Č. 831.

Mimořádná opatření: * V poslední větě § 43 nař. ze dne 27. června 1919 č. 354 sb. z. a n. není pro stranu konstituován právní nárok na to, aby propadnutí zásob bylo zrušeno, když byly prokázány okolnosti hodné zvláštního zřetele.
(Nález ze dne 4. května 1921 č. 5322.)
Věc: Max P. ve V. L. (adv. Dr. B. Mahler z Prahy) proti ministerstvu pro zásobování lidu (zast. min. radou Drem Režným) stran prominutí propadnutí směsky a přípustnosti odvolání. Výrok: Stížnost se zamítá dílem jako nepřípustná, dílem jako bezdůvodná.
Důvody: Při komisi, jež se konala dne 11. února 1920, bylo konstatováno, že stěžovatel má na sýpce domu čp. 32 v N. uloženo 80—85 q směsky, jež se skládá převahou z ovsa a 10 až 15 proc. vikve. Nálezem okresní správy politické v Něm. Brodě z byla směska po rozumu § 40 nař. ze dne 27. června 1919 č. 354 sb. z. a n. prohlášena za propadlou ve prospěch státu bez náhrady vzhledem k tomu, že stěžovatel oves neoprávněně nabytý smísil uměle s 10 proc. až 15 proc. vikve, čímž spáchán byl přestupek § 34 čís. 1 cit. nař. Nález opatřen doložkou, že z něho není opravného prostředku. Proti nálezu podal stěžovatel přímo na zemskou politickou správu v Praze rekurs datovaný dnem 8. dubna 1920. Obrátil se také ve smyslu § 43 cit. nař. na ministerstvo pro zásobování lidu v Praze se žádostí, aby propadnutí směsky bylo prominuto. Žádost odůvodňoval poukazem na okolnosti, jimiž v rekursu na zemskou politickou správu dokazoval svoji nevinu, pokud jde o přestupek § 34 cit. nař. Ministerstvo pro zásobování lidu rozhodlo, že neshledalo důvodu, aby po rozumu § 43 cit. nař. učinilo stran propadnutí směsky pozměňujícího opatření, a vyzvalo současně okresní správu politickou v Něm. Brodě, aby stěžovateli vzhledem k jeho rekursu podanému na zemskou politickou správu sdělila, že dle předpisu § 43 cit. nař. nelze se odvolati z rozhodnutí a opatření vydaných dle 2. odst. § 40 cit. nař.
Proti tomuto výnosu čelí stížnost a uvážil o ní nejvyšší správní soud toto:
Naříkaný výnos rozpadá se ve dvě části, jež obírají se otázkami svojí podstatou od sebe úplně odlišnými. Prvá jeho část je meritorním rozhodnutím vyřizujícím stěžovatelovu žádost za prominutí propadnutí směsky, druhá pak je výrokem formální povahy, totiž výrokem, o přípustnosti odvolání podaného do nálezu o propadnutí směsky u zemské politické správy. Pokud stížnost obrací se proti meritornímu výroku žalovaného úřadu, je nepřípustná z těchto důvodů:
Hledíc na ustanovení § 2 zák. o správním soudu může nejvyšší správní soud podrobiti svojí kognici jen taková rozhodnutí neb opatření administrativních úřadů, jimiž porušeno bylo subjektivní právo strany. Nařízení vlády rep. čsl. ze dne 27. června 1919 č. 354 sb. z. a n. předpisuje v § 40, že politický okresní úřad, ukládaje trest podle §§ 34 neb 35, může v nálezu vyřknouti, že předměty, na něž se trestní čin vztahuje, nebo výrobky proti zákazu z nich získané, pak výtěžek z těchto předmětů neb výrobků propadají ve prospěch státu. Jde-li o zřejmou protizákonnost, na niž je ustanoven trest dle § 34 neb 35, může okresní politická správa ve smyslu 2. odst. této normy bez ohledu na to, zda je proti určité osobě zavedeno řízení trestní, vyřknouti propadnutí. Z rozhodnutí a opatření vydaných politickým okresním nebo státním policejním úřadem podle druhého odst. § 40, nelze se odvolati — tak zní § 43. Pouze v případech hodných zvláštního zřetele může ministerstvo pro zásobování lidu prominouti propadnutí zásob. Když cit. vlád. nařízení vylučuje odvolání proti rozhodnutím a opatřením podle 2. odst. § 40 a v antithesi proti tomu dopouští domáhati se u ministerstva pro zásobování lidu prominutí propadnutí, pak dává tím jasný výraz svému stanovisku, že zakročení u ministerstva nepřikládá povahu řádného opravného prostředku a v souhlasu s tímto stanoviskem důsledně také pro toto zakročení nestanoví žádné časově přesně obmezené lhůty, jak to pro podávání opravných prostředku je z pravidla i ve správním řízení normováno.
Když citované vládní nařízení nekvalifikuje zakročení to za žádný opravný prostředek, jemuž by odpovídala povinnost úřadu o podaném opravném prostředku rozhodovati, jest z toho usuzovati, že jím zákon nezabezpečuje straně právní ochranu a že dovolávání se ministerstva pro zásobování lidu nemá zjednati průchodu nijakému právu strany, že tedy v poslední větě § 43 není pro stranu konstituován právní nárok na to, aby propadnutí zásob bylo zrušeno, když byly prokázány okolnosti hodné zvláštního zřetele.
Této koncepci odpovídá také slovné znění citované normy. Ministerstvo pro zásobování lidu »promíjí« propadnutí zásob, t. j. propadnutí vyslovené po zákonu odpouští ze zvláštních zřetelů. Úřad »může« propadnutí prominouti a není tedy nikterak při tomto aktu, jenž je aktem pouhé milosti, vázán podmínkami, jež by přesně byly vládním nařízením formulovány.
Z těchto úvah plyne nutný důsledek, že výrok ministerstva pro zásobování lidu, kterým ve smyslu poslední věty § 43 cit. nař. žádost za prominutí propadnutí zásob byla nepříznivě vyřízena, není po rozumu § 2 zák. o správním soudě naříkatelným, poněvadž neporušuje zákonem založené právo strany.
Dle stavu spisů je nesporno, že okresní politická správa v Něm. Brodě prohlásila nálezem ze dne propadnutí zabavené směsky, aniž pro přestoupení předpisu § 34 č. 1 cit. nař. zavedla proti stěžovateli trestní řízení. Rozhodla tedy o propadnutí samostatně, bez ohledu na to, že subjektivní stihání stěžovatelovo vůbec nezahájila. Šlo tu o rozhodnutí, jak je na mysli má 2. odst. § 40 cit. nař., proti němuž odvolání není přípustným. Když pak stěžovatel domáhal se zrušení propadnutí u žalovaného úřadu, opíral svůj návrh o ustanovení § 43 cit. nař. Naříkané rozhodnutí také s výslovným poukazem na tento předpis odmítlo prominutí propadnutí, a jest tedy dle hořejších výkladů stížnost čelící proti tomuto výroku po rozumu § 2 zák. o správním soudě nepřípustná.
Pokud z obsahu stížnosti, jež některými vývody svými obrací se přímo proti nálezu okresní politické správy a chce prosaditi také jeho zrušení, dalo by se souditi na to, že stěžovatel měl úmysl kumulativně jak nález okresní politické správy, tak i ministerský výnos jako konečná rozhodnutí administrativní, vydaná o dvou různých záležitostech, bráti v odpor stížností na nejvyšší správní soud, pak by slušelo stížnost v oné části, jež směřuje přímo proti nálezu okresní politické správy, odmítnouti pro opoždění dle § 21 a 14 zák. o správ. soudě, poněvadž stěžovatel nejpozději 8. dubna 1920, kterýmžto datem opatřeno je jeho podání na ministerstvo pro zásobování lidu, měl v rukou nález okresní politické správy, a stížnost na nejvyšší správní soud byla dlouho po uplynutí 60denní lhůty odevzdána až 23. srpna 1920 poště.
Stížnost brojící proti naříkanému výnosu ministerskému ve směru, že neprávem odmítá odvolání podané u zemské politické správy, je bezdůvodná. Podáno přímo u zemské politické správy a nikoliv u první instance, jak je to předepsáno (srov. § 2 zák. ze dne 12. května 1896 č. 101 ř. zák.), není toto odvolání opravným prostředkem v pravém slova smyslu proto, poněvadž pro podání jeho nebyla zachována cesta zákonem určená. Vyřizuje žádost o prominutí propadnutí směsky musil žalovaný úřad zkoumati, zda je kompetentním k tomu, zda tedy rozhodnutí okresní politické správy o propadnutí zásob je pravoplatným, a zodpovídaje si tuto otázku, konstatoval, že podání stěžovatelovo u zemské politické správy nemá vůbec povahu řádného opravného prostředku a že je dle § 43 nař. ze dne 21. června 1919 č. 354 sb. z. a n. nepřípustné. Tímto výrokem nebylo ani ve formálním ani v materielním směru porušeno právo stěžovatelovo.
Ze všech těchto důvodů byla stížnost jednak pro nepřípustnost, jednak pro bezdůvodnost zamítnuta.

Citace:

č. 831. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 514-517.