NPD documents search: Slovník veřejného práva československého, sv. 1

Československá církev.

I. Vývoj. II. Organisaee. III. Diecése. IV. Patriarchát. V. Hospodářské věci. — Literatura.
I. Vývoj. Je řada příčin, pro které vznikla církev československá (c. čs.) odštěpením od církve katolické, příčin vzdálených i blízkých, vnějších i vnitřních, příčin rázu historického, národního, politického, mravního i náboženského. Od doby národního obrození a zvláště s pronikáním vzdělání do lidu projevovala se nespokojenost s katolickou církví. Oživovány vzpomínky na národní minulost a nejslavnějším obdobím dějin zdála se doba, kdy národ byl s největší části nekatolický. Vzpomínalo se, že obnovení katolictví protireformací se stalo násilně. Vrchnost duchovní i světská byla katolická, ale zároveň i nečeská. Rakousko vždy protičeské bylo katolické. Katoličtí kněží, pokud byli národními buditeli, neměli smýšlení čistě katolického, nýbrž byli odchovanci moderních směrů myšlení. Vliv novodobého myšlení a výsledků vědeckého badání pronikal i do katolicismu a rozrušoval jeho dogmatickou, liturgickou i sociální strukturu, budovanou v mínění, že je věčná a nezměnitelná a vedl právě u svědomitých katolíků k přesvědčení, že je nutno církev změniti, má-li vyhověti době a míti opět blahodárnou působnost, jakou mívala. To bylo usilování t. zv. modernismu, jemuž katolicismus ve své posavadní po¬ době nevyhovoval nábožensky. Rozpor mezi ideálem a skutečností, zvláště v otázkách mravních, mezi tím, co se hlásalo a tím, jak se žilo, především ve zřízení celibátním, budil nespokojenost lidu. Byly-li v jiných zemích tyto náboženské a mravní důvody příčinou, že jednotlivci projevili nespokojenost s katolictvím a vystoupili z něho, přistoupily u nás k těmto důvodům ještě zmíněné momenty historické, národní a politické, vedly k nespokojenosti tím větší a projevovaly se nejen u jednotlivců, ale v celých skupinách. Již r. 1848 se projevily snahou o zřízení národní církve české, arcibiskup Schwarzenberg na vatikánském koncilu (1870) se bál prohlásiti v Čechách papežskou neomylnost, prý k vůli českému husitismu. Hnutí modernistické zasáhlo i české kněžstvo, které se sdružilo, aby kolektivním úsilím dosáhlo výsledku svých snah. Leč Ústřední zemská jednota katolického duchovenstva byla po pětiletém trvání českým episkopátem rozpuštěna a zakázána. Téhož roku byl papežskou encyklikou Pascendi odsouzen modernismus jako blud a každý kněz musil jej jednotlivě a písemně odpřísáhnout. U nás časopis katolické moderny Nový život r. 1907 přinucen k likvidaci po 12 ročnících.
Uvedené příčiny nespokojenosti s katolicismem u nás za světové války ve všeobecném rozvratu starých hodnot se pro¬ hloubily, rozšířily a sevšeobecněly, zvláště když se vedení církve vytýkaly sympatie pro Rakousko a vidělo se, že někde kněžstvo žehná zbraním nenáviděné války. V popřevratové horečce, kdy se zdálo mnohým, že si národ vybuduje ráj na zemi, jalo se prosté české katolické kněžstvo, jež cítilo s lidem, s nadšením pracovati na „reformáchˮ církevních. Především ještě r. 1918 znova založena Jednota katolického duchovenstva. Ke konci téhož roku rozeslán kněžstvu dotazník, aby rozhodlo o 7 bodech reformního programu, který obsahoval hlavně požadavek demokratisace církve, zavedení mateřštiny do liturgie a odstranění nuceného celibátu. 23.1. 1919 v Obecním domě pražském za přítomnosti mohutného počtu kněží sdělen výsledek hlasování dotazníkem, který vyzněl v drtivou obžalobu posavadního církevního režimu a v požadavek reforem. Přítomní slavnostně přísahali, že neustanou, pokud reformy nebudou uskutečněny. V červnů 1919 posláni s vypracovaným programem 3 delegáti Jednoty do Říma, aby vymáhali reformy u Svaté stolice. Je přirozeno, že nepochodili. Naopak, arcibiskupský stolec pražský, uprázdněný od převratu útěkem arcibiskupa Huyna do ciziny, obsazen z Říma mužem, o němž bylo známo, že je naprostým odpůrcem reforem. Nastalo ochladnutí pro reformy, vůdcové Jednoty začali jednati oportunisticky a tvrdili, že vymáhání reforem potrvá delší dobu. Radikální část kněžstva utvořila v Jednotě volné sdružení, zvané „Ohniskoˮ, jehož členové prováděli reformy „via factiˮ, když nebyly povoleny cestou legální. Na podzim 1919 změněno Ohnisko v organisovaný Klub reformního kněžstva, tvořící levé a radikální křídlo Jednoty, nesouhlasící s jejím vedením.
Na schůzi tohoto Klubu dne 8. I. 1920 byl dán návrh, aby byla utvořena samostatná c. čs. Pro návrh hlasovalo 140 kněží, proti němu 66, neplatných hlasů bylo 11. Tímto činem byla založena c. čs. Na schůzi bylo vydáno provolání k veřejnosti, jež je prvým oficiálním projevem nové církve a naznačuje její prvé základy. Po zdůraznění, že bylo dosaženo svobody politické a po upozornění na Masarykova slova, že česká otázka je stále ještě otázkou náboženskou, se v něm praví: „Proto, aby konečně osvobozen byl duševní a náboženský život náš, a tím aby opět bylo očištěno i mravní, rodinné a sociální žití českého člověka na podkladě posavadní křesťanské kultury, jak vyvinula se u nás svérázně zásluhou apoštolů soluňských Cyrila a Metoděje, Mistra Jana Husa a Českých bratří, přikročilo duchovenstvo československé ... ke zřízení samostatné církve čs. C. čs., založená ... na základě evangelia Kristova, přejímá prozatímně až do ustanovení vlastního zákona posavadní náboženský ráz církve římsko-katolické, obnovený v duchu demokracie. V důsledku toho přijato, že stěžejní zásadou c. čs. jest svoboda svědomí a náboženského přesvědčení jednoho každého tak, aby se nikomu nesmělo z jeho dobrého přesvědčení nic bráti ani vnucovati.” Dále se prohlašuje, že bohoslužby se konají česky, účast na nich jest dobrovolná a správu církve vede zatím církevní výbor z duchovních a laiků.
Nastala intensivní a velmi úspěšná propaganda nové církve mezi lidem, takže při sčítání lidu 1921 přihlásilo se k ní 525.333 lidí.
Záhy projevily se v církvi čs. dva směry, konservativní a pokrokový. Prvý prohlašoval, že novou církví vrací se český lid k ideám cyrilo-metodějským a k reformaci husitské, že nemají býti měněny posavadní základy náboženské, pouze demokratické zřízení se má v církvi uplatniti, zavésti česká řeč v liturgii, zrušiti celibát a nemá se uznávati papež. C. čs. měla býti jen národní církví katolickou. Z důvodů národních, hlavně však proto, aby církev měla biskupy s apoštolskou posloupností, pracoval tento směr pro spojení s pravoslavnou církví srbskou a chtěl proto udržeti společný s ní základ věroučný, usnesení prvých sedmi všeobecných sněmů křesťanských. Pokrokový směr naproti tomu chtěl jíti důsledně dále, smířiti náboženství s novodobou kulturou, uplatniti svobodu svědomí proti dogmatismu, zásadu vývoje i ve věcech náboženských, uvésti náboženskou nauku v soulad se zaručenými výsledky vědeckého poznání.
Oba směry projevují se již v memorandu, zaslaném 3. IX. 1920 srbskému pravoslavnému sboru v Bělehradě. Prohlašuje se v něm, že církev „projevuje ochotu přijmouti dogmatické učení srbské pravoslavné sjednocené církve, vyjádřené sedmi oekumenickými koncily a modlitbou „Věřímˮ a podrobí se předpisům a zákonům srbské pravoslavné sjednocené církveˮ. Avšak pokrokový směr si vymohl k tomu dodatek: „s výhradou svobody svědomí a volného vývoje náboženskéhoˮ.
Tytéž oba směry uplatnily se v prvé definici čs. církve, vložené do prvé církevní ústavy, která byla usnesena na sjezdu 8. a 9. I. 1921 v Praze a předložena vládě k schválení. Praví se tu v I. čl.: „Křesťané, vyznávající učení Ježíše Krista podle podání 7 prvních obecných sněmů církevních a nicejsko-cařihradského vyznání víry a řídící se tradicemi hnutí husitského, vše v duchu nynějšího stavu lidské kultury, tvoří c. čs.ˮ
Tento vnitřní rozpor dvou směrů v církvi byl příčinou bojů a sporů, které trvaly po 3 léta. Konečně zvítězil směr pokrokový zvolením jeho vůdce, Th.-Dra. Karla Farského, patriarchou církve. Příslušníci směru konservativního, vedeného Gorazdem-Pavlíkem, který byl zatím r. 1921 vysvěcen v Srbsku na biskupa, vystoupili z církve čs. a přestoupili k pravoslaví.
První církevní sněm delegátů schválených zatím náboženských obcí ve dnech 29. a 30. VIII. 1924 usnesl se na nové definici církve: „C. čs. tvoří křesťané, kteří usilují naplniti současné snažení mravní i poznání vědecké duchem Kristovým, jak se zachoval v Písmě a «podání starokřesťanském i jak dochován jest národu československému hnutím husitským a českobratrským."
Tím však vnitřní vývoj církve čs. není dokončen ani vyvrcholen. I dnes ještě jsou oba směry v církvi, třeba nestojí ostře proti sobě. V praxi není dosud domyšleno a důsledně provedeno stanovisko vývojové, na druhé straně není jasně uvědoměno, kam až sahá náboženství a kde začíná kultura bez náboženství. K tomu cíli jest ovšem také nutno, by duchovní církve čs. byli vzděláváni na samostatném učilišti. Posud studují na Husově evang. bohoslovecké fakultě v Praze, vedle toho mají vlastní přednáškové kursy v bohoslovecké koleji církve čs. v Dejvicích, která byla vybudována pro výchovu dorostu. Úspěšný vnitřní vývoj církve v budoucnosti bude záviseti na vůdčích osobnostech.
František Kovář.
Státní uznání této církve v českých zemích vysloveno bylo vyhláškou ministra školství a národní osvěty ze dne 15. IX. 1920, č. 542 Sb., na podkladě zákona z 20. V. 1874, č. 68 ř. z.
Ústava této církve vzata byla na vědomí výnosem ministerstva školství a národní osvěty ze dne 15. X. 1921, č. 87471, a publikována v jeho věstníku roč. III (1921), příloha k sešitu 21.
II. Organisace. Základní správní jednotkou církve čs. jest náboženská obec. Souhrn náboženských obcí na určitě ohraničeném území tvoří diecése, tyto jsou pak součástí celé církve čs. (patriarchátu). Církev má tou dobou celkem 213, z toho kromě náboženské obce v Bratislavě zatím 187 státně schválených náboženských obcí resp. filiálek, jež náleží do 4 diecésí: pražské či západočeské (73), hradecké či východočeské, (65), olomoucké či moravské (33) a ostravské či slezské (16). Biskupská sídla jsou v Praze, Hradci Králové, v Olomouci a v Radvanicích. (Sídlo diecésní rady ostravské je však v Moravské Ostravě.)
Obvod náboženské obce stanoví diecésní rada, ke zřízení a ke každé změně náboženské obce jest třeba státního schválení. Příslušnost k náboženské obci určuje čl. 5. ústavy.
Orgány náboženské obce jsou; valná hromada a rada starších. Valná hromada jest vrchní správní orgán náboženské obce ve věcech neduchovních (a mimo věci, vyhražené diecésnímu shromáždění a církevnímu sněmu). O členech, svolání, hlasování, usnášení a o kompetenci jedná čl. 8. Rada starších jest výkonným orgánem valné hromady a obstarává běžnou agendu náboženské obce mimo věci duchovní, členy a jich počet uvádí čl. 9. Členové oznámí se okresní a zemské politické správě (čl. 9., č. 7). O svolávání schůzí, usnášení, hlasování, o kompetenci, zániku členství atd. jedná čl. 10. a 11.
Náboženskou obec zastupuje ve věcech duchovní správy farář (čl. 17.), jinak rada starších (čl. 9., č. 1, a čl. 11.).
Každá náboženská obec může ve svém obvodě zřizovati si filiální obce (čl. 19.). Platí tu stejné předpisy jako pro řádné obce. Mohou si své správní věci říditi samy a pak mají vlastní valnou hromadu a svou radu starších. Zvolení funkcionáři oznámí se okresní politické správě spolu s udáním osob, které filiální obec zastupují na venek (čl. 24.).
Řádným duchovním správcem v náboženské obci jest farář, volený valnou hromadou na doživotí (čl. 15), potvrzený diecésní radou a dosazený biskupem. O kvalifikaci jedná čl. 13. a 14., o kompetenci čl. 17., o platu čl. 18.
Obce filiální mohou míti svého vlastního duchovního správce, nebo jsou duchovně spravovány z mateřské obce nebo z její nejbližší filiální obce (čl. 19., 21.). Duchovní v obcích filiálních jsou pomocnými duchovními správci mateřské obce a podřízeni jejímu faráři. Jsou voleni filiální obcí, potvrzeni diecésní radou a dosazováni biskupem (čl. 22.).
Vedle faráře vykonávají v náboženské obci duchovní správu pomocní duchovní správcové. Jsou bud stálí, volení na doživotí valnou hromadou obce, potvrzeni diecésní radou a dosazeni biskupem (čl. 13. a 15.), bud zatímní, ustanovovaní k návrhu faráře a rady starších diecésní radou a kdykoliv odvolatelní (čl. 16.). Pomocnými duchovními správci jsou i duchovní správcové v obcích filiálních (viz nahoře).
III. Diecése. Hranice stanoví ústřední rada. Ke zřízení a změně hranic je třeba schválení státní správy (ministerstva školství a národní osvěty, čl. 26.).
Správnými orgány jsou: Diecésní shromáždění a diecésní rada.
Diecésní shromáždění je správním sborem ve věcech, které nejsou vyhraženy církevnímu sněmu. O členech, o jednání, usnášení se, o kompetenci atd. jedná čl. 27. až 29.
Diecésní rada je správní výkonný a dozorčí orgán pro diecésí, stojící po boku biskupovi. Ustavení její potřebuje potvrzení ministerstva školství a národní osvěty. O jejích členech, kompetenci atd. viz čl. 30.—33.
V čele duchovní správy v diecési stojí biskup, volený z duchovních správců diecésním shromážděním resp. valnými hromadami náboženských obcí diecése. Volbu potvrdí ministr školství a národní osvěty (čl. 35., č. 7). Kompetenci stanoví čl. 34. Biskup diecése pražské je patriarchou.
Diecési po stránce duchovní zastupuje biskup, v ostatních věcech diecésní rada. Pro obstarávání duchovní správy může si biskup určiti zástupcem některého duchovního člena diecésní rady jako svého generálního vikáře, jehož úřad zaniká uprázdněním biskupského stolce (čl. 35., č. 6).
Po čas uprázdnění biskupského stolce vykonává biskupskou duchovní správu — vyjímaje svěcení kněží — správce biskupství, volený diecésní radou z její duchovních členů (čl. 34.).
IV. Celá církev (patriarchát). Pro celou církev jsou správními orgány: církevní sněm a ústřední rada.
Církevní sněm je sborem zákonodárným a nejvyšším rozhodujícím činitelem pro věci, o nichž definitivně nerozhoduje diecésní shromáždění (čl. 36.). Koná se nejdéle každých 10 let, svolává jej a řídí patriarcha, není-li ho, ústřední rada a předsedá mu pak úřadem nejstarší biskup (čl. 36. a 37.). Účastníky sněmu uvádí čl. 38.
Ústřední rada je nejvyšší orgán správní; vykonává usnesení sněmu a usnáší se o věcech, sněmem na ní přenesených. Svolává ji patriarcha. O jejím složení, kompetenci, usnášení se a pod. jedná čl. 40. Ustavení se ústřední rady potřebuje potvrzení ministra školstvu a národní osvěty (čl. 40., č. 7).
Celou církev zastupuje ve věcech neduchovních ústřední rada, ve věcech duchovních patriarcha.
Hlavou duchovní správy celé církve je patriarcha. Jeho kompetencí mimo biskupská práva v pražské diecési stanoví čl. 42. Volbu určuje čl. 43. Volba potřebuje potvrzení vlády. Není-li patriarchy, vykonává jeho práva a funkce biskup, pověřený k tomu ústřední radou (čl. 42.).
V. Hospodářské věci. Každý příslušník církve jest povinen přispívati na potřeby církve aspoň tou částkou, kterou na něho stanoví valná hromada náboženské obce dle uložení diecésního shromáždění (čl. 48.). Toto může dle potřeby uložiti pro celou diecési církevní daň, rozvrhujíc ji na všechny náboženské obce dle jich platebních sil (čl. 27.). Pro celou církev může tak učiniti na návrh ústřední rady církevní sněm (čl. 38. b). Církevní daně, pak dávky a poplatky pro duchovní, které byly uloženy se souhlasem státním, jsou s pomocí státní exekvovatelné (§ 14 zák. z 20. V. 1874, č. 68 ř. z.).
Náboženské obce, diecése a celá církev mohou nabývati majetku movitého i nemovitého. K zatížení nebo zcizení nemovitostí, náležejících obcím, diecésím nebo celé církvi, je třeba schválení diecésní rady, ústřední rady resp. ústřední rady po předchozí dohodě se všemi diecésemi (čl. 49.).
C. čs. dostává na výdaje, spojené s administrativou církve po stránce osobní i věcné, pravidelné dobrovolné státní subvence. Podle zákona z 25. VI. 1926, č. 122 Sb., dostává se jí povinně přídělů z prostředků státních na účele, vyznačené v § 5 cit. zákona a jest v tomto směru církví dotační, nikoliv jen subvenční.
Na náklady spojené se stavbou a pořizováním bohoslužebných budov v j ednotlivých náboženských obcích dostalo se církvi od r. 1923 státní podpory v úhrnné částce 14 mil. Kč.
Vyhláškou ministra školství a národní osvěty ze dne 22. IX. 1925, č. 193 Sb., prohlášena byla c. čs. podle zák. čl. XLIII z r. 1895 za zákonně uznanou církev také na území Slovenska a Podkarpatské Rusi a ve smyslu cit. zákonného článku schválena také zatím jedna náboženská obec v Bratislavě, s obvodem zahrnujícím celé Slovensko a Podkarpatskou Rus. Všeobecná ústava církve byla pro území Slovenska a Podkarpatské Rusi vzhledem na ustanovení cit. zákonného článku zvláště přizpůsobena a ministrem školství a národní osvěty současně potvrzena; ve věstníku ministerstva však posud publikována nebyla.
C. čs. je ve stálém vzrůstu co do počtu duší a čítá nyní asi 720000 duší úhrnem (z toho asi 3000 duší na Slovensku a Podkarpatské Rusi).
Literatura.
Zpráva o prvním řádném sněmu c. čs., konaném ve dnech 8.-9. IX. 1924 v Praze. Nákl. ústř. rady c. čs. v Praze, 1925; Dr. Karel Farský: „Církev a státˮ, nákl. vlastním, 1924; Dr. Václav Müller: „Náboženské poměry v republice Československé”, Praha 1925; Dr. Frant. Kovář: „O ideových základech c. čs.ˮ, Revue kalich, 1926; Ročenka Československé republiky, posud 6 ročníků. C. čs. vydává oficielní týdenník „Český zápas”, v roce 1927 již 7. ročník. Také v tomto týdenníku byla uveřejněna již řada článků a pojednání o c. čs. z různých hledisek a v uveřejňování podobných statí se dále pokračuje.
Kamil Svoboda.

Citace:

Československá církev. Slovník veřejného práva Československého, svazek I. A až Ch. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1929, s. 198-202.