupitelství do výroku o trestu odmítl. Naproti tomu vyhověl odvolání do výroku o odkladu trestu a změnil v odpor vzatý rozsudek v ten rozum, že podmíněný odklad výkonu trestu se nepovoluje.
Disciplinárním nálezem mor. zšr-y z 28. května 1923 vysloveno toto:
»Na základě výsledku disc. vyšetřování provedeného proti st-li uznal německý disc. senát mor. zšr-y po ústním líčení vysloviti proti st-li pro nezákonná vyjádření učiněná při shromáždění v P. dne 30. září 1920, tudíž pro povinnostem se příčící chování podle § 19 lit. c) zák. z 29. ledna 1905 č. 27 z. z. disc. trest propuštění ze služebního místa«. V důvodech bylo uvedeno: »Jest nesporně prokázáno, a obviněným se ani nepopírá, že při schůzi zemědělského svazu se dal — třebas jen v odpovědi na otázku jednoho účastníka — strhnouti k projevu, ve kterém jak soud krajský, tak nejvyšší soud shledal skutkovou podstatu přečinu dle bran. zák., jehož se dopustil jak subjektivně tak i objektivně tím, že prohlásil, že nováčci nyní, t. j. 2. října narukovati nemusí.
Toto vyjádření, kterým nováčci měli, po případě mohli býti svedeni, aby neuposlechli povolávacího rozkazu, obsahuje tvrzení, že nenastupujíce službu, neporuší žádnou povinnost a že nestanou se vinnými žádným trestním skutkem. Projev tento byl tedy způsobilým působiti v uvedeném směru na rozhodnutí nováčků, pročež jej nutno pokládati za nebezpečnější než pouhé vybízení nebo navádění k nenastoupení vojenské služby, neboť takové navádění, nebo vybízení ponechává jednotlivým osobám, proti nimž se stalo, úplně úvahu, zda opominutí, ke kterému byli vybízeni nebo naváděni, jest ve shodě se zák. předpisy a zda může býti potrestáno nebo ne; tomu jest zde tím spíše tak, poněvadž výrok učinil učitel, tedy důvěrník obyvatelstva, jehož tvrzení mohli nováčci pokládati za správné.
Tímto, proti státnímu opatření směřujícím výrokem, který byl způsobilým ohroziti stát v jeho trvání a který není v souhlasu s povinnostmi příslušejícími obviněnému jako učiteli a vychovavateli mládeže, dopustil se porušení § 54 ř. zák. školského, pokud se týče § 118 řádu škol. a vyuč. Při určení disc. trestu bylo jako přitěžující okolnost přijato, že W. jako osoba učitelská zaujímá určité postaveni důvěry u obyvatelstva a že se jemu jako muži inteligentnímu v té příčině musilo dáti více důvěry a víry než komukoliv jinému z kruhu zemědělců, a mimo to musil si jako učitel spíše býti vědom dosahu svého počínání než kdokoliv jiný bez tohoto předběžného vzdělání.
Konečně nelze ponechati mimo zřetel, že inkriminovaný výrok byl způsobilý způsobiti při tehdejší rozrušené náladě obyvatelstva dalekosáhlé důsledky po případě hnutí ohrožující trvání státu. Jako polehčující okolnosti nelze označiti kromě jeho dosavadní beztrestnosti a doznání ničeho.»
Odvolání st-lovo bylo nař. rozhodnutím zamítnuto z důvodů rozhodnutí zšr-y.
Stížnost neshledal nss důvodnou z těchto úvah:
Podle § 54 zák. o školách národních ze 14. května 1869 č. 62 ř. z. ve znění zák. z 2. května 1883 č. 53 ř. z., »jestliže by učitelstvo zachovalo se ve škole jinak než jak povinnost káže, též kdyby chování jeho mimo školu uráželo vážnost stavu učitelského nebo škodlivé bylo působení vychovatelskému a učitelskému, bude užito prostředků disciplinárních nezávisle od stíhání soudem trestním, když by takové snad místo mělo. Zevrubná ustanovení o tom vydají se zákonodárstvím zemským «.
Tak se stalo na Moravě zákonem z 29. ledna 1905 č. 27 z. z., podle jehož § 1 »vyučovacím osobám, které by porušily povinnosti, jaké jim ukládá jejich úřad nebo jejich služební přísaha, anebo, které by se mimo školu dopustily takového chování, jež by bylo na újmu vážnosti stavu učitelského anebo působnosti jako vychovatelů a učitelů, uloží se .... s ohledem na způsob a stupeň porušení povinnosti, jakož i na případné opětování a jiné okolnosti přitěžující, tresty disciplinární (§ 19)«.
Podle § 118 řádu školního z roku 1905 mají se učitelské osoby vy- stříhati všeho chování, »které by se příčilo jejich povinostem a škodilo vážnosti stavu učitelského nebo jejich činnosti vychovatelské a vyučovatelské ...«.
Podle § 19 cit. zem. zák. jest jedním z trestů disciplinárních — a to mimo propuštění ze školní služby vůbec nejtěžším — trest propuštění ze služebního místa (lit. c), kterýžto trest má podle § 21 za následek ztrátu práv, kterých učitel jako takový nabyl.
Vynesení výroku o disc. trestu předchází řízení upravené řadou
předpisů cit. zák.
1. Stížnost —nevytýkajíc vadnost provedeného řízení porušením některých z formálních předpisů řízení, — toliko povšechně vytýká, že prý disc. řízení bylo toliko opakováním trestního řízení před krajským soudem a že v disc. řízení nebylo souzeno o vlivu trestní věci st-lovy na jeho postavení jako vychovatele a učitele.
Pokud stížnost tím míní vytknouti vadnost provedeného disc. řízení, tedy jest bezdůvodná z těchto úvah:
Nehledě ani k tomu, že výtka, že disc. jednání bylo toliko opakováním trestního řízení před krajským soudem, není blíže konkretisována, tedy ta pouhá okolnost, že tytéž skutky st-li za vinu kladené tvořily předmět řízení jak soudního tak disciplinárního, nečiní toto řízení vadným, naopak jest tento stav jen přirozeným důsledkem toho, že právě jak v jednom tak v druhém z obou řízení tytéž skutky byly st-li za vinu kladeny. Pokud pak jde o další obsah uvedené výtky, kterým zároveň se brojí proti výroku o vině samému, poukazuje se v tom směru na to, co uvedeno sub 2).
2. Co do výroku o vině nepopírá stížnost, že st-l učinil jednání jemu za vinu kladená, tvrdí však námitkou uvedenou již shora ad 1. (aspoň nepřímo), že trestní věc jeho neměla vlivu na jeho postavení jako učitele a vychovatele, že »nemohly býti vzaty v úvahu (míní tím patrně říci, že nenastaly) nijaké důsledky na jeho veřejné postavení a že naopak pro jeho váženost ve veřejnosti mluví i vysvědčení vydané mu obecním zastupitelstvem v L. jakož i jeho kvalifikační výkazy se známkou velmi dobrou.
Stížnost tím patrně míní popírati vinu st-lovu a tvrdí nezákonnost nař. výroku o vině, majíc za to, že jednání st-li za vinu kladená proto a potud vylučují disc. trestnost, že a pokud neměla vliv na jeho postavení jako učitele a vychovatele, že a pokud nenastaly nijaké důsledky na jeho veřejné postavení a že a pokud požívá »obecné vážnosti«.
Stížnosti nelze v tomto směru dáti za pravdu. Disc. nález shledává vinu st-lovu v tom, že se při shromáždění dne 30. září 1920 v P. nezákonným způsobem vyjadřoval, tudíž způsobem povinnosti se příčícím choval a to tím, že se dal strhnouti k projevu, kterým se dopustil subjektivně i objektivně přečinu dle bran. zák., což odporuje jeho povinnostem jako učitele a vychovatele mládeže, čímž dopustil se porušení § 54 ř. zák. škol. a § 118 řádu škol.
Je mimo spor, že tu nejde o porušení st-lových povinností ve škole samé; proto nepřichází také pro otázku viny st-lovy vůbec v úvahu způsob a výsledky jeho dosavadní nebo pozdější činnosti ve škole, zejména též výsledek jeho kvalifikace. St-l nebyl také odsouzen disciplinárně pro nějaké porušení svých povinnosti ve škole samé, naopak pro činnost mimo školu, pro vystupování a projevy s jeho povoláním učitelským příčinně nesouvisejícími, avšak pro vystupování a projevy takové, které porušují jeho povinosti mimo školu. Proto nepřichází pro otázku jeho viny také vůbec v úvahu, zda odpykáním trestu soudem přisouzeného zanedbal nebo nezanedbal vyučování a zda požívá po případě i po svém soudním odsouzení vážnosti ve veřejnosti, naopak jest rozhodujícím toliko, zda úřady školské právem spatřovaly v jednání jemu za vinu kladeném porušení jeho povinností.
V tomto směru stížnost toliko uvádí, že jednání st-lovo nepříčí se zákonům školským.
Tento názor nelze však uznati správným; neboť třebas zákony školské ovšem — poněvadž by to bylo zbytečno, — zvlášť nezakazují jednání st-li za vinu kladená, tedy přec není pochybnosti o tom, že má-li každý občan povinnost chovati se ve shodě se zákony a nedopouštěti se trestního skutku, má tuto povinost tím spíše učitel, a že jest porušením povinností učitele co do jeho chování mimo školu, jestliže deliktu soudně trestného se dopustí.
Stejně jest samozřejmo, že každý takový delikt a zejména pravoplatné soudní odsouzení pro delikt porušuje objektivně učitelovu působnost jako učitele a vychovatele a vážnost stavu učitelského, poněvadž ovšem nemůže přispěti k vážnosti nikoho, byl-li soudem odsouzen, tím méně k vážnosti učitele, povolaného býti ve škole i mimo ni vzorem mládeži.
Na tomto objektivním stavu nemůže nic měniti ta okolnost, že po případě u některé osoby nebo některého okruhu osob konkrétním odsouzením učitele vážnost jeho v subjektivním nazírání těchto osob poškozena nebyla.
Za tohoto stavu věci jest pak zároveň zřejmá bezdůvodnost shora sub 1. uvedené výtky vadnosti řízení, poněvadž školské úřady, — jak ze znění disc. nálezu plyne — vzaly v úvahu vliv st-lova počínání a odsouzení na jeho povinnosti jako učitele.
Vzhledem k tomu nelze nař. rozhodnutí vytknouti, pokud jde o výrok o vině, ani nezákonnosti ani vadnosti, a je proto stížnost v tom směru bezdůvodná.
3. Pokud jde o výrok o trestu, tedy namítá stížnost, že st-l byl již odsouzen dříve provedeným přeložením na jiné služební místo, že trest je příliš těžký a v žádném poměru k přečinu soudem souzenému, jakož i k trestu soudem uloženému.
Ani v tomto směru nelze však stížnost shledati důvodnou. Pokud především jde o dříve provedené přeložení st-lovo na jinou školu, tedy byl sice st-l výměrem ošv-u v Z. z 19. července 1922 na základě výnosu zšr-y z 11. července 1922 přeložen na pětitřídní školu obecnou v H., přeložení to však se stalo podle výslovného znění cit. výměru »z příčin služebních«, »prozatím« a »bez ohledu na (zároveň zaváděné) řízení disc.«.
Nehledě tudíž ani k tomu, že st-l proti tomuto opatření (přeložení do H.) svého času opravného prostředku nepodal, není toto přeložení součástí disc. řízení, tím méně trestem disc, kterým by po případě bylo mohlo býti prejudikováno výsledkům disc. řízení anebo kterým by mohla disc. pravomoc pro tento případ býti konsumována, naopak jest ono přeložení toliko zcela samostatným správním aktem podle § 16 zák. o právních svazcích učitelstva (z 24. ledna 1870 č. 18 z. z. ve znění zák. z 26. září 1884 č. 77 z. z.), ke kterému zem. škol. úřad podle cit. § 16, resp. — poněvadž šlo o přesazení prozatímní podle § 25 č. 7 zák. o dozoru ke školám (z 12. ledna 1870 č. 3 z. z. a vlád. nař. z 6. listopadu 1920 č. 608 Sb.) — i okr. škol. výbor kdykoliv byly oprávněny.
Pokud pak stížnost vytýká přísnost uloženého trestu, tedy nutno na to odpověděti, že nss podle §§ 2 a 7 zák. z 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876 může i v tomto směru zkoumati toliko zákonitost nař. rozhodnutí, tedy pouze, zda trest uložený pohybuje se v mezích zákonného předpisu; poněvadž pak podle § 19 lit., c) zák. z 29. ledna 1905 č. 27 z. z. mor. i trest propuštění ze služebního místa jest disc. trestem zákonně přípustným, aniž uložení tohoto trestu vázáno jest na zvláštní nějaké podmínky, nelze spatřovati nezákonnosti v tom, že příslušný činitel, jemuž náleží trest vyměřiti, shledal přiměřeným tento.
Z téhož důvodu nemohou se zákonitosti nař. rozhodnutí dotýkati okolnosti st-lem dovolávané patrně jako okolnosti polehčující, že st-l »vedl život počestný a nebyl nikdy trestán«.
Stejně nemůže se soud z téhož důvodu zaměstnávati poukazem st-le na domnělý nepoměr mezi trestem soudním a trestem disciplinárním. Neboť řízení disc. jest na řízení trestním nezávislé, může vésti k jiným výsledkům, a neprejudikuje výrok o výši trestu soudem vynesený nijak výroku příslušného úřadu disc. o výměře trestu disc. Konečně nemůže soud, zkoumaje — jak již uvedeno — toliko zákonitost nař. rozhodnutí — přihlížeti k momentům citovým stížností dovolávaným, zejména k ohledům na rodinu st-lovu.
Z těchto úvah bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 4019. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 592-597.