NPD documents search: Sociální revue, 8 (1927) - Pracovní soudnictví v Něměcku, Francii, Anglii a Italii.

Dr. Vladimír Procházka:
Pracovní soudnictví v Německu, Francii, Anglii a Italii.

Mezinárodní úřad práce vydal nedávno mezi sivými publikacemi knihu, která je jistou zvláštností jak mezi jeho publikacemi, tak i mezi mezinárodními příručkami pracovního práva. Je to »Recueil International du Juris-prudence du Travail 1925«, též německy »Internationale Sammlung der Arbeitsrechtsprechung 1925«; vyšlo v Ženevě 1926. Až dosud uveřejňoval Mezinárodní úřad práce postupně pracovní zákonodárství jednotlivých zemí vc své sbírce »Série législative« — »Gesetzreihe« — »Legislative Series« a mimо to ovšem řado monografií o jednotlivých partiích pracovního a sociálně-politického zákonodárství, časopisy jím vydávané podávají soustavné informace o nových zákonech, vydaných v různých zemích v těchto oborech.
»Ježto však nestačí pouhá znalost zákonných ustanovení, aby si bylo možno učiniti správný obraz o právním stavu, jenž je jejich výsledkem, bylo často vysloveno přání, aby byly uveřejněny také informace o aplikaci těchto zákonných ustanovení příslušnými úřady a zvláště instancemi pracovního soudnictví« — praví se v úvodu této publikace. To platí zejména o těch zemích, kde právo jen z části se zakládá na zákonech, z části však na obyčejovém, právu, uloženém v judikatuře. Platí to však i v ostatních, zemích všeobecně o pracovním právu, které je teprve ve vývoji a proto je judikaturou teprve namnoze budováno.
Ježto jde o první publikaci toho druhu (t. ji. první publikaci mezinárodní) a o látku velmi obtížnou, omezuje se kniha na čtyři státy (Německo, Anglie, Francie a Italie) a zpracovává materiál pouze za r. 1925. (Pro souvislost bylo ovšem nutno poukázati na starší rozhodnutí.) Dále se sbírka omezuje na judikaturu o zásadních otázkách pracovního práva, které se vyskytují více méně ve všech státech a mohou proto vzbuditi zájem v mezinárodním měřítku. Vedle toho se přihlíží zejména k problémům, které mají význam v mezinárodním styku (na př. právní postavení dělníka, zaměstnaného v cizině). Uvádí se ovšem judikatura nejen různých soudních instancí, nýbrž i všech jiných orgánů (správních úřadů, rozhodčích komisí), pověřených pracovní judikaturou.
Pokud jde o formu výkladu, uvádí se zpravidla podstatný druh rozhodnutí, při čemž jest někdy doslovně citována skutková podstata a důvody rozhodnutí příslušného případu, k čemuž jsou připojeny potřebné poznámky a výklad. K názorům, projeveným v těchto rozhodnutích není zaujímáno stanovisko. Rozhodnutí sama jsou uváděna podle možnosti po způsobu obvyklém v dotčené zemi.
Látka je rozdělena takto: 1. Všeobecné zásady pracovního práva. — 2. Koaliční právo (odborové organisace). — 3. Účast dělnictva na vedení závodů. — 4. Individue lni pracovní smlouvy. — 5. Kolektivní smlouvy. — 6. Mzdy a platy. — 7. Pracovní doba. — 8. Pracovní boje. — 9. Řízení v pracovním soudnictví. — 10. Ochrana práce a zvláštní právo pro některá povolání. — 11. Ochrana práce žen, mladistvých, dětí a těžkých invalidů. — 12. zprostředkování práce a podporování nezaměstnaných. — 13. Inspekce práce. — 14. Sociální pojištění. — 45. Různé.
Samozřejmě, že v těchto oddílech jsou pozorované státy velmi různě zastoupeny.
Kniha předpokládá předběžnou znalost pracovního práva, jakož i organisací pracovního soudnictví uvedených čtyř států. Pokud jde o prvý bod, odkazuje kniha na »Série législative«, námi již zmíněnou; pokud jde o druhý bod, podává kniha sama stručný přehled organisace pracovního soudnictví v oněch čtyřech zemích, k podrobnějšímu studiu odkazuje pak na řadu monografií, uveřejněných v měsíčníku Mezinárodního úřadu práce: »Revue Internationale du Travail«.1)
Na díle spolupracovali hlavně tito profesoři: H. C. Guterridge
za Anglií, Dr. Heinrich Hoeniger za Německo, Edouard Lambert
za Francii a Luigi Rossi za Italii.
Považujeme za vhodně upozorniti na tuto důležitou publikaci, která je cenným, příspěvkem k studiu pracovního práva po stránce judikatury, tedy po stránce, jíž se v mezinárodním měřítku věnovala daleko menší pozornost, než stránce legislativní. V dalším podáváme stručný výtah z přehledu organisace pracovního soudnictví v Německu, Anglii, Francii a Itálii; při tom ovšem bylo nutno — poněvadž publikace MÚP. ještě nemohla hledět k novému zákonu o pracovních soudech v Německu (z 23. prosince 1926) — neměla-li býti tato informace zastaralou, vřaditi v ni zprávu o nové úpravě pracovního soudnictví německého, sestavenou podle samého příslušného zákona. Rovněž v Italii byla v poslední době změněna organistce pracovního soudnictví v souvislosti s novými zákony fašistické vlády; ježto jde však o změnu velmi pronikavou, ponecháváme její vylíčení zvláštnímu článku o nové sociální politice italské.
Německo.
Část I.
Pracovní spory.
(Stav před platností zákona o pracovních soudech.)
Řízení v pracovních sporech je ovládáno rozdělením na »hromadné čili kolektivní spory« (Gesamt- oder Kollektiv-Streitigkeiten) a »individuelní spory« (Einzelstreitigkeiten).
Hromadné spory týkají se úpravy pracovních podmínek hromadným ujednáním (kolektivní smlouvou, závodním ujednáním, zvláště pracovním řádem), při čemž strana zaměstnanců může vystupovati pouze kolektivně. Tyto spory jsou vyřizovány smírčími orgány (Schlichtungswesen). Individuelní spory jsou spory mezi jednotlivým zaměstnavatelem a jednotlivým zaměstnancem, které se týkají práv a povinností, vyplývajících z individuelní pracovní smlouvy. Spory ty jsou rozhodovány řádnými soudy nebo soudy zvláštními, totiž živnostenskými a kupeckými soudy.
Nynější stav jest v Německu dosti komplikovaný. Neboť i takové spory, které byly řadou poválečných zákonů přikázány smírčím výborům (Sсhlichtungsausschüsse), tedy úřadům pro hromadné spory, projednávají se jako spory individuelní. Tyto spory byly naposled článkem II, § 1 nařízení z 30. října 1923 (RGB I. str. 1043) přikázány »pracovním soudům«. Jako »pracovní soudy« fungují prozatímně — až do zavedení nových pracovních soudů — živnostenské a kupecké soudy a kde nejsou zřízeny, komory pracovního soudnictví po smírčích výborech. Výjimečně rozhoduje o těchto sporech »Prozatímní říšská hospodářská rada« (Der Vorlaüfige Reichswirtschaftsrat), když totiž čionosí podniku se vztahuje na více zemí.
A) Hromadné spory.
I. Státní orgány smírčí.
Státními orgány smírčími jsou:
1. Smírčí výbor (Schliсhtungsausschuss), skládající se z nestranného předsedy, dvou přísedících za zaměstnavatele a dvou přísedících za zaměstnance.
2. Smírce (Schlichter). Smírce funguje místo smírčího výboru, jedná-li se o důležitý případ.
3. Rozhodčí výroky smírčích orgánů mohou býti prohlášeny za všeobecně závazné (allgemeinverbindlich). K tomu je příslušný, pokud jde o rozhodčí výrok smírčího výboru, smírce, pro jehož obvod působnosti má platiti navržené kolektivní ujednání, v ostatních případech říšský ministr práce.
4. Zvláštními smírčími orgány jsou odborné výbory pro domáckou práci (Fachausschüsse der Hausarbeiter), jsou příslušny urovnávati hromadné spory mezi živnostníky a domáckými dělníky (Hausarbeitgesetz; z 20. prosince 1911, RGB 976 a z 27. června 1923 RGB I 467).
II. Smluvní orgány smírčí.
Vedle státních orgánů smírčích a v pořadí před nimi jsou činny smírčí orgány, zřízené na základě smluvním. Jejich rozhodčí výroky mohou býti též prohlášeny za všeobecně závazné.
B. Individuelní spory.
Zde jsou příslušny jednak »řádné civilní soudy«, jednak »zvláštní soudy«.
I. Řádné civilní soudy.
Řádnými soudy civilními jsou:
1. Soudy první instance.
a) Pro majetkové spory až do 500 marek sporné hodnoty okresní soudy, zvané Amtsgerichte; okres. soudce (Amtsrichter) jako samosoudce — nižší soudnictví.
b) Pro větší spory (všechny spory jiné než majetkové, a majetkové spory, při nichž sporná hodnota převyšuje 500 marek): zemské soudy (Landgerichte), které mají dvojí komory, civilní a obchodní, obsazené předsedou a dvěma přísedícími — vyšší soudnictví.
2. Soudy druhé instance (odvolací soudy). a) Pro záležitosti nižšího soudnictví (1 a) zemské soudy (při majetkových sporech však pouze při hodnotě předmětu sporu přes 50 marek).
b) Pro záležitostí vyššího soudnictví (1 b) civilní senáty vrchních zemských soudů (Oberlandegerichte), obsazené předsedou a dvěma přísedícími. (Vrchní zemský soud v Berlíně se nazývá »Kammergericht«.)
3. Pro všechny pak majetkové záležitosti, o kterých rozhodují zemské soudy v prvé instanci (1 b) a při nichž hodnota předmětu sporu přesahuje 4000 marek, funguje jako třetí, t. j. dovolací instance říšský soud (Reichsgericht) v Lipsku (civilní senáty, obsazené předsedou a čtyřmi přísedícími), který však přezkoumává pouze právní stránku rozhodnutí nižší instance, nikoľi také zjištění skutkové podstaty. Rozhodnuti říšského soudu, jakožto nejvyššího německého soudu, mají zvláštní význam.
II. Zvláštní soudy.
Zvláštními soudy pro individuelní spory pracovní jsou:
1. Živnostenské soudy (Gewerbegerichte — zákon z 29. července 1890 a 30. května 1901 s dalšími novelami) a kupecké soudy (Kaufmanmsgerichte — zákon z 6. července 1904 s řadou novel). Jejich zřízení je povinné v obcích s více než 20000 obyvatel, fakultativní v obcích ostatních. Kde není takového zvláštního soudu, jsou řádné civilní soudy příslušný i pro záležitosti, přikázané jinak živnostenským nebo kupeckým soudům.
Živnostenské a kupecké soudy se skládají z předsedy a přísedících (obyčejně dvou), z nichž polovina náleží zaměstnavatelům, polovina zaměstnancům, resp. obchodníkům a obchodním pomocníkům.
Do rozsudků živnostenských a kupeckých soudů lze se odvolati — avšak pouze tehdy, převyšuje-li hodnota předmětu sporu 300 marek — k zemskému soudu, v jehož obvodu působnosti má dotyčný zvláštní soud sídlo.
2. Horní soudy (Berggewerbegerichte), příslušné výlučně pro hornictví, jsou s některými odchylkami pouhou obměnou živnostenských soudů.
3. Námořní úřadу (v zahraničí místo toho konsuláty), příslušné pro spory mezi kapitány a jejich lodníky. Jejich rozhodnutí jsou pouze pro zatímní a je možno ještě obrátiti se k řádným soudům. Jen v některých případech jsou jejich rozhodnutí konečná.
4. Při řemeslech mohou na místo živnostenských soudů nastoupiti společenstevní rozhodčí výbory (Innungschiedsgerichte) ve sporech mezi mistry a tovaryši. Společenstvo. (Innung) rozhoduje samo spory mezi mistry a učni.
Nový zákon o pracovních soudech.
Po dlouhých přípravách došlo k vydání nového zákona o pracovních soudech (Arbeitsgerichtsgesetz, z 23. prosince 1926, RGB. 1 507), který vstoupí v platnost dnem 1. července 1927. Tím se dosavadní stav značně změní a zejména dosavadní roztříštěnost z největší části odstraní. Nejdříve vylíčíme stručně organisaci nových soudů; pak podrobněji zásady o příslušnosti, jimiž bylo právě uvedené sjednocení provedeno.
Pracovní soudy budou zřízeny ve 3 instancích:
1. Pracovní soud (Arbeitsgericht).
2. Zemský pracovní soud (Landesarbeitsgericht).
3. Říšský pracovní soud (Reichsarbeitsgerieht).
Náklad na zřízení prvých dvou kategorií ponesou země, náklady na říšský soud říše. Pracovní soudy jsou zásadně zřízeny v obvodu každého okresního soudu, mohou však býti zřízeny též pro větší obvod, jedná-li se o souvislé hospodářské území. Zemské pracovní soudy se zřídí pro obvod každého zemského soudu; říšský pracovní soud bude zřízen u říšského soudu v Lipsku.
Všechny soudy budou obsazeny jednak soudci z povolání, a jednak paritně přísedícími z řad zaměstnavatelů a zaměstnanců. Předsedy a místopředsedy, pravidelně soudce z povoláni, jmenují příslušné justiční úřady v dohodě s úřady pro sociální pojištění, na 1 až 9 let. Po 3 letech služby může býti předseda jmenován doživotně. Přísedící povolávají správní úřady na 3 leta na základě návrhů zájmových korporaci. K tomuto úřadu se vyžaduje u pracovních soudů stáří 25 let a roční činnost v obvodu soudu, u zemských pracovních soudů stáří 30 let a nejméně 3letá činnost ve funkci přísedícího, u pracovního soudu říšského a stáří 35 let.
Soudy rozhodují v komorách, zřízených dle oborů nebo zvlášť pro dělníky a zřízence. Komory ty se skládají z předsedy a 2 přísedících (1 za zaměstnavatele, 1 za zaměstnance), v případech kolektivních sporů účastní se 4 přísedící z každé strany dva. Říšský soud rozhoduje v senátech, které se skládají z předsedy, 2 přísedících soudců a po jednom přísedícím z řad zaměstnavatelů a zaměstnanců.
Zastoupení advokáty je v prvé instanci vyloučeno; v druhé a třetí instanci naopak povinné; před zemskými pracovními soudy mohou však býti advokáti nahrazeni odborovými sekretáři.
Pro řízení platí předpisy civilního řádu soudního, pokud zákon sám nestanoví některé odchylky. Řízení není bezplatné, nýbrž se vybírá jednonásobný poplatek podle hodnoty sporného předmětu. Poplatky se platí až po právoplatném skončení sporu, došlo-li v některém stadiu sporu k smíru. Rovněž se nevybírají poplatky, jedná-li se o spory ze zákona o závodních výborech, kde také řízení nekončí rozsudkem, nýbrž pouhým usnesením.
Podle § 2. nového zákona budou pracovní soudy výlučně a bez ohledu na spornou hodnotu příslušny:
1. Pro kolektivní spory pracovní povahy právní (»Rechtsstreitigkeiten), t. j. takové kolektivní spory, při nichž se jedná o výklad nebo nároky či povinnosti vyplývající z kolektivní smlouvy již existující. (Protikladem k »právním sporům« jsou spory zájmové, »Interessenstreitigkeiten«, t. j. kolektivní spory, při nichž se jedná teprve o příští kolektivní úpravu pracovních poměrů, tedy o uzavření nové nebo změnu stávající kolektivní smlouvy. Tyto zájmové spory zůstanou jako dříve vyhrazeny smírčímu jednání pomocí smírčích výborů podle nařízení 30. října 1923.)
2. Pro individuelní spory pracovní (z indivíduelních smluv pracovních a učebních — též domáckých dělníků a domáckých živnostníků. § 5).
3. Pro spory mezi zaměstnanci ze společně převzaté práce. Ad 1.—3. Ve všech těchto případech jsou pracovní soudy příslušny rozhodovati též o civilních sporech z nedovolených jednání, souvisejících s pracovní smlouvou nebo (v bodě 1.) s opatřeními, učiněnými za účelem pracovního boje (stávky, výluky).
4. Pro spory vzniklé ze zákona o závodních výborech (zákon ze 4. února 1920, RGB 147 s novelami).
5. I pro jiné civilní spory, které jsoiu v právní nebo hospodářské souvislosti s pracovním sporem, vzneseným na pracovní soud. (§ 3).
Pracovní soudy jsou příslušný v první instanci. Zemské pracovni soudy jsou instancí odvolací, přesahuje-li sporná hodnota 300 marek, nebo připustí-li pracovní soud odvolání pro zásadní povahu případu. V případech, uvedených výše pod č. 1—3 a 5, je možno dovolání k říšskému pracovnímu soudu, přesahu je-li sporná hodnota výši předepsanou vždy v civilních věcech pro dovolací řízení, nebo připustí-li zemský pracovní soud dovolání pro zásadní povahu případu. Je však též možno přeskočiti zemský pracovní soud a podaří ihned po rozhodnutí pracovního soudu dovolání se říšského soudu, převyšuje-li sporná hodnota hranici, určenou pro dovolání, a svolí-li druhá strana, nebo nařídí-li říšský ministr práce v zájmu všeobecném okamžité rozhodnutí sporu říšským soudem.
Z těchto ustanovení o příslušnosti nových pracovních soudů podává se nyní tento závěr:
Pokud jde o individuelní spory pracovní, je novou úpravou sjednoceno v zásadě celé pracovní soudnictví. Živnostenské a kupecké soudy, jakož i komory pracovního soudnictví při smírčích výborech odpadnou, rozhodčím výborům společenstev zůstane pouze smírčí činnost mezi členy společenstev, kompetence smírčích výborů v záležitosti závodních rad přejde úplně na pracovní soudy. Jako výjimečné pracovní soudy zůstanou tak pouze horní soudy a — s přechodnou kompetencí — námořnické úřady. Řádné soudy civilní budou tím úplně a ve všech instancích vyloučeny z rozhodování o pracovních sporech jakéhokoliv druhu.
Pokud jde o kolektivní spory pracovní, přejímají nové pracovní soudy rozhodování ve sporech právních; smírčím výborům zůstane tedy pouze činnost v kolektivních sporech zájmových. Jako zvláštní smírčí orgány zůstanou i nadále odborné výbory pro domáckou práci. Dalšími orgány smírčími jsou jako dříve též smírčí orgány smluvní.
Kompetenci v pracovních sporech možno změniti smlouvou.
Pokud jde o pracovní soudnictví, je možná změna kompetence pracovních soudů ve dvojím směru: jednak ve směru rozšíření, jednak ve směru omezení nebo vyloučení:
1. Podle § 3 může býti kompetence pracovního soudu smluvena též pro civilní spory mezi právnickými osobami soukromého práva a jejich zákonnými zástupci.
2. Podle § 4 pro spory uvedené výše pod č. 1—3 (tedy jak individuelní, tak kolektivní) a pro spory o propuštění zaměstnance v závodě se závodní radou (§§ 86 a 87 zákona o závodních radách) může býti kompetence pracovního soudu vyloučena zcela nebo z části, a to buď smlouvou o rozsudím podle obecného práva nebo zvláštní rozhodčí smlouvou, která je blíže upravena v §§ 91—100 nového zákona (»Schiedsvertrag in Arbeitsstreitigkeiten«). Rozhodčí soud pracovní, zřízený na základě takové smlouvy, má se skládati ze stejného počtu zástupců zaměstnavatelů a zaměstnanců a mohou v něm býti též osoby nestranné. Smlouvou však může býti funkcí pracovního rozhodčího soudu pověřen též úřad nebo korporace, která svým složením vyhovuje právě uvedené podmínce o paritě zástupců zaměstnavatelských a zaměstnaneckých. Smíry uzavřené tímto soudem a jeho rozhodčí výroky jsou vykonatelny, byly-li za takové předsedou prohlášeny. O zrušení rozhodčího výroku možno žalovati z důvodů zmatečnosti a pracovního soudu, který pak rozhoduje s konečnou platností.
Pokud jde o smírčí řízení: Již podle nařízení ze 30. října 1923 vstoupily smírčí výbory jim zřízené v činnost jen tehdy, nebyl-li pro dotyčný případ příslušný některý smírčí orgán zřízený na podkladě smluvním anebo nedocílil-li takový orgán mezi stranami dohody. V oboru kolektivních sporů zájmových předcházejí tedy smluvní orgány státním orgánům smírčím. Pro kolektivní pracovní spory právní, které od 1. července 1927 náležejí ke kompetenci pracovních soudů (a ovšem také pro pracovní spory individuelní), mohou strany, schopné uzavříti rozhodčí smlouvu pracovní, smluviti též, aniž vylučují kompetenci pracovního soudu spor rozhodnouti, že před soudním řízením má dojíti ke smírčímu řízení před smluveným smírčím orgánem (Gütevertrag, §§ 101—105 nového zákona). Dokud není toto řízení skončeno (třebas bezúspěšně), nemůže dojíti k řízení před pracovním soudem. O složení smírčího orgánu (Gütestelle) platí stejná ustanovení jako o rozhodčím soudu pracovním. Smír před ním uzavřený jest vykonatelný, když jej předseda za takový vyhlásí. Samozřejmě, že i v každém sporu, vedeném před pracovním sporem, zahajuje se jednání pokusem o smír (Güteverfahren, § 54).
Podle nového zákona je dále možno smluviti, že strany, schopné uzavříti rozhodčí smlouvu pracovní, mohou, aniž jinak vylučují příslušnost pracovních soudů, dáti rozhodnouti skutkové otázky znaleckým dobrozdáním (Schiedsgutachtenvertrag). Takto rozhodnuté otázky nepotřebují dalšího důkazu.
Nový zákon o pracovních soudech jest dalším důležitým krokem ke sjednocení pracovního práva v Německu a jedním ze základních kamenů připravovaného německého kodexu práce. Část II. Rozhodnutí správních úřadu a správních soudů.
1. Také správní úřady mohou se zabývati nejrůznějšími otázkami pracovního práva. V úvahu přicházejí zejména úřady živnostenské policie a inspekce. Správní organisace je různá v různých německých zemích. Zde je možno zmíniti se pouze o těchto říšských úřadech.
a) Říšský ministr práce. Na žádost stran sděluje svá dobrozdání o zvláště důležitých právních otázkách. Tato dobrozdání nemají sice žádné právní závaznosti, jejich faktický význam není však nepatrný.
Podobná dobrozdání vydávají někdy i pro pracovní právo příslušná ministerstva jednotlivých zemí, na př. pruské ministerstvo obchodu a živností.
b) Říšská správa práce (Reichsarbeitsverwaltung) je zvláštním říšským ústředním úřadem, na nějž byla přenesena řada úkolů, které byly v zákonech uloženy říšskému ministru práce, tak na př. prohlašování kolektivních smluv za všeobecné závazné, jakož i jiné, ve výnosu říšského ministra práce z 15. března 1924 RGB I. 122 označené úkoly. K říšské správě práce byl připojen též říšský úřad pro zprostředkování práce (Reichsamt für Arbeitsvermittlung).
2. V jednotlivých německých zemích je možno stěžovati si do některých rozhodnutí správních úřadů, vytčených ve zvláštních zákonech, žalobou ke zvláštním správním soudům. Tyto správní soudy mají též vyšší instance, na příklad pruský vrchní správní soud.
Poznámka. Při rozsáhlosti sociálního pojištění německého a podrobné výstavbě sociální pojišťovacího soudnictví není možno v rámci pracovního soudnictví uváděti též soudnictví v záležitostech sociálního pojištění, a je tedy nutno omeziti se na pracovní soudnictví v užším slova smyslu.
Francie.
I. Soudní orgány, které se účastní na pracovní jurisdikci.
Orgány vytvořené francouzským zákonem z 27. prosince 1892 ke smírnému vyrovnávání kolektivních sporů pracovních, totiž smírčí komise (Comités de conciliation) a rozhodčí soudy (Conseils d’arbitrage) jsou prostředkem ke zjednání míru v průmyslu, stranám sice přístupným, avšak pro ně pouze nezávazným. Jejich úkolem jest rozhodovati otázky rázu hospodářského, nikoli právního. Jejich sestavování je příliš proměnlivé, než aby si mohly vytvořiti nějakou stálou judikaturu. Postačí proto, když zase probereme soudní orgány, ustanovené k řešení individuelních sporů pracovních. Ostatně tyto orgány mohou býti povolány k řešení kolektivních sporů, dostanou-li se tyto spory před ně v obvyklé formě soudního řízení.
Tyto soudní orgány dělí se na tři skupiny:
A) civilní a obchodní soudy;
B) správní soudy;
C) trestní soudy. A) Civilní a obchodní soudy.
Nejnižším stupněm této soudní hierarchie jsou živnostenské soudy (Conseils des pruď hommes) a smírčí soudcové (Ju g.e.s de paix).
1. Živnostenské soudy (Conseils des pruď hommes) jsou zvláštní soudy, které se skládají stejným dílem ze zástupců zaměstnavatelů i zaměstnanců. Jsou příslušny bez ohledu na hodnotu předmětu sporu řešiti spory, vzniklé z pracovní nebo učební smlouvy mezi zaměstnavateli nebo vedoucími závodu s jedné strany a dělníky (nebo zřízenci) nebo učedníky s druhé strany. Jejich organisace není jednotná v celé Francii; některé mají pouze průmyslovou sekci, většina jich dělí se však na dvě sekce: průmyslovou a obchodní. Pouze dva soudy (v Paříži a Lyoně) mají vedle sekce obchodní několik odborných sekcí průmyslových. V některých obvodech pak není živnostenských soudů vůbec.
2. Smírčí soudcové (Juges de paix) jsou příslušní, aby rozhodli ve sporech vzniklých z pracovní nebo učební smlouvy v těch obvodech, kde není živnostenských soudů. Všude jsou pak příslušní výlučně (i s vyloučením živnost. soudů) k rozhodování 1. sporů mezi zaměstnavateli a čeledí nebo zemědělskými zaměstnanci; 2. některých otázek úrazového odškodnění (náklady na léky a lékařské ošetření, úrazy, které mají za následek pouze dočasnou neschopnost k práci) atd.
Středními instancemi jsou:
1. Řádný soud civilní (Tribunalсivil). Rozhoduje v druhé instanci o odvoláních do rozsudků živnostenských soudů ve sporech, při kterých hodnota předmětu sporu převyšuje 300 franků a do rozsudků smírčích soudců, při kterých, hodnota předmětu sporu převyšuje 600 franků. V první instanci řeší spory týkající se a) pracovního poměru osob, které nejsou dělníky nebo domácími pomocníky (tedy zaměstnanců ve vyšších soukromých službách); b) aplikace kolektivních smluv uzavřených mezi zaměstnavateli a dělnickými odborovými organizacemi; c) důchodů a pensi, které přísluší obětem, připadne příslušníkům obětí pracovních úrazů, které měly za následek úmrtí nebo trvalou neschopnost k práci atd.
2. Obchodní soud (Tribunal de Commerce), který se skládá z dočasných, nikoli placených soudců, volených z řad obchodnictva. Tento soud je příslušný přechodně a pouze tam, kde nebyly dosud ustaveny obchodní sekce živnostenských soudů, aby rozhodoval o žalobách ze smlouvy pracovní mezi zaměstnavateli a obchodními pomocníky. Avšak i tam, kde je obchodní sekce u živnostenského soudu zřízena, je přípustno vznésti na něj každý spor mezi zaměstnavatelem a obchodními pomocníky, při němž hodnota předmětu sporu převyšuje 2000 franků.
3. Odvolací soud (Cour ďappel). Rozhoduje o odvoláních proti rozsudkům civilních a obchodních soudů, přesahuje-li hodnota předmětu sporu 1500 franků.
Nejvyšším soudem v instančním pořadí je kasační dvůr (Cour de cassation), který rozhoduje o stížnostech pro porušení nebo nesprávné použití zákona, podaných proti rozhodnutím různých soudů uvedených v předchozím výkladu, rozhodovaly-li v poslední instanci. V civilních věcech spolupracují na rozhodování o těchto stížnostech dvě komory kasačního dvora. Stížnosti se předkládají nejprve vyšetřující komoře (Chambre des requêtes) a teprve, když tato dojde k názoru, že mají podklad, přijdou před civilní komisi (Chambre civile); jedině tato komise může zrušiti rozsudky, proti nimž stížnosti směřují. Stalo-li se tak, přikáže se záležitost znovu soudní instanci stejného stupně s instancí, jejíž rozhodnutí bylo zrušeno; je-li pak nové rozhodnutí stejné se zrušeným, předloží se případ plenu kasačního dvoru (»toutes chambres réunies«). Rozhodnutí plena kasačního dvoru jsou v praxi považována za nejsměrodatnější.
B. Správní soudy.
Nejnižšími orgány správního soudnictví jsou prefekturní rady (Conseils de préfecture); nejvyšším orgánem, jehož příslušnost je daleko širší, je Státní rada (Conseil d’Etat). Tyto orgány hrají velkou úlohu při aplikaci a zvláště při kontrole zákonitosti četných nařízení, která blíže vykládají a rozvádějí do podrobností pracovní zákonodárství. Činnost jejich jest však příliš složitá, takže ji není možno shrnouti v krátkém přehledu.
Kompetenční spory mezi administrativními orgány a soudy řeší kompetenční soud (Tribunal des conflits).
C. Trestní soudy.
Tyto soudy jsou čtverého druhu:
1. Obyčejný policejní soud (Tribunal de simple police). Sestává ze smírčího soudce, který ve zvláštním řízení nebo ve zřetelně oddělené části řízení rozhoduje o přestupcích ohrožených jednoduchými policejními tresty.
2. Trestní soud (Tribunal correctionnel). Co do osob, je to týž soud, jako civilní soud prvé instance (Tribunal civil). V obvodech, kde civilní soud má více komor, je pro trestní věci zřízena zvláštní trestní komora (Chambre correctionnel). Tento soud rozhoduje o odvoláních proti rozsudkům policejních soudů. V prvé instanci vynáší rozsudky o deliktech ohrožených trestní sankcí soudní.
3. Trestní odvolací komora (Chambre des appels correctionels) u odvolacího soudu je zvláště pověřena zkoumáním odvolání proti rozsudkům trestních soudů.
4. Stížnosti do porušení zákona proti rozhodnutím uvedených soudů, vydaným v poslední instanci, projednává trestní komora (Chambre criminelle) kasačního dvoru, aniž by bylo třeba jich předběžného prozkoumání ve vyšetřující komoře. V případě sporu mezi trestní komorou kasačního dvoru a soudem pověřeným novým projednáním případu, dojde k plenárnímu rozhodnutí spojených komor kasačního dvoru za stejných podmínek, jako při záležitostech civilních. II. Sbírky judikátů.
Ve Francii neexistuje žádný oficielní orgán, který by dozíral nad uveřejňováním soudních rozhodnutí a který by bylo možno srovnati s anglickým »Council of Law Reporting« (přibližný překlad: poradní sbor k informaci o zákonech). Dvě komory kasačního dvoru mají sice své oficielní věstníky, z nichž jeden — civilní komory — bývá velmi zřídka citován, druhý pak — trestní komory — jest více používán, ač v menší míře, než všeobecné sbírky soudních rozhodnutí. V celku však výběr i uveřejňování rozhodnutí jsou zcela ponechány soukromým podnikům, které nemohou zaručiti ani authenticitu otištěných textů, a v mnohých případech ani jejich přesné znění. Těchto podniků je mnoho, dosti odlišného rázu; konkurují si navzájem.
Anglie.
Anglické právo není kodifikováno, nýbrž sestává jednak ze zákonů, t. j. usnesení parlamentů (statute law), jednak z rozhodnutí o předešlých případech (case law). Soudcové vyšších soudních dvorů jsou oprávněni vykládati právo a všichni soudcové stejného nebo nižšího pořadí jsou vázání tímto výkladem; tento výklad je směrodatným (authoritative), dokud není od soudu vyššího pořadí zrušen nebo změněn. Tak dospělo anglické právo k tomu, že pozůstává ve velmi značné míře z takovýchto rozhodnutých precedemčních případů, které tvoří právní soustavu, zvanou »soudní obyčej« (case law). Se stanoviska pracovního práva jest snad nejdůležitější ona část tohoto »soudního obyčeje«, která se týká výkladu parlamentních usnesení, jež byla vydána v zájmu námezdních tříd společnosti.
Je proto důležito zkoumati přesné postavení, které zaujímají různé soudy v soudní organisaci, ježto by jinak nebylo možno zjistiti, do jaké míry je to které rozhodnutí závazné. K tomu účelu možno anglické sondy rozděliti na A) vyšší a B) nižší soudy. Význam tohoto rozdělení je především v tom, že výše uvedené oprávnění k výkladu je omezeno na soudce vyšších soudů, dále v tom, že kompetence nižších soudů je omezena co do hodnoty předmětu sporu i místně, kdežto vyšší soudy nepodléhají žádnému podobnému omezení.
A) Vyšší soudy.
Jsou to tyto:
1. Horní sněmovna (House of Lords). Je nejvyšším soudem v zemi a nejvyšším soudem odvolacím vůči rozhodnutím všech ostatních soudů.
2. Justiční výbor Tajné rady (Judicial Committec of the Privy Council). Je odvolacím soudem pro soudní rozhodnutí ze všech britských zámořských držav. Ačkoli tento výbor není vlastně anglickým soudem, není možno jej přejíti, ježto jeho členové jsou většinou vybíráni mezi anglickými soudci. Je třeba také připomenouti, že pracovní právo britských dominií je větším dílem opatrováním nebo přizpůsobením příslušného anglického práva. 3. Nejvyšší dvůr (Supreme Court). Je nejvyšším soudem první instance. Má sídlo v Londýně, je však příslušným pro všechny spory, povstalé v Anglii a Walesu. Dělí se ve dvě sekce: Odvolací dvůr a Vysoký soudní dvůr.
a) Odvolací dvůr (Court of Appeal) se skládá z předsedy (»Master of the Rolls«) a pěti lordů-soudců, kteří zasedají ve dvou senátech (courts) po 3 členech. Je odvolacím soudem pro Vysoký soudní dvůr. Další odvolání od tohoto soudu jde k dolní sněmovně.
b) Vysoký soudní dvůr (High Court of Justice) je nejvyšším soudem prvé instance a je příslušný pro Anglii a Wales. Z důvodů převážně historického původu se dělí na tři senáty (divisions), totiž:
1. oddělení kancléřské (Chancery Division),
2. královskou tabuli (Κings Bench Division), a
3. oddělení pro testamenty, rozvody a admiralitní (Probate, Divorce and Admirality Division).
Příslušnost těchto senátů je v teorii stejná a pracovní spory se projednávají ve všech třech, třebaže třetí z těchto senátů se zabývá pouze spory, jež se týkají námořníků. Královská tabule funguje také jako odvolací soud proti rozhodnutím nižších soudů, vyjímaje odvolání, týkajících se zákona o úrazovém odškodnění dělníků (Workmen’s Compensation Act), která jdou přímo k odvolacímu dvoru (Court of Appeal).
В) Nižší soudy.
Je to celá řada soudů:
1. Soudy jednotlivých hrabství (County Courts), jež jsou příslušný pro všechny civilní spory ve svém obvodu, kde hodnota sporu nepřevyšuje 100 liber. Nároky ze zákona o úrazovém odškodnění dělníků jsou téměř vždy uplatňovány před těmito soudy, které je mohou rozhodnouti bez ohledu na hodnotu sporného předmětu. Z rozhodnutí těchto soudů v právních záležitostech možno se odvolati ku královské tabuli, kdežto odvolání v záležitostech úrazového odškodnění dělníků jdou bezprostředně k odvolacímu dvoru.
2. Bagatelní soudy (Courts of Summary Jurisdiction). Tyto soudy jsou v pravidelných případech povolány trestati přestupky proti pracovním zákonům a skládají se ze »smírčích soudců« (justice of peace) pro tak zv. okrsky malých zasedání (petty sessional districts); v některých velkých městech nahrazuje je placený soudce z povolání (Stipendiary Magistrate). Odvoláni od těchto soudů jde ku kvartálním soudům a každá právní otázka může býti vznesena na královskou tabuli Vysokého soudního dvora.
3. Kvartální soudy (Courts of QuarterSessions) se skládají ze všech smírčích soudců v hrabství nebo ve větších městech jsou odbývány placeným soudcem, nazývaným Recorder. Tyto soudy mají malý význam, pokud je o aplikaci pracovního zákonodárství, rozhodují však někdy o odvolání osob odsouzených pro přestupky proti těmto zákonům. Abychom se znovu vrátili k důležité otázce po podstatě anglického obyčejového práva (case law), musíme zdůrazniti, že každé rozhodnutí vyššího soudu, kterým se zavádí nové právní pravidlo nebo mění staré, se pečlivě zaznamenává v protokolu a uveřejněním učiní přístupnou právníkům i veřejnosti. Každou takovou »zprávu« (report) uznávají soudcové za autentickou, je-li redigována členem soudu (Member of the Bar). Rozhodnutí se cituje před soudem tak, že se uvedou jména stran a sbírka rozhodnutí (Report), na př.: »A proti B, 1 925, 1 King’s Bench Reports, str. 1.« Sbírky rozhodnutí, které možno takto citovati, jsou značně četné a uvádí se obyčejně zkratkou (ve výše uvedeném případě na př.: 1925, 1, K. B, p. 1).
Dále třeba uvésti některé tribunály, které nejsou soudy v pravém slova smyslu, byly však zřízeny zvláště k rozhodování některých sporů, vznikajících z pracovního zákonodárství. Nejdůležitější jest průmyslový soud (Industrial Court — bylo by možno překládati po našem způsobu též jako »živnostenský soud«), který byl zřízen zákonem o průmyslových soudech z roku 1919 (Industrial Courts Act 1919); tento soud není obligatorní, může však rozhodovati spory, jež mu strany dobrovolně předloží. Zákonem o národním pojištění proti nezaměstnanosti (»National Health Insurance Act) byl ministr zdravotnictví zmocněn rozhodovati některé spory vznikající z tohoto zákona, všeobecně však rozhoduje tyto spory představenstvo nemocenské pokladny, ku které pojištěnec náleží. Pro pojištění proti nezaměstnanosti (Unemployment Insurance Act) je jmenován stálý »rozhodčí« (Umpire), který rozhoduje s konečnou platností spory v oboru tohoto zákona. Mzdové spory pak, které vznikají mezi železničními společnostmi a jejich zaměstnanci, mohou býti předloženy Národnímu mzdovému úřadu (National Wages Board).
Rozhodnutí průmyslového soudu a rozhodčího pro pojištění proti nezaměstnanosti jsou uveřejňována vládou, nepovažují se však za tak směrodatné výklady zákona, jako publikovaná rozhodnutí vyšších soudů.
Pokud se týká rozhodnuti nižších soudů, je třeba věděti, že se uveřejňují pouze v místním tisku a nepovažují se v žádném ohledu za směrodatná. Jsou sestavována obyčejně novinářskými reportéry, kteří mají malou nebo žádnou znalost práva, a jsou tedy často nespolehlivá. Různé společnost pro pro ochranu obchodu (Trade-Protection Societies) vydávají rovněž pro své členy doslovné zprávy soudních rozhodnutí. Tyto zprávy bývají přesné, nemají však autenticity a obyčejně nejsou přístupny širší veřejnosti.
Konečně je třeba upozorniti, že anglické soudy vydávají svá rozhodnutí ústně a že písemné vyhotovení rozsudku (record) obsahuje pouze decernát, aniž by byly uváděny důvody rozsudku. Proto je tedy vždy nutno sáhnouti k protokolům o ústně přednesených rozsudcích, chceme-li zjistiti rationem decidendi, t. j. právní zásadu nebo zásady, jež jsou základem soudního rozhodnutí.
Italie.
V Italii jest jednak soustava řádného soudnictví, která se skládá z orgánů nazývaných »smírčí soudcové« (Conciliatori), ze soudců u soudů prvé instance (Pretori), z těchto soudů samotných (Tribunati), z odvolacích soudů (Corti ďappello) a z kasačního dvoru království (Corte di cassatione del regno), jednak soustava zvláštního soudnictví, sestávající z orgánů různých jejich původem, složením a příslušností, které mají zvláštní a vymezené úkoly v různých oborech práva (v záležitostech civilních, trestních, správních, daňových atd.). Některé z těchto orgánů byly vytvořeny specielně pro spory v oboru sociálního práva. Uvádíme z nich nejdůležitější.
A) Průmyslové soudy.
(Collegi dei probiviri.)
Instituce průmyslových soudů (podle našeho způsobu bychom je mohli nazvati též živnostenskými soudy; pozn. překl.) je upravena základním zákonem č. 295 z 15. května 1893, novelisovaným několikráte a doplněním zákonným nařízením č. 2068 z 15. prosince 1925. Nejdůležitější ustanovení se týkají zřízení příslušnosti, vyloučení odvolání, výkonu rozsudku a řízení.
Zřízení. Průmyslové soudy mohou býti zřízeny ve všech místech, kde jsou továrny nebo průmyslové podniky. Pro který obor průmyslový nebo pro kterou skupinu průmyslových oborů se soud zřídí, jeho sídlo a místní obvod působnosti stanoví dekret.
Příslušnost. Místní příslušnost je dána polohou průmyslového podniku, pro domácké dělníky místem, kde byla uzavřena pracovní smlouva. Průmyslové soudy fungují jako orgány smírčí i jako soudní instance. Jako soudní orgány jsou příslušny rozhodovati ve sporech týkajících se mzdy a pracovní doby, stanovené pracovní smlouvou, a pak všeobecně ve všech sporech, týkajících se pracovní, příp. učební smlouvy mezi zaměstnavateli a dělníky, příp. učni, dále ve sporech týkajících se porušení discipliny. Příslušnost průmyslových soudů, pokud jde o hodnotu předmětu sporu, je omezena na spory nepřevyšující 1000 lir; pro spory, které tuto částku převyšují, může průmyslový soud fungovati pouze jako orgán smírčí a rozhodčí.
Vyloučení odvolání. Výroky průmyslových soudů jsou vykonatelné a nepodléhají odvolání k prétorovi nebo soudu, leč že by byla namítána nepříslušnost nebo překročení příslušnosti.
Řízení je bezplatné a velmi jednoduché.
B) Rozhodčí komise pro zaměstnance ve vyšších soukromých službách.
(Commissioni arbitrali per ľimpiego privato.)
Komise ty byly původně upraveny zákonným dekretem č. 490 z 1. května 1916, později měněným, nově pak zákonným dekretem č. 2686 z 2. prosince 1923.
Jsou příslušny rozhodovati individuelní spory pracovní, vznikající ze služební smlouvy soukromých zaměstnanců vyšších kategorií, ať je uzavřena na určitý čas nebo na neurčito, pokud sporná hodnota nepřevyšuje 20000 lir; řízení je upraveno předpisy královského dekretu č. 1825 z 13. listopadu 1923. Existují komise prvé a druhé instance. První instancí jsou komise provinciální, které se skládají z předsedy a místopředsedy, jmenovaného presidentem soudu ze soudců z povolání a z přísedících, vyhraných ministrem národního hospodářství, jednak z průmyslníků a obchodníků, jednak ze soukromých zaměstnanců vyšších kategorií. Druhou instancí jest Ústřední komise, která se skládá z předsedy a místopředsedy jmenovaného královským dekretem z radů kasačního dvoru a z 12 přísedících (počítajíc v to náhradníky), jmenovaných rovněž královským dekretem a vybraných jednak ze soudců nižší hodnosti, než je předsedova, nebo z jiných osob práva znalých, jednak z průmyslníků a obchodníků s jedné a ze zaměstnanců s druhé strany.
Proti rozhodnutím provinciálních komisí je odvolání k Ústřední komisi zásadně přípustno, až na případy, kde hodnota sporného předmětu nepřevyšuje 3000 lir. I v tomto případě jest však dovolen rekurs k Ústřední komisi pro nepříslušnost nebo překročení příslušnosti.
Proti rozhodnutí Ústřední komise není jiného opravného prostředku, než rekurs pro nepříslušnost nebo překročení příslušnosti k spojeným komorám kasačního dvora království.
Řízení před komisemi je upraveno královským dekretem č. 1394 z 13. listopadu 1924, podobně jako před průmyslovými soudy.
C.) Rozhodčí orgány a jurisdikce o pracovních úrazech v průmyslu.
V tomto oboru existují rozhodčí soudy (collegi arbitrali), které se skládají ze 3 odborníků, z nichž dva jmenují strany (každá po jednom), jeden pak je určen společnou dohodou stran z osob zvlášť znaleckých; nedojde-li k dohodě, určí jej předseda soudu civilního.
Tyto soudy rozhodují jako conсiliateurs amiables (»přátelští vyjednavači«), jde-li o nárok na odškodnění nebo o povahu či následky pracovního úrazu. Jejich výrok (lodo) má povahu kompromisu; theorie a judikatura není dosud stejného názoru o tom, zda takový výrok je právoplatný sám sebou, či zda nabývá právní moci teprve soudním potvrzením.
V případech pouhé dočasné nezpůsobilosti k práci rozhodují průmyslové soudy (сollegi dei probiviri) s konečnou platností, o sporech do 200 lir, při čemž se řídí předpisy výše uvedeného zákona č. 295 z 15. června 1893. Není-li v dotyčném obvodu průmyslového soudu, rozhoduje s konečnou platností prétor, příslušný pro místo, kde se stal úraz, až do výše uvedené sporné hodnoty. Převyšuje-li hodnota předmětu sporu 200 lir, rozhoduje řádný soud místa, kde došlo k úrazu, podle obecných předpisů o příslušnosti a řízení.
D.) Rozhodčí komise o pracovních úrazech v zemědělství.
Úrazové pojištění v zemědělství je upraveno zákonným dekretem čís. 1450 z 23. srpna 1917 a jeho novelami. Všechny spory, vzniklé v tomto oboru, patří před zvláštní rozhodčí komise (Commissioni arbitrali), jež jsou zřízeny v hlavními místě každého pojišťovacího obvodu při soudu, nebo, není-li jej, při úřadu prétora. Tyto komise se skládají ze soudce nebo prétora jako předsedy a ze dvou lékařů, kteří nejsou ve službě pojišťovacích institucí, z jednoho zástupce pojištěnců a jednoho zástupce zemědělských a lesních podniků jako přísedících; zástupce pojištěnců a podniků jmenují příslušné zájmové organisасе.
Proti rozhodnutím těchto komisí je možno odvolání v případech vytčených v zákoně k Ústřední komisi, zřízené při ministerstvu národního hospodářství; tato komise sestává z rady kasačního dvoru jako předsedy, ze dvou lékařů, z jednoho zástupce pojištěnců a jednoho zástupce zaměstnavatelů. Rozhodnutí Ústřední komise jsou konečná.
E.) Zvláštní soudní orgány v záležitostech invalidního
a starobního pojištění.
V tomto oboru jsou zvláštní orgány, totiž rozhodčí komise prvé instance a Ústřední komise rozhodčí ve věcech invalidních a starobních pensí.
Zřízeny byly královským dekretem č. 3184 z 30. prosince 1923 k řešení všech sporů, které vznikají při provádění platných předpisů o invalidním a starobním pojištění dělníků.
Jejich složení a působnost zakládá se na obdobných zásadách jako u komisí předešlých.
F.) Provinciální smírčí výbory v záležitostech pracovní doby.
Délka pracovní doby pro dělníky a jiné zaměstnance průmyslových a obchodních podniků všeho druhu byla stanovena zákonným dekretem č. 692 z 15. března 1923 (zákon o 8hodinné době pracovní). Tento zákon zmocnil provinciální smírčí výbory, zmíněné v článku 4. zákonného dekretu č. 1726 ze 14. září 1919, aby rozhodovaly o právoplatnosti úmluv, uzavřených mezi stranami (organisacemi zaměstnavatelů a zaměstnanců), pokud jde místní a časový rozsah jejich platnosti. Pokud pak se týká počítání pracovní doby a sporů z toho vzniklých mezi organisacemi, mají tyto výbory pouze funkci smírčí.
G.) Zvláštní orgány v záležitostech vystěhovaleckých.
Příslušnost vystěhovaleckých inspektorů a Ústřední rozhodčí komise pro záležitosti vystěhovalecké je pro obor zákonů a nařízení o vystěhovalectví upravena zákony č. 23 z 31. ledna 1901 a č. 1075 z 2. srpna 1923, dále dekretem královského místodržitele č. 1379 z 20. srpna 1918.
Existují ještě některé orgány menší důležitosti, o nichž se zde
netřeba zmiňovati.

O Anglii článek v čís. 9. ročníku 1924, o Francii v čís. 9. z roku 1926. »Revue« vychází též německy pod názvem »Internationale Rundschau der Arbeit« a anglicky »International Labour Review«.*

Citace:

Pracovní soudnictví v Něměcku, Francii, Anglii a Italii.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1927, s. 341-357.