NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Čís. 15913.

Závdavkem mohou býti buď peníze nebo hodnoty, jež lze podle jejich povahy a určení v hospodářském životě snadno převésti v určitou sumu, v nich už tkvící, na př. směnky, vkladní knížky, splatné kupony cenných papírů.
Byla-li při uzavření smlouvy předána jiná věc, jde podle úmyslu stran buď o úplnou nebo částečnou úhradu kupní ceny, neb o záruku za splnění smlouvy, anebo za škodu vzniklou nesplněním.
(Rozh. ze dne 11. března 1937, Rv I 951/35.)
Žalobce se domáhá žalobou vydání motocyklu »Ariel«, který byl dán žalovanému obchodníku s motocykly při koupi motocyklu »Zundapp«, s. kteréžto smlouvy poté sešlo. Žalovaný namítl, že jest oprávněn ponechati si motocykl »Ariel« jako závdavek, a mimo to, že jest i oprávněn zadržeti si řečený stroj na základě retenčního práva pro pohledávku na náhradu škody, která mu odstoupením od koupě vznikla. Soud prvé stolice žalobu zamítl. Odvolací soud vyhověl žalobě.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Výtka dovolání, že odvolací soud posoudil věc po právní stránce mylně, je sice odůvodněna, avšak mylné je i právní posouzení věci, zastávané stranou žalovanou. Především je pochybený názor prvního i druhého soudu a též názor žalovaného, že sporný motocykl byl dán jako závdavek ve smyslu § 908 obč. zák. Řečené ustanoveni sice neuvádí výslovně, jaké hodnoty mohou býti dány jako závdavek, a že to nemusí býti výhradně peníze, nutno usuzovati z toho, že zákon by byl tento požadavek jasně vyslovil, kdyby tomu tak mělo býti, avšak přece jak z výrazu »Angeld«, tak i »doppelter Betrag« vysvítá dostatečně, že závdavkem nemůže býti každá movitá věc, nýbrž buď peníze nebo hodnoty, jež lze podle jejich povahy a určeni v hospodářském životě snadno převésti v určitou sumu, v nich už tkvící, tedy na př. směnky, vkladní knížky, splatné kupony cenných papírů a pod. K názoru, že jde o závdavek, neopravňuje ani sama výpověď svědka Josefa H., o kterou se nižší soudy opírají, neboť není určeno, co si tento svědek pod pojmem závdavek představuje, ačkoli je známo, že se tímto výrazem zhusta také označuje prostě částečná úplata kupní ceny, takže výraz závdavek není v obyčejné mluvě pojmem vyhraněným, byť i výraz ten byl běžný; lze pochybovati, že svědek si byl toho vědomi, že, byl-li dán motocykl jako závdavek, stalo se to s účinkem, že v případě zrušení smlouvy prodatelem, je prodatel povinen vrátiti buď motocykl a 9000 Kč, nebo snad 2 stroje »Ariel«. Výpověď svědka Josefa H. nenasvědčuje, že šlo stranám o založení těchto právních účinků, a to tím méně, že motocykl byl dán místo peněžní částky 7000 Kč, kterou svědek jen ze strachu nechtěl vzíti k sobě, a těchto 7000 Kč podle výpovědi nemělo býti závdavkem, nýbrž úplatou na kupní cenu. Nelze-li mluviti o závdavku, jest zkoumati, jaký byl úmysl stran při odevzdání stroje. Podle stavu věci jsou dány dvě možnosti: buď šlo o částečnou úhradu kupní ceny, nebo o záruku za splnění smlouvy, anebo za škodu vzniklou nesplněním. Ve výpovědi svědka Josefa H. chybějí údaje opravňující k závěru, že šlo o úmluvu posléz uvedenou, naproti tomu z údaje, že šlo o převod nahrazující peněžitou splátku a že hodnota měla býti zúčtována na trhovou cenu koupeného stroje, nutno dovoditi závěr, že šlo o splátku na kupní cenu; při tom je poukázati i na to, že je notorické, že právě u motorových vozidel, jichž prodejní ceny jsou určovány pro obchod závazně, lze přijímati staré, zpravidla těžko prodejné stroje jako úplatu na kupní cenu, poněvadž se tím kup usnadňuje, zároveň však starý stroj vyřaďuje z kruhů spotřebitelských; že stroj měl býti dán na protiúčet, potvrzuje sám svědek Josef H. a nelze proto při posouzení věci nedbati tohoto jeho údaje. Při nedostatku jakékoli, právě uvedenému způsobu prodeje motorových vozidel se příčící úmluvy, lze odevzdání stroje »Ariel« pojímati jen jako částečnou úplatu kupní ceny. Toto právní posouzení vede k dalšímu důsledku, že žalovaný, odstoupiv od smlouvy, ztratil titul, aby stroj ponechal ve své držbě. Dovolání neprávem v tom směru uplatňuje, že žalovaný neodstoupil od smlouvy a že může ji plniti, neboť nejen sám za sporu uvedl, že závdavek prohlásil za propadlý, v čemž je vyjádřena jasně vůle smlouvu zrušující. Jestliže žalovaný nemá titul k další držbě stroje, není ani oprávněn, aby odpíral vydání stroje jeho pravému vlastníku. Ani námitka žalovaného, že zadržuje stroj na základě retenčního práva pro pohledávku na náhradu škody odstoupivším kupitelem mu způsobené, není odůvodněna; žalovaný tu může míti na mysli zadržovací právo zákonné, buď podle čl. 313 a násl. obch. zák., — tu však přehlíží, že to právo lze uplatniti jen k předmětům, které jsou vlastnictvím dlužníkovým a ne cizím, a že toto zadržovací právo nepožívá ochrany jako právo zástavní podle §§ 456, 367 obč. zák., — nebo může míti na mysli zadržovací právo podle § 471 obč. zák.; to však přísluší povinnému k vydání jen pro pohledávky založené buď náklady učiněnými na věc, nebo za škodu věcí způsobenou, v souzeném případě však žalovaný neuplatnil pohledávky takové povahy.

Citace:

Čís. 15913. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 314-316.