NPD documents search: Zprávy Právnické jednoty moravské, 15 (1906) - Bezúčinnost podzástavního práva exekučního na pohledávce toliko zaznamenané a již zaplacené (§§ 442, 469, 1412 ob. z. obč. §§ 61.63. kn. z.)

Praktické případy.

Bezúčinnost podzástavního práva exekučního na pohledávce toliko zaznamenané a již zaplacené. (§§ 442., 469., 1412. ob. z. obč. §§ 61.—63. kn. z.)

A. zažalovala B. na zjištění bezúčinnosti vkladu exekučního práva zástavního pro jeho pohledávku 194 zl. 55 kr. s přísl. na pohledávce C-ové per 302 zl. s přísl. při bývalém spoluvlastnictví manžela žalobnice na pololánu vl. č. 5. v M. B. právem zástavním zaznamenanou a na vydání prohlášení k výmazu způsobilého žalovaným B-em.
První soudce žalobu zamítnul z důvodu toho, že žalovaný, podav žádost za vklad podzástavního práva, jednal bona fide a že nárok žalobní jest promlčen. Zemský jako odvolací soud v Brně však žalobě vyhověl. Důvody:
Odvolací důvod nesprávného právního posouzení sporné věci. který žalobkyně naříkanému rozsudku vytýká, jest docela oprávněným.
Neboť správným jest sice názor prvního soudce, že pohledávka C-ové, na níž žalovaný nabyl exekučního práva podzástavního a která mu později byla exekučně odevzdána, zaplacením (§ 1412. obč. z.) zanikla. Vklad výmazu jejího zástavního práva byl také povolen, avšak nevysvětlitelným způsobem ve staré knize pozemkové proveden nebyl, takže tato pohledávka C-ové, pojištěná zaznamenaným právem zástavním, přenesena byla do nové knihy pozemkové jako existentní. Jest tedy ovšem správným názor prvního soudce, že zápis zástavního práva pro pohledávku tu jest neplatným.
První soudce měl však ještě dále za to, že žalovaný byl v době, kdy podal u knihovního soudu žádost za vklad práva podzástavního pro svou pohledávku per 194 zl. 55 kr. s přísl. bona fide. Ježto pak žalovaný jest vůči žalobkyni osobou třetí ve smyslu § 63. kn. z. a žalobkyně, vydobyvši si usnesením ze dne 12. srpna 1884, č. 6754 poznámku spornosti o vkladu exekučního podzástavního práva žalovaného, opomenula v 60denní lhůtě po uplynutí 30denní lhůty rekursní dle § 63. kn. z. podati proti žalovanému žalobu o výmaz, dospívá první soudce na základě těchto úvah k úsudku, že nárok žalobní na výmaz knihovního práva žalovaného jest promlčen.
Naproti tomu však dlužno poukázati na to, že o žalovaném nelze říci, že byl bona fide; neboť jenom o tom lze říci, že jedná v důvěře v knihy veřejné, kdo jenom s ohledem na to, že nějaká pohledávka jest zapsána ve veřejné knize a proto mohl důvodně za to míti, že pohledávka ta po právu stává, předsevzal s ohledem na tuto pohledávku nějaký právní akt, který by býval nebyl předsevzal, kdyby mu bylo bývalo známo, že pohledávka ta již zanikla; neboť slovo důvěřovati (trauen) znamená něčeho se odvážiti; dle toho lze říci o někom, že jedná v důvěře v knihy veřejné jenom tehdy, když vydobývaje si nějaký knihovní zápis, současně se něčeho odvažuje právě s ohledem na knihu veřejnou, jako zejména když vlastníku zavázané nemovitosti poskytuje zápůjčku anebo přejímá na sebe současně nějaký závazek na vzájem.
Jestliže však někdo najde v knize veřejné pohledávku, která jest již zaplacena, avšak dosud není ještě vymazána a nabude k ní práva zástavního, zejména práva podzástavního, o tom nelze říci, že jedná v důvěře v knihy veřejné. Také ustanovení § 469. obč. z. má právě místo jenom tehdy, když někdo nabývá práva zástavního resp. podzástavního v důvěře v knihy veřejné.
U žalovaného však nelze mluviti o důvěře v knihy veřejné, neboť on žalobkyni ničeho nedal při vymožení svého zápisu knihovního, nevzal na sebe vůči žalobkyni žádných závazků, ničeho se tedy při tom neodvážil, nejednal v důvěře v knihy veřejné, nýbrž v důvěře v C-ovu jako osobní věřitelkyni žalobkyně, že pohledávka oné ještě existuje po právu.
Soudce první instance přehlédl však ještě další důležitou okolnost, že totiž žalovaný nabyl exekučního práva podzástavního jenom na zaznamenané pohledávce C-ové; dle § 442. obč. z. nemohl tedy nabýti více práva, než měla jeho dlužnice C-ová sama; je tedy jeho právo podzástavní povahy právě tak podmínečné a pouze provisorní, jako byla pohledávka C-ové, zvláště také proto, že pohledávku tuto dal si později na základě exekuční odevzdací listiny přenésti na sebe. Avšak ustanovení §§ 61.—63. kn. z. týkají se jenom promlčení žaloby o výmaz knihovního vkladu, nikoli také záznamu, což plyne nejenom z jasného znění těchto §§ů, nýbrž i z toho, že řízení o knihovních záznamech jest zvláště upraveno předpisy 3. oddílu II. hlavy knihovního zákona. Dle toho zmíněná ustanovení §§ 61.—63. kn. z. na případ náš vůbec ani užíti se nedají.
Konečně však dlužno poukázati také k té okolnosti, že žalovaný není osobou třetí ve smyslu § 63. obč. z., neboť žalobkyni nebylo ublíženo převodem neexistentní pohledávky C-ové ze staré knihy pozemkové do nové — měla-li za to, že jí tím bylo ublíženo, měla se ve vyzývacím řízení brániti proti převodu tohoto zápisu — nýbrž teprve vkladem exekučního práva podzástavního pro pohledávku žalovaného.
Následkem toho vztahovalo by se na náš případ nanejvýš ustanovení § 62. kn. z., dle něhož by se promlčel nárok žalobkyně o výmaz exekučního práva podzástavního pro pohledávku žalovaného teprve po uplynutí 30 let (§ 1497. obč. z.). Ježto pak toto právo podzástavní vloženo bylo pro pohledávku žalovaného na nemovitost žalobkyně sub. pres. 24. června 1884, nemůže o promlčení žalobního nároku ani z tohoto důvodu býti řeči.
Dovolání žalovaného nejvyšší soud zamítnul.
Důvody:
Odvolací soud vyhověl vším právem prosbě žalobní. Může zůstati při tom neobjasněno, zdali náhled soudu odvolacího, že žalovaný nenabyl podzástavního práva v důvěře ve veřejné knihy a že v případě tomto, lze-li vůbec použiti ustanovení o žalobách na výmaz (§§ 61. až 63. kn. z.) mohlo by se užiti jen ustanovení § 62. kn. z., odpovídá zákonu čili nic.
Rozhodným jest však, že podzástavní právo žalovaného bylo exekučně vloženo na pohledávce toliko zaznamenané. Třeba že jest také v poměru ku základnímu zástavnímu právu C-ové knihovní právo žalovaného bezpodmínečné, nemohl přece žalovaný v poměru ku zavázané nemovitosti nabýti více práv než příslušelo C-ové. Právo jeho zůstává tudíž v této relaci podmíněným a závisí tudíž existence práva jeho na tom, aby pouhý záznam práva zástavního C-ové byl spraven. Než zjištěno jest, že tento záznam práva zástavního stal se na základě směnky, tedy na základě listiny, která vůbec neposkytuje titulu ku právu zástavnímu. Dále jest zjištěno, že záznam ten skutečně spraven nebyl. Spravení záznamu není však nyní ani možným, poněvadž směneční pohledávka C-ové byla již zaplacena, odkvitována a knihovně vymazána.
Kdyby se naproti tomu mělo namítati, že dlužno za to míti, že pohledávka táto v rámci práva podzástavního ještě po právu pozůstává a že byla od té doby na základě odevzdací listiny ze dne 20. ledna 1888, č. 183 na žalovaného převedena, sluší podotknouti, že si žalovaný spravení záznamu základního práva zástavního více vydobyti nemůže, poněvadž v době převodu práva zástavního, ba dokonce již v době nucené dražby pohledávky C-ové byla při jeho právu podzástavním již poznamenána spornost, žalovaný tudíž by byl při náležité opatrnosti nahlédnutím do knihovních spisů, vztahujících se ku poznámce spornosti, musel nabýti úplné vědomosti o pravém stavu věci a proto tvrditi nelze, že byl při nabytí základní pohledávky bona fide.
Neexistence tabulární pohledávky C-ové, pouze zaznamenané a zaniknutí podmíněného práva zástavního, jež bylo na pohledávku nabyto, má nutně za následek bezúčinnost podzástavního práva na ni vloženého.
(Rozh. z 12. prosince 1905, č. 18191)

Citace:

Bezúčinnost podzástavního práva exekučního na pohledávce toliko zaznamenané a již zaplacené (§§ 442, 469, 1412 ob. z. obč. §§ 61.63. kn. z.). Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1906, svazek/ročník 15, číslo/sešit 3, s. 153-156.