NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 1

Č. 9889.

Vodní právo. — Cesty: Ustanovení § 11 česk. vodního zákona neposkytuje právního nároku na ochranu uživatelům veřejné komunikace.
(Nález ze dne 11. května 1932 č. 7842.)
Věc: Josef Š., František K., Jan H., Josef K. a Václav Ch. v O. proti ministerstvu zemědělství o změnu odtoku vody. — Č. 9889 —
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Podáním z 10. listopadu 1926 resp. ze 6. prosince 1926 oznámili st-lé osp-é v Milevsku, že dnešní zúčastněná strana, manželé František a Anna K., chalupníci v O., zřídili pod svůj plot podél své zahrady nízkou podezdívku, čímž způsobili, že dešťová voda z veřejné cesty č. kat. . . . nemůže — jako se dálo dosud — na zmíněnou zahradu odtékati, nýbrž se rozlévá po veřejné cestě, čímž cesta tato se stává nesjízdnou a neschůdnou. Rozhodnutím osp-é z 10. ledna 1927 bylo — po vyšetření věci na místě samém — uznáno, že František K. se dopustil přestupku §§ 11 a 17 vod. zák. tím, že zřídiv bez povolení vodoprávního úřadu na hranici obecní cesty č. parc. . . . a své zahrady parc. č. . . . v katastru obce O. terasu, změnil přirozený odtok vody, jež s pozemků nad obecní cestou č. kat. . . . ležících přes tento pozemek jeho zahradou č. parc. . . . odtékala starou vodotečí, čímž vzniká újma pro veřejnost, jež cesty č. kat. . . . v O. je nucena ve svém hospodářském zájmu užívati. František K. byl proto podle § 71 vod. zák. odsouzen k pokutě 50 Kč resp. k trestu vězení v trvání 5 dnů, a současně mu bylo podle § 72 vod. zák. uloženo, aby zmíněnou terassu, jež přirozenému odtoku vody překáží, odstranil. Konečně byl František K. uznán povinným nahraditi podle § 99 odst. 3 vod. zák. útraty vyšetřování přestupku v částce 101 Kč, kdežto návrhu žalobců, aby jim přiznána byla proti Františku K. náhrada útrat právního zastupování, nebylo vyhověno z toho důvodu, že nejde o jejich pozemek a že nemají postavení strany, nýbrž pouze svědků, k jejichž udání úřad zakročil z povinnosti úřední.
K odvolání Františka K. zrušila zsp v Praze rozhodnutím z 2. května 1928 nález I. stolice pro nepříslušnost politického úřadu, v podstatě z toho důvodu, že předpis § 11 vod. zák. vztahuje se jen na případy, kde jak hořejší tak i dolejší pozemek jsou pozemky věnovanými polnímu hospodářství, kdežto v daném případě dolejším pozemkem je stavební parcela č. kat. . . . v zastavěné části obce O., hořejší pozemek pak jest veřejným statkem (náves) č. kat. . . ., používaným jako veřejná cesta, takže opatření, které zavdalo podnět ke sporu, mělo sloužiti k odvádění srážkových vod v této zastavěné části obce. K řešení těchto otázek jsou však příslušny úřady autonomní. — Petit Františka K., aby odpůrcové byli uznáni povinnými nahraditi mu útraty právního zastoupení, byl zamítnut, ježto nejde o vodoprávní spor.
Další odvolání dnešních st-lů bylo nař. rozhodnutím zamítnuto z důvodů rozhodnutí II. stolice, k nimž žal. úřad poznamenal dále, že v daném případě jde o to, aby se při dešti voda nerozlévala po veřejné cestě a aby tím cesta ta nestávala se pro st-le neschůdnou, takže běží vlastně o technicko-hospodářskou správu veřejných neerárních silnic ve smyslu zákonů z 12. srpna 1864 č. 46 z. z. a z 31. května 1866 č. 41 z. z., tedy o záležitost neškodného svádění srážkových vod po těchto silnicích. Svádění srážkových vod s veř. cest jest tedy upraveno zvláštními zákony, které je vyjímají z kompetence úřadů vodoprávních, nehledě ani k tomu, že jde o svádění srážkové vody v zastavěné části obce, tedy o věc, kterou nutno posouditi podle předpisů stav. řádu. Žal. úřad konečně — Č. 9889 —
uvedl, že pozemky věnovanými polnímu hospodářství nelze rozuměti stavení hospodářská, ježto čes. zákon vodní rozlišuje mezi pozemky a budovami (§ 45), a i kdyby dolní pozemek bylo možno považovati za pozemek věnovaný hospodářskému obdělávání a i kdyby neležel v zastavěné části obce, nebyla by příslušnost úřadů politických dána, ježto horním pozemkem je obecní cesta a nikoliv pozemek věnovaný zemědělskému obdělávání.
Stížnost neshledal nss důvodnou, uváživ toto:
Stížnost připouští, že péče o udržování silnic resp. cest v řádném stavu náleží do působnosti úřadů samosprávných a uznává dále, že v daném případě se jedná právě o udržování cesty ve stavu sjízdném a neškodném. Obrací se však proti tomu, že žal. úřad zahradě Františka K. nepřiznal povahu pozemku zemědělského, a že ani horní pozemek neuznal za zemědělský. Zahradu Františka K. sluší podle mínění stížnosti, třebaže se nalézá v obci, považovati za pozemek věnovaný zemědělskému účelu (těžení ovoce a trávy), kdežto horním pozemkem ve smyslu § 11 vod. zák. není prý v daném případě cesta, nýbrž pozemky výše položené, se kterých voda stéká, a jež slouží účelům zemědělským. Jsou prý tedy předpoklady § 11 čes. vod. zák. splněny.
Ale již v řízení administrativním domáhali se st-lé nápravy toliko v tom směru, aby zřízením podezdívky u zahrady Františka a Anny K. nebyla veřejná cesta č. kat. . . . činěna nesjízdnou a neschůdnou. Úřady vodoprávní, zejména úřad žal. pojaly zcela ve shodě s dnešními st-li jejich žádost jako petit za odvrácení újmy, která jim vzniká zaplavováním veř. cesty dešťovou vodou, jež zaviněno bylo změnou odtoku této vody, způsobenou dnešní zúčastněnou stranou.
St-lé dovolávají se sice ustanovení § 11 čes. vod. zák., ale nevyvozují svůj nárok na ochranu proti změně odtoku dešťové vody z vlastnictví nějakého pozemku, nýbrž jediné z titulu užívání veřejné cesty. Ale ustanovení § 11 zem. vod. zák. zakládá právní nárok na vodoprávní ochranu jen majitelům pozemku hořejšího nebo pozemku dolejšího a jen proti újmám tyto pozemky postihujícím. Subjektem práva na vodoprávní ochranu může tedy býti jedině buďto majitel pozemku hořejšího nebo majitel pozemku dolejšího, který je změnou přirozeného odtoku vody bezprostředně dotčen. St-lé domáhali se však v řízení správním ochrany jen proti škodlivému vlivu změny odtoku vody na veř. cestu č. kat. . . ., tvrdíce, že zejména v době, kdy rozlitá voda na cestě zamrzá, stává se cesta tato nesjízdnou, takže st-lé nemajíce jiné komunikace jsou vydáni nebezpečí, že jejich potahy na této cestě sklouznou a se zraní. Dovozují tedy st-lé z předpisu § 11 čes. vod. zák. svůj nárok na ochranu nikoli jako majitelé pozemků, nýbrž jako uživatelé veřejné cesty. Uživatelům veřejné komunikace však ustanovení § 11 čes. vod. zák. právní nárok na ochranu neposkytuje. Ale pak st-lé tvrdí neprávem, že nař. rozhodnutím bylo porušeno jejich subj. právo, a je z této příčiny stížnost bezdůvodná.

Citace:

Č. 11321. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 1153-1156.