Č. 2556.

Administrativní řízení. — Vyvlastnění: * Podle
§ 6, poslední odst. zákona z 27. ledna 1922 č. 45 Sb. nese vyvlastnitel i náklady vzešlé úředním šetřením podle § 5 o tom, zda vyvlastněný provedl průkaz podle § 3, posl. odst. posl. věty, leč by náklady ty vzešly z námitky zřejmě svévolné; v tomto případě jdou k tíži navrhovatele.
(Nález ze dne 26. června 1923 č. 11.221.)
Prejudikatura: Boh. 1809 adm.
Věc: Oskar M. v T. (adv. Dr. Max Kassowitz z Teplic-Šanova) proti zemské správě politické v Praze o náhradu nákladů vyvlastňovacího řízení.

Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Podle rozhodnutí osp-é v T.-Š. z 5. června 1920 zažádala obec T. podáním z 18. února 1920 o zavedení vyvlastňovacího řízení podle zákona ze 17. prosince 1919 č. 20 Sb. v příčině parcely č. 724/1 za účelem novostavby budovy české školy obecné a měšťanské. Na základě vyvlastňovacího řízení konaného dle § 4 cit. zák.
dne 10. března 1920 na místě samém a po slyšení znalců s místními poměry obeznalých architekta Maxe L., stavitele Richarda P. a stavitele Bedřicha K. vyvlastnitela osp uvedeným výměrem »parcelu č. 724/1 ve výměře 4379-20 m2 pro zřízení budovy české školy obecné a občanské. Za vyvlastněný pozemek ustanovena podle posudku jmenovaných znalců částka 104.575.20 K jako vyměřená náhrada, při čemž se přihlíželo ve smyslu § 5 uvedeného zákona k dosavadnímu užívání pozemku; dále vysloveno, že vlastník průkaz, že potřebuje pozemku nezbytně pro svoji cihelnu, dobrým zdáním znalců neprovedl. Na vyvlastnčné části parcely jest dle konaných šetření 6.720 m3 užívatelného
jílu, na celém k cihelně patřícím majetku pozemkovém jest 560.180 ma způsobilého jílu. Při tomto poměru jak k celkové zásobě jílu per 560.180 m3 tak k celkové potřebě cihelny vypočtené znalci na 649.800 m3 vzhledem k nájemní době cihelny nelze v příčině zásoby 6720 m3 na vyvlastněné části parcely zajisté mluviti o tom, že této části parcely jest nezbytně třeba pro živnostenské účely st-lovy. Dále bylo vysloveno, že st-1 jest povinen hraditi náklady prací, tvořících podklad dobrého zdání znaleckého, jako zemena vrtání, dále náklady znalce, jelikož průkaz toho, že vyvlastněný pozemek dle § 2 zákona nezbytně potřebuje, náleží vlastníku. Výše nákladu bude st-li co nejdříve sdělena«.
K odvolání st-le byl nař. rozhodnutím na základě tehdy v té příčině platného zákona z 27. ledna 1922 č. 45 Sb. v odpor vzatý nález osp-é, pokud obsahuje výrok o vyvlastnění a o náhradě za vyvlastněný pozemek, zrušen. Naproti tomu doplněna byla část nálezu, jež se vztahuje na náhradu výloh za posudky znalců a práce posudku tomu za podklad sloužící, v ten rozum, že uznává se expropriát povinným hraditi tyto výlohy: 1. dle likvidace stavitele M. L. z 26. května 1920 Kč 2.410.06, 2. dle likvidace stavitele R. P. z 28. května 1920 Kč 1.775, 3. dle likvidace stavitele B. K. z 22. května 1920 Kč 1.214.90, 4. dle výkazu výloh zkušebních jam a vrtání ze 14. června 1920 Kč 10.019.98,
celkem tudíž Kč 15.420.54. — — —
Rozhoduje o stížnosti vycházel nss z těchto úvah:
Pro posouzení tohoto sporu přicházejí v úvahu zejména předpisy posledních odstavců §§ 3 a 6 zákona z 27. ledna 1922 č. 45 Sb. které stanoví jednak, že »vyvlastniti nelze ..... nemovitosti, o kterých vlastník prokáže, že jich nevyhnutelně potřebuje pro svou vlastní živnost« ......., jednak že »náklady vyvlastňovacího řízení nese vyvlastňovatel«.
Obou těchto předpisů dovolává se jak nař. rozhodnutí, tak i stížnost. Kdežto však nař. rozhodnutí má za to, že uvedený předpis § 6 vztahuje se toliko na náklady, které vzniknou úředním osobám a znalcům řízením v § 5 zákona předepsaným, nikoli však řízením, které jedině v zájmu expropriáta a na jeho námitku mělo prokázati ve smyslu § 3, zda vyvlastnění jest přípustné čili nic, tvrdí stížnost, že uvedený předpis posl. odstavce § 3 ukládá vlastníku vyvlastňovaného pozemku toliko břemeno důkazní, neobsahuje předpisu o úhradě nákladu spojeného s důkazem, a že pod předpis posl. odstavce § 6 spadá i náklad, o který v tomto případě jde, poněvadž podle § 5 předmětem řízení vyvlastňovacího jest též zjištění, zda jsou splněny podmínky § 3 zákona.
Podle názoru nss-u nelze dáti za pravdu ani stanovisku nař. rozhodnutí ani v plném rozsahu tvrzení stížnosti a to z těchto důvodů: § 6 uved. zákona č. 45 z r. 1922 praví povšechně, že náklady vyvlastňovacího řízení nese vyvlastňovatel, avšak nepraví nic o tom, co jest »řízením vyvlastňovacím«; z obsahu § 5 téhož zák. jest však zřejmo, že řízení, o kterém tento paragraf mluví, jest řízením vyvlastňovacím.
Podle 1. odst. tohoto § jest úkolem řízení zjistiti, jsou-li splněny
podmínky §§ 2 a 3; mezi tyto podmínky patří též podmínka uvedená v posledním odstavci § 3, podle něhož nelze vyvlastmti nemovitosti, o kterých vlastník prokáže, že jich nevyhnutelně potřebuje pro svoji
živnost vlastní.
Z těchto ustanovení plyne jednak, že se jen takové pozemky vymykají vyvlastnění, o kterých vlastník prokáže, že jich nevyhnutelně potřebuje pro svoji živnost atd. a že jest věcí vlastníka vyvlastňovaného pozemku, aby průkaz ten vedl a aby sám na svůj náklad vše opatřil, co k provedení tohoto průkazu jest třeba; zároveň však jde z toho také, že zjištění o tom, zda vlastník pozemku vyvlastňovaného průkaz podle § 3, posl. odst. provedl či neprovedl, jest součástí řízení podle §§ 5 a 6, posl. odst. Jestliže tedy vlastník vyvlastňovaného pozemku vznáší námitku podle § 3, posl. odst., může úřad zajisté uložiti jemu provedení důkazu, po případě neprovedl-li důkaz, námitku jeho odmítnouti. Jestliže však úřad sám uzná za účelem zjištění, zda vlastník důkaz provedl, za nutné nějaké šetření, výslech znalců a pod. a šetření to sám nařídí, jest zřejmo, že i toto šetření jím nařízené jakožto šetření o tom, zdali splněna jest jedna z podmínek § 3, tvoří součást řízení podle § 5, odst. 1 a že tedy náklad takového šetření podle § 6, posl. odst. jde k tíži vyvlastnitele.
Z této zásady jest dle názoru nss výjimka možná jen potud, pokud by ony náklady dalšího šetření úřadem nařízeného o námitce vznesené podle § 3, posl. odst. byly způsobeny svévolí vlastníka, t. j. kdyby vlastník námitku podle § 3, posl. odst. vznesl svévolně aneb úřední šetření o ní svévolně stěžoval neb protahoval.
V takovém případě by náklady řízení, způsobeného svévolí vlastníka podle všeobecné právní zásady zodpovědnosti za zavinění, stíhaly navrhovatele, tedy vlastníka pozemku, neboť takové náklady nebyly by již způsobeny vyvlastňovacím návrhem vyvlastnitele, nýbrž zaviněním vyvlastňovaného, a řízení příslušné netvořilo by součást vlastního řízení vyvlastňovacího.
Posuzuje-li se daný případ s tohoto hlediska, jest ze znění nař. rozhodnutí zřejmo, že žal. úřad vycházel z nesprávného právního názoru, maje za to, že náklady, o které tu jde, musí hraditi vyvlastněný proto, že vznikly následkem jeho námitky a učiněny byly v jeho prospěch.
Vzhledem k tomu bylo nař. rozhodnutí zrušiti dle § 7 zák. z 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876, aniž se mohl nss zaměstnávati tím, zda by po případě šlo o námitky svévolné, poněvadž otázka ta vůbec předmětem řízení a nař. rozhodnutí nebyla.

Citace:

č. 2556. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 385-387.