Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně, 22 (1913). Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 389 s.
Authors:
— 1 —
Zprávy Právnické Jednoty Moravské v Brně
Číslo 1.
Rok 1913.

Následky jednostranného zrušení služebního poměru trvale ustanovených zřízenců zaměstnavatelem dle zák. z 16. ledna 1910, č. 20 ř. z.


Jak mnohotvárným je život vůbec, tak i právní poměry v něm. A čím víc je uznána svoboda vůle, t. j. nepodrobenost cizí moci, tím různěji se utváří zvláště soukromoprávní poměry dle hospodářské moci stran, jich vzájemných potřeb atd., v což zasahá stále silněji ve prospěch slabších moc zákonodárná.
Rozvinutí pak techniky a soukromovýdělečných podniků za posledních 100 let přineslo s sebou, že služební poměry soukromé přizpůsobují se namnoze veřejnoprávním. To platí jmenovitě co do doby trvání služebního poměru.
Právně a hospodářsky významným shledával bych rozlišení těchto dvou kategorií: těch, kdož jsou stanoveni na určitou dobu služební a na neurčitou na jedné straně, na druhé pak těch, kdož jsou ustanoveni trvale.
S pojmem trvale ustanovených zřízenců setkáváme se arci již v zákoně z 26./V. 1888, č. 75 ř. z., než to není ten, jejž my máme na mysli. Tam je míněn jen opak služeb přechodných, a jako zevnější výraz toho vytčeno, že jest poměr služební pokládati za trvalý, má-li dle zákona, smlouvy nebo zvyklosti trvati aspoň 1 rok. nebo má-li být dodržena výpovědní lhůta aspoň 3měsíční (§ 2. cit. zák.)
Nám však jde o ony poměry služební, při nichž se strany chtějí vázati vzájemně nevypověditelností vůbec, leč ze zvláštních, zákonem či smlouvou stanovených důvodů. Tyto poměry v životě soukromo-hospodářskčm vždy hustější jsou tedy zcela obdobný oněm, jež víží stát s jeho úředníky definitivními. I zde je znakem, že poměr ten nelze jednostranně zaměstnavateli rozvázat, dle libovůle, leč ze zvláštních příčin předem zákonem vytčených.
Pro vytváření pak poměrů těch není bez významu, že mnohá zařízení moderního života sociálně-hospodářského rázu stojí na hranici podniků soukromých a veřejných. Tak ku př. jsou pojišťovny dělnické, nemocenské pokladny, byť i byly součástí veřejno-právních zařízení společenských, ohledně poměru svých zřízenců na roveň — 2 —
postaveny zřízencům soukromým, aby požívali výhod těchto, když jich nechrání žádné zařazení mezi zřízence státu, země atd. (sr. § 2. zák. o obch. pom.).
Až do vydání posléz citovaného zákona nebylo v zákonodárství našem zmínky o těchto poměrech služebních; v říši německé byly takové poměry, pokud jimi měl býti zaměstnanec na vždy vázán, pod vlivem přecitlivělého pojímání morálky jako hranice smluvní prohlašovány za neplatný.
Než právem se už před tímto zákonem u nás ozývaly hlasy, že nelze pochopiti, proč by to, co je u veřejných úředníků běžným, mělo býti vyloučeno u soukromých.
Zákon pak citovaný výslovně reguluje poměry služební »na doživotní«, uzavřené v § 21.; nejde tu o nic jiného, než jsme shora uvedli, o poměr trvalý, nevypověditelný. Nemusí být výslovně stanoveno úmluvou, že má býti na doživotí, stačí k založení této povahy, když je vyloučena vypověditelnost. Zda tutéž povahu bude míti poměr stanovený jako »definitivní«, je otázkou skutkovou; nebude jí míti, je-li z okolností patrno, že je míněna jen protiva přechodního ustanovení služebního, a že strany se nevzdaly práva výpovědi. Začasté však smlouvou (stanovami a p.) jsou stanoveny výslovně příčiny, pro které jen může dojiti k rozvázání služebního poměru, a tu pak nelze pochybovati, že je stanovena jinaká nevypověditelnost, tedy poměr trvalý.
Že v § 21. jest trvání takového poměru ohraničeno případně smrtí zaměstnavatele nebo i osoby třetí, není na závadu, neboť i tu zůstává podstatným znakem nevypověditelnost.
Jaké nároky přísluší zaměstnanci proti zaměstnavatelovi, když porušil smlouvu předčasným propuštěním, bylo sporno i před vydáním zákona o obch. pomocnících, a není, bohužel, ujasněnosti o tom v literatuře a judikatuře ani po něm.
Hlavním kamenem úrazu byl tu a je dosud nešťastný § 1155. obč. z., mluvící o »přiměřeném odškodnění«. Veliká většina spisovatelů snažila se z něho dovozovati, že zaměstnavatel může jednostranně odstoupiti od smlouvy, a zaměstnanec má jen právo domáhali se náhrady škody. Než proti tomuto výkladu mluví nejen to, že by tím byly porušeny bez výslovného jasného ustanovení základní zásady občanského zákonníka o smlouvách, nýbrž i celý pozdější vývoj rakouského zákonodárství.
Pak by nebylo pravdou, že »dělníci zjednaní na určitý čas, nemohou býti bez řádného důvodu před uplynutím doby vyhostěni« (§§ 1160., 919. vš. obč. z.), nýbrž naopak platilo by: »mohou býti vyhoštěni s výhradou náhrady dle § 1155. obč. z.«
Není bezvýznamným právě pro toto pojímání, že v západo-haličském zákonníku na tomto místě (§ 269. záp.-halič, z.) místo »angemessene — 3 —
Entschädigung« stálo slovo »Lohn«. Odpůrci ovšem čerpají z toho argument pro sebe, než zdá se, neprávem.
Jak patrno z §§ 1151.—1162. obč. zák., netáhne toto dílo zákonodárné ostré čáry mezi smlouvou služební a smlouvou o dílo, ač v prvním z cit. §§ů naznačuje, že smlouvou námezdní« (Lohnvertrag) chce upraviti obojí najednou. Právě toto zhuštění norem, jež se i jinde vyskytuje, vedlo zde vzdor proslavené stručnosti obč. zákonníka k obtížím, jichž se vyvarovati bylo na této cestě velmi nesnadno.
»Referentovi zdálo se dnešní textování zákona slušnějším« (Ofner II 8 155), a z části mu dáme za pravdu. Což, kdyby tam bylo bývalo ponecháno slovo »Lohn«, nevznikly by žádné obtíže, vystačilo by se s tím pro všecky případy? Také ne. Pracuje-li při smlouvě o dílo zaměstnanec se svými materialiemi (a případ ten může nastati i při smlouvě služební), a ve mzdě, jak zpravidla, jest zahrnuta i náhrada těchto, bylo by to bezdůvodným obohacením na straně zaměstnance, aby měl obdržeti celou »mzdu«, byť oněch hotových výdajů nevynaložil. Tento nespravedlivý nárok vyloučí ti, je skutečně »slušnějším«, a případy takové nejsou ojedinělými, nýbrž tvoří značnou část poměrů pracovních vůbec.
Tím tedy neřečeno, že je to pouhá náhrada škody, nýbrž přiměřené odškodnění, jež dle okolností konkrétního případu může se rovnati celé mzdě a nemusí.
S výkladem § 1155. obč. z. se však stala ještě druhá chyba: interpretuje se zároveň z něho něco, co zákon na místě tom vůbec stanovití nechtěl. Jak patrno z pouhého nahlédnutí v nadpis § 1153. obč. z., upravují se v §§ 1153.—1158. práva ze smlouvy námezdní, t. j. vzájemné nároky. Jak dlouho trvá smlouva taková, vytýká § 1160. a ostře se tu odrážejí od slov: »können weder . . . noch verabschiedet werden« slova § 1155.: »für Dienste, die ... durch Schuld oder einen Zufall ... daran verhindert ... worden sind.« Jest patrno, byl-li by chtěl zákon říci, jak mu mnozí úmysl ten podkládají, že může zaměstnavatel pouhým svým projevem přivoditi rozvázání smlouvy, byl by to stanovil v § 1160., kdež jedná ex professo o zrušení smlouvy, on ale naopak vytknul tu přísně: »konnen nicht verabschiedet werden.«
Je-li pravdou, že tu občanský zákonník stojí na půdě pruského Landrechtu, dle něhož mohou být rozvázány smlouvy o konání každým prohlášením ustoupení s výhradou povinnosti k náhradě škody, kde stanoví tuto možnost pro zaměstnance (den Bestellten)? Nikde, naopak citovaný už § 1160. i pro smlouvu služební i smlouvu o dílo ostře přikazuje: »können vor verlaufener Zeit . . . weder die Arbeit aufgeben«.
Občanský zákonník, stojící bohudík na »přirczené slušnosti«, která mu právě dala dočkati tak úctyhodného věku, neosvojil si toto — 4 —
nerovné měřítko, jež inu chtěla dát do ruky doba pozdější se svými zápasy o převahu moci. Nikde nevystupuje tak mocně snaha /po přirozené rovnosti stran smlouvajících, jako právě v této části. Tedy: z § 1155. obč. z. nelze pro t. zv. teorii pouhého nároku na náhradu škody dovozovati ničeho.
Přikročme dále. Živnostenský řád upravuje nároky pomocných dělníků předčasně propuštěných v § 84.; z tohoto pak je jasně patrno, že zákon ten stojí na stanovisku nároku ze smlouvy. Majitel živnosti je v takovém případě povinen »dem Hilfsarbeiter den Lohn und die sonst vereinbarten Genüsse für die ganze Kündigungsfrist, bzw. für den noch übrigen Teil der Kündigungsfrist zu vergüten.« Tedy nemůže jej vyhodit na dlažbu a v případě, že tento najde hned zaměstnání a škody neutrpí, nedati mu ničeho, jak mnozí vykládají o službodárci neživnostenském z § 1155. obč. z., nýbrž muisí plnit smlouvu a dát zaměstnanci poctivě to, co mu jinak patří do řádného rozvázání smlouvy. Zákon zde tedy nechce spokojit živnostenského pomocníka s náhradou škody. (Processuálně významu to též nepostrádá, neboť dokazování škody, jak známo, není tak snadným, jako dokázání nároku smluveného; k onomu patří po případě i důkaz, že se zaměstnaný o jinou práci staral a jí nenašel.)1
Zákon tu vidí v předčasném propuštění projev vůle službodárcovy rozvázat služební poměr, který jinak se děje dle zákona výpovědí, t. j. oznámením vůle té určitý čas před uplynutím doby služební a ukládá mu tytéž povinnosti, jako v případě řádné výpovědi.
Dlužno nyní přihlédnouti, zda a jaká změna v tom nastala zákonem o obchodních pomocnících. V § 29. z. toho jest totiž ustanoveno:
»Wenn der Dienstgeber den Dienstnehmer ohne wichtigen Grund entlässt oder wenn ihn ein Verschulden an dem vorzeitigen Austritte trifft, kann der Dienstnehmer unbeschadet allfälliger weiterer Schadenersatzanspruche ausser dem seinen bisherigen Leistungen entsprechenden Teil des Entgeltes das ihm vertragsmässig gebürende Entgelt fůr den Zeitraum verlangen, der bis zur Beendigung des Dienstverhältnisses durch Ablauf der bestimmten Vertragszeit oder durch ordnungsmässige Kündigung halte verstreichen müssen.
Das ganze Entgelt wird mit der Auflosung des Dienstverhältnisses fällig.«
Zda tento nárok je nárokem na plnění ze smlouvy či nárokem na náhradu škody, zůstalo i zde sporným. — 5 —
Mayer-Grünberg (Comentar liber das Handl ungsgehilfengesetz 1911, str. 352) bez všelikého rozdílu, zda poměr služební byl uzavřen na doživotí či ne, prohlašují za výsledek a rozřešení sporů dosavadních zákonem o obchodních pomocnících, že službodárce může jednostranným svým projevem služební poměr rozvázati, ať tu je důležitý důvod k tomu či ne.
Na tomže stanovisku stojí i Pisko (Das Handlungsgehilfengesetz, str. 511 násl.) a ani Randa (Das ost. Handelsrecht 1911, str. 250) nečiní žádného rozdílu.
K tomuto názoru je vede nejen textování zákona, nýbrž i — a to hlavně — porady o tomto místě zákonném, vydání jeho předcházející. Dle zprávy národohospodářského výboru sněmovny poslanecké (1096. příl. protokolů sněmovny posl., XVIII. zasedání, 1908) bylo totiž navrženo, aby zaměstnanec mohl svůj nárok uplatnit hned celý po rozvázání služebního poměru, poněvadž prý se jedná o náhradu škody.
Proti tomuto pojímání ozval se Baštýř v Jur. Bl. 1911, str. 18, a chce dovozovati z podpůrně platících ustanovení obč. zákonníka (§ 42. z. o obch. p.), že zaměstnanec má nárok na plnění smlouvy, pak-li má interese na dodržení smlouvy (ku př. za účelem dalšího se vzdělání v závodě). Dle § 29. cit. zák. jest prý mu totiž vyhraženo uplatňování další škody, a poněvadž dle § 1323. obč. z. nahražení škody děje se navrácením v předešlý stav, může prý žádat za opětné vzetí do služeb.
Tato dedukce zdá se mi arci trochu smělou, neboť ze závěrečné věty § 29. je patrno, že dochází ku zrušení služebního poměru. Nelze si proto dobře představiti, že by zákon, připouštěje zrušení služebního poměru, hned na to dopouštěl reaktivování poměru ve způsobě náhrady škody. Má-li nastati náhrada dle § 1323. obč. zák., musí tu býti nejen objektivní škoda, nýbrž i povinnost ji hraditi, a tím dospíváme ku kardinální otázce: »práva na práci«.
Nemůže býti o tom pochyby, že pouhá smlouva služební takového práva na práci nedává.
Přiznati zaměstnanci v každém případě jeho interese na dodržení smlouvy shora zmíněného nároku restitučního, znamenalo by přehlížeti úplně podstatu služebního poměru. Ani zákon o obch. pom. nedospěl v definování služebního poměru dál, než občanský zákonník, jenž v § 1151. rozeznává jen závazek zaměstnancův ke konání služeb a na druhé straně právo jeho na mzdu, neboť § 6. cit. zák. nepraví v tom ohledu ničeho nového. Arciť není nikde vyloučena možnost zvláštní úmluvy stran, že zaměstnanec má míti možnost zdokonalili se zaměstnáním ku př. v různých odděleních podniku a pod., než tu pramení tento jeho »nárok napráci« ze zvláštní úmluvy a ne jen ze smlouvy služební a z interese na dodržení jí. — 6 —
Přes to přese všechno musíme obmeziti použití § 29. a vyloučiti z něho ony případy bezdůvodného propuštění, jež stihly trvale ustanoveného zřízence.
Možno pak dovoditi ze zákona o obch. pom. samého, že na tyto případy zákonodárce nemyslel a §u 29. je podrobiti nechtěl. Nesrovnalosti v důsledcích kladného pojímání jsou takové, že nám přímo vnucují mínění opačné.
Bylo-li by pravdou, že dodržení smlouvy nemůže žádati ani ten, kdož je na doživotí, trvale, definitivně ustanoven, byl by na tom daleko lépe ten, kdož je přijat na obmezenou určitou dobu. U obou má dle názoru panujícího prohlášení vůle službodárcovy, ať jsou tu důležité důvody či nikoliv, způsobit skončení služebního poměru. Přihlédněme však k následkům. Je-li zaměstnanec provisorním (v našem smyslu) na rok či na několik let, dostane dle § 29. cit. z. celé služné bez všelikého důkazu škody, a to hned za celou smluvenou dobu služební. Byl-li však ustanoven trvale, má býti na roven postaven tomu, jenž neměl vůbec pevného nároku na určitou dobu služební. V obou těchto případech úplně protilehlých má míti jen nárok na odměnu za zákonnou lhůtu výpovědní s výhradou odškodnění.
Vykladatelé přehlížejí zde úplně podstatu definitivního poměru soukromého zřízence. Postavení takové zakládá se přec vůlí stran vzájemně se vížících a podstata jeho spočívá v tom, že službodárce zříká se práva vypověděti zřízence. Tuto vůli musí respektoval i zákon. Nelze si mysliti, že by zákon o obch. pom. byl chtěl postavení těchto zřízenců oproti jiným kategoriím zhoršiti.
Ustanovení §§ 29., 31., odst. 1. a 2. cit. zák., jsou jen potud ius cogens (§ 40.), že práva zaměstnanců (der Dienstnehmer) nemohou býti ani zrušena, ani obmezena proti těmto ustanovením. Není tím ale řečeno, že nemohou jíti dále.
Názor tento o zvláštním postavení této kategorie obchodních pomocníků dochází potvrzení v zákoně o obch. pom. samém. § 21. ustanovuje totiž, že poměr služební na doživotí uzavřený může býti zrušen výpovědí zaměstnance (ne službodárce, viz též Randa: Das Gesetz v. 16./I. 1910, R.-G.-Bl. No. 20, str. 24, a motivy k novele k obč. zák., str. 147) po uplynutí 5 let po předchozí 6měsíční výpovědi.
Nutně by si odporovalo, dáti právo zrušit poměr služební jen zaměstnanci jako slabšímu, — hned však na to přiznat zaměstnavateli (domněle v § 29.) možnost jednostranně bez výpovědi rozvázati smlouvu bez jakékoliv důležité příčiny a ponechat zaměstnanci jen nárok na náhradu škody.
Výslovně arci právo takového zřízence na dodržení smlouvy stanoveno není; není ho však také ani potřebí, poněvadž vyplývá — 7 —
už z obecně uznané volnosti smluvní (§ 878. obč. z., §§ 40., 42. z. o obch. pom.).
Zpráva komise panské sněmovny ovšem praví: »Wird der Dienstgeber vertragsbrüchig, so verzichtet er einfach auf die Dienstleistung, also auf ein ihm zustehendes Recht, was nach den allgemeinen Grundsätzen ohneweiters zulässig ist.« Než to není ničím jiným, než pochybeným teoretickým zdůvodněním, proč zaměstnavateli se přiznává právo jednostranného zrušení služebního poměru.
Že takto teoreticky se propuštění službodárcem jako jeho právo z podstaty služebního poměru plynoucí vysvětliti nedá, je na snadě. Smlouva služební je a zůstane přes tuto zprávu panské sněmovny smlouvou obligační se vzájemnými právy i povinnostmi. Jako odpírá zaměstnaný svou povinnost porušením smlouvy, odpírá ji i zaměstnavatel bezdůvodným propuštěním. Z toho však, co se čte v citované zprávě komise panské sněmovny dál, je nade vše jasnějším, že ne toto teoreticky konstruované domnělé právo službodárcovo to bylo, jež vedlo k ustanovení § 29., nýbrž praktický výsledek, že totiž zaměstnanec dostane vše to, co mu ze smlouvy patří. »Der Dienstnehmer erleidet dadurch keinerlei Schädigung, denn der Anspruch auf das ihm gebürende Entgelt, also sein Anspruch auf die vertragsmässige Leistung des Gegners bleibt unberíihrt.« (Podtrhuji já.) V tom právě tkví kmen oprávnění službodárcova, že neplní ani o vlas méně, než by plnil v případě rozvázání služebního poměru normálním způsobem, t. j. uplynutím doby nebo výpovědí. Předčasné propuštění zahrnuje v sobě jako minus výpověď. (Ovšem se poskytuje zaměstnanci zde ta další výhoda, že může žádat mzdu najednou celou.) Z této zprávy komise panské sněmovny je nejlépe vidno, že ti, kdož jsou na doživotí, trvale přijati do služeb, pod ustanovení § 29. zařazeni býti neměli a nebyli. Jejich, postavení nutno tudíž posuzovati dle ustanovení jiných, odpovídajících vůli stran ničím nelzrušitelné (ohledně § 40. viz shora) a když takových v zákoně o obch. pom. samém nestává, nebrániti zaměstnancům domáhat se plnění ze smlouvy dle zásad občanského práva jim příslušejícího i žalobou. Projevením ochoty konat služby smluvené nadále vzdor bezdůvodnému propuštění uchová si tu zaměstnanec nárok na mzdu,2 ovšem nemůže se domáhati mzdy i budoucně splatné najednou předem, nýbrž až po splatnosti jednotlivých částek. (Nic ovšem mu nebrání podati na zaměstnavatele kladnou žalobu určovací, jejíž příznivým vyřízením získá podklad pro další žaloby o plnění.)
Za tohoto stavu věcí zdá se býti zbytečným uvažovati, jaké nároky příslušejí zaměstnanci, pak-li vzdor bezdůvodnému předčasnému propuštění s tímto se spokojí. Nedává-li § 29. cit. zák. v tomto — 8 —
případě zaměstnavateli práva poměr zrušiti, nemůže ani poskytovati zaměstnanci právo žádati nějakou náhradu. Má-li tento, jak jsme se snažili dovoditi, právo žádati plněni ze smlouvy, buďto je žádá a jen na ně má nárok, nebo se spokojí s propuštěním úplně a nemůže žádati ničeho. Tertium non datur. Náhrada se poskytuje v § 29. za to, že rozvázání služebního poměru zřízenec přijmouti musí, ne že je chce neb s ním souhlasí. O nějaké mezeře zákona ve stanovení objemu tohoto domnělého nároku zaměstnancova tedy nelze mluvit.
Jest věcí judikatury soudů, aby neshledávajíce zbytečných obtíží, kde jich není, věci spravedlivé dali průchod, čímž i potřeba nějakého doplňování zákona, na němž sotva před nedávném uschla tiskařská čerň, odpadne. František Mrština.
  1. Staub-Pisko: Handelsrecht str. 245. uznává, že tento nárok živnostenského pomocníka je nárokem o plnění smlouvy.
  2. Dr. Randa (das österr. Handlsrecht 1903) a literaturu tam citovanou.
Citace:
Následky jednostranného zrušení služebního poměru trvale ustanovených zřízenců zaměstnavatelem dle zák. Z 16. ledna 1910, č. 20 ř. z.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1913, svazek/ročník 22, číslo/sešit 1, s. 27-34.