Č. 3023.Policejní právo trestní. — Kinematografy: I. * V policejním řízení trestním může nss zkoumati výrok o trestu pouze v tom směru, zda úřad nepřekročil svou trestní příslušnost nebo meze zákonné trestní sazby, pokud odůvodněna jest okolnostmi přitěžujícími nebo polehčujícími v zákoně výslovně uvedenými. — II. * Skutková podstata přestupku § 15 min. nař. z 18. září 1912 č. 191 ř. z. jest dána také tenkráte, když film byl provozován na základě nepravého censurního lístku a majitel licence opomenul náležitou péči, aby správnost censurního lístku zjistil. — III. Kdy jsou trestní činy stihané jednak zákonem trestním (soudem) jednak předpisy práva správního (úřady správními) stejného způsobu? (Nález ze dne 22. prosince 1923 č. 21635). Prejudikatura: Boh. 988 adm. a j.Věc: Arnold R. v Praze (adv. Dr. Jak. Wohrizek z Prahy) proti zemské správě politické v Praze (odb. rada Dr. Václ. Dusil) stran přestupku nařízení z 18. září 1912 č. 191 ř. z. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Nař. rozhodnutím potvrzen byl trestní nál. okr. polic. komisařství pro Staré Město a Josefov ze 4. dubna 1922, jímž st-l, majetník biografu ...., uznán byl vinným přestupkem § 15 min. nař. z 18. září 1912 č 191 ř. z. a uložen mu byl trest vězení v trvání 6 dnů na základě min. nař. z 30. září 1857 č. 198 ř. z. Skutková povaha přestupku shledána byla v tom, že st-l předváděl v době od 20. do 26. ledna 1922 filmy »Dáma v pokoji č. 13« a »On chce býti tatínkem«, které k censuře předloženy nebyly. Stížnost k tomuto soudu podaná namítá v podstatě: 1. Subjektivní zavinění st-lovo nebylo prokázáno. 2. Trestní řízení bylo zahájeno a trest vězení byl uložen na základě rozkazu vyššího úřadu. 3. V zák. nemá opory, byl-li trestný čin st-li za vinu kladený uveden jako »těžký přestupek« policejní a bylo-li vysloveno, že čin ten jest proto těžšího charakteru, že podnik st-lův jest v sousedství polic. ředitelství. 4. Vyměřený trest odporuje předpisům nař. z 30. září 1857 č. 198 ř. z., dle něhož nemá na základě tohoto nař. býti uložen trest větší, než takový, jaký by byl nejmenším, kdyby čin trestní měl vlastnost přestupku stejného druhu ve smyslu trestního zákona. Přestupek předvádění filmu bez censury jest obdobný přestupku nepředložení periodického časopisu polic. úřadu, na nějž podle § 17 tisk. zák. jest stanovena peněžitá pokuta 20—200 K. Divadelní řád vydaný na základě nejv. rozhodnutí z 14. listopadu 1850 min. nař. z 25. listopadu 1850 č. 454 ř. z., jehož by bylo lze analogicky použíti, ustanovuje, že překročení předpisu o potřebě povolení k provozování dramatického díla zakládá přečin, na nějž jest jako nejmenší trest stanovena peněžitá pokuta 100 K. Neměl proto st-li býti ukládán trest větší než pokuta 20 nebo 100 K. Nález nss-u založen jest na těchto úvahách: St-l nepopírá, že filmy, jichž předvádění dalo podnět k trestnímu řízení, nebyly v době, kdy byly předváděny, censurovány. Přiznává tedy, že skutková podstata přestupku jemu za vinu kladeného (§ 15 min. nař. z 18. září 1912 č. 191 ř. z.) jest objektivně dána, dovozuje však, že nedostává se druhého nezbytného předpokladu pro potrestání, totiž subjektivního zavinění st-lova. K odůvodnění této námitky odvolává se na okolnosti provedeným řízením potvrzené a úřady správními nepopřené, že oba filmy byly dodány s censurními lístky, a že policejní úředník, jemuž tyto lístky s reklamními plakáty předložil, závady neshledal. Má-li st-l za to, že tyto okolnosti již o sobě stačí, aby ho zbavily trestní odpovědnosti za předvádění filmů ve skutečnosti necensurovaných, jest na omylu. Nařízení z 18. září 1912 v druhém odst. § 15 stanoví, že majetník licence nesmí předváděti obraz, o němž nemůže prokázati, že pro něj uděleno bylo povolení potřebné podle prvého odst. téhož §. Tento kategorický zákaz prováděti filmy neschválené řízen jest na majetníky kinematografických licencí, je stíhají následky jeho přestoupení jak příslušnými trestními normami, tak i §em 26. cit. nař. stanovené. Jestliže povinnost z předpisu § 15 vyplývající stíhá majetníka licence a nikoli toho, kdo film dodává, nemůže majetník licence odpovědnost za porušení této povinnosti svaliti se sebe pouhým odvoláním na to, že půjčovna dodala mu s filmem také censurní lístek. Vůči úřadu jest ve smyslu nařízení jedině on za to odpověděn, že dodaný censurní lístek jest oním průkazem, jaký požaduje uvedený předpis 2. odst. § 15. Jest tedy jeho věcí přesvědčiti se zejména o tom, že censurní lístek, jenž mu byl někým třetím dodán, jest náležitým, platným předpisům vyhovujícím průkazem o povolení filmu a dále, že se týká právě toho filmu, jejž hodlá prováděti. Ani okolnost, že snad jiný úřad — v daném případě úředník polic. ředitelství — měl možnost vadnost předložených censurních lístků zjistiti a že opomenul tak učiniti, ať již příčina toho byla jakákoliv — nesprošťuje o sobě nájemníka licence odpovědnosti za porušení předpisu, jenž činí přípustnost provádění filmu závislou na tom, že majetník licence může podati průkaz o schválení filmu, nikoli na tom, že předvádění filmu policejnímu úřadu oznámil a tento úřad námitek nečinil. S druhé strany ovšem nelze pustiti se zřetele, že povinnost podnikatele kinematografu zkoušeti správnost censurních lístků jemu dodaných půjčovnou, má hranice, jež určeny jsou mírou oné opatrnosti a pečlivosti, jakou příslušná norma podle své povahy od podnikatele požaduje. Nař. rozhodnutí jest založeno na předpokladu, že st-l dal označené filmy předváděti, ačkoli věděl neb aspoň při náležité pozornosti poznati mohl, že censurní lístky, na něž se odvolává, nebyly náležitým průkazem o povolení oněch filmů, jakého vyžaduje § 15 nař. z 18. září 1912. Úkolem nss-u bylo v tomto směru uvažovati, zda uvedený předpoklad má v provedeném řízení dostatečnou oporu. Censurní lístek, jenž byl st-li půjčovnou dodán s filmem »Dáma v pokoji č. 13«, nalezen nebyl. Poněvadž podle obsahu spisů jest nepopřeno, že tento film byl povolen teprve v březnu 1922 (censurní lístek z 11. března 1922 č. 19228), není pochybnosti, že v lednu produkovaný lístek byl nepravý, buď že byl padělán nebo se týkal filmu jiného. St-l ani netvrdí, že lístek s filmem porovnal a zjistil, že lístek jest formálně bezvadný a že se vztahuje na film, který provozovati dal; z toho zřejmo, že nemůže předložiti průkaz, že v době předvedení filmu povolení k tomuto předvedení bylo dáno. Skutková podstata, na které nař. rozhodnutí — pokud jde o film »Dáma v pokoji č. 13« — jest založeno, není tedy v rozporu se spisy ani se nezakládá na vadném a nedostatečném řízení. Podstatně totéž platí o filmu »Moricova sedmá svátost« (Rád by byl tatínkem). Při tomto filmu padá ještě na váhu, že stížnost sama srovnale s nař. rozhodnutím doznává, že film st-lem předváděný pocházel od firmy Goldwyn Pictures New York a nesl název »On chce býti tatínkem«, kdežto censurní lístek, jímž se vykázal, zněl na film »Rád by byl tatínkem«, vyrobený firmou »Pathé«, dovozuje však, že byl uveden v omyl souznačným obsahem.Vychází-li tedy nař. rozhodnutí ze skutkové podstaty, že st-l provozoval oba filmy nemaje průkazu, že byly povoleny, a seznává-li v tomto jednání přestupku § 15, odst. 2 cit. min. nař., nelze shledati, ani že zjištění skutkové podstaty jest vadné, ani že tato skutková podstata byla nesprávně posouzena.Též další výtky, týkající se výměry trestu, neshledal nss odůvodněnými. Ve směru tom může nss pouze zkoumati, zda úřad trest vyměřující nepřekročil svou trestní příslušnost nebo meze zákonné sazby trestní, pokud odůvodněna jest okolnostmi přitěžujícími nebo polehčujícími v zák. výslovně uvedenými.Není sporno, že trest právem byl vyměřen dle min. nař. z 30. září 1857 č. 198 ř. z. Tímto nař. stanoven trest pokuty od 1—100 zl. nebo vězení od 6 hodin do 14 dnů. Kdy má býti uložena pokuta a kdy trest vězení není stanoveno, zejména nezávisí na zvlášť uvedených okolnostech přitěžujících nebo polehčujících. Pokud stížnost namítá, že trest vyměřen vyšší mírou, než jest nejmenší trest, který mohl býti uložen dle ob. zák. trestního, kdyby šlo o podobný přečin nebo přestupek dle tohoto zákona, jest rovněž neodůvodněna, ježto není přečinu nebo přestupku trestního zák., jenž by mohl býti pokládán za trestní čin stejného způsobu jako přestupek § 15 nař. č. 191 z r. 1912, jak to na mysli má nař. z r. 1857. O stejném způsobu činů trestných za takové kvalifikovaných jednak všeobecným trestním zákonem, jednak trestními normami práva správního, bylo by možno mluviti jen tenkráte, kdyby šlo o činy, jejichž skutková podstata byla by v podstatě shodná, jejichž zařazení pod tu neb onu normu by záviselo buď na stupni zavinění neb na některé zvláštní vedlejší okolnosti skutkovou podstatu v základě neměnící. Není proto možno uznati, že by stejného druhu s přestupkem § 15 nař. z r. 1912 o kinematografech byl přestupek zák. tiskového, na nějž stížnost poukazuje. Trestní předpis § 8 t. zv. řádu divadelního (min. nař. z 25. listopadu 1850 č. 454 ř. z.), jejž stížnost v této souvislosti rovněž uvádí, stanoví míru trestu jen pro přečiny přikázané trestní kompetenci úřadů správních a nemůže již proto býti z této normy pro použití zásady v nař. z r. 1857 stanovené na daný případ vůbec nic vyvozováno. Vytýká-li stížnost, že trestní řízení proti st-li bylo zahájeno a trest vězení uložen na základě vyššího příkazu, neshledal soud v této výtce důvod pro zrušení nař. rozhodnutí. Nss jest povolán přezkoumávati rozhodnutí úřadů správních v mezích vytčených předpisy §§ 6 a 7 zák. o ss. Může tedy na základě podané stížnosti jen posuzovati, zda nař. rozhodnutí, tak jak bylo vydáno, jest po stránce formální bezvadné (§ 6), a po stránce právní jest ve shodě s platným právním řádem (§ 7). Shledá-li pak, že úřady k provádění řízení a k rozhodování příslušné nedopustily se ani porušení zásad řízení správní ovládajících ani materielních norem právních, nemá již možnost, aby přihlížel k tomu, zda snad tyto úřady postupujíce způsobem, jenž jest ve shodě s platným právním řádem, řídily se také nějakými interními instrukcemi úřadů nadřízených. Stížnost jest tedy ve všech směrech neodůvodněna, pročež byla zamítnuta.