Č. 864.

Obecní samospráva: I. * Obecní finanční komise je legitimována stěžovati si k nejvyš. správ. soudu do konečného rozhodnutí administrativního úřadu, vydaného o její stížnosti, kterou podala do usnesení obecního zastupitelstva ve smyslu § 14, odst. 3 nov. k obec. zříz. z r. 1919. — II. O podjatosti dle § 5 nov. k ob. zříz.
(Nález ze dne 30. května 1921 č. 5987.)
Věc: Obecní finanční komise v Kloboucích proti zemskému výboru moravskému v Brně o stanovení diet pro členy obecní rady.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Obecní zastupitelstvo v Kloboucích u Brna usneslo se ve své schůzi dne 27. prosince 1919, aby podle § 10 nov. k ob. zříz. stanoveny byly na r. 1920 diety za ztrátu času členům obecní rady, a to starostovi 500 K, náměstkům po 200 K a radním po 100 K ročně; usnesení stalo se postupně ohledně každého člena obecní rady, při čemž vždy člen, o jehož diety šlo, před hlasováním ze schůze se vzdálil. Při hlasování o dietách radním bylo přítomno celkem 22 členů zastupitelstva, čítajíc v to starostu, oba náměstky a 7 radních. Obecní finanční komise podala do usnesení stran přiznání paušální diety po 100 K obecním radním stížnost namítajíc, že vždy pouze radní, o jehož diety šlo, sám se ze schůze vzdálil, kdežto ostatní zbývající radní hlasování se zúčastnili, kterýžto postup odporuje prý ustanovení § 5 novely k obec. zřízení. Moravský zemský výbor zamítl stížnost, poněvadž postup při hlasování o dietách § 5 novely neodporuje, a schválil usnesení obec. zastupitelstva ze dne 27. prosince 1919 v základě § 10 nov.
Nejvyšší správní soud jednaje o stížnosti musel nejprve zaujati stanovisko k námitce žalovaného úřadu, že stěžovatelce nepřísluší legitimace k stížnosti na tento soud.
Pokud zemský výbor především vytýká, že usnesení obecní finanční komise ze dne 19. června 1920 o podání této stížnosti není plátno, poněvadž se stalo za přítomnosti toliko 7 členů, takže nebylo tu vzhledem k tomu, že komise má 12 členů, presence potřebné dle § 41, odst. 1 ob. zř. a § 8 novely ze dne 7. února 1919 č. 76 sb. z. a n., shledána výtka ta bezdůvodnou: nahlédnutím do originálního zápisu o schůzi oné zjištěno totiž, že bylo přítomno 8 členů komise, a potřebné dvě třetiny údů byly tedy pospolu.
Co se však týče materielní legitimace obecní finanční komise ke stížnosti, soud uvážil:
Novela k obecním zřízením v § 14 nařídila obligatorně, aby ve všech obcích zřízeny byly obecní finanční komise jakožto zvláštní orgány povolané kontrolovati veškeré hospodářství obecní, a nadala je oprávněním stěžovati si k dohlédacímu úřadu do všech usnesení obecního zastupitelstva povahy finanční.
Úmyslem zákonodárcovým bylo patrně — kdyžtě ochrana finančních zájmů obce podle dosavadní úpravy, kdy svěřena byla toliko bdělosti a prozíravosti jednotlivých občanů jako poplatníků a jenom měrou velmi omezenou (§ 96 ob. zř.) také úřadu dozorčímu, neosvědčila se dosti účinnou a vzhledem k novým poměrům, vytvořeným rozšířením volebního práva, jakož i tím, že celá administrativa obecní postavena byla na podklad politicko-strannický, nutně vyžadovala zvýšené péče — vytvořiti za tím účelem zvláštní, na obecním zastupitelstvu a dočasné jeho majoritě nezávislý, pokud možno odborně zdatný orgán, který by bděl nad hospodářstvím obce a hájil finančních zájmů obce a tím i občanstva po případě i proti nezákonným nebo věcně neúčelným usnesením obecního zastupitelstva, která by mohla míti důsledky pro finance obecní. Z této tendence zákona plyne však požadavek, vykládati jej tak, aby zmíněným zájmům dostalo se ochrany měrou co nejvyšší, a aby zejména nebyla jim odpírána všemožná ochrana právní proti nezákonným usnesením obecního zastupitelstva.
Z toho, že zákon dává finanční komisi právo stěžovati si k úřadu dohlédacímu, nelze dovozovati, že by v § 14 nov. šlo toliko o rozšíření dosavadního dozorčího práva nadřízeného úřadu samosprávného, jehož výkon byl by podmíněn dozorčí stížností finanční komise. Takto pojato poskytovalo by ustanovení § 14 nov. ochrany jen nedostatečné, dané do volného uvážení úřadu dozorčího, a toliko proti nezákonnosti, kdežto všechna ona usnesení obecního zastupitelstva, která, ač zákonná, svou věcnou neúčelností nebo nevhodností byla by finančním zájmům obce nebezpečná, unikala by této represivní a dojista nejúčinnější ingerenci finanční komise, která jest jí dána právem stížnosti. A právě v příčině takovýchto usnesení neúčelných a nevhodných objevuje se nejvíce potřeba, aby bránění jim nebylo ponecháno více méně náhodnému zakročení jednotlivých občanů, nýbrž aby tu byl zvláštní orgán, který by svým složením poskytoval záruku, že dovede včas odborně a nestranně postřehnouti a posouditi důsledky z nich pro obecní finance plynoucí, a který by byl povolán ex professo proti nim zakročovati. Tyto úvahy nutí k závěru, že stížnost zmíněná v odst. 3 § 14 jest opravným prostředkem v technickém slova smyslu, že zákon přiznává tu finanční komisi postavení procesní strany a dává jí nárok na to, aby dovolaná vyšší instance podle obsahu stížnosti rozhodla.
Z tohoto postavení finanční komise vyplývá pak důsledek, že přísluší jí arciť také právo další stížnosti v postupu administrativním proti rozhodnutím, která nadřízenou stolicí vydána byla o rekursech jejích do usnesení obecního zastupitelstva, a že ovšem nelze jí upříti ani práva stěžovati si do schvalovacích aktů vyšších úřadů, jimiž vzdor její stížnosti usnesení obc. zastupitelstva jí naříkaná byla schválena.
Ochrana finančních zájmů obce, kterou zákon institucí finančních komisí chtěl vybudovati, vyžaduje dále záruky, že usnesení v záležitostech těch obecním zastupitelstvem učiněná representují pravou vůli obce, a že tedy stala se za šetření všech formalit, jež zákon pro platnost usnesení předpisuje. Je-li hájení oněch zájmů uznáno za právo finanční komise, nelze jí upírati ani oprávnění uplatovati pořadem instancí, že akt, který se dotýká zájmů ochraně její svěřených, vůbec není platným aktem obce. poněvadž nebyl vydán za šetření formálních náležitostí pro volné projevy obce stanovených.
Zákon dává finanční komisi právo stěžovati si k »dohlédacímu úřadu«. Z doslovného znění toho dalo by se dovozovati, že jí přísluší nanejvýše toliko právo rekursu k vyšší instanci administrativní, nikoli však právo stěžovati si na nejvyšší správní soud. Takovým úzkým výkladem byla by však celá snaha zákona, poskytnouti finančním zájmům obce široké a intensivní ochrany právní, a podrobiti usnesení obecních orgánů kontrole naprosto nestranné, zmařena. Neboť jen možností, dovolati se rozhodnutí nejvyššího správního soudu, stává se ochrana právní teprve plně účinnou.
Ani se stanoviska formálně-právního není proti takovému výkladu námitek. Obecní finanční komise je orgánem obce; kompetence její jsou právy obce jako právního subjektu. Soubor zájmů, jenž tomuto subjektu dodává životnosti a jej charakterisuje, je organisačně rozpoltěn tak, že hájení a uplatňování určitých zájmů téhož nedílného subjektu, který jest jich nositelem — totiž zájmů finančních — svěřeno je vedle sebe různým orgánům: jednak obecnímu zastupitelstvu, jednak obecní finanční komisi, z nichž každý v mezích své kompetence zastupuje obec a hájí jejích zájmů. Tím se vysvětluje, že — ač oba tyto sbory jsou representanty jednoho a téhož subjektu — mohou i právně ocitnouti se v konfliktu, a že obecní finanční komise může, uplatňujíc práva obce, vystupovati jako samostatná procesní strana proti usnesením druhého obecního orgánu, obecního zastupitelstva, jehož akty práva tato jsou dotčena. Neboť s hlediska tohoto organisačního rozpoltění sféry obecních zájmů obec je nejen aktivním, nýbrž i pasivním subjektem usnesení svého zastupitelstva; a procesními úkony své finanční komise jako orgánu po zákonu k tomu povolaného hájí pak jako subjekt pasivní svých práv, která usnesením jejího zastupitelstva byla dotčena. Jestliže však finanční komise může uplatňovati práva obce proti poruchám jich se strany obecního zastupitelstva a po případě vyšších instancí samosprávných, pak není důvodu, když a pokud tak činí, odepírati jí legitimaci, stěžovati si pro porušení těchto práv i k nejvyššímu správnímu soudu. Je tedy námitka nedostatku legitimace stěžovatelky bezdůvodnou.
Ve věci samé soud uvážil:
Stěžovatelka v administrativním řízení vytýkala toliko, že způsob hlasování o paušálních dietách městským radním, jak provedeno ve schůzi obecního zastupitelstva dne 27. prosince 1919, odporuje ustanovení § 5 novely k obec. zříz. z r. 1919. Jiných námitek nečinila a zejména nevytýkala, že by paušalování diet, nebo současné přiznání nároku na náhradu a stanovení její výše nebylo přípustným, nebo že by tu nebylo po rozumu § 10 nov. důvodu, aby se těchto paušálních diet dostalo všem radním. Hledíc k ustanovení § 5 zákona o správním soudě nemohl se tedy soud zabývati námitkami, které stěžovatelka číní v jiných směrech teprve ve stížnosti, i bylo se mu omeziti na zkoumání zákonitosti naříkaného rozhodnutí toliko s hlediska § 5 novely k ob. zříz.
Jak patrno ze zápisu o schůzi obecního zastupitelstva ze dne 27. prosince 1919, podán byl v ní návrh městské rady, aby dle § 10 nov. stanoveny byly diety členům obecní rady za ztrátu času, a to starostovi 500 K, náměstskům po 200 K a radním po 100 K ročně. O tomto návrhu souhrnné jednání konáno nebylo; hned se o něm hlasovalo, a to nikoliv en bloc, nýbrž tak, že se obecní zastupitelstvo separátně a zcela samostatně ohledně každého jednotlivého radního usnášelo, zda vůbec a resp. v navrhované výši paušální náhrada mu má býti přiznána. Že by tento způsob hlasování o náhradě byl o sobě nezákonným, v řízení administrativním namítáno nebylo; nelze pak také spatřovati v něm závadu, která by působila absolutní zmatečnost usnesení, poněvadž ani obec. zřízení ani novela ho pod sankcí neplatnosti nezakazují. Naopak § 10 nov. předpokládá, že o nároku jednoho každého člena na náhradu bude rozhodváno zvlášť, poněvadž rozhodnutí je podmíněno zodpověděním otázky, zda dotyčný člen výkonem funkcí obecních trpí hmotnou újmu.
Poněvadž přiznání diet každému jednotlivému radnímu bylo takto vždy předmětem samostatného jednání a usnášení, dlužno otázku podjatosti jednotlivých členů zastupitelstva ve smyslu § 5 nov. posuzovati ohledně každého tohoto usnesení zvláště. § 5 nov. stanoví, že jednání a usnesení zastupitelstva nesmí býti přítomen ani se ho účastniti člen dotyčného sboru, jde-li o zvláštní osobní, ať soukromý nebo veřejný zájem jeho samého, neb osob, které jsou s ním v některém ze zvláštních poměrů vypočtených v 1. a 2. odst. tohoto § 5. Že by mezi některými z obecních radních byl takový zvláštní užší poměr, stížnost netvrdí. Jde tedy pouze o to, je-li radní obecní již na základě této své vlastnosti podle § 5 podjat při jednání a usnášení o tom, mají-li jinému radnímu přiznány a stanoveny býti diety. Že by při tom šlo o jeho vlastní zvláštní osobní zájem, nelze zajisté tvrditi. Nejde-li však o jeho vlastní zájem, a není-li tu vzhledem k radnímu, o jehož dietu se jedná, ani některého ze zvláštních poměrů v § 5 vypočtených, není důvodu, proč by měl býti pokládán za podjatého a vylučován z účasti na jednání a usnášení.
Že radní, o jehož diety právě se jednalo, před tím vždy ze schůze se vzdálil, je nesporno; ostatní radní dle toho, co právě řečeno při jednání tom podjati nebyli, a bylo je tudíž počítati mezi přítomné ku hlasování oprávněné členy zastupitelstva. Poněvadž s připočtením těchto radních byly nesporně vždy dvě třetiny členů zastupitelstva pospolu, byla tu presence dle § 41 ob. zříz. potřebná, a nelze tedy shledávati, že by usnesení po této stránce byla formelně vadná.
Stížnost vytýká posléze také, že zemský výbor rozhoduje o rekursu finanční komise nezjistil předem, zda usnesení obecního zastupitelstva ze dne 27. prosince 1919 bylo předloženo k předepsanému schválení úřadu dozorčímu. Poněvadž však § 10 nov. žádá k platnosti usnesení obecního zastupitelstva o dietách toliko schválení vyššího správního úřadu, který má dozor nad hospodářstvím obce, tímto úřadem však je na Moravě zemský výbor, jenž, jak o tom stěžovatelka s vyřízením svého rekursu také byla vyrozuměna, současně s naříkaným rozhodnutím usnesení zastupitelstva ze dne 27. prosince 1919 skutečně schválil, jeví se námitka ta bezdůvodnou.
Bylo proto stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 864. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 582-586.