NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2957.

Administrativní řízení (Slovensko): Na místo bývalých municipálních výborů nastoupily na základě §§ 1 a 14 zák. č. 64/1918 administrativní výbory.
Státní úředníci (Slovensko): I. Ani prozatímní ponechání ve službě podle § 2 zák. č. 64/1918, ani složení slibu věrnosti čsl. republice, ani faktický výkon služby nenahrazuje u býv. uherského notáře dosazení v úřad podle §§ 2 až 5 zák. č. 211/1920. — II. Při pensionování nepřevzatého býv. uher. notáře podle § 7 zák. č. 211/1920 řídí se uherskými
Bohuslav, Nálezy správní V. 139 předpisy jak posouzení nároku na pensi tak i výměra pense. — III. Předpis § 10 zák. z 29. února 1920 č. 126 Sb. (o pensionovaných zaměstnancích zrušených autonomních korporací) nevztahuje se na nepřevzatého obec. notáře.
(Nález ze dne 5. prosince 1923 č. 20 372.)
Věc: Edmund N. ve V. S. proti bývalému správnímu výboru župy Tekovské ve Zlatých Moravcích o pensionování a vyměření pense.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Edmund N., obvodní notář v D. S., složiv slib věrnosti čsl. republice, byl po převratu prozatímně státní správou ponechán ve své funkci. K dosavadnímu jeho platu byl mu výnosem tekovského župana č. 981/20 pres. podle nař. min. pro Slov. č. 19 604/20 poukázán přídavek na jeho budoucí požitky jakožto definitivního úředníka, tomuto definitivnímu jmenování však nijak neprejudikující. Jeho žádost za převzetí do státní služby při politické správě na Slovensku zamítlo min. vnitra výnosem z 24. března 1921, načež úřad ministra pro Slov. výnosem ze 4. května 1921 poukázal tekovského župana, aby zařídil dnem 30. června 1921 sproštění Edmunda N. služby a jeho pensionování podle uherského systému (§ 7 zák. z 22. března 1920 č. 211 Sb.), což se též stalo.
Na to administrativní výbor župy tekovské ve Z. M. Edmunda N. podle 6. bodu § 21 na pensijní ústav obvodních a obecních notářů se vztahujícího statutu č. II. z roku 1918 pensionoval v ten rozum, že mu přiznal po rozumu §§ů 23 a 24 statutu, přihlížeje k jeho 34leté službě, ode dne 1. srpna 1921 jakožto dne pensionování kvotu 88 % jeho ročního platu t. j. 3200 K, a to 1) jakožto pensi ročně 2815 K a 2) jakožto pensi na bytné 528 K, o čemž jej uvědomil župan župy tekovské výnosem z 20. května 1922.
Rozhoduje o stížnosti proti tomuto výnosu vznesené řídil se nss těmito úvahami: ———
Námitka, že administrativní výbor tekovské župy nebyl příslušným k výroku, že st-l se pensionuje, nýbrž že k tomu byl kompetentní jen municipální výbor, jak ustanovují §§ 7 a 11 župního statutu z roku 1908 č. 122/7888, jest bezdůvodná. Příslušeloť sice podle § 27 č. 1 uher. zák. čl. XXVI: 1896 a §§ 7 a 11 tek. župn. statutu z 27. září 1917 čís. 556/6624 — 1916 o pensionování obvodního notáře a o výši jeho pensijního nároku rozhodnouti municipálnímu výboru. Avšak tento právní stav, plativší do 28. října 1918, doznal po té změny v ten rozum, že místo municipálního výboru nastoupil v základě §§ 1 a 14 zákona z 10. prosince 1918 č. 64 Sb. administrativní výbor župní (srov. nál. tohoto soudu Boh. 1016 adm.). Z toho plyne, že v daném případě po dni 28. října 1918 právem rozhodl administrativní výbor župní jakožto nástupce výboru municipálního.
Stížnost dále ve věci namítá, že v rozporu se zákonem byla st-li vyměřena pense podle předpřevratových zákonů uherských. Měla prý býti vyměřena podle zaopatřovacích předpisů čsl. státu, platných pro pragmatikální státní úředníky. To dovozuje stížnost s trojího hlediska. Jednak je prý tomu tak z důvodu, že st-l vládou čsl. republiky, resp. z jejího pověření ministrem pro Slov., složiv republice slib věrnosti, byl převzat do čsl. státní služby tím, že byl ve svém úřadu prozatímně potvrzen resp. ponechán a úřad ten pak dále fakticky zastával. Názor ten jest nesprávný a nemá opory v zákoně, neboť — jak odpovídá i konstantní judikatuře tohoto soudu — ani dočasné ponechání veřejného funkcionáře, složivšího slib věrnosti, na jeho služebním místě po rozumu § 2 zák. z 10. prosince 1918 č. 64 Sb., ani fakt, že pak skutečně úřad dále vykonával, nenahrazují akt státní správy, jímž jest dosazení v státní úřad, kterýžto akt po rozumu §§ 2 až 5 zák. z 22. března 1920 č. 211 Sb. mohl se státi jedině dosazovacím dekretem povolaného ústavního činitele, což se však v tomto případě — jak nesporno — nestalo.
Jednak prý podle názoru stížnosti pense neměla býti st-li podle uherských zák. vyměřena i z toho důvodu, že § 7 zák. z 22 března 1920 č. 211 Sb. nepředpisuje, aby míra pense určila se podle uherských zákonů, nýbrž stanoví, aby se podle nich posuzoval jen nárok na pensi. I tento názor jest nesprávný. Nestala-li se se st-lem do doby jeho pensionování, jak právě bylo dovozeno, personální změna v ten rozum, že by se byl stal čsl. státním úředníkem, zůstal právně tím, čím byl dosud, t. j. veřejným funkcionářem obecní samosprávy bývalého král. uherského, arciť připuštěným prozatímně k úkonům spadajícím do jeho oboru úřadování v rámci republiky čsl. Že pak nelze ani nárok na pensi takovéhoto zaměstnance, ani nárok na její výměru posuzovati podle předpisů, platících pro čsl. úředníky státní, vyslovuje zřejmě § 7 zák. z 22. března 1920 č. 211 Sb. slovy »bude jim poskytnuto zaopatřovacích požitků, pokud by na ně měli nárok podle platných zákonů uherských«, a to zejména výrazem »pokud«, jenž vztahuje se i na výši pensijního nároku, takže tedy podle tohoto předpisu i výše pensijního nároku má se říditi podle předpřevratových zákonů uherských. Ostatně, ani nehledíc k tomuto významu normy cit. § 7 i pro výši pensijního nároku, by již z toho, že není výslovného zákonného předpisu, podle něhož by takový čsl. státem nepřevzatý úředník samosprávy bývalého král. uherského, jakým je st-l, přes to v případě penzionování měl požívati pense čsl. státního úředníka — jakéhož předpisu ani stížnost netvrdí — resultovalo, že se výměra pense nemůže říditi podle předpisů regulujících zaopatřovací požitky čsl. úředníků státních.
Posléze odporuje podle názoru stížnosti pensionování podle uherských zákonů i předpisu § 10 zák. z 29. února 1920 č. 126 Sb., který normuje, že úředníci a zřízenci zrušených autonomních korporací, kteří vstoupili na odpočinek po dni 28. února 1918, posuzují se co do svých zaopatřovacích nároků od toho dne, kdy korporace byly zrušeny, podle pravidel všeobecně pro státní zaměstnance platných. Tato norma jest prý důkazem pro to, že ani pozdější zák. z 22. března 1920 č. 211 Sb. neměl v úmyslu naříditi, aby obvodní notáři, kteří dnem 1. srpna 1920 ve svých úřadech skutečně účinkovali, pensionování byli podle uherských zák., neboť tito notáři musí býti považováni za úředníky autonomních korporací. Podle názoru nss-u nemůže ani s hlediska § 10 cit. zák. proti přiznání pense podle systému uherského býti námitek, neboť norem § 10 cit. zákona nemůže se tu stížnost dovolávati již proto, že nebyl v době vydání nař. rozhodnutí ještě v působnosti
139* (čl. 1 cit. zák. a §§ 1 a 2 vl. nař. z 26. října 1922 č. 310 Sb.), ostatně dovolávaný předpis nehodí se ani věcně na služební poměr st-le jakožto notáře obvodního, tedy funkcionáře obecní správy, neboť se týká jen zrušovaných § 9 cit. zák. autonomních korporací, mezi nimiž obce nefigurují.
Námitka stížnosti, že neprávem byla vyměřena pense podle uherských zákonů, není tedy důvodnou s žádného z uvedených hledisk.
V posledním svém bodu stížnost namítá, že výměra pense byla určena protizákonně podle platu, kterého st-l požíval v základě uherských zákonů před převratem, bez ohledu na to, že ode dne 28. října 1918 až do dne 30. června 1921, kdy byl sproštěn služby, požíval přiznaného mu vládou přídavku 900 K měsíčně. Ani v tomto bodu nelze stížnost uznati za důvodnou, neboť — jak vychází ze správních spisů — přídavek per 900 K měsíčně, poskytovaný státem st-li, jenž byl funkcionářem samosprávy, přiznán byl jakožto záloha na jeho budoucí požitky od státu, bude-li převzat do čsl. státní služby, a nelze jej tedy pokládati za součást jeho zákonných služebních požitků jakožto funkcionáře obecního. Právem tudíž úřad při zjišťování pensijní základny k tomuto přídavku nepřihlížel.
Stížnost, která není důvodná ani v jediném směru, slušelo tedy zamítnouti.

Citace:

č. 2957. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1143-1146.