Č. 3473.

Domovské právo. — Chudinství: I. Nejde o veřejné zaopatření chudinské, nýbrž o podporu přechodně poskytovanou, jestliže obec svému příslušníku neposkytuje prostředků k výživě nutných, nýbrž pouze nepatrnou podporu, která není v poměru k ostatním pramenům výživy dotčené osoby. — II. Zda v konkrétním případě jde o takovou podporu přechodně poskytovanou, jest otázkou skutkovou.
(Nález ze dne 10. dubna 1924 č. 10.587/23).
Věc: Městská rada zemského hlavního města Brna proti ministerstvu vnitra o domovské právo.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím vyslovil žal. úřad na základě § 6 zák. z 5. prosince 1896 č. 222 ř. z., že Julie D., posluhovačka v K., nabyla nároku na přijetí do domovského svazku města B., poněvadž po dosažení svéprávnosti po 10 let, předcházejících žádost o domovské právo, dobrovolně a nepřetržitě v obci města B. se zdržovala a veřejnému chudinskému zaopatření nepřipadla na obtíž. Námitka rekursní, že výdělečná schopnost Julie D. po úmrtí jejího manžela a důsledkem nevyhojitelného neduhu její dcery Ludmily byla omezena a tím existenční možnost trvale zmenšena, označil žal. úřad za neodůvodněnou, poněvadž Julie D., jsouc výdělku schopna, měla také své řádné výdělečné zaměstnání, a podpora poskytovaná jí domovskou obcí, byla jí udělována pouze pro zlepšení stavu její dcery, trvalou chorobou stížené, a že v okolnosti posléze dotčené nelze spatřovati trvalého chudinského zaopatření matky samé, ježto účinky chudinské podpory jakožto možné překážky vydržení domovského práva nutno vždy posuzovati pouze se stanoviska oné osoby, o jejíž domovské právo tu jde, v daném případě však matka dítěte nepožívala pro sebe podpory chudinské.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Stížnost popírá v prvé řadě správnost skutkového předpokladu, ze kterého vychází žal. úřad, že chudinská podpora nebyla trvale poskytována Julii D., nýbrž její dceři Ludmile. Podle správních spisů usneslo se ob. zast. ve V. S. dne 1. března 1916, že platiti se bude obcí Julii D. chudinská podpora 2 K měsíčně půlročně pozadu. Dle sdělení ob. úřadu řečené obce ze 17. července 1922 byla jí podpora ta poskytována přechodně a výplata zastavena počátkem roku 1920. Ani ve zmíněném sdělení ani ve výpisu z protokolu o zasedání ob. zast. z 1. března 1916 není zmínky o tom, že by byla podpora poskytována dceři Ludmile a nikoliv Julii D.; nemá prý tudíž předpoklad žal. úřadu, že podpora byla Julii D. udělována pouze pro zlepšení zdravotního stavu její dcery opory ve spisech. Z toho však následuje, že netřeba se zabývati další námitkou stížnosti, směřující proti právnímu názoru žal. úřadu, že veřejné chudinské zaopatření dítěte nevadí vydržení domovského práva matky jeho, ježto tato námitka uplatňována byla pouze pro případ odmítnuti námitky prvé.
Jde pak jen o řešení otázky, zda Julie D. za trvání desetileté lhůty svého pobytu v obci brněnské připadla veřejnému zaopatření chudinskému na obtíž.
Zák. z 5. prosince 1896 č. 222 ř. z. stanoví v posledním odstavci § 2, že ten, kdo se uchází o přijetí do domovského svazku z důvodu desetiletého pobytu v obci, nesmí po tuto dobu připadnouti na obtíž veřejnému zaopatření chudinskému, prohlašuje však zároveň, že za chudinské zaopatření se nepokládá, jestliže někdo byl osvobozen od školného vzhledem k dítkám do školy chodícím, jakož i požívání nadace, konečně podpora toliko přechodně poskytnutá. Zák. tu rozlišuje zřetelně dvě skupiny osob, a sice jednak osoby, které podle osobních a hospodářských poměrů trvale nejsou z to, aby pro sebe nebo pro členy rodiny, o něž jsou povinny se starati, obživu zaopatřily, tak že potřebují také trvalé výpomoci z veř. prostředků. Na druhé straně označuje však jinou skupinu osob, u nichž poskytovaná podpora jest pouze výpomocí přiznanou v úmyslu, aby překonána byla mimochodem nastalá překážka ve výdělečném životě, a aby jim ulehčen byl návrat k řádným poměrům.
Podle § 24 zák. z 3. prosince 1863 č. 103 ř. z. omezuje se povinnost obce zaopatřiti chudé na závazek, dávati jim potřebnou výživu a poskytovati jim opatření v nemoci. Podle § 672 o. z. o. znamená výživa potravu, oděv, obydlí a jiné potřeby. Ovšem v případě zaopatřování chudých může jíti pouze o poskytnutí prostředků k zachování života bezpodmínečně nutných, a proto omezuje cit. § 24 i povinnost obce na poskytnutí potřebné výživy, jestliže domovská obec neposkytuje svému příslušníku prostředků k výživě nutných, nýbrž pouze nepatrnou podporu, která v porovnání k ostatním pramenům příjmů nestojí v žádném poměru, nemůže býti řeči o tom, že by tu bylo veřejné zaopatření chudinské, nýbrž jde pouze o podporu přechodně poskytovanou.
Zda v konkrétním případě tudíž jde o takovou podporu pouze přechodně poskytovanou, jest otázkou skutkovou, kterou nss zkoumati jest oprávněn pouze v rámci § 6, odst. 2 zák. o ss. Žal. úřad měl pro svůj výrok, že julie D. byla podporována toliko přechodně, oporu ve spisech. Dle protokolu sepsaného v popisním úřadě městské rady v B. dne 15. června 1921, udala Julie D., že jest posluhovačkou a že bére z tohoto povoláni příjem 200 K měsíčně. Dle její tehdejší výpovědi činila podpora, již brala po tři léta od domovské obce měsíčně 4 K, avšak nejenom ve výpisu z protokolu ob. zast. ve V. S. z 1. března 1916, nýbrž i ve vyjádření obecního úřadu této obce ze 17. července 1922 označuje se tato podpora částkou 2 K měsíčně. Podle tohoto vyjádření byla jí podpora poskytována v době války, »tedy v poměrech nejhorších«.
Z těchto okolností jest patrno, že Julie D. nejenom byla osobně způsobilá k výdělku, nýbrž že si i vlastní prací vydělávala jako posluhovačka na obživu pro sebe a pro svoji dceru a že nepatrnou podporu 2 K měsíčně z prostředků veř. brala jen od r. 1916 do r. 1920, tedy v dobách mimořádné nouze všeobecné. Jestliže tudíž žal. úřad ze zjištění skutkové podstaty této, jejíž správnost stížnost až na výši podpory nepopírá, dospěl k závěru, že Julie D. veřejnému chudinskému zaopatření nepřipadla na obtíž, neshledal nss, že by závěr tento neměl opory ve spisech. Ale pak jest nař. rozhodnutí, jímž uznán byl nárok julie D. na přijetí do domovského svazku města B., ve shodě s předpisy § 2 zák. z 5. prosince 1896 č. 222 ř. z. a bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3473. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1018-1020.