Z finanční judikatury Nejvyššího správního soudu.
Z nálezů týkajících se zákona o přímých daních má především všeobecně zásadní význam nález z 4. VI. 1937, č. 12778/37, v němž soud vyslovil zásadu, že úřad není povinen, aby zkoumal s hlediska práva platného v Kanadě, jaké je postavení sekvestra, o němž strana tvrdila, že pobíral úroky ze sekvesitrovaných půjček vlastně v jejím zastoupení. Význam nálezu tkví v tom, že ukládá průkazní břímě o ustanovení cizího práva aspoň v určité míře straně. Soud tu totiž v podstatě praví, jednaje o námitkách, že dividendy vyplácené sekvestrovi je posuzovati jako dividendy vyplácené přímo straně, poněvadž sekvestr měl postavení zmocněnce strany: »Ve správním řízení hájila stěžovatelka stanovisko, že sekvestr byl vlastně jejím zmocněncem, a že tedy dividendy jemu každoročně vyplácené tvořily příjem dosažený toho kterého roku. Odpověď na tuto otázku bylo by nutno hledati v rozřešení otázky, jakou právní povahu měl sekvestr, zda totiž přijimal platby jménem vlastníka cenných papírů, jemuž byla odňata toliko disposice s příslušnými částkami, nebo zda tak činil jako orgán kanadské vlády, která zmíněné platby zabavila jako majetek příslušníka nepřátelského státu, o jehož osudu mělo býti rozhodnuto teprve po skončení války. Leč v tomto směru nepodala stěžovatelka nijakého průkazu ani se nedovolala určitých ustanovení kanadského práva, upravujících postavení zmíněného sekvestra, nýbrž omezila se na pouhé tvrzení ničím nedoložené. Ale pak nebylo povinností žalovaného úřadu, aby postavení sekvestra zkoumal s hlediska cizího práva.« Z nálezů týkajicích se daně důchodové má pro zaměstnance značnou důležitost nález z 13. XI. 1937 č. 13729/37, který vyslovil zásadu, že částka, vyplacená poplatníkovi zaměstnavatelem při zrušení služebního poměru jako odškodnění za zřeknutí se nároku na budoucí pensi není důchodem podrobeným dani podle § 7, odst. 2 zák. o př. d. Zaměstnanců se týká i nález z 17. VI. 1937 č. 13308/37, dospěvší k zásadě, že zaplatí-li zaměstnavatel za zaměstnance na dani důchodové více, než činí zaměstnancův daňový dluh, není přeplatek ten dani podrobeným důchodem. Pro podnikatele má význam nález z 23. IV. 1937 č. 12139/37, vyslovivší právní zásadu, že podmínkou odpisu podle § 10, odst. 2 věty 2 zák. o př. d. jest, aby byly vedeny řádné obchodní knihy v letech, ve kterých byly stroje a zařízení nově pořízeny nebo vyměněny. Nedostačí tedy, aby snad knihy byly založeny teprve později a pak v nich odpisy provedeny. Nález z 19. V. 1937 č. 12711/37 praví, že mimořádný odpis dvaceti procent nákladu na stavbu budovy podle § 10, odst. 2 věty 2 nepřísluší u novostavby, v níž vedle součástí sloužících k provozu podniku jest i byt poplatníkův. Paušálu podle § 15 odčítaného jako ekvivalent služebních výdajů týkají se dva významnější nálezy. Je to především nález z 25. VI. 1937 č. 12293/35, který vyslovil, že paušální srážku podle § 15 čís. 1 pís. d) je počítá ti ze souhrnu služebních požitků poplatníkovi v rozhodné době vyplacených třebas i od více zaměstnavatelů s argumentací, že služební požitky je nutno posuzovati s tohoto hlediska jako jednotný důchod. Druhý nález z 21. IV. 1937 č. 12149/37 vyslovuje pak: Má-li poplatník ze služebního poměru vedle služného (§ 11 č. 1 zák. o př. d.) ještě požitky z provise (§ 11 č. 3), je podle § 15 č. 1 d) odpočitatelný paušál stanovití jen ze služného, nikoliv z provise. Paragrafu 15 dotýká se rovněž nález z 14. VI. 1937 č. 15031/35, který proti opačnému stanovisku úřadu uznal, že podle § 15 čís. 1 lit. e) lze jako veřejnou dávku odčítati od daňového základu i obecní dávku ze psů i tehdy, jde-li o psa luxusního.
Otázkou, koho je rozuměli osobami jsoucími v zaopatření poplatníkově ve smyslu § 19, odst. 2 č. 1, obírá se opětně nález z 16. VI. 1937 č. 6649/35-2, jehož argumentaci, s ohledem na praktický význam věci, částečně reprodukujeme. Soud tu praví:
Nejvyšší správní soud již ve svém nálezu ze dne 31. ledna 1936 č. 2834/34, Boh. F 7917 vyslovil právní názor, že osobami jsoucími v zaopatření poplatníkově dlužno rozuměli podle obecného smyslu Slova »zaopatření« osoby, které nemajíce vlastních prostředků — ať příjmových, ať majetkových — ke hrazení svých životních potřeb, jsou po této stránce odkázány na jiné osoby, jež jsou k nim v příbuzenském rcsp. švakrovském poměru vyznačeném v tomto bodu 1 odst. 2 § 19 zák. o př. d. V témže nálezu vyslovil nejvyšší správní soud dále, že není tedy v rozporu se zákonem ustanovení odst. 1. věty 5. prov. nař. k § 19, odst. 2. zák. o př. d., podle něhož »nelze mluviti o zaopatření, mají-li tyto osoby«, t. j. osoby v § 19 odst. 2. č. 1 zákona taxativně vypočtené, »vlastní důchod postačující k jejich výživě, aniž by z něho poplatníku platily za zaopatření, jež jim poskytuje«. Na názorech těch trvá nejvyšší správní soud i ve sporném případě a poukazuje co do důvodů podle § 44 j. ř. na odůvodnění cit. nálezu.
Námitky, jež písemná stížnost proti tomuto výkladu zákona vznáší a jimiž snaží se dovoditi, že podle zákona pro pojem »zaopatření« je jediné rozhodnou ta okolnost, že poplatník poskytuje osobám vyznačeným v § 19 odst. 2. bodu 1. cit. zák. veškeré životní potřeby (stravu, byt, oděv, prádlo atd.), a že nerozhoduje skutečnost, maji-li či nemají-li osoby lam uvedené vlastní příjem, dostačující k jejich zaopatření, neshledal soud důvodnými. Kdyby byl chtěl zákon jako předpoklad pro započitání dotyčných osob stanovili pouze požadavek, aby osoby ty v poplatníkově domácnosti bydlily a z prostředků jeho se stravovaly a šatily, bez ohledu na to, mají-li odjinud potřebné prostředky ke krytí svých životních potřeb, byl by užil výrazu jiného, jako na př. pokud žijí s ním ve společenství domácnostním« (§ 5, odst. 4.) nebo »ve spotřebním společenství domácnostním« (prov. nař. k § 5, odst. 4. a 5.) a nebyl by užil výrazu, který jak v cit. prejudikátu dovoděno, již znamená, že dotyčné osoby, nemajíce vlastních prostředků, jsou odkázá.ny na zaopatření poskytované poplatníkem. Výrazy »žíti ve spotřebním společenství domácnostním s někým« a »býti v zaopatření někoho« nejsou synonymní.
K výkladu zastávanému stížnosti nelze použiti předpisu bodu 2. odst. 2. § 19 a na základě něho dovozovali, že nepožaduje-li se k zaopatřeni osob v tomto bodě uvedených, aby osoby ty byly odkázány na zaopatření poplatníkovo, nelze předpokladu toho požadovali ani ve příčině osob sub 1) uvedených, neboť stejně tak mohl by z bodu 3., jenž stanoví, že sluší započísti »nemajetné sourozence a sešvakřené poplatníky až do druhého stupně, kteří jsou jím vydržováni«, býti dovozován opět opak toho, že totiž je potřebí i v bodě 1., aby osoby tam uvedené byly nemajetné a neměly vlastního zaopatřeni. Nelze proto ani z bodu 2. a z bodu 3. pro řešení sporné otáziky nic vytěžili, nýbrž dlužno míti zato, že v § 19 bodu 1.—3. jsou vytčeny tři zcela samostatné předpoklady pro započtení osob podle § 19, odst. 1. zák. o př. d.
Vzhledem k tomu, žs zákon neobsahuje nijaké nejasnosti ve příčině výrazu »pokud jsou v jeho zaopatření«, odpadá potřeba zabývati se materialiemi k tomuto zákonu vydanými, neboť potřeba ta byla by zde jediné tehdy, kdyby znění zákona připouštělo možnost několika odchylných výkladů, kterýžto předpoklad, jak svrchu uvedeno, v daném případě schází. (Boh. F 6690.) Z nálezů týkajících se všeobecné daně výdělkové mají pro interpretaci stále sporné otázky, kdy jde o požitky z poměru služebního, význam nálezy, které řešily otázku právního postavení obchodvedoucích prodejen firmy »Baťa« a došly v zásadě k resultátu, že tito obchodvedoucí, jako vedoucí prodejny, jsou ve služebním poměru, jako vedoucí správkáren že pak podléhají všeobecné dani výdělkové. Jde tu o nálezy z 12. V. 1937 č. 11739/37 a 4577/35-4, jejichž argumentace je dosti obšírná. Obíraje se otázkou, jaké povolání je ve smyslu § 57 pokládati za hlavní povolání, dospívá nález z 12. VI. 1937 č. 13219/37 k závěru, že za hlavní povolání společníkovo ve smyslu uvedeného ustanovení pokládá se takové povolání, které v porovnání s jinou činností a životním postavením příslušné osoby s hlediska hospodářského a sociálního není podružné povahy. In concreto se pak otázka podružnosti řeší s hlediska výše příjmu z jednotlivých povolání dosažených. Paragrafu 57 odst. 6 týká se nález z 12. V. 1937 č. 12448/37, který uzavírá, že kapitálem (jehož spolupůsobení vylučuje přiznáni zvýhodněné sazby podle zmíněného ustanovení) rozumí se i kapitál vynaložený na získání provozovacích prostředků.
Z nálezů týkajících se zvláštní daně výdělkové dlužno předem upozorniti na nález z 21. X. 1937 č. 3391/35-4, vyslovující, že okolnost, že mezi dvěma společnostmi s ručením omezeným je co se týče provozování jejich podniků totožnost po hospodářské stránce, nemůže těmto společnostem odníti povahu odlišných samostatných právnických osob a dodati jim charakter jediného subjektu zvláštní daně výdělkové. Nález z 10. IX. 1937 č. 14037/37 dochází k závěru, že s hlediska § 77 odst. 1 patří do základu daně požitky vyplácené subjektem zvláštní daně výdělkové osobě, která, ač není společníkem, je členem správy a není k jmenovanému subjektu ve služebním poměru. V konkrétním případě šlo o odměnu za konané služby, která byla vyplácena jednateli společnosti s ručením omezeným, který nebyl ani společníkem této společnosti ani k ní nebyl ve služebním poměru.
Zásadní význam má nález z 1. června 1937 č. 11922/37, týkající se výkupu kontingentu cukrovarského. Soud tu v obšírné argumentaci dochází k úsudku, že koupí-li cukrovar od jiného cukrovaru jeho kontingent, po př. část jeho, jde o výdaj investiční ve smyslu § 78 lit. a). Soud vychází tu z úvahy, že právo odebírati řepu v určitém obvodu, příslušející podle smlouvy o řepních kontingentech jednotlivým cukrovarům, patři k výdělečné činnosti cukrovarů jako součást výdělečného zdroje, a že takovéto oprávnění má povahu majetkového práva. Podobnou otázku řešil i nález z 18. XI. 1937 č. 15000/36, dospěvši k zásadě, že odškodné, placené akciovou společností provozující pivovar za zastavení cizího pivovaru za účelem získání okruhu zákaznictva zrušeného podniku, je invesitičním výdajem ve smyslu § 78 lit. a).
Nález z 21. X. 1937 č. 14789/37 vyslovil právní zásadu, že úrdky placené akciovou společností akcionářům ze zápůjček, které tito poskytli akciové společností, nejsou započitatelnou položkou do základu zvláštní daně výdělkové podle § 78 lit, c). Důsledně na stejné linii stojí i nález z 5. VI. 1937, č. 13144/37, který praví, že takovéto úroky jsou u jednotlivých akcionářů zásadně podrobeny rentové dani.
Nález z 15. května 1937 č. 12738/37 vyslovil názor, že mimořádné odpisy podle § 79 pís. f) odst. 3 nemohou se státi ve formě zřízení reservy. Otázkou, které povoláni je hlavním povoláním s hlediska ustanovení § 79 pís. h) č. 4 obíral se nález z 20. XI. 1937 č. 17504/36 a dospěl k závěru, že nelze pro posuzování této otázky prohlašovali za nerozhodnou výši příjmů z jednotlivých povolání dosaženou a stoji tedy asi na stejné linii jako nález č. 13219/37, o němž byla zmínka u všeobecné daně výdělkové. Nález z 20. IV. 1937 č. 12233/37 vyslovuje, že předpokladem pro povinnost určitého podniku k minimální dani podle § 83 č. 13 je, aby podnik byl v roce pro zdanění rozhodném vůbec v provozu.
Z nálezů týkajících se daně domovní má s hlediska procesní legitimace zásadní význam nález z 22. XI. 1937 č. 17707/34, v němž se v řizení o žádosti za dočasné osvobození budovy od daně domovní přiznává postavení strany i novému vlastníku budovy. Soud tu vyslovuje:
Daň domovní, postihujíc podle § 117 zák. o př. d. budovy samy, je daní reální. Povahu reální dlužno přiznati důsledně i osvobození budovy od daně domovní. Tento reální charakter osvobozovacího aktu zákon sám také na různých místech výslovně naznačuje, jako na př. v § 134 zák. o př. d. spovoluje se osvobození pro stavby«, v § 136 (»domům s malými byty přísluší osvobození«), v § 141 (»osvobození domů s malými byty«), v § 52 zák. č. 45/1930 Sb. (»dočasné osvobození přísluší stavbám«) a j. Proto rozhodnutí o podané žádosti za dočasné osvobození od domovní daně nemá povahu odepření neb udělení právní výhody osobní, nýbrž má ráz reální, postihujíc svými účinky především dočasného vlastníka budovy, ovšem ale také jeho nástupce v držení této budovy. K podáni žádosti za dočasné osvobození od domovní daně je arci legitimován jen dočasný vlastník budovy jako subjekt dani povinný, leč změní-li se během řízení o takové žádosti vlastník její, stává se nový vlastník procesní stranou, které svědčí ona práva a povinnosti, jaké to které stadium řízení procesní straně zajišťuje resp. ukládá. Nelze proto novému vlastníku budovy upírati postaveni strany v řízení o žádosti za osvobození od daně domovní z toho důvodu, že žádost za toto osvobození nepodal on, nýbrž jeho předchůdce v držení domu.
Opačné stanovisko žalovaného úřadu opory v zákoně nemá.
Značně zajímavý vzhledem k své argumentaci je i nález z 8. VI. 1937 č. 145/35-2, vyslovivší právní názor, že za veřejné ústavy, sloužící zdravotnictví, ve smyslu § 127 nelze pokládati ústavy určené jediné k tomu, aby v nich našli zdokonalení zdraví osoby, které nejsou obyvateli státního území. Značná obšírnost odůvodnění brání v jeho reprodukci na tomto místě. Nález z 27. X. 1937 č. 15049/37 vyslovuje, že budova, která je ve své podstatě, tedy po objektivní stránce, vilou, je přepychovým majetkem ve smyslu § 136. Nález z 10. IV. 1937 č. 12812/34 praví, že úplatu placenou nájemníkem za osvětlení a vytápění pronajatých místností majiteli domu nelze zahrnovati do nájemného podrobeného činžovní dani.
Pojmem obytné místnosti s několika stránek obíral se nález z 26. XI. 1937 č. 13807/37, vyslovivší, že stavebně uzavřená místnost uvnitř domu není verandou; dále, že skutečnost, že místnost má jednoduchá okna a terazovou podlahu, nevylučuje, aby byla uznána za obytnou místnost a konečně, že prováděcí nařízení k § 161, odst. 2, pokud vyslovuje, že nedostatek vytápěcího zařízení nevylučuje sám o sobě obytelnost místnosti, je ve shodě se zákonem. Dr. Hromada.
(Dokončení.) Z finanční judikatury Nejvyššího správního soudu.
(Dokončení.)
Z nálezů, týkajících se dané rentové, řeší řada nálezů poměr k zdanění vzhledem ke smlouvě s Německou říší č. 118/1923 o zamezení dvojího zdanění. Ani zde není možno reprodukovati velmi obsáhlou argumentaci jednotlivých nálezů a nutno se omeziti na pouhou registraci vyslovených právních názorů. Nález z 14. XII. 1937 č. 2794/35-3 vyslovuje právní názor, že úroky, placené ze zápůjčky tuzemským dlužníkem věřiteli v Německé říši, na něž se nevztahuje ustanovení čl. VIII. smlouvy mezi Československou republikou a Německou říší o urovnání tuzemského a cizozemského zdanění, zvláště o zamezeni dvojího zdanění v oboru přímých daní, nepodléhají v tuzemsku rentové dani ani když v Německu nejsou postiženy zvláštní daní výnosovou. Nález z 18. XI. 1937 č. 18006/34 vyslovuje pak, že úroky z hypotečních pohledávek, zajištěných na tuzemských nemovitostech, a plynoucích příjemci bydlícímu v Německé říši, podléhají tuzemské rentové dani. Nález z 7. IV. 1937 č. 11931/37 praví: Z cizozemska plynoucí požitky jsou vyňaty z daně rentové podle § 173 odst. 1 věty 2 jedině tehdy, když byly podrobeny v cizině nejen důchodové dani příjemcově, nýbrž i zvláštní dani přímé.
Nález z 28. IV. 1937 č. 12452/37 shledává, že ustanovení prov. nař. k § 172, odst. 1 zák. o př. d. v odst. 13, že dani rentové podléhají i úroky z prodlení, je ve shodě se zákonem. Stejně nález z 5. VI. 1937 č. 13143/37 shledává, že ustanovení téhož prov. nařízení v odst. 16, že předmětem daně není nárok na požitek, nýbrž z nároků skutečně docílený výtěžek a že nelze tudíž zdaniti částky poshověné, slevené nebo nedobytné, je rovněž ve shodě se zákonem.
Pro zásadní povinnost k dani má význam nález z 27. XI. 1934 č. 2022/36-3, který vyslovuje, že dani podléhají požitky přesahující samy o sobě hranici daněprostého minima, i když poplatníkův základ daně důchodové, do něhož byly požitky ty pojaty, nedosahuje daněprostého minima. Soud tu uvažuje:
Podle § 174 č. 10 zák. o př. daních jsou od rentové daně osvobozeny »osoby, jejichž požitky dani rentové podrobené ani samy o sobě ani ve spojení s jejich ostatním celoročním důchodem, .... nepřevyšují částky důchodové dani nepodrobené (§ 3)«. Slova »ani... ani.... « mají význam zřejmě disjunktivní, takže jsou tu postaveny vedle sebe dvě eventuality. Z toho plyne, že osvobození nepřísluší, jestliže sice požitky, podrobené zásadně rentové dani, nedosahují daně prostého minima, jestliže však ho dosahují požitky z jiných pramenů k nim připočtené. Naprotí tomu nelze však z ustanovení toho dovozovati, že přesahuji-li požitky, podrobené zásadně rentové dani, samy o sobě daněprosté minimum, bylo by možno je osvoboditi od rentové daně proto, že základ důchodové daně ze kteréhokoli důvodu (ztráta při jiných pramenech, značné srážkové položky u daně důchodové) nepřesahuje minima toho. Nadto zákon o př. daních nečiní zjištění základu požitků positižených rentovou dam přímo vyměřovanou závislým na řízeni týkajícím se základů důchodové daně, nýbrž má o stanovení základu rentové daně samostatná ustanovení v §§ 176 až 178, a § 178 výslovně upravuje srážkové položky pro základ rentové daně. Z toho však plyne, že srážkové položky, uznávané pro důchodovou daň, nejsou ještě srážkovými položkami také pro rentovou daň a může se proto zcela dobře státi, jak je tomu také ve dnešním sporu, že požitky, podrobené zásadně rentové dani, přesahují samy o sobě daně prosté minimum podle § 3 zák. o př. daních, kdežto požitky, podrobené důchodové dani, ho nedosajbují pro to, že při důchodové dani se vyskytnou položky odečitatelné od základu daně, nebo pro ztráty u jiného příjmového pramene. Ale pak právě vzhledem ke stylisaci ustanovení § 174 č. 10 nutno posuzovati co do otázky osvobození jednak požitky, podrobené rentové dani v souvislosti s ostatním celoročním důchodem, jednak tyto požitky zcela samostatně, a není-li dána žádaná podmínka pro osvobození (totiž že nebylo dosaženo daně prostého minima) v obou případech, nelze přiznat osvobození tam normované.
Pokud jde o daň z tantiem vyslovil nález z 8. VI. 1937 č. 17524/3, že do základu daně z tantiem podle § 183, odst. 1 jest včítati také daň samu, hradí-li ji místo percipienta societa, vyplácející požitky. Stejnou zásadu, pokud jde o přechodnou přirážku k dani z tantiem, vyslovuje nález z 18. XI. 1937 č. 2594/35-3.
V oboru trestního řízení daňového zdůrazňuje nález z 8. IX. 1937 č. 13938/37, že je věcí úřadu, aby provedl úplný důkaz o všech podstatných znacích deliktu, kladeného poplatníkovi za vinu, a to po stránce subjektivní i objektivní a že takový důkaz není nahrazen nezdařeným odvodem obviněného. Na témž stanovisiku stojí i nález z 10. XII. 1937 č. 5272/36-4. Nález z 7. IV. 1937 č. 21984/33 konstatuje, že vyměřovací úřad, který provedl trestní řízení, je podle § 210, odst. 6 příslušný předepsati také onu daň, o niž bylo v trestním řízení zjištěno, že byla objektivně zkrácena, i když poplatník nebyl uznán vinným zkrácením této daně.
Z nálezů týkajících se řízení a společných ustanovení je nutno upozorniti na nález z 7. IX. 1937 č. 13873/37, podle něhož finanční úřad II. stolice, odmítaje odvolání pro opožděnost, není vázán tím, že finanční úřad I. stolice jednal s poplatníkem o obsahu odvolání. Zásadní význam má nález z 7. X. 1937 č. 10268/35, v němž soud vyslovil, že ručební povinnost podle § 264, odst. 1 č. 7 postihuje pouze osoby, jež darem nebo jednáním darování zastírajícím nabyly majetkových předmětů od poplatníka, nikoliv od osoby, proti které bylo uplatněno osobní ručení. V nálezu tom vyslovuje soud:
Ustanovení § 264, odst. 1, věta 1 zák. o př. d., majíc nadpis: »Ručení a) osobní« zní takto :»Nemohla-li daň s přirážkami a příslušenstvím na osobě k tomu povinné býti vymožena řízením donucovacím, ručí za její zaplacení osobně, a to: č. 1—7.«
Z této věty se podává, že ustanovení to rozlišuje přesně mezi osobou k dani povinnou, t. j. osobou, u které vznikly skutečnosti, zakládající daňovou povinnost podle § 259 zák. o př. d. (na př. dani důchodové podléhající důchod, provoz podniku), kterážto osoba je jako poplatník povinna hraditi daň, jakmile její výše je určena, jako svůj daňový dluh (§ 259, odst. 3 zák. o př. d.), a mezi osobami ručícími osobně za zaplacení daně osobou k dani povinnou, kteréžto osoby ručící v dalším sub 1. až 7. zákon taxativně (arg. slova: »a to«) vypočítává. Pod č. 7 tohoto výpočtu se uvádí, že za daň důchodovou a všeobecnou daň výdělkovou, daň rentovou a z vyššího .služného za rok darování a léta předcházející ručí společně a nerozdílně osoby, jež od daní povinného darem nebo jednáním darováni zastírajícím nabyly majetkových předmětů. Předpis tento postihuje pouze osoby, jež darem nebo jednáním darování zastírajícím nabyly majetkových předmětů od osoby k dani povinné, t. j. od poplatníka, nikoli však od osoby, proti které bylo uplatněno osobni ručení za poplatníka. Nelze proto uvedený předpis aplikovati na daný případ, neboť stěžovatelka nenabyla majetkového předmětu darem od osoby k dani povinné, t. j. poplatníka, nýbrž nabyla jej od manželky poplatníkovy, která jako taková nebyla sama osobou k dani povinnou, nýbrž ve smyslu bodu 6 byla pouze osobou ručící za osobu k dani povinnou, t. j. za svého manžela.
Neméně důležitý je i nález z 3. IX. 1937 č. 13957/37, v němž se konstatuje, že osobní ručení podle odst. 1 § 264 nastává jen tehdy, jestliže úřad náležitě provedl patřičné kroky k vymožení daně u hlavního dlužníka, a nález z 23. XII. 1937 č. 6890/34, vyslovujici, že vyměřovací úřad je oprávněn doručiti platební výzvu ve smyslu § 266, odst. 1 do té doby, dokud nebylo ve smyslu § 281 promlčeno právo státu vymáhati na poplatníku vyměřenou daň.
Z nálezů týkajících se kontumace dlužno upozoniti na nález z 11. června 1937 č. 13185/37, v němž se praví, že ustanovení § 309, odst. 1 o vyměření daně z moci úřední bez účasti poplatníka, vztahuje se také na řízení o dodatečném měření, a nález z 19. VI. 1937 č. 13246/37, vyslovivší právní zásadu, že není-li poplatník v kontumaci podle § 309 neb 325, nemůže úřad odmítnouti provedení poplatníkem navrhovaného důkazu jediné z toho důvodu, že důkazní břímě stihá poplatníka.
Pokud jde o judikaturu o dani z obratu dlužno především upozomiti na nález z 2. XII. 1937 č. 14696/37, který vyslovil, že skutečnost, že z převodu podrobeného zásadně dani z obratu, byl vyměřen převodní poplatek, není podle zákona č. 268/1923 a pozdějších zákonů na překážku vyměření daně z obratu a že tu nastala změna proti právnímu stavu podle zákona 321/1921.
Pro majitele domů s ústředním topením mají význam nález z 25. III. 1937 č. 11697, který vyslovil, že úplata placená nájemníkem majiteli domu za vytápění bytu ústředním topením podléhá dani z obratu a nález z 30. X. 1937 č. 14645/37 vyslovující, že použije-li vlastník domu tepelné energie také pro vytápění místnosti, které obývá sám, jde o vlastní spotřebu ve smyslu § 1, odst. 5, podrobenou dani z obratu, a to i tehdy, když nájemníci hradí majiteli domu pouze skutečné náklady topení. Obíraje se posléze zmíněnou otázkou, vyslovil nález z 12. X. 1937 č. 14643/37 všeobecně, že výdělečnou činností ve smyslu § 6 je i činnost, při níž se od příjemce dodávky nepožaduje více než činí skutečné náklady spojené s uskutečněním dodávky. Soud tu praví:
Stížnosti uplatňují, že stěžovatelé nebyli podnikateli, poněvadž obdrželi podle ujednáni s nájemníky od nich zpět jen sku- tečně vynaložené náklady, takže nešlo o výdělečnou činnost ve smyslu § 6 zák. o dani z obratu.
Na tuto námitku vznesenou již v odvolání žalovaný úřad odpověděl, že povahu podnikatele neruší okolnost, že se vůbec nepočitá se ziskem a že přijatými úplatami hradi se jen náklady.
Činí tak právem.
Podle § 6 zák. č. 268/1923, resp. 246/1926, 188/1930 a 56/1932 Sb. je podnikatelem podle tohoto zákona každý, kdo provozuje samastatnou trvalou nebo občasnou výdělečnou činnost jakéhokoliv druhu. Úmysl dosíci zisku není podmínkou.
Je tedy podle výslovného ustanovení zákona výdělečnou činnosti i taková činnost, jež nesměřuje k dosažení zisku, kde se tedy od příjemce dodávky nepožaduje více, než činí skutečné náklady, spojené is uskutečněním dodávky.
V oboru judikatury poplatkové dlužno především upozorniti na nález z 30. X. 1937, č. 16167/37, který se obírá povahou zatímních platebních rozkazů, vydaných podle § 2 zákona č. 65/1933 Sb. K námitce stížnosti, že zatímní platební rozkaz podle § 2 zákona č. 65/1933 je meizitímním opatřením, které není schopno právní moci již i proto, že jím není dotčena promlčecí doba, vyslovuje tu soud:
V odst. 1 § 2 zák. č. 65/1933 se stanoví toto: »Finanční úřad je oprávněn poplatky a daň z obohacení, které se platí přímo po úředním výměru, zatímně vyměřiti a předepsali k placení s výhradou jich poizdějšího vyměření po konečném zjištění vyměřovacího základu. Za základ zatimního výměru budou vzaty údaje poplatníkovy a okolnosti, které jsou zřejmy z poplatníkova spisu. Toto vyměření budiž výslovně označeno jako zatímní. V odst. 2 uvedeného paragrafu se stanoví toto: »zatímním vyměřením promlčecí lhůta není dotčena. Z doslovu ustanovení § 2 plyne, že zatímnost vyměření se projevuje jen v těchto relacích:
1. podle odst. 1 § 2 ohledně stanovení vyměřovacího základu, totiž v tom směru, že základ zatímního vyměření smi být stanoven jen určitým způsobem, a
2. podle odst. 2 § 2 ohledně lhůty pro promlčení vyměřovacího práva státu, totiž v tem směru, že zatímním vyměřením so tato lhůta nepřetrhuje ani nestaví (srovnej též materiálie k uv. z., totiž právu ústavně právního výboru senátu Národního shromáždění r. 1933, tisk 1014, III. volební období, 8. zasedání). Jinak ale má zatímní platební rozkaz vydaný podle § 2 tutéž povahu jako platební rozkaz definitivní, který se vydá po konečném zjištění vyměřovacího základu. Je tedy i zatímní platební rozkaz úředním aktem schopným právní moci. Z toho plyne, že strana, která pokládá zatúmií vyměření za nesprávné, může se proti temu, aby platební rozkaz nevešel proti ní v právní moc, chrániti jen tím, že proti zatímnímu platebnímu rozkazu podá včas opravný prostředek; jediné v takovém opravném prostředku může strana uplatňovati též námitky, že nejsou dány předpoklady pro poplat- kovou povinmost, resp. že jsou splněny předpoklady pro poplatkové osvobození, jakož i námitku, že proto nastalo promlčení vyměřovacího práva státu, že zatímní platební rozkaz byl vydán, resp. straně doručen po uplynutí promlčecí lhůty, neboť zákon č. 65/1933 nemá ustanovení, z něhož by bylo možno dovoditi, že námitky tohoto druhu mohou býtí uplatňovány až v opravném prostředku proti definitivnímu platebnímu rozkazu.
Prováděcího nařízení č. 66/1933 dotýká se nález z 13. XI. 1937 č. 2677/35-3, který shledává, že ustanovení čl. VI., odst. 2 uvedeného vládního nařízení, že poplatek ze smluv trhových, včetně dražeb nemovitostí, je zaplatili porno do 40 dnů po dni, kterého bylo právní jednání v tuzemsku uzavřeno, je kryto zákonem.
V oboru soudních poplatků vyslovuje nález z 15. VI. 1937 č. 13078/37 zásadu: Povinnost k poplatku z rozsudku II. stolice, podléhá-li rozhodnutí pevnému poplatku, stíhá podle § 20, odst. 1 a 2 cís. nař. č. 279/1915 ř. z. obě sporné strany bez ohledu na to, která z nich podala odvolání. Nález z 2. VII. 1937 č. 11453/34 vyslovil pak, že poplatek ze soudního smíru může úřad předepsati kterékoliv ze stran plnou částkou. V nálezu z 16. XII. 1937 č. 15014/37 vyslovuje soud, že zásada vyslovená v § 20 cís. nař. č. 279/1915 ř. z. o poměrném dělení poplatku z rozsudku v případech, kdy jedna strana byla odsouzena k náhradě celých útrat sporu, vztahuje ale i na případy, kdy určení výše nároku záviselo na volném uvážení soudcovském nebo posudku znalců.
Řízení exekučního před soudem dotýká se nález z 3. XI. 1937 č. 14282/35, vyslovující, že poplatková úleva, normovaná v § 14, odst. 5, větě 2. cís. nař. 279/1915 ř. z. vztahuje se i na podání učiněná v řízení o prozatímním opatření, jelikož řízení to je klásti na roveň po této stránce řízení exekučnímu, dále nález z 22. X. 1937 č. 14628/37, vyslovivší, že nárok státu na t. zv. ediktální kolek pro vyhlášku o složení vyjevovací přísahy (4 Kč podle pozn. 3 k pol. 1 sazby soud popl. č. 151/1931) vzniká již podáním návrhu strany a že je proto pro poplatkovou povinnost nerozhodné, dojde-li k veřejné vyhlášce nebo vývěsu na soudní desce. Nález z 10. XI. 1937 č. 24670/34 vyslovuje: Návrh na nucenou dražbu nemovitostí podléhá zvýšenému poplatku podle pozn. 3 k pol. 1 sazby soud. poplatků, uveřejněné vyhláškou min. financí č. 123/1922 i tehdy, nebyly-li k návrhu připojeny dražební podmínky. Nález z 23. XI. 1937 č. 2956/35-3 vyslovuje, že pro kolkování druhého a dalších exemplářů žádosti za zápis do pozemkových knih v řízení exekučním neplatí pozn. 1 saz. pol. 16 soud. popl. č. 151/1931. Soud tu argumentuje:
Není sporno, že v daném případě předmětem poplatku jest žádost o nucené zřízení práva zástavního na nemovitostech, tudíž podání v řízení exekučním. Stížnost také nebrojí proti názoru žalovaného úřadu, že použití jest v daném případě ustanovení položky 1. d) sazby soud. poplatků. Položka tato ve znění vyhlášky min. financí ze dne 9. září 1931 č. 151 Sb. zní: »Podání o zápis do veřejných knih o nemovitých věcech a jim na roveň postavených právech, pokud nemá býti podle písm. c) zapraven vyšší poplatek ... poplatky uvedené v saz. pol. 16 písm. c), hledíc k poznámkám 4. až 7. k sazební položce 16.« Z tohoto znění vyvodil žalovaný úřad, že ustanovení poznámek 1. až 3. k saz. pol. 16, nejsouce k pol. 1. d) citována, se nevztahují na případy, o nichž jedná saz. pol. 1. d), tedy na podání o zápis do pozemkových knih v řízeni exekučním, a že v důsledku toho jen první arch prvního vyhotovení takovéhoto podání jest kolkovati podle saz. pol. 16, kdežto další archy prvního vyhotovení a všechny archy dalších vyhotoveni že jsou podrobeny poplatku podle saz. pol. 1. Tento závěr žalovaného úřadu jest správný.
Stížnost při svých vývodech přehlíží, že pol. 16 sazby soud. poplatků zařaděna jest do oddílu »Nespomé řízení«, takže jedná o podáních — a to i o zápis do knih pozemkových — jen pokud podána jsou v řízení nesporném.
V daném případě však jde o podání v řízení exekučním, na které se vztahuje pol. 1 sazby soud. popl., zařáděná v oddílu jednajícím o poplatcích v civilním řízem sporném a v řízení exekučním. Položka tato pak v odstavci d) má ustanovení shora citované, jímž pouze co do sazby poplatkové se stanoví, že dlužno použiti sazby uvedené v saz. pol. 16 lit. c), kdežto ohledně poznámek k této položce se stanoví, že nutno hleděti pouze k poznámkám 4. až 7. Tím zákonodárce jasně projevil, že v případech saz. pol. 1. d) nemá se používati ustanovení poznámek jiných nežli 4. až 7. k saz. pol. 16, tudíž nelze ani použiti ustanovení poznámky 1. k této saz. položce tam, kde používá se položky 1. d).
Konečně sem spadá i nález z 21. X. 1937 č. 14625/37, vyslovivší právní zásadu: I když bylo smluvené hypotékami právo zástavní vtěleno nejen pro pohledávání určité ciferné výše, nýbrž i pro úroky, správní příspěvek, úroky z prodlení a vedlejší příslušenstvi do určité výše, není prosta poplatku podle § 18 cís. nař. č. 279/1915 ř. z. poznámka zavedeného dražebního řízení, jestliže se dražbou vymáhají jen dlužné úroky a správní poplatek, když ciferní výše těchto stěžovatelových nároků nebyla ještě zvláště hypoitekárně zajištěna a poplatek z tohoto vkladu nebyl zaplacen.
Z nálezů týkajících se listinných poplatků zasluhuje zmínky především nález ze 14. V. 1937 č. 11482/35, v němž se vyslovuje, že listina, kterou byla hypotéka váznoucí pro pohledávku na určitých dílech nemovitosti rozšířena na ty části nemovitosti, které dosud nebyly předmětem zástavy pro tuto pohledávku, podléhá poplatku podle sazební položky 116/31. Nález z 18. V. 1937 číslo 12681/37 konstatuje, že dlužníkovo svolení v soudním zápisu o vyrovnání, aby byla zřízena na jeho nemovitoisti za účelem zajištění nároku věřitelů na plnění kvót určitá kauční hypotéka, je podle saz. pol. 101/84 prost poplatku.
Pro advokáty důležitý je nález z 18. IX. 1937 č. 14267/37, který vyslovil, že advokáta předloživšího směnku k žádosti o zápis práva zástavního stíhá platební povinnost k zaplacení dodatečného poplatku podle § 6, odst. 4. zák. č. 48/1928.
S hlediska otázky kompetence dlužno upozorniti na nález z 13. X. 1937 č. 14622/37, který vyslovu je, že o povinnosti k náhradě útrat soudního odhadu, provedeného podle § 50 popl. zákona, rozhodují finanční úřady. N. s. soud tu dovozuje, že jestliže soud provádějící odhad vysloví také od koho jest vybrati náklad, který si odhad podle jeho určení vyžádal, ať již k tomu volil formu jakoukoli, nelze po zákonu míti za to, že je tím judikátně rozhodnuto o povinnosti náklad ten po zákonu nésti. Nález z 11. XI. 1937 č. 1317/35-6 vyslovuje pak, že o přípustnosti exekuce vedené proti společníkům veřejné obchodní společnosti podle § 11 exek. řádu, pro poplatek předepsaný společnosti, rozhoduje exekuční soud. Zde n. s. soud vyvozuje, že k rozhodnutí o otázce, zda je připustno pro poplatek, předepsaný veřejné obchodní společnosti, vésti exekuci přímo proti jednotlivým společníkům, je příslušným soud.
Z nálezů týkajících se dědické daně dlužno ukázati k nálezu ze 17. XII. 1937 č. 2471/35-3, vyslovivšímu, že k vyvrácení domněnky § 24 cís. nař. 278/1915 ř. z., že cennosti uzavřené v bezpečnostní schránce (safes), k níž měla zemřelá disposiční právo, patří do pozůstalostních aktiv, lze nabízeti důkaz i svědky. Pokud jde o daň darovací, dlužno poukázati k tomu, že nález z 11. X. 1937 č. 14333/37 je vybudován na stanovisku, že ustanovení § 4 zákona č. 178/37 o dani darovací nelze užiti na případy, které byly konečně vyřízeny před účinností tohoto zákona.
Změna zákona o nejvyšším správním soudě přinesla, pokud jde o řízení před nejvyšším správním soudem, přirozeně řadu usnesení, týkajících se manipulace stížností. Upozorňuje se zde pouze na nejdůležitější: Jestliže přílohy připojené k stížnosti nevyhovují s hlediska jazykového, vrátí se stížnost podle § 21 zák. o nejv. spr. soudě k opravě (usnesení ze 16. IX. 1937 č. 3385/37). Nebyla-li věc vyřízena ve správním pořadu, lze stížnost odmítnou ti usnesením podle § 5, odst. 2 ve spojení s § 21, odst. 1 (usnesení z 16. IX. 1937 č. 4522/37.) U stížností, která jsou podepsány advokátem bez plné moci, doručují se vyřízení soudní, určená pro stěžovatele, ve smyslu § 35, odst. 1 jednacího řádu především stěžovateli a, není-li to možno, advokátu stížnost podepsavšímu (usnesení z 16. IX. 1937 č. 2555/35). Nedostatek opisu stížnosti a opisu příloh ve smyslu § 20 tvoří dvě vady ve smyslu § 21 (usnesení z 9. X. 1937 č. 4821/37). Usnesl-li se již senát na nálezu, nemá stěžovatel nároku, aby na jeho prohlášení, že upouští od stížnosti, které došlo až po tomto usnesení, bylo řízení o stížnosti zastaveno (usnesení z 3. X. 1937 č. 14634/3). Je-li několik zúčastněných stran, které mají na věci společný, úplně se shodující zájem a nejmenovaly pro řízení před n. s. soudem společného zmocněnce k doručování, může n. s. soud je vyzvatí, aby do určité lhůty oznámily soudu společného zmocněnce pro doručování, ji- nak že bude doručováno s účinnosti pro všechny té z nich, kterou soud určí (§ 34 jedn. ř. ve spojení s § 97 c. ř. s.) (usnesení z 3. XI. 1937 č. 7206/35). Nebylo-li k žádosti za propůjčení práva chudých připojeno potvrzení příslušné berní správy o vyměření důchodové daně, soud žádosti nevyhovuje (usnesení z 12. XI. č. 4933/37).