NPD documents search: Váž. civ., 8 (1926), sv. 2

Č. 464.

Mimořádná opatření vyvolaná válkou a převratem: * Slovem »účty« v § 1 nař. vlády rep. čsl. ze dne 1. dubna 1919 č. 167 sb. z. a n. rozuměti dlužno také vklady na knížky u peněžních ústavů a bankovních domů.
(Nález ze dne 21. června 1920 č. 4431.)
Prejudikatura: srovn. nález ze dne 30. dubna 1920 č. 3042, sbírky č. 398.
Věc: Jakub F., obchodník v Novém Sandci v Polsku, proti ministerstvu financí v Praze stran zákazu výplaty vkladu.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Podáním ze dne 3. listopadu 1919 žádal stěžovatel ministerstvo financí, aby mu povolilo dodatečně přihlášku k soupisu peněžního vkladu 6 474 K 80 hal. uloženého v létech 1915 a 1917 u filiálky anglorakouské banky v Karlových Varech na vkladní knížku čís. 235 fol. 147 kniha I. V podání tom uvedl, že je od roku 1918 ve svém stálém bydlišti v Novém Sandci v Haliči, kam jest též domovským právem příslušen. Výnosem ze dne 10. prosince 1919 čís. 3/52102/19 zmocnilo ministerstvo financí k příznivému vyřízení této žádosti berní správu v Karlových Varech a podotklo, že v daném případě jde o vklad, který dle vládního nařízení ze dne 1. dubna 1919 čís. 167 sb. z. a n. nesmí býti vyplacen v československých korunách. Na to vydala berní správa stěžovateli potvrzený soupisový seznam o vkladu výše uvedeném, na kterém poznamenala, že tento vklad nesmí býti vyplácen v československých korunách.
Stížnost do tohoto opatření žalovaného úřadu podanou neshledal nejvyšší správní soud odůvodněnou.
Stížnost vytýká onomu opatření nezákonnost z dvojího důvodu. Jednak míní, že zákaz výplaty v československých korunách vyslovený v nařízení vlády ze dne 1. dubna 1919 čís. 167 sb. z. a n. týká se jedině účtů, a nevztahuje se na vkladní knížky, jednak shledává daný zákaz nesprávným, protože naříkané rozhodnutí nevyslovilo, ve které jiné hodnotě by měl býti vklad likvidován.
K posouzení těchto námitek jest třeba uvážiti: Zákonem ze dne 25. února 1919 čís. 84 sb. z. a n. byl zmocněn ministr financí, aby provedl okolkování bankovek a soupis jmění za účelem uložení dávky z majetku. Podle § 12 tohoto zákona a čl. 3 vládního nařízení ze dne 4. března 1919 čís. 110 sb. z. a n. jsou soupisem povinny osoby v území republiky československé bydlící stran vkladů zdejších i cizozemských, ostatní osoby stran vkladů, které mají na území československého státu.
Stěžovatele stíhala tudíž povinnost, aby svůj vklad, který má v území státu československého, přihlásil k soupisu. Této povinnosti dostál, když mu ministerstvo financí prominulo zameškání lhůty k soupisu stanovené. Z tohoto zákona a ze splnění povinnosti ohlašovací v něm uložené, nelze však odvoditi, jak to stížnost činí, že se ohlášené vklady staly aktem ohlášení likvidními. Především to není účelem zákona ze dne 25. února 1919 č. 84 sb. zák. a n., neboť zákon ten byl vydán, aby byl opatřen podklad pro uložení dávky z majetku (arg. nadpis zákona a jeho § 11); mimo to obsahuje zákon ten předpisy, do jaké míry lze vypláceti vklady řádně přihlášené (§ 5 cit. zákona a čl. 11 nař. ze dne 4. března 1919 čís. 110 sb. z. a n.). Dlužno proto na zápověď výplaty vkladů neohlášených v tomto zákoně a ve vládním nařízení na základě něho vydaném pohlížeti jen jako na sankci danou pro neuposlechnutí těchto předpisů a jako na donucovací prostředek ke splnění ohlašovací povinnosti těmito zákonnými předpisy požadované. Určil tedy tento zákon, že vklady řádně neohlášené z výplaty jsou vůbec vyloučeny a propadají ve prospěch státu (čl. 15 cit. nař.). Do jaké míry a za jakých modalit mohou býti vyplaceny vklady přihlášené, určil co do míry výplaty čl. 11 cit. vládního nařízení a nařízení pozdější, co do způsobu výplaty pak vládní nařízení ze dne 1. dubna 1919 čís. 167 sb. z. a n. V daném případě možno se zabývati pouze otázkou způsobu výplaty, protože jenom ta jest dle obsahu stížnosti sporna. Posléz uvedeným nařízením bylo vysloveno, že účty ke dni 26. února 1919 uzavřené, jichž majitelé jsou sice na území bývalého Rakouska a Uherska, avšak mimo obvod československé republiky, nesmí býti vypláceny v bankovkách kolkovaných československých. Že pod slovem »účty« rozuměti dlužno také peněžní vklady na vkladní knížky, to vysvítá jasně z čl. 1 vládního nařízení ze dne 4. března 1919 čís. 110 sb. z. a n., kde soupisu se podrobují a proto také obmezení výplaty podléhají všechny vklady peněžní, jako které příkladem se uvádějí: vklady na vkladní knížky nebo listy, pokladní poukázky, běžné účty, bezúročná deposita, žírové účty a pod. u peněžních ústavů a bankovních domů. Užilo-li vládní nařízení ze dne 1. dubna 1919 čís. 167 sb. z. a n., které bylo vydáno na základě téhož zmocňovacího zákona jako vládní nařízení ze dne 4. března 1919 čís. 110 sb. z. a nař., výrazu »účty«, kdežto posléz uvedené nařízení staví účty se vklady do jedné řady, nelze najíti rozumného důvodu pro výklad, o jaký se stížnost pokouší, že by pouze účty cizinců byly stíženy zápovědí výplaty v československých korunách a nikoliv ostatní jejich peněžitý majetek, zejména na vkladní knížky u peněžních ústavů a bankovních domů uložený. Při tom nelze přehlédnouti, že také každý vkladatel na vkladní knížku má u peněžního ústavu svůj účet, z něhož je vkladní knížka výpisem a zároveň legitimací k disponování se vkladem opravňující. Z těchto důvodů neshledal nejvyšší správní soud nezákonnosti v naříkaném rozhodnutí, kterým stěžovateli bydlícímu na území bývalého Rakouska, ale mimo obvod československé republiky bylo oznámeno, že jeho vklad nesmí býti vyplacen v československých korunách. Otázka, v jaké jiné měně nežli v československých korunách má býti onen vklad vyplacen, nebyla dosud řešena, protože stěžovatel žádal toliko za povolení dodatečné přihlášky vkladu k soupisu, nikoliv také o jeho výplatu a jest proto z kognice nejvyššího správního soudu podle § 5 zákona o správním soudě vyloučena.
Proto byla stížnost jako neodůvodněná zamítnuta.

Citace:

č. 464. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 424-426.