NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

č. 2801.

Vodní právo: I. Majitel vodního díla není oprávněn, aby zastupoval zájmy veřejných vod; ochrana jich přísluší výlučné úřadům vodním. — II. Okolnost, že dílo podléhající vodoprávnímu konsensu zřízeno bylo bez konsensu, nevylučuje možnost dodatečného schválení, nýbrž naopak zakládá pro majitele díla nutnost, ucházeti se o dodatečné konsentování. V řízení konsensním pak o takové žádosti zahájeném jest okolnost, že dílo jest již hotovo, bez právního významu. — III. Opomenutí pokusu o smír ve smyslu §§ 84 a 88 vodního zákona nelze pokládati za vadu tak podstatnou, že by její existence měla v zápětí zmatečnost řízení. — IV. Ani § 3 ani § 102. vodního zákona nemění charakteru práva k vodám ve své podstatě soukromého ve veřejné »právo vodní«.
(Nález ze dne 27. října 1923 č. 15861).
Věc: Stanislav P. v Mal. S. (adv. Bedř. Židličky z Prahy) proti ministerstvu zemědělství (za zúčastněnou firmu Cukrovary Sch. a spol., akc. spol. v Praze — adv. Bedř. Jedlička z Prahy) o zřízení studny.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Výlohy právního zastoupení se nepřisuzují.
Důvody: Podáním de pres. 30. května 1916 žádala hospodářská správa akc. společnosti cukrovarů Sch. a spol. v Mn. H. jako pachtýřka dvora v M. S. spolu s ústředním ředitelstvím velkostatku Mn. H. jako vlastníka pozemku č. kat. 98/1 v S. za schválení projektu ke zřízení studny na pozemku č. 98/1 v S. a odběru vody z této studny sacím potrubím připojeným k nynějšímu potrubí ze dvou artéských studní pro hospodářské účely dvora.
Při místním řízení vodoprávním dne 19. července 1916 konaném protestoval st-l jako majitel mlýna v M. S. proti projektu tomu z toho důvodu, že mu přísluší neomezená služebnost k odběru celého množství vody z pramene »Kačenky« pro pohon mlýna, a že odběr vody z projektované studně —, která jest od pramene »Kačenky« jen 5,40 m vzdálená — má vliv na stav vody v prameni »Kačenky«, ježto prameny ve vykopané studni zachycené podle zjištění státního technika jsou tytéž, které vystupují na povrch v prameni »Kačence«.
Nálezem osp-é v Mn. H. z 13. prosince 1921 bylo pak firmě Sch. a spol. dle § 17 vod. z. povoleno zříditi studni na parcele č. kat. 98/1 obce S. a vodovodní potrubí spojující tuto studni s nynějším potrubím vedoucím ode dvou artézských studní do dvora.
Odvolání st-lovu nebylo rozhodnutím zsp-é v Praze z 22. února 1922 vyhověno.
Na další odvolání jeho byla rozhodnutí obou nižších instancí nař. rozhodnutím pozměněna v tom smyslu, že se podnik, o jehož vodoprávní schválení firma Sch. a spol. žádala, prohlašuje za přípustný z veřejných ohledů a že k rozsouzení námitek st-lových zůstává vyhrazen pořad práva. Jinak žal. úřad rekursu st-lovu nevyhověl.
Ve stížnosti k nss se namítá:
1. Řízení jest vadné a zmatečné, ježto se nestal pokus o smír dle § 84 v. z. a okolnost tato nebyla protokolárně zjištěna ....
2. Nebyl proveden důkaz na věčnou paměť za tím účelem, aby bylo zjištěno, ze zřízením studně pramen »Kačenky« byí tak ochuzen, že nejen st-l, nýbrž i ostatní zájemníci byli ve svých právech zkráceni. Stačí přečísti posudek znalecký, aby bylo jasno i neodborníku, že pravděpodobné odnětí pramene ve vzdálenosti 5 m má vliv na napájení mlýnské strouhy.
3. Studna byla zřízena již před povolením úředním bez šetření předpisů vod. z. a žal. úřad nemohl se přes námitku tuto jen přenésti.
4. Při komisionelním šetření a později byla st-li odňata možnost zjistiti důkazem na věčnou pamět, že st-l má podle vodního zákona chráněný nárok na neztenčený přítok spodní vody do pramene »Kačenky«. St-l nabyl nároku toho vydržením od nepamčtných dob na základě, práva občanského a jest v tomto nároku chráněn podle §em 3 a § 102 vod. z.
5. Tvrzení nař. rozhodnutí, že zřízení studně a odvádění vody z ní do dvora S. nemá vlivu na vodu veřejnou a tudíž není z veřejného stanoviska proti němu námitek, jest v odporu se spisy, a stačí poukázati na znalecké vyjádření o spojitosti nádob.
6. Předpisu §u 4 vodn. z. nelze použíti na vody podzemní, neboť § tento o vodách podzemních na den nevycházejících vůbec nemluví. Voda spodní není příslušenstvím pozemku, jak asi žal. úřad za to má; názor takový byl by v odporu s předpisy horn. z. a s ustanovením § 297 o. z. o. Vlastník pozemku není oprávněn na svém pozemku založiti studni, pakli se tím zachytí a svádí pramen, který živí studni jinou, poněvadž užívání vod soukromých je omezeno právy osob třetích. Ostatně platí zásady vodního práva, jichž by se mohlo analogicky použíti, takže, nemůže-li vlastník pozemku dle své vůle na újmu dolejšího pozemku odvésti přirozený odtok vody svrchované, mělo by to tím spíše platiti o vodách spodních.
St-l účtuje konečně výlohy právního zastoupení.
O stížnosti této uvažoval nss takto:
Nař. usnesení je rozhodnutím o žádosti podané ve smyslu § 17 vod. z. za udělení vodoprávního konsensu k zamýšlenému vodnímu dílu.
Předmětem vodoprávního schválení bylo zařízení, sloužící k zachycení a odvedení vody na pozemku č. kat. 98/1 dobyté, tedy vody spodní, která byvši zachycena ve studni resp. rouře vodné stala se vodou soukromou ve smyslu § 4 lit. c) vodn. z.
Právní poměr st-le k projektu tomuto určen byl předpisem § 17, odst. 2 vodn. z., jenž stanoví, že ani užití vod soukromých nemá se státi na úkor právům osob třetích.
Těmito právy osob třetích rozuměti jest — jak dosavadní judikatura správní bez úchylky vždy uznávala — jen ona práva, která jako vodní práva v širším slova smyslu dle § 75 vodn. z. spadají v kompetenci vodních úřadů.
Uplatňuje-li interesent právo, které podle své povahy jest právem soukromým, pak musí vodní úřad k němu zaujati stanovisko jen potud, že námitky soukromoprávní shodou nevyřízené poukáže na pořad práva (§ 88).
Jinak se může vodní úřad námitkou opřenou o právo soukromé jen potud zabývati, pokud v námitce té leží i tvrzení, že nelze zamýšlené dílo bez expropriace tohoto soukromého oprávnění provésti, a tím i návrh, aby úřad vodoprávní v mezích své kompetence vyslovil, zda taková expropriace jest po zákonu možnou či nikoli.
V přítomném případě nečinil st-l žádný takový návrh a zbývá tudíž uvážiti, zda v tvrzení jeho obsažena jest žádost za ochranu nějakého práva, jež může býti kvalifikováno jako »právo vodní« v uvedeném již smyslu.
St-l ve svém podání, tvořícím součást protokolu o konsensním řízení, omezil se na tvrzení, že zamýšleným projektem poškozen bude přítok vody z pramene »Kučenky«, ke kterémuž prameni a jeho odtoku odvozuje své právo jednak z výkupu mlýna č. — v Malém S., kterým prý nabyl práva služebnosti na výlučné použití vody z pramene Kačenky, jednak z vydržení, poněvadž prý toto právo po více než 40 roků sám resp. předchůdci jeho v držbě mlýna nerušené vykonávali.
Jak prvý tak i druhý titul, který tuto st-l uplatňuje, spadá do oboru práva soukromého. Již z tohoto důvodu a přihlédne-li se k povaze vody z pramene Kačenky odtékající, která vzhledem k § 4 lit. a) a d) jest nepochybně vodou soukromou, nemůže býti v uvedených námitkách spatřováno tvrzení nějakého »práva vodního«, o jehož existenci, rozsahu neb obsahu by měl rozhodovati vodní úřad dle § 75 a na něž by při konsentování zamýšleného díla musil dle § 17, odst. 2 pozírati.
St-l namáhá se sice nedostatek tento odčiniti dedukcemi právnickými, jimiž se snaží dovoditi, že soukromé ono právo nutno pokládati za vodní právo.
Závěr tento snaží se zejména odvoditi z §§ 3 a 102 vodn. z., v nichž spatřuje svůj vodoprávní nárok na ochranu nabytého práva proti každému zásahu v ně. Avšak ani § 3 ani § 102 vodn. z. nemění charakter práva ve své podstatě soukromého ve veřejné »právo vodní«.
Naopak předpis § 3 výslovně předpokládá, že jde o průkaz soukromého vlastnictví k vodě, který pro postup vodních úřadů může býti nahrazen průkazem pouhé držby vody, jako objektu soukromého práva vlastnického, a § 102, jenž uznává další trvání práv před účinností zákona vodního nabytých, vyslovuje pouze, že práv starších se nový zákon vodní vůbec nedotýká, tedy jich ani v jejich právní povaze nemění (bod stížn. č. 4.).
Vývody stížnosti pod č. 6 rovněž nemůže st-l ničeho pro své stanovisko získati, ani nař. rozhodnutí potříti, ježto otázka, jakého charakteru jest voda spodní, komu voda ta patří, jaký jest poměr mezi sousedy vodu spodní zachycujícími jest pro konkrétní případ úplně bezvýznamná, když projektant sám za vodoprávní konsens žádal a tudíž výkon oprávnění zachytiti vodu spodní na svém vlastním pozemku vodoprávní kontrole úřadu vodního podrobil a formální konsens k tomu si vyžádal.
Tím padá i poukaz na analogii §u 11 vodn. z., ježto st-l opravdu se tak zachoval, jako kdyby šlo o změnu přirozeného odtoku vod povrchových.
Nebylo-li tu však námitek, o nichž by byl mohl a musil úřad vodoprávní in merito rozhodovati, nebylo ani třeba, aby vodní úřad materiál skutkový k takovému rozhodování potřebný sbíral a jeví se tudíž námitky nedostatku řízení z důvodu tohoto činěné (č. 2 a 4.) bezdůvodnými. Námitka č. 5, obsahující tvrzení, že projekt zasáhá i v zájmy veřejných vod, musí býti odmítnuta jako nepřípustná, a to ze dvou důvodů. Jednak není st-l oprávněn, aby zájmy veřejných vod zastupoval. Ochrana jich přísluší výlučně vodním úřadům. Jednak však st-l z tohoto titulu nižádné námitky při vodoprávním řízení nevznesl a byl by tudíž, i kdyby z tvrzeného zásahu ve vodu veřejnou chtěl odvozovati též porušení nějakého práva k této veřejné vodě, s námitkou takovou ve smyslu § 83 vodn. z., — uznávající přísnou zásadu koncentrační — prekludován.
Námitka č. 3. vytýkající, že studna předmět jednání tvořící byla zřízena již před povolením úředním, nemá podstaty, poněvadž faktum předchozího zřízení díla vodoprávnímu konsensu podléhajícího nikterak možnost dodatečného schválení nevylučuje, nýbrž naopak pro majitele díla zakládá nutnost, o dodatečné konsentování se ucházeti. V řízení konsensním pak o takové žádosti zahájeném nemá okolnost, že již dílo jest hotovo, nijakého právního významu.
Zbývá tudíž toliko námitka č. 1. uplatňující, že se úřad vodoprávní proti předpisu §§ 84 a 88 nepokusil o smírnou dohodu.
Stížnosti jest přisvědčiti, že v opomenutí tohoto pokusu jest spatřovati vadu, ale vadu tu nelze pokládati za tak podstatnou, že by její existence měla v zápětí zmatečnost řízení a nutila by nss, aby vyslovil ve smyslu svého § 6 zrušení nař. výnosu.
Zákon sám úřadu sice za povinnost dává »působiti« k mírnému odstranění vznesených námitek, nestaví však nesplnění tohoto úkolu pod sankci zmatečnosti.
Úřad také může od svého působení na strany upustiti, shledává-li z jejich projevů i ze zaujatých stanovisek, že naděje na smírnou dohodu není (srovn. nález správního soudu Vídeňského z 31. května 1887 č. 1542, Budw. 3557).
Nelze proto ani námitce ad 1. přičísti rozhodujícího významu a bylo tudíž stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.
Co do účtovaných útrat stížnosti poukazuje se st-l na § 40 zák. o ss, dle něhož ani vítězný st-l nemůže vznésti nárok na náhradu nákladu řízení před nss.

Citace:

č. 2801. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 837-841.