Č. 2457.

Pensijní pojištění: O přeměně náhradních smluv v náhradní ústavy. Řízení před nss-em: Ve stížnosti na nss je nepřípustnou námitka, že zákon řádně vyhlášený odporuje ústavní listině.
(Nález ze dne 5. června 1923 č. 9883.)
Prejudikatura: Boh. 1298, 1975 a 2041 adm.
Věc: Ferdinand L. v B. a Dr. Max L. jako držitel iideikomisu L. (adv. Dr. Josef Josífko z Prahy) proti ministerstvu sociální péče v Praze (min. rada Dr. Bronislav Welíek — za zúčastněnou stranu Všeobecný pensijní ústav v Praze — ředitel Dr. Emil Hendrich) o pensijní pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výnosem z 28. ledna 1909 schválilo bývalé min. vnitra služební smlouvu uzavřenou mezi Ferdinandem L. a jeho zaměstnanci dne 31. prosince 1908 na základě § 64 a 66 zákona z 16. prosince 1906 č. 1 ř. z. z roku 1907, jako smlouvu náhradní. Po vydání cís. nař. z 25. června 1914 č. 138 ř. z. byly pak tyto služební smlouvy na základě § 67 tohoto nařízení výnosem býv. min. vnitra ve Vídni z 3. května 1915 uznány jako náhradní smlouvy ve smyslu §§ 64 a 66 cit. nař. K žádosti Ferdinanda L. z 25. prosince 1919 bylo pak výnosem min. soc. péče rep. čsl. ze 4. února 1920 cit. výnosem z 3. května 1915 učiněné prohlášení býv. min. vnitra udrženo v platnosti v příčině změněného pensijního normálu. Další žádosti Ferdinanda L. z 29. prosince
1920 za povolení přeměny náhradních smluv v náhradní ústav podle ustanovení § 65, odst. 1 zák. z 5. února 1920 č. 89 Sb. ministerstvo soc. péče výnosem z 3. března 1922 nevyhovělo, protože podmínky cit. ustanovení splněny nejsou. Rozhodnutí toto bylo odůvodněno takto: »Za náhradní smlouvy platné dne 31. prosince 1918 byly uznány výnosem býv. min. vnitra z 3. května 1915 (výnos min. soc. péče ze 4. února 1920) služební smlouvy dle prohlášení ze dne 1. dubna 1915, jímž zajišťuje zaměstnavatel svým zaměstnancům pouze zákonité požitky. Tyto náhradní smlouvy nevyhovují tedy §u 65 č. I cís. nař. z 25. června 1914 č. 138 ř. z. Avšak také stanovy pensijního fondu, jenž byl podkladem náhradních smluv za platnosti zákona z 16. prosince 1906 č. 1 ř. z. z roku 1907, resp. novely z roku 1914 nevyhovují cit. předpisům, poněvadž není tu předpisu o sestavování pojistně matematických bilancí a o závazku, že při zjištění schodku bude učiněno opatření k sanaci fondu (§ 65 č. 4 novely z roku 1914). Způsob převedení pojištění
na všeobecný pensijní ústav v Praze řídí se dle předpisů čl. 11 prov. nař. z 30. prosince 1920 č. 693 Sb.
O stížnosti uvážil nss toto:
Podle ustanovení § 64, odst. 1 zák. z 5. února 1920 č. 89 Sb. náhradní pojištění pensijní ve formě náhradních smluv pro budoucnost se nepřipouští; na příště pojistné povinnosti vyhověti lze s právním účinkem podle zákona toliko pojištěním u Všeobecného pensijního ústavu neb u některého tuzemského ústavu náhradního.
Zákon dovoluje však v §65 přeměnu náhradní vlastnosti smluv uzavřených podle zákona z 16. prosince 1906 č. 1 ř. z. z r. 1907 nebo podle cís. nař. z 25. června 1914 č. 138 ř. z. v náhradní ústavy, ale váže uznání přeměny té na přesně stanovené podmínky, zejména že obsah náhradní smlouvy, o niž jde, vyhovoval nejposléze dne 31. prosince 1918 požadavkům § 65 1—4 cís. nař. z 25. června 1914 č. 138 ř. z.
Se zřetelem k těmto předpisům zákona nemůže st-1 právem vyvozovati nárok na nepodmíněné schválení přeměny náhradních smluv mezi ním a jeho zaměstnanci uzavřených v náhradní ústav ze skutečnosti samé o sobě, že náhradní smlouvy ty-byly příslušným úřadem jednou již uznány.
Zákon z 5. února 1920 č. 89 Sb. neměl jen na mysli zabrániti uznání nových smluv náhradních, nýbrž prohlásil za nepřípustné i další trvání náhradních smluv již uznaných. Upravuje
v § 65, odst. 1 přeměnu náhradní vlastnosti služebních smluv v náhradní ústavy, stanovil právě podmínky, které splněny býti musejí, aby přeměna smluv již uzavřených státi se mohla, zároveň však vyslovil, nedojde-Ii k přeměně, že pozbývají náhradní smlouvy dnem 31. prosince 1920 povahy náhradního zařízení.
Namítá-li stížnost, že ustanovení § 65 cit. zák. z r. 1920 odporuje čl. 109 ústavní listiny a jest tudíž neplatné, jest námitka tato nepřípustná, protože zákon řádně vyhlášený váže i nss, jenž není povolán, aby zkoumal, zda ten který zákon jest ve shodě v ústavou čili nic (sr. čl. II a § 102 úst. listiny).
Žal. úřad žádosti st-lově o schválení přeměny náhradních smluv shora zmíněných v náhradní ústav nevyhověl vycházeje z předpokladu, že obsah náhradních smluv nevyhovuje požadavkům § 65 č. 1 a 4 cit. cís. nař. a že tudíž zákonné podmínky pro přeměnu tu po rozumu § 65,
odst. 1 zákona z 5. února 1920 č. 89 splněny nejsou.
Založil tudíž žal. úřad svůj výrok na předpokladu, že hodnota nároků zajištěných náhradními smlouvami pojištěncům a jejich pozůstalým nepřesahuje alespoň o pětinu hodnotu čák stanovených v §§ 5 —
19 a 25 — 27 (§ 65, č. 1 cit. cís. nař. z r. 1914), dále že náhradní smlouvy neobsahují předpisu o sestavování pojistně matematických bilancí, ani závazku, že učiněno bude potřebné opatření k sanaci fondu pro případ zjištěného schodku vůči pojistnotechnicky potřebnému krytí předepsaných dávek (§ 65 č. 4 cit. cís. nař.).
Pokud jde o požadavek na druhém místě uvedený, neshledal nss námitky stížnosti důvodnými. Nelze zejména stížnosti přisvědčiti, namítá-li, že nezáleží na tom, zda závazek, o nějž tu jde, jest v textu náhradní smlouvy, pokud se týče stanov fondu výslovně obsažen, nýbrž že stačí, bylo-lí požadavku zejména po sestavení pojistnomatematické bilance fakticky vyhověno.
Nss vyslovil již v nálezu Boh. 2041 adm., k němuž se podle § 44 j. ř. odkazuje, právní náhled, při němž trvá i v tomto případě, že zákon z 5. února 1920 č. 89 Sb. v § 65, odst. 1 omezil přeměnu náhradních smluv v náhradní ústavy pouze na ony případy, ve kterých se náhradní pojištění provádělo prostřednictvím zvláštních zařízení, která ač ne formálně přec však fakticky měla povahu náhradních ústavů ve smyslu formálních předpokladů zákona, že tedy přeměna státi se má pouze tenkráte, když stanovy dotyčného náhradního zařízení obsahovaly nejpozději dne 31. prosince 1918 také výslovné ustanovení o pojistnotechnickém prozkomání fondu a o sanaci případných schodků, jak předpisoval § 65 č. 4 cit. cís. nař. z r. 1914 pro náhradní ústavy.
Nebylo-li takového ustanovení ve stanovách, není tu náhradního zařízení toho druhu, jaké podle § 65, odst. 1 zákona z r. 1920 jediné může v náhradní ústav býti přeměněno.
Jest proto ve smyslu tohoto zákonného předpisu zcela nerozhodno, zda pensijní fond fakticky byl zkoušen, jak tvrdí stížnost.
Stížnost však nemá pravdu ani pokud tvrdí, že stanovy dalšímu požadavku cit. č. 4 § 65 cís. nař. z r. 1914 co do sanace případného schodku skutečně vyhovují. Toto tvrzení opírá stížnost o to, že st-1 podle stanov a obsahu náhradní smlouvy přejímá sám všecky závazky vůči zaměstnancům ze smlouvy plynoucí, že jmění účelům pojištění sloužící jest samostatným jměním účelovým a spravuje se samostatně a že konečně podle cit. prohlášení pojatého do stanov ve všech případech, které nejsou stanovami upraveny, platí analogicky znění stanov Všeobecného pensijního ústavu po případě pensijního zákona. K tomu třeba uvážiti:
Zajištění nároků pojištěnců na příslušející jim dávky děje se podle ustanovení § 32 tím způsobem, že se z prémií nashromažďuje prémiová reserva, t. j. ona částka, již jest podle početních základů nositele pojištění zapotřebí ke krytí získaných pojistných nároků pojištěnců a jejíž výše se zjišťuje pojistnomatematickým výpočtem, hledíc k jejich věku, započítatelné době a proběhlým třídám služného.
Takto nashromážděná prémiová reserva t. j. kapitál zajišťující získané nároky pojištěnců na dávky (§ 32) musí pak při změnách pojistné příslušnosti býti dřívějším nositelem pojištění odevzdána novému nositeli (§§ 68, 70).
S hlediska těchto základních ustanovení zákona nabývá předpis § 65 č. 4 cís. nař. z r. 1914 specifického významu, jenž osvětluje zároveň vnitřní spojitost požadavku pojistnomatematické bilance a sanační akce pro případ schodku.
Podle toho, co bylo výše řečeno, jest tedy každý nositel pojištění povinen starati se o to, aby získané nároky pojištěnců kryty byly prémiovou reservu ve výši vypočtené podle pojistnomatematických zásad, aby tento kapitál byl k disposici v případech změny pojistné příslušnosti a mohl býti odevzdán novému nositeli pojištění. Tomuto zásadnímu požadavku cit § 65 č. 4 není vyhověno pouhým závazkem zaměstnavatele, že ručí pojištěncům za výplatu likvidních dávek. Za dostatečnou záruku jeho splnění uznává zákon právě jen ustanovení do náhradní smlouvy (stanov) pojaté, jímž zajištěno jest jednak periodické sestavování pojistnomatematické bilance, jednak jest positivně stanoveno, že a jakým způsobem event. bilanční schodek bude uhrazen.
Ustanovení tohoto obsahu však v náhradních smlouvách pokud se týče ve stanovách pensijního fondu pro úředníky a zřízence st-lovy není, a jest odůvodněn výrok nař. rozhodnutí, že náhradní smlouvy st-lovy požadavku § 65 č. 4 cís. nař. z 25. června 1914 nevyhovují.
Poněvadž nesplnění tohoto požadavku o sobě již brání přeměně náhradních smluv v náhradní ústav po rozumu § 65, odst. 1. zákona z 5. února 1920 č. 89 Sb., nezáleží již na tom, zda náhradní smlouvy vyhovují snad požadavku shora na prvém místě uvedenému (§ 65 č. 1 cís. nař. z r. 1914) a nebylo pak příčiny zabývati se vývody stížnosti této části nař. rozhodnutí se týkajícími.
Vzhledem k tomu bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 2457. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 217-220.