NPD documents search: Váž. civ., 11 (1929), sv. 1

Čís. 2447.

Zaopatřovací požitky bývalých zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém (zákon ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n.).
Nárok vdovy (§ 6 zák.), jež se provdala za zaměstnance ještě za jeho činné služby, jest zákonem uznán bezpodmínečně.
»Nadlesnim« jest ten, jehož působnost vztahuje se na lesní výměru daleko přes 700 ha a jehož služba se vyčerpává administrativním a technickým dohledem nad lesem a kontrolou podřízených správců revírů. Název (titul) sám o sobě nerozhoduje. Není-li oněch podmínek, přicházejí v úvahu jen nižší skupiny požitkové.
(Rozh. ze dne 28. března 1923, Rv I 1388/22.) Žalobkyně, vdova po lesním, domáhala se na žalovaném placení zaopatřovacích požitků dle skupiny 10., ježto muž její, za něhož se provdala v době jeho činné služby roku 1894 a po jehož smrti roku 1908 pobírala od žalovaného posledního zaměstnavatele pensi, byl prý nadlesním na panství žalovaného, maje kromě svého svěřen ještě jeden revír. Oba nižší soudy přiznaly žalobkyni požitky dle skupiny 10.,
Nejvyšší soud dle skupiny 8.
Důvody:
Dovolání uplatňuje proti napadenému rozsudku se stanoviska §u 503 čís. 4 c. ř. s., že spor byl právně nesprávně posouzen ve dvou směrech.
Jednak nepřísluší prý žalobkyni vůbec nárok na úpravu zaopatřovacích
požitků dle zákona ze dne 18. března 1921 čís. 130 sb. z. a n., poněvadž ovdověla před 1. lednem 1920, jednak prý nenáležel zemřelý manžel
žalobkyně do desáté, ba ani do osmé skupiny zaměstnanců dle citovaného zákona. V onom směru jest dovolání zřejmě bezpodstatné. Jak § 6 cit. zákona, tak § 6 prováděcího nařízení ze dne 13. května 1921, čís. 189 sb. z. a n. rozeznávají zcela jasně mezi vdovami, které se provdaly již za pensistu neb zaměstnance přesluhujícího, nebo-li jak se zákon vyjadřuje, za zaměstnance, jenž již požíval zaopatřovacích požitků nebo
nabyl na ně nároku, a mezi vdovami, které se provdaly za zaměstnance,
dokud aktivně sloužil. Těmto vdovám přísluší nárok na úpravu zaopatřovacích požitků bezpodmínečně, oněm vdovám jen pod tou podmínkou, že se provdaly před 1. lednem 1920 a ovdověly po tomto dni. Není sporno, že žalobkyně se provdala, když její zemřelý manžel sloužil ještě aktivně, a proto čas jejího ovdovění nemá významu. Dovolatel přehlíží,
že druhý odstavec §u 6 zákona i poslední věta §u 6 prováděcího nařízení se týkají jenom skupiny první, kdežto nárok ostatních vdov jest prvním odstavcem §u 6 zákona a prvým odstavcem §u 6 lit. a) prováděcího nařízení bezpodmínečně uznán. Odůvodněné jest dovolání
ohledně výměry přiřknutých zaopatřovacích požitků. Napadeným rozsudkem byl manžel žalobkyně zařaděn do 10. skupiny zaměstnanců,
kam z lesních zaměstnanců dle tabulky, k zákonu připojené, náleží nadlesní a to dle prováděcího nařízení, když byl pověřen administrativním
a technickým dohledem a kontrolou úředníkův, jemu
podřízených. Bylo zjištěno, že manžel žalobkyně vykonal státní zkoušku
pro lesní hospodáře dle min. nař. ze dne 11. února 1889, čís. 23 ř. zák.,
tedy zkoušku, jež jest podmínkou pro jmenování samostatným správcem
na větších lesních objektech, že však nebyl nadlesním, nýbrž jen polesným (Waldbereiter), že spravoval samostatně úhrnem jenom 540 ha
lesa, při čemž zastával sám v jeho větší části, totiž ohledně 420 ha také
službu revírníka, kdežto v druhé jeho části o výměře 120 ha službu revírníka zastával a jeho kontrole a dohledu podléhal podřízený lesní, jenž
ztěží může býti pokládán za úředníka ve smyslu vysvětlivek k 10. skupině. Zákon zařaďuje samostatné lesní správce na rozdíl od pouhých
revírníků do skupin osmé až jedenácté, při čemž jest patrně rozhodujícím činitelem velikost a důležitost spravovaného objektu. Již u skupiny
9. klade zákon sám za podmínku, by spravován byl objekt větší; vy- světlivky vyžadují již u skupiny osmé lesní výměru aspoň 700 ha. Obdobný zákon o zaopatření trvalých zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém ze dne 3. listopadu 1922 čís. 318 sb. z. a n. rozeznává jen mezi samostatnými lesními správci, jež klade na roveň revírním lesním, nadlesním a samostatnou administrativní činností a vyššími lesními úředníky na lesních objektech přes 10 000 ha. Z toho vyplývá, že obor nadlesním se samostatnou administrativní činností a vyššími lesními se vztahovati na lesní objekt daleko přes 700 ha a že jeho služba musí se vyčerpávati administrativním a technickým dohledem nad lesem a kontrolou podřízených správců revírů. Manžel žalobkyně nebyl nadlesním ani titulem ani oborem své působnosti, a náležel vzhledem
k nepatrné výměře spravovaného lesa do nejnižší skupiny lesních hospodářů, tedy do skupiny osmé. Že jeho nástupce s týmž oborem působnosti obdržel titul nadlesního a později i lesmistra, nemůže míti na výměru zaopatřovacích požitků vlivu, neboť dle cit. zák. ze dne 3. listopadu 1922 lze pokládati titul lesmistra za přiměřený teprve, když spravovaný objekt lesní přesahuje 10 000 ha výměry. Námitka dovolatelova,
že manžel žalobkyně ani do 8. skupiny nenáležel, poněvadž nespravoval
ani 700 ha lesa, stala se bezpředmětnou novelou ze dne 13. července
1922 čís. 215 sb. z. a n., dle které revírní lesní byli přeřaděni ze skupiny
sedmé do skupiny osmé, takže manžel žalobkyně, i když ne jako samostatný správce lesa, tedy jako revírník, by nyní do osmé skupiny náležel.

Citace:

Rozhodnutí č. 2447. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 552-554.