Čís. 1102.
Právní povaha blankoakceptu. Nemá vlivu na směnečný nárok, připojil-li vydatel podpis sice teprve po přihlášce pohledávky ke konkursu,
ale ještě před žalobou.
Zákon ze dne 9. června 1872, čís. 88 ř. zák. nevztahuje se k směnečným prohlášením, z nichž směnečný nárok se neodvozuje.
Dvouletou lhůtu (§ 28 čís. 3 konk. řádu) jest počítati ode dne vyhlášení konkursu, i když mu předcházel řízení vyrovnávací.
(Rozh. ze dne 21. června 1921, Rv I 215/21.)
Žalobce (Bohumil H.) přihlásil ke konkursu, jenž uvalen byl na jmění
jeho bratra Jaroslava H. dne 30. ledna 1918 a jemuž bylo předcházelo
řízení vyrovnací, pohledávky ze směnek, vydaných dne 10. listopadu 1916, 20. ledna 1917 a 10. května 1917. Směnky, jež měly za podklad zápůjčku poskytnutou Jaroslavu H-ovi, byly v době přihlášky podepsány
příjemcem (Jaroslavem H.), nikoliv však vydatelem (Bohumilem H.), jehož
podpis byl přičiněn teprve po přihlášce ke konkursu avšak před podáním
této žaloby, k níž byl žalobce poukázán v řízení konkursním, ježto pohledávky jeho nebyly uznány správcem konkursní podstaty. Žalobu, řízenou
proti správci konkursní podstaty a domáhající se, by uznána byla pravost
přihlášených pohledávek procesní soud prvé stolice zamítl.
Důvody: Jest nepochybno, že všechny tři sporné směnky vyhovují
dnes předpisům směnečného řádu, vykazujíce všechny podstatné náležitosti čl. 4 sm. ř. Podpis vydatelův je dle čl. 4 čís. 5 sm. ř. podstatnou
náležitostí směnky, není však na závadu platnosti směnky, byl-li podpis
vydatelův připojen až po podpisu akceptanta a není-li podpis vlastnoručním podpisem vydatelovým (čl. 75, čl. 76 sm. ř.). V tomto případě byl
podpis vydatelův napsán na směnky osobou třetí, avšak za výslovného
souhlasu vydatele, takže proti platnosti směnek, jak dnes se jeví, nebylo
by námitek. Soud však zjistil, že v době řízení vyrovnávacího i konkursního podpis vydatelův na směnkách se nenalézal, že tedy tenkráte to
vůbec směnky nebyly, poněvadž scházela podstatná náležitost dle čl. 4
čís. 5. Vzhledem k tomu, že žalobcovy pohledávky jako směnečné k řízení
vyrovnávacímu i konkursnímu byly přihlášeny a jako takové uznány
nebyly a poněvadž přihláška pohledávky k řízení konkursnímu rovná se
co do účinku žalobě na soud, jest pro posouzení platnosti směnek rozhodnou doba jich přihlášky ke konkursu a jelikož tenkráte vůbec směnkami nebyly, nebylo lze žalobnímu návrhu vyhověti. Existence žalobcovy
pohledávky jako obecnoprávní jest nepochybná, avšak soud, vyřizuje žalobní návrh, nemohl na toto zjištění miti zřetele, neboť žalobce domáhá see
uznání pravosti svých pohledávek jako směnečných pohledávek. Ostatními námitkami, z nichž námitka odporovatelnosti pokud se týče směnek
ze dne 10. listopadu 1916 a ze dne 20. ledna 1917 ve smyslu § 28 čís. 3 konk. ř. vůbec není důvodná, není potřebí blíže se obírati. Odvolací soud žalobě vyhověl. Důvody: Soud odvolací jest přesvědčen, že
vznikla žalobci proti Jaroslavu H-ovi ze zápůjček pravá, v době zahájeni
konkursu již splatná pohledávka, kterou tudíž plným právem ke konkursu
přihlásil. Žalobce v přihlášce označil pohledávku svou jako směnečnou,
připojil opisy směnek a nebylo proto potřebí, aby uváděl podle § 103 konk. ř. skutečnosti, na kterých pohledávka jeho se zakládala. V té době
směnky nebyly podepsány vydatelem Bohumilem H-ou. Scházela jim tudíž
podstatná náležitost čl. 4 čís. 5 směn. ř. a nebylo tu proto vzhledem k čl. 7
směn. ř. vůbec platných směnek. Avšak, odevzdal-li Jaroslav H. směnky,
znějící na sumy, jemu zapůjčené, podepsav je jako příjemce, projevil tím
zřetelně, že chce se zavázati směnečně, a, dal-li směnky z rukou dříve,
než pcdepsal je Bohumil H. jako vydatel, podrobil se nejen tomu, že
Bohumil H. připojí svůj podpis na směnky, jakmile se mu zlíbí, nýbrž
i tomu, že dá směnky bez svého podpisu dále, tak že mohl by je
pak jako vydatel podepsati kterýkoliv majitel, jenž poctivě jich nabyl.
Tyto nehotové směnky nemohly ovšem býti podkladem řádného řízení
směnečného, ale k osvědčení pohledávky, ke konkursu přihlášené, byly
zajisté úplně způsobilými a postačitelnými, zejména když každé chvíle
mohly býti přeměněny v směnky bezvadné. Pohledávka, žalobcem přihlášená, nebyla, přesně vzato, před podpisem žalobcovým pohledávkou
směnečně žalovatelnou, ale z okolností, za kterých vznikla, dá se snadno
vysvětliti, že žalobce mohl ji za směnečnou pokládati a patrně také pokládal, protože by jinak jeho počínání nemělo žádného smyslu, ježto
označením pohledávky jako směnečné nezískal ještě žádných výhod (§ 53 konk. ř.). Směrodatným jest, že pohledávka spočívala na řádném právním
duvodu směnečnoprávním, že byla tudíž pravá a platná, také co do výše
správná a nebylo proto důvodu, aby se jí odepíralo uznání v konkursu,
obzvláště když neúplnost průkazu netýkala se podstaty pohledávky a
snadno mohla býti odstraněna. Jest více než pravdě podobno, že pohledávka žalobcova byla by bývala hladce uznána, kdyby byl žalobce před
přihláškou své jméno na směnky podepsal a právní jeho postavení mělo
by změněno býti nejvýš nepříznivě jedině proto, že opomenul podpisy ty
připojiti, ačkoliv na právní povaze nároku jeho pranic se nezměnilo. K přihlášce konkursní nebyly sice přiloženy prvopisy směnek (§ 104 odstavec třetí konk. ř), avšak vada ta nebyla při zkušebním roku vytýkána a mimo
to byla již spravena předem, když prvopisy předloženy byly v řízení vyrovnávacím. Za tohoto stavu věci jest zcela nerozhodno, že směnky pak
dodatečně a sice krátce před podáním žaloby opatřeny byly podpisem
žalobcovým a jakým způsobem k tomu došlo, jak tomu předpis nařízení
bývalého ministerstva spravedlnosti ze dne 6. října 1853, čís. 200 ř. zák.
nasvědčuje. Námitka odporovatelnosti ve smyslu § 28 čís. 3 konk. ř. není
ničím odůvodněna a mimo to při směnkách z listopadu 1916 a z 20. ledna
1917 jest námitka ta vzhledem k době mezi vydáním směnek a zahájením
konkursu naprosto vyloučena.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Pokud se tkne výtky nesprávného posouzení věci po stránce právní
(§ 503 č. 4 c. ř. s.), dlužno vycházeti ze skutkového zjištění soudu odvolacího, že celý obsah směnek byl hned při vystavění vyplněn tak, jak
nyní jest, až na to, že na nich scházel podpis žalobce jako vydatele. Dále
pak nutno si uvedomiti toto: Blankoskripturním aktem povstává směnečný závazek, závislý na potestativní podmínce dodatečného vyhotovení. Tím, že akceptant podepsal směnečný blanket a odevzdal jej někomu
jinému se zmocněním, vyplniti blanket, stalo se akceptantem vše, čeho
jest třeba k uskutečnění směnečného závazku. Z formy blankoakceptu
vychází beze vší pochyby akceptantova vůle, ručiti směnečně po vyplnění
papíru. Akceptant napsal své jméno na papír k vyhotovení směnky
určený; to může normálním způsobem míti jen ten smysl, že prohlašuje
býti se srozuměna s vyplněním blanketu na směnku, jeho jméno nesoucí.
Z toho, že tu jest směnka in bianco, plyne tudíž právo bezelstného majitele,
zavázati akceptanta směnečně vyplněním papíru. V tom okamžiku, kdy
tu jest směnka dle čl. 4 sm. ř. platná, stal se však z vydatele blanketu a
vyplnitele blanketu směnečný dlužník a směnečný věřitel. Pro právní
poměr obou jest rozhodna vyhotovená směnka, od okamžiku vyplnění
ručí akceptant směnečně. Ani nařízení bývalého ministerstva spravedlnosti ze dne 6. října 1853, čís. 200 ř. zák. nevadí právu žalobcovu. Neboť jen,
prokáže-li se, že byla nevyplněná ještě listina vyplněním neoprávněným neb učiněné smlouvě se příčícím proti právu upotřebena, má proti vyplniteli místo námitka neúplnosti. Připojení podpisu žalobce jako vydatele
nemůže však v daném případě dle skutkových zjištění odvolacího rozsudku a dle toho, co výše bylo vyloženo, platiti za neoprávněné (srv. jud. č. 206). Zjištěno jest, že při podání žaloby byly na směnkách též
podpisy vydatele a žalobce. Byly tu tudíž směnky úplné, a odvolací soud
mohl bez právního omylu uznati směnečné pohledávky za pravé, kdyžtě
rozhoduje doba vynesení rozsudku (§ 406 c. ř. s.). Věc má se podobně,
jako kdyby pohledávka v době přihlášení ke konkursu ještě neexistující
nebo nelikvidní a proto popřená později byla se stala existentní neb
likvidní. Okolnost, že směnečné blankety, na nichž v době přihlášky ke
konkursu scházely podpisy žalobce jako vydatele, — z kteréhožto důvodu
snad přihlášené směnečné pohledávky byly správcem konkursní podstaty
popřeny — teprve později byly opatřeny podpisy žalobcovými, mohli
v tomto případě míti vliv na útraty, kdyby správce podstaty po dohotovení směnek a podání žaloby byl uznal pravost přihlášených pohledávek (§ 45 c. ř. s.), nároku žalobnímu však zmíněná okolnost na újmu býti nemůže. Žalovaný arci namítá, že žalobce nebyl oprávněn, dodatečně
vyplniti, pokud se týče svým podpisem opatřiti směnky, když on jako
správce podstaty později odvolal k tomu souhlas. Netřeba se zde zabývati
otázkou, zdaž úpadce jakožto akccptant, nebo za něho správce podstaty
mohl vůbec s právním účinkem odvolati daný souhlas, — dosti na tom, že v popření přihlášených směnečných pohledávek bez jakéhokoliv odůvodnění nelze spatřovati takového odvolání. Žalovaný dále namítá, že
připojil-li Dr. K, na směnkách podpisy žalobcovy, měl se zachovati dle
zákona ze dne 19. června 1872, čís. 88 ř. zák., a když tak neučinil, sporné
papíry pro nedostatek náležitostí čl. 4 směn. ř. ani dnes ještě nejsou
směnkami. Než dotčený zákon pouze stanoví, že nároky ze směnečných
prohlášení, jež nepodepsal sám jejich vydatel, nýbrž jeho jménem někdo
jiný, hodí se k uplatnění ve směnečném řízení jen za podmínek tamže
uvedených. V daném případě však přichází jako směnečné prohlášení,
z něhož nároky se vyvozují, v úvahu toliko prohlášení úpadce jakožto
akceptanta, jenž, jak nesporno, vlastnoručně podepsal směnky. Zákon
svrchu zmíněný tohoto případu tedy se netýká. Dovolatel poukazuje též
na důležitost věci uváděje, že, kdyby sporné pohledávky byly dodatečně
přihlášeny jako pohledávky obecnoprávní, mohli by věřitelé, alespoň někteří, vznésti proti nim námitky, kteréž on, dověděv se o nich pozdě,
nemohl již ve sporu uplatniti. Avšak proti tomu nutno vytknouti, že, mají-li
věřitelé nějaké námitky, mohli a měli je proti přihlášeným směnečným
pohledávkám přednésti zrovna tak, jako proti pohledávkám obecnoprávním. Zamítnouti žalobu proto, aby věřitelé mohli dohoniti něco, co oni
nebo správce podstaty snad zameškali, jest naprosto nepřípustno. Co do
námitky odporovatelnosti, jde, jak z vývodů dovolacího spisu patrno,
o námitku dle § 28 čís. 3 konk. ř. Správně však odvolací soud poukázal
k tomu, že ohledně směnek ze dne 10. listopadu 1916 a 20. ledna 1917
námitka ta již proto nemá místa, poněvadž od doby vydání směnek do
vyhlášení konkursu uplynulo více než dvě léta. Na tom, že předcházelo
řízení vyrovnávací, jež dovolatel označuje jako latentní konkurs, nikterak
nesejde, poněvadž zákon výslovně a jasně stanoví, že dvouletou lhůtu
jest počítati od vyhlášení konkursu, nerozeznávaje, zda předcházelo řízení vyrovnávací čili nic. Mohlo by tedy nanejvýš jíti o třetí směnku
ze dne 10. května 1917 spadající do dvouleté doby § 28 č. 3 konk. ř. Ne-
hledíc k tomu, zda lze tu vůbec mluviti o právním jednání, jímž věřitelé
úpadcovi byli zkráceni, nemá dle zákona odpor místa, když druhé straně
v čase předsevzetí právního jednání nebyl znám aniž znám býti musil
zkracovací úmysl úpadcův. Vědomost případného zkracovacího úmyslu
úpadcova na straně žalobcově však v daném případě jest vyloučena
zjištěnou skutečností, že byly sporné směnky vyhotoveny a odevzdány
hned při poskytnutí a vyplacení zápůjček skutečně se stavších.