Čís. 9081.

Statkoví úředníci (zákon ze dne 13. ledna 1914, čís. 9 ř. zák.).
Stačí, byla-li zachována doba výpovědní, třebas se tak stalo i dodatně prodloužením lhůty, jen když mezitím neuplynula lhůta, na kterou bylo vadně vypovězeno.
(Rozh. ze dne 3. července 1929, Rv II 439/29.)
Žalobu, by žalovaný byl uznán povinným vykliditi naturální byt na velkostatku žalobců, procesní soud prvé stolice pro tentokráte zamítl. Odvolací soud k odvolání žalobců napadený rozsudek potvrdil. Důvody: První soud zjistil, že žalovaný byl správcem velkostatku žalobců po osm let, a správně dovodil vzhledem k § 19 zákona ze dne 13. ledna 1914, čís. 9 ř. zák., že jeho služební poměr mohl býti zrušen jen výpovědí osmnáctitýdenní. Výpovědi dopisem ze dne 12. května a 30. června 1928 byly nesprávné a proto nezákonné. Důsledkem toho jest k nim hleděti tak, jako by se vůbec nebyly staly. Proto nemohla žalující strana výpovědní lhůtu stanovenou dopisem ze dne 12. května 1928 prodloužiti dopisem ze dne 18. června 1928 k 30. září 1928, an žalovaný neuznal první výpověď a proti ní se ohradil. К těmto důvodům napadeného rozsudku jest podotknouti, že výpověď jest jednostranným právním jednáním, jímž žalobci stanovili, kdy má skončiti služební poměr žalovaného. Výpověď jest podle své přirozené povahy úkonem jediným, nedílným a beze odpůrcova svolení nepřipouští ani opravu ani doplnění. Neodpovídá-li výpověď přesně době zákonem stanovené, neruší vůbec služební poměr (§ 19 druhý odstavec, uvedeného zákona: »Ist eine Kündigungsfrist einzuhalten«), zůstávajíc projevem právně bezvýznamným. Proto také výpověď žalobce ze dne 18. června 1928 jest novou samostatnou výpovědí, která taktéž stanovila výpovědní lhůtu rovněž krátkou (104 dní neboli 15 týdnů místo předepsaných 18 týdnů). Otázkou, zda by stačila výpověď služební smlouvy bez výpovědní lhůty, takže by pak platila lhůta zákonná, netřeba se zabývati; neboť v souzeném případě dali žalobci v prvním dopisu výpověď k 30. červnu, v druhém dopisu k 30. září 1928. Ani § 406 c. ř. s. nemohou se žalobci pro svůj názor dovolávati; neboť ustanovení to předpokládá, že závazek k plnění již vznikl, v době žaloby však ještě nebyl dospělý. Ani prvním ani druhým dopisem žalobců nebyl, jak shora uvedeno, služební poměr vůbec zrušen a závazek žalovaného k vyklizení služebního bytu vůbec ještě nevznikl, zejména ne pouhým projitím času. § 573 c. ř. s. nelze na tento případ použiti ani obdobně. Že šlo o skutkový děj podle § 22 zák. o statkových úřednících, žalobci v prvé stolici netvrdili a žalobci prohlášení k tomu potřebného v první stolici ani neučinili (§ 482 odst. 2 c. ř. s.). Vždyť žalovali až po uplynutí »výpovědní lhůty« stanovené dopisem ze dne 18. června 1928. Ostatně i tento případ předpokládá výpověď podle zákona, při čemž zaměstnavatel žádá jen o vyklizení před uplynutím výpovědní lhůty. Žalobce má tudíž nárok na služební byt jako část svého platu (§ 5 cit. zák.) až do řádného skončení služebního poměru, které dosud nenastalo.
Nejvyšší soud uznal podle žaloby.
Důvody:
Dovolací důvod § 503 čís. 4 c. ř. s. jest oprávněn. Podle §§ 18 a 19 zákona o statk. úředn. může býti zrušen služební poměr výpovědí, při níž musí býti dodržena výpovědní lhůta (§ 19 druhý odstavec slova: ist eine Kündigungsfrist einzuhalten). Musí tudíž strana, jež chce zrušiti služební poměr výpovědí, zachovati lhůtu zákonem určenou. Důvod je na snadě. Zaměstnanci musí býti poskytnuta možnost nalézti si jiné místo, zaměstnavateli zase možnost zjednati jiného úředníka. Není proto po této stránce rozdílu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Každá strana má proti druhé nárok na určitou výpovědní lhůtu a může proto odporovati výpovědi jen potud, pokud nebyla lhůta ta zachována. Účelem odporu může býti jen dodržení zákonné lhůty. Podle toho jest posouditi nárok žalovaného na užívání služebního bytu, jež bylo částí jeho služebního důchodu. Výpovědí dopisem ze dne 12. května 1928 projevili žalobci úmysl zrušiti služební smlouvu podle §§ 18 a 19 zákona o statk. úředn. Tomuto projevu mohl žalovaný odporovati, ježto nebyla zachována zákonná lhůta výpovědní, ovšem mohl se domáhati jen jejího prodloužení na zákonnou dobu. Žalovaný tak učinil dopisem svého právního zástupce, žalobci pak dopisem ze dne 18. června 1928 vyhověli oprávněnému odporu žalovaného tím, že prodloužili výpovědní lhůtu na zákonnou dobu. Tím byla zhojena vada původní výpovědi a bylo dosaženo účelu zákonného předpisu, výpověď stala se právně účinnou v ten způsob, že uplynutím prodloužené doby byl zrušen služební poměr a tím i nárok žalovaného na užívání služebního bytu. Nelze dovoditi ze zákona, že výpověď nepřipouští opravu ani doplnění a že jest v každém případě projevem právně nevýznamným, neodpovídá-li přesně době stanovené zákonem. Zákon nevyžaduje více, než by byla zachována určitá doba výpovědní (einhalten), nevylučuje však, by se tak stalo i dodatně prodloužením lhůty, jen když mezi tím neuplynula lhůta, na kterou bylo vadně vypovězeno, t. j. jen když tato lhůta může býti ještě prodloužena. Mohla proto býti prodloužena dopisem ze dne 18. června 1928 výpovědní lhůta určená původně do 30. června 1928 s právním účinkem, že služební poměr skončil dnem 1. října 1928, ke kterému byl vypovězen.

Citace:

č. 9081. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 65-67.