Čís. 4009.

Platnost a závaznost kolektivních smluv. Odchylky od kolektivní smlouvy v neprospěch zaměstnance možno ujednati jen v rámci nové úmluvy od organisace k organisaci a jen odchylky ve prospěch zaměstnance lze ponechati zvláštnímu ujednání jednotlivců sjednocených skupin mezi sebou.
Nevyhovuje-li zaměstnanec svými výkony úměrně mzdě, stanovené kolektivní smlouvou, není zaměstnavatel oprávněn, uzavříti s obejitím organisace se zaměstnancem zvláštní úmluvu na jeho úkor.
(Rozh. ze dne 24. června 1924, Rv I 562/24.)
Žalobce byl zaměstnán u žalované firmy. Ježto jeho služby byly prý méněcenné, ujednala s ním žalovaná zvláštní smlouvu, dle níž mu vyplatila za dobu několika měsíců nižší mzdu, nežli byla stanovena kolektivní smlouvou. Žalobě o vyplacení rozdílu mezi mzdou sjednanou v kolektivní smlouvě a mzdou skutečně vyplacenou bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §u 503 čís. 4 c. ř. s., ponechávajíc i v jeho provedení skutková zjištění nižších soudů v podstatě nezměněna. Právní posouzení těchto skutkových okolností soudem odvolacím jest však v podstatě správné. Jde o otázku právního významu kolektivních smluv, jež byly umluveny mezi organisacemi jednak zaměstnavatelů, jednak zaměstnaných. Smlouvy takové již po mnoho let jsou osvědčeným východiskem ze sporů zaměstnavatelů se zaměstnanci, prostředkem, odstraňujícím výluky a stávky, poškozující nedozírnou měrou nejen zaměstnavatele a zaměstnance, nýbrž i celou veřejnost a klidný vývoj státu vůbec, byly nejen trpěny, nýbrž i vládami podporovány a uznávány a jich vývoj postoupil tak, že jsou všeobecně považovány za platné a závazné. Vyvstal zda na rozhraní soukromého a veřejného práva nový útvar právního subjektu, organisace pracovních povolání, jež svými volenými zástupci (důvěrníky) jednají jménem všech svých členů a to — jak obecně již uznáváno — závazně pro všechny své členy. Tuto zásadu závaznosti uznávají též výslovně kolektivní smlouvy pro papírový průmysl z roku 1921 a 1922 ve svém čl. 8. odstavec prvý a druhý: organisace zaměstnavatelů a zaměstnanců se zde navzájem uznávají a prohlašují, že jsou za jedno v tom, že je jednati jenom od organisace k organisaci a že organisace ručí za přesné dodržování smlouvy jich zmocniteli, t. j. členy organisace. Jde o svépomocnou vývojovou sociální instituci, jež má za účel vyrovnávati hospodářské a sociální protivy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, mezi hospodářsky silnějšími vůči hospodářsky slabším. Porušení této závaznosti jednotlivými členy organisací, jednání proti těmto je zavazujícím smlouvám, jest dle vyvinuvšího se dnešního sociálního cítění považováno za mravně nedovolené a nepřípustné porušení smluv samých, za jednání nemravné, dobrým mravům se příčící a tedy dle ustanovení §u 879 obč. zák. nicotné. Podobně vyslovil se již nejvyšší soud v rozhodnutí čís. 949 sb. n. s. Dosud platných ustanovení §u 6 (2) zákona o obchodních pomocnících a §u 114 písm. b) odstavec čtvrtý živn. ř., jež připouštějí zvláštní úmluvy jednotlivců sjednocených skupin mezi sebou, nelze se bez výhrady, plynoucí z toho, co bude ještě vyloženo, s úspěchem dovolávati při dnešním stupni vývoje organisací práce, jež tak úspěšně zasáhly do největších sociálních zmatků poválečných a jež obecně jsou uznávány. Kdyby se na ně pohlíželo s tohoto stanoviska, musily by se prohlásiti vůbec za nedovolené a neplatné, hledě k platnému dosud zákonu koaličnímu ze dne 7. dubna 1870, čís. 43 ř. zák. Že dnes něco podobného je nemožno, bije do očí, to nelze dnes rozumně vůbec mysliti. Absolutní platnost kolektivních smluv organisačních ve prospěch zaměstnanců uznává též vládní návrh zákona o kolektivních smlouvách, vylučuje platnost §u 114 písm. b) odstavec čtvrtý živn. ř. právě tak, jako to již učinil zákon ze dne 12. prosince 1919, čís. 29 sb. z. a n. na rok 1920 o úpravě pracovních a mzdových poměrů domácké práce (§ 21 odstavec třetí). Srv. Ehrenzweig System des österr. allg. Privatrechtes 1920 1. díl, str. 373 a 374. Podle těchto všeobecných zásad jest se říditi i při rozhodování tohoto případu. Jimi jest vyloučena platnost zvláštního ujednání žalobce se žalovanou ohledně výše mzdy v jeho neprospěch, jak tvrdí žalovaná. Ostatně je zjištěno, že u žalobce šlo pouze o to, že jeho pracovní výkony po vyučení byly méněcenné, než ostatních zaměstnanců a že mu proto častěji bylo sděleno, by se poohlédl po jiném pracovním místě, kdyby nebyl s přidělenou mu mzdou srozuměn a že tuto mzdu bez námitek přijímal. V tom vidí nižší soudy ujednání mlčky, svolení mlčky k této mzdě. Je však uvážiti, že v prospěch žalobce zde byla platná a závazná kolektivní smlouva a že pouze z toho, co zjištěno, nelze souditi na to, že se svého práva z této smlouvy vzdal. Dovolatelka poukazuje též na to, že žalobci dělala vlastně dobrodiní, když ho zaměstnávala i za menší plat, než by mu byl příslušel, poněvadž by byl býval snad bez místa a tedy bez výdělku vůbec. Leč zde jest právě kořen hlavního účelu kolektivních smluv jako ochrany hospodářsky slabších zaměstnanců, jednotlivců proti hospodářsky silnějším zaměstnavatelům. Skutečně vykonaná práce organisovaného zaměstnance má býti přiměřeně odměněna, odměna nemá býti libovolně diktována organisovaným zaměstnavatelem. Odchylky od kolektivní smlouvy v neprospěch zaměstnance možno trpěti jenom v rámci nové úmluvy od organisace k organisaci a jen odchylky ve prospěch zaměstnance bylo by lze ponechati zvláštnímu ujednání jednotlivců sjednocených skupin mezi sebou. Nevyhovoval-li žalobce svými pracovními výkony úměrně mzdě kolektivní smlouvou stanovené, měla žalovaná z toho odvoditi důsledky, dle kolektivní smlouvy přípustné, nebyla však oprávněna porušiti závaznou kolektivní smlouvu zvláštní úmluvou s obejitím organisace pouze se zaměstnancem a v jeho neprospěch sjednanou. Odměna za práci byla tedy žalobci právem vyměřena nižšími soudy dle sazeb kolektivní smlouvy.

Citace:

č. 4009. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 21-23.