NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 1

Čís. 2288.

Ručení okresního silničního fondu na Moravě za škodu z nedbale zřízené dešťové strouhy přes silnici. Právnická osoba ručí při závazku z náhrady škody za své representanty bezpodmínečně, za zřízence pak pouze v mezích §u 1315 obč. zák.
(Rozh. ze dne 14. února 1923, Rv II 329/22.)
Přes silnici, spravovanou okresním silničním výborem na Moravě, vedl otevřený svodní průtok. Poněvadž průtok zamrzl, vysekal v něm cestář rýhu o kolmých stěnách. Žalobce jel po silnici s dvojspřežením, při přejíždění rýhy uklouzla klisna, zapadla do rýhy a byla ojí udeřena do břicha. Následkem úrazu kobyla zmetala. Žalobě proti okresnímu silničnímu fondu o náhradu škody bylo oběma nižšími soudy vyhověno, odvolacím soudem mimo jiné z těchto důvodů: Nesprávné právní posouzení spatřuje odvolatel v tom, že soud prvé stolice vzal za prokázáno, že škoda byla způsobena nedbalostí zřízenců žalovaného, ačkoliv žalobce nikterak netvrdil, že by cestář byl nezpůsobilým. Tento důvod není opodstatněn, neboť žalovaný je zastoupen silničním výborem, kterýž používá ku vykonávání hmotných hospodářských prací při udržování silnic osob, za jichž zavinění ručí bezpodmínečně. Ostatně soud prvé stolice zjistil, že nelze v tomto případě o nějaké zdatnosti cestáře dle ustanovení §u 1315 obč. zák. mluviti, ježto jeho opominutí ze dne 5. listopadu 1920 nebylo ojedinělé, nýbrž tomuto případu předcházely jiné případy neúčelného, po případě neodborného upravení průtoku.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Pokud napadený rozsudek vychází z názoru, že žalovaný fond jako osoba právnická ručí za své zřízence bezpodmínečně a pokud z tohoto důvodu uznal žalovaný fond povinným, nahraditi žalobci požadovanou škodu, je tento názor mylným. Právnická osoba ručí bezpodmínečně toliko za své representanty, to jest ty, kdož jsou dle jejího útvaru dle zákona nebo stanov povoláni k jejímu řízení nebo zastupování, za zřízence ručí však právnická osoba pouze v mezích §u 1315 obč. zák., totiž, jsou-li nezdatni nebo nebezpečni a způsobí v této své vlastnosti někomu škodu. Avšak přes tuto vadu právního názoru napadeného rozsudku jest jeho výrok, odsuzující žalovaný fond z důvodu, že za škodu žalobci ručí, správným. Je prokázáno, že svodní rýha, kterou dne 4. listopadu 1920 cestář Arnošt B. v ledě na vodním přepustku přes silnici vykopal a při jejímž přejíždění přišla klisna žalobcova k úrazu, ohrožovala bezpečnost jízdy na silnici a byla jízdě na překážku, tím, že její stěny byly kolmé místo mírně svahovité. Dle §u 15 a 16 zákona ze dne 31. prosince 1874 čís. 5 z. zák. z roku 1875 pro Moravu mají býti okresní silnice, o jakou v tomto případě jde, tak zřízeny a udržovány, by jízda na nich ničím netrpěla a bezpečnost osob a majetku nebyla ohrožena. V tomto stavu silnice udržovati a nad takovým jejich stavem bdíti, je dle §u 31 cit. zák. čís. 5 ai 1875 z. zák. povolán okresní silniční výbor se svým předsedou a svými členy (§ 26 zákona ze dne 30. září 1877, čís. 38 z. zák. pro Moravu) a svými zřízenci cestmistrem a cestáři (§ 31 zákona ai 1875 a instrukce ze 17. června 1907, čís. 64 z. zák.). Jelikož tedy, jak je prokázáno, nebyla silnice na zmíněném přepustku v řádném stavu, takže bezpečnost jízdy byla ohrožena, je z toho zodpovědná a proto se nehoda v první řadě stala vinou silničního výboru, tedy samého representanta žalovaného fondu, buď že zavčas nedohlédl nebo že nedal svým zřízencům, to jest cestmistru nebo cestáři náležitého poučení nebo příkazu. V důsledku toho, že jde o opomenutí samé representace, ručí žalovaný fond za škodu žalobcovu bezvýhradně. Mimo to ručí žalovaný silniční fond žalobci za škodu, jak vyslovil i napadený rozsudek, také proto, že cestář Arnošt B. nebyl osobou zdatnou. Zodpovědnost žalovaného fondu není vyloučena tím, že mu nedostatek zdatnosti B-ovy nebyl znám. Pro ručení dle §u 1315 obč. zák. je pouze rozhodno, zdali zřízenec, v tomto případě Arnošt B., nebyl zdatným. Napadený rozsudek správně usoudil, že tomu tak bylo. Cestář B. nechal led na přepustku od 2. listopadu do 4. listopadu 1921 neprosekaný, také jej pískem neposypal a když dne 5. listopadu 1921 svodní rýhu v ledě znovu prosekal, nezřídil u ní povlovné svahy, nýbrž stěny kolmé. Této očividné vady rýhy neopravil, ačkoli ho na ni Jakub V. upozornil. Tímto svým jednáním odporujícím předpisům instrukce a nedbáním upozornění V-ova, projevil Arnošt B. nedbalost, malou svědomitost, tedy vlastnosti, které činí ho nezdatným. V této své vlastnosti přivodil nehodu žalobcovu a proto žalovaný fond je požadovanou škodou povinen (§ 1315 obč. zák.). Názor žalovaného fondu, že ani při tomto právním stanovisku není za škodu žalobcovu zodpověděn, protože úraz žalobcovy klisny stal se pouhou náhodou (§ 1311 obč. zák.), správným není a výtka napadeného rozsudku činěná (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) proto, že náhodu za příčinu nehody neuznal a z toho důvodu žalobu nezamítl, není opodstatněna. Jest pravdou a odpovídá ustanovení §u 1311 první věta obč. zák., že škodu čistě náhodnou nemusí nikdo hraditi. Avšak dle téhož §u druhá věta nastane povinnost k náhradě, byla-li náhoda zaviněna. Dle dovolatele jest onou náhodou, která přivodila úraz žalobcovy klisny, úder ojí do břicha a je tento úder náhodou prý proto, že jej způsobil druhý kůň tím, že skočil přes svodní rýhu. Ale tento skok druhého koně nebyl čistou náhodou, neboť druhý kůň skočil přes svodní rýhu proto, že nebyla patřičně zřízena. Nepatřičné zřízení rýhy padá však dle shora řečeného žalovanému fondu za vinu a proto dle citovaného místa zákona zodpovídá žalovaný fond i za úder ojí s jeho následky. Mimo to jest také na to poukázati, že nebyl příčinou úrazu žalobcovy kobyly a jejího zmetání pouze úder oje do břicha, nýbrž také zapadnutí kobyly zadníma nohama do svodního járku, když přes něj skočila. Toto zapadnutí nebylo náhodné a proto žalovaný fond by ručil za žalobcovu škodu, i kdyby onoho úderu ojí nebylo nebo kdyby byl skutečně jen pouhou náhodou.

Citace:

Čís. 2288. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 282-284.