NPD documents search: Zprávy Právnické jednoty moravské, 17 (1908) - Místem smlouvy jest místo přijetí a nikoliv místo nabídky (§ 861. ob. z. obč.).

Místem smlouvy jest místo přijetí a nikoliv místo nabídky (§ 861. ob. z. obč.). Při placení dobírkou jest místem plnění místo dobírky (čl. 324. odst. 1. a čl. 345. odst. 2. obch. z.), zakládající příslušnost dle reciprocity oproti uherskému občanu. Projev vůle dle čl. 356. obch. z. musí učiněn býti tak, aby prodavatel z něho seznal, že se mu dodatečná lhůta ponechává.

Brněnský obchodník A. objednal u obchodníka B. v Pešti dne 25./2. 1907 dřevěné uhlí a sice 10—15 vagonů, z nichž první měl býti odeslán v druhé polovici března, ostatní posloupně až do konce září. Pocházeti mělo z jižních Uher nebo ze Sedmihradska a dodáno do stanice brněnské. Kupující měl zaslati na každý vagon zálohu 100 K, ostatní kupní cenu pak zapravovati dobírkou. Záloha první odeslána byla 12. března, avšak uhlí do konce března nedošlo. Dopisem ze dne 27./4. oznámil A. B-ovi, že neodešle-li mu týž první vagon uhlí do 1./5., »bude nucen zachovati se proti němu dle práva obchodního, opatřiti si na jeho účet a nebezpečí uhlí odjinud a žalovati jej na náhradu škody pro opožděné dodání«. B. odpověděl obratem, že pro kalamitu s nedostatkem vagonů na dráze jest odeslání do 1./5. naprosto nemožným, že však, obdrží-li od dráhy uhelný vagon, v první polovici května jistotně jej odešle.
Když však uhlí ani do 16./5. nepřišlo, oznámil A. B-ovi, že používaje ustanovení čl. 354. obch. z. žádá na místo plnění náhradu škody pro neplnění a to 400 K za první vagon. I vyzval jej, aby obnos ten i s dalšími 30 K za intervenci právního zástupce a upomínací dopisy nejdéle do tří dnů jemu zaslal, sic že neprodleně podá žalobu.
To skutečně též 31./5. učinil, žádaje zároveň též vrácení zálohy. Při přelíčení dne 2./7. 1907 obmezil žalobce své žádání jen na útraty, jelikož první vagon uhlí dne 10./6. došel a žalobcem přijat byl.
Žalovaný učinil námitku místní nepříslušnosti a ve věci samé nabídl důkaz poptávkou u správy uh. státní dráhy, že dříve vagonu obdržeti nemohl, odvolal se na své žalobci zaslané listy, nimiž jej o kalamitě s vagony uvědomil, nabízeje důkaz znalci, že nedostatek vagonů jej sprošťuje závazku k zaslání uhlí a namítnul konečně též, že žalobce jemu nedal přiměřené lhůty k dodatečnému splnění.
První soudce námitce nepříslušnosti vyhověl.
Důvody:
Svou námitku místní nepříslušnosti tohoto soudu opírá žalovaný o skutečnost, že má své řádné bydliště v Uhrách a jest uherským občanem, popíraje, že by měl jmění nějaké v obvodu tohoto soudu, jakož i že by smlouva byla uzavřena bývala v Brně a že by byla zde splnitelnou.
Co se týče uplatňovaného důvodu příslušnosti dle § 99. j. n., dlužno uvážiti, že v době podání žaloby (§ 29. j. n.) žalovaný neměl ještě žádného positivního pohledávání ze smlouvy dodavací s žalobcem uzavřené, nýbrž že naopak žalobce proti žalovanému nároky na náhradu škody pro nesplnění činil. Případné nároky žalovaného oproti žalobci jsou jednak co do výše naprosto neurčitými, jelikož není ani množství ujednané dodávky určitým (10—15 vagonů), jednak jsou závislými na vůli žalovaného, na tom totiž, zda týž skutečně dodá, nezakládají tudíž žádného jmění žalovaného, na kteréž by bylo lze žalobci sáhnouti a nezakládá tudíž ani příslušnosti dle § 99. j. n.
Byť i průběhem sporu první vagon uhlí konečně byl dodán, což zakládá pohledávku žalovaného oproti žalobci, tož nelze k této napotomní události teprve po podání žaloby nastavší, kteráž by jináče ovšem příslušnost dle § 99. j. n. zakládala, kdyby tu byla bývala již v době podání žaloby, více přihlížeti. Na jinší nějaké jmění žalovaného se žalobce neodvolal.
Neprávem odvolává se žalobce k odůvodnění příslušnosti tohoto soudu na reciprocitu příslušnosti dle § 101. j. n. Neboť objednávka žalobcova byla odeslána žalovanému z Brna do Pešti a tam přijata. Platí tudíž místo poslednější a nikoliv Brno za místo, kde smlouva se uskutečnila ve smyslu § 861. ob. z. obč. Z čehož plyne, že tento okresní soud v případě tomto proto není příslušným, poněvadž smlouva uzavřena nebyla v jeho obvodu, nýbrž v Pešti. Žalobce nemůže se proto odvolávati na předpis o příslušnosti místa, kdež smlouva uzavřena byla, dle uh. civ. ř., obsažený v odst. I. § 35. uh. zák. čl. LIV. z r. 1868.
Rovněž tak nelze tvrditi, že dodávka uhlí v místě příjemcově (v Brně) »dle povahy věci neb dle zákona měla se splniti, při čemž dle slovného znění citov. místa zákonného zůstává nerozhodným, že skutečně dle smlouvy dodáno býti mělo na nádraží brněnském«.
Jelikož tudíž oba žalobcem uplatňované důvody příslušnosti místní scházejí, bylo námitce místní nepříslušnosti vyhověti.
Na rekurs žalobcův zemský jakožto rekursní soud v Brně naříkané usnesení zrušil a okr. soudu nařídil, aby věc tuto projednal.
Důvody:
Žalobce opírá příslušnost odvolávaného soudu okresního
a) soudem majetku (§ 99. j. n.),
b) soudem smlouvy resp. plnění (§ 101. j. n. a § 35. zák. čl. LIV. z r. 1868 uh. c. ř. s.).
ad a) V bodu tomto připojuje se rekursní soud názoru prvého soudce, že v době, kdy žaloba byla podána, kteráž pro posouzení otázky kompetenční jedině jest rozhodnou, žalovaný v tuzemsku žádného přístupného majetku neměl, a že možné snad posledávání žalovaného z dodávky, o kterou jde, pozůstávající toliko z nároku na dodržení žalobcovy objednávky, za effektivní jmění ve smyslu citov. místa zákonního považovati nelze. Ku vyvrácení tvrzení rekursního, že smluvní poměr mezi rekurentem a žalovaným pro tohoto znamená hodnotu majetkovou aspoň 5900 K (kupní cena), stačí zajisté, podotkne-li se, že by se byl rekurent zajisté zpěčoval žalovanému v době podané žaloby jmění toto, ba i jen jediný halíř na domnělou kupní cenu vydati.
Pohledávka žalovaného byla by přec — nehledě k závdavku, o který se zde nejedná, mohla vzniknouti teprvé až by zboží do Brna bylo došlo, jelikož byla ujednána dobírka.
Nejedná se tudíž v případě tomto dokonce o nároky na lhůtu vázané, jak rekurent mylně se domnívá, nýbrž o nároky, kteréž závisí teprve od vlastního jeho plnění (dodání uhlí), kteréž tudíž v kritické době podání žaloby vůbec ještě ani netrvaly. Realisování kupní smlouvy v době podání žaloby skutečně nezáviselo na vůli žalovaného; z žaloby na splnění, kdyby ji snad rekurent byl podal, bylo by mohlo toliko jemu samému vzejíti vykonatelné právo, dokonce ale ne jmění nějaké žalovanému.
ad b) Dle předložených dopisů uskutečnila se kupní smlouva, o kterou jde, beze sporu v Pešti a nikoliv v Brně, jak rekurent se domnívá.
Dlužno považovati dopis žalobcův ze dne 25./2. 1907 za nabídku a dopis žalovaného z 28./2. 1907 za přijetí, tím více, ano v tomto výslovně stojí: »jsem s tím srozuměn, 10—15 vagonů . . . stran kterých jste se tázal, . . . vám dodati«.
Místem smlouvy jest však místo přijetí a nikoliv místo nabídky (§ 861. ob. z. obč.).
Za to ale dlužno rekurentovi přisvědčiti v bodu tom, že mezi oběma stranami bylo Brno, jakožto místo plnění ujednáno.
Neboť stojí jak v listu žalobcově z 25./2. 1907 tak i v listu žalovaného z 28./2. 1907 výslovně: »Z Brna sp. st. dr.« a mělo dle posléze uvedeného listu placení zbytku kupní ceny státi se dobírkou. Tím pro oba kontrahenty Brno místem plnění ustanoveno bylo (čl. 324. odst. 1. a čl. 345. odst. 2. obch. z.).
Jelikož pak shora cit. § 35. zní: » . . . v jehož obvodu smlouva se stala aneb dle povahy věci neb dle zákona splniti se má«, pod pojmem »povaha věci« subsumovati však nepochybně dlužno též ujednání smluvníků a poněvadž též uherský zákon respektuje úmysl smluvníků a jej ustanovení zákonnímu aspoň na roveň staví, jeví se soud reciprocity, jehož žalobce se dovolává, příslušným.
Nejv. soud zamítnul dovolací rekurs žalovaného z důvodů rozhodnutí II. stolice.
Ve věci samé nyní I. stolice obmezené žádání žalobní zamítla.
Důvody:
Dle § 41. c. ř. s. dlužno i v případě takovém, kde žádání žalobní obmezí se na pouhou náhradu procesních útrat, důkladně zkoumati odůvodněnost nároku hlavního, totiž, zdali by žalobce ve věci hlavní byl zvítězil, kdyby nebyly nastaly okolnosti po podání žaloby se sběhnuvší (dodání a přijetí vagonu). V případě tomto pak, zkoumáme-li nárok hlavní, dospíváme k úsudku, že žalobnímu nároku na přiřknutí náhrady za nesplnění dodávky vagonu dřevěného uhlí schází zákonný podklad. Neboť dle předpisu čl. 356. obch. z., k němuž jedině jest zde přihlížeti, ano uzavření obchodu fixního se netvrdí, musí, je-li prodavatel s odevzdáním zboží v prodlení a žádá-li kupitel, odmítaje splnění reální, náhradu škody pro nesplnění, to prodavateli oznámiti a při tom zároveň, připouští-li to povaha věci, jemu ještě dodatečnou přiměřenou lhůtu k dodatečnému zaslání opožděné dodávky poskytnouti.
Ze slovného znění citov. místa zákonního jde nepochybně na jevo, že poskytnutí dodatečné lhůty státi se musí současně s oznámením volby a to i tenkráte, když otálející prodavatel za to nežádá.
Této zákonité povinnosti však žalobce nesplnil. Ve svém posledním dopise ze dne 16. května 1907 se žalobce o poskytnutí dodatečné lhůty ani nezmínil. Proti tvrzení jeho, že poskytnutí lhůty takové obsaženo v jeho opětných upomínkách, dlužno namítnouti, že vzhledem na znění čl. 356. obch. z. poskytnutí lhůty dodatečné upomínkami nahraženo býti nemůže.
Že poskytnutí dodatečné lhůty v případě tomto dle povahy věci přípustným bylo, o tom nelze dost málo pochybovati, jelikož žalobce doznal, že před tím žalobci sečkání, ovšem aniž by jemu volbu oznámil, opětně povolil, tudíž mu vždy ještě poslední přiměřené krátké lhůty dodatečné dopřáti mohl.
Ze zřetelem na shora vylíčený nedostatek oznámení volby v dopise ze dne 16. května 1907, byl by hlavní nárok jakožto neodůvodněný musel býti zamítnut, pročež muselo zamítnuto býti i žalobní žádání na náhradu útrat obmezené.
Podotýká se ještě, že povolení dodatečné lhůty nejdéle do 1. května 1907 dopisem ze dne 26. dubna 1907 při rozhodování sporu tohoto vůbec nepovšimnuto zůstati musí, jelikož spojená s ním oznámení volby na náhradu škody pro opozděné dodání pozdějším oznámením volby ze dne 16. května 1907 jakož i konečnou volbou na náhradu škody pro nesplnění přítomnou žalobou vzato bylo zpět.
Podáním žaloby vykonal žalobce své právo volby jemu dle čl. 356. obch. z. příslušící ve smyslu žádání náhrady pro nesplnění. Vzhledem na ustanovení §. 906. ob. z. obč. jest nepřípustno, aby s volby jednou vykonané sešlo; žalobce byl na volbu žalobou konsumovanou vázán.
Dne 13. června 1907, tudíž den před prvním stáním, obdržel žalobce aviso, že vagon došel, jehož dodání, jak shora bylo vylíčeno, žalobce právoplatně se vzdal a naň tudíž žádného nároku neměl. Přes to ale žalobce přijal aviso a druhého dne dokonce i vagon s uhlím, čímž zřejmo dal na jevo, že přijímá splnění reálné. Chtěl-li nabýti právo ku přijetí dotyčného vagonu uhlí, tu měl vzhledem na ustanovení §. 891. ob. z. obč., kteréž beze sporu platí obdobně též na volbu předmětu obligace, žalobu vzíti zpět, t. j. měl dle §. 237. c. ř. s. vzdáti se uplatňovacího nároku i s příslušenstvím, tudíž i nároku na náhradu útrat. Na návrh žalovaného dle §. 394. c. ř. s. byla by žaloba bývala zamítnuta a žalobce k náhradě útrat žalovanému vzešlých odsouzen býval. Žalobce však přes to, že vagon s uhlím přijal, tohoto postupu nezachoval, nýbrž pouze ohledně hlavního nároku svého žalobu nazpět vzal. Tento pochybený a zákonné povinnosti žalobcově ku vzdání se veškerých nároků se příčící postup způsobil, že došlo na přelíčení.
Z toho plyne jednak, že žalobce přijetím plnění reálného práva na nárok žalobní i s příslušenstvím pozbyl, jednak že protizákonným opomenutím odstoupení od žaloby zavinil, že žalovanému dalším řízením vzešly útraty, kteréž tudíž i z tohoto dalšího důvodu hraditi dle §. 1295. ob. z. obč. povinen jest.
Rekursu žalobcovu zemský soud vyhověl a útraty sporu jemu přiřknul.
Důvody:
Názor prvního soudce, že žalobce neposkytnul žalovanému dodatečné lhůty, jest nesprávným. Byť i dopis ze 27. dubna 1907 nemohl považovati se za oznámení volby ve smyslu čl. 355. obch. zák., an jest v odporu se sebou samým, jelikož hrozí se v něm jak opatřením zboží odjinud, což přece předpokládá upuštění od smlouvy, resp. od první dodávky, tak i nárokem na náhradu pro opozděné splnění, tož obsahuje přece dopis z 16. května 1907 zcela určité oznámení, že žalobce náhradu škody pro nesplnění žádá.
Tu pak nelze předpisu čl. 356. obch. z. vykládati ve smyslu tom, že kupitel prodavateli určitou lhůtu k dodatečnému dodání výslovně musí ustanoviti; stačí naopak, ponechá-li kupitel prodavateli fakticky s dostatek času, aby zmeškané dohonil, dříve nežli volbu již učiněnou definitivně vykoná.
V případě tomto si žalovaný zajisté nemůže stěžovati, že by mu málo času k dodatečnému dodání bylo ponecháno bývalo; neboť není sporným, že první vagon s uhlím dodán býti měl v druhé polovici března 1907, že žalovaný lhůty této nedodržel a že dále, byv dopisem ze dne 27. dubna 1907 na dodání upomenut, toto pro první týden měsíce května přislíbil, slibu toho však opět nedodržel. Čekal-li tudíž žalobce, učiniv žalovanému oznámení dne 16. května 1907, s žalobou až do 31. května 1907, bylo to vzhledem na toto již 2 měsíce trvající otálení žalovaného zajisté lhůtou dodateční »poměrům přiměřenou« (čl. 356. obch. z.).
Na udánlivý nedostatek vagonů se žalovaný vymlouvati nemůže. Neboť okolnost taková, kteráž trvala již v době, kdy smlouva, byla uzavřena a kteráž straně slibující byla známou, nemůže považována býti za náhodu ve smyslu §. 1447. ob. z. obč. V případě tomto bylo žalovanému, jak z jeho dopisu z 28. února 1907 vysvítá, známo, že jest nouze o vagony; a právě tato okolnost vedla jej k tomu, aby dodávku prvního vagonu, kteráž dne 25. února 1907 byla žádána neprodleně, teprve pro druhou polovici měsíce března přislíbil. K tomu přislíbil žalovaný ještě i listem z 29. dubna 1907 odeslání vagonu do 1. května 1907, arciť s podmínkou, že dostane uhelný vagon. Leč nehledě k tomu, že dodávka ve zvláštním uhelném vagonu nebyla ve smlouvě podmíněna, lze těžko pochopiti — nechceme-li spatřovati v tom úmyslné protahování — proč by žalovaný nebyl mohl 29. dubna se dověděti, že 30. dubna nebude žádného zvláštního vagonu lze obdržeti. Dlužno proto zmíněnou podmínku, neměl-li slib, že do 1. května uhlí se zašle, tvořiti pouhou vytáčku, pokládati tak, jako by nebyla připojena bývala.
Se zřetelem na tyto opětné, s vědomím trvajících překážek učiněné sliby na dodání, nemůže udánlivý nedostatek vagonů zakládati důvodné omluvy.
Však ani druhý zamítací důvod neobstojí.
Volba jednou vykonaná (čl. 355. obch. z.) nemá toho významu, že by žalobce plnění, které si zvolil, zejména je-li spolukontrahent výslovně neb mlčky srozuměn, nemohl se úplně neb s výhradou náhrady útrat vzdáti neb že by nebyl oprávněn, na místo zvoleného plnění jiné jemu nabídnuté plnění přijati; na vykonanou volbu jest kupitel vázán jen potud, pokud nemá práva, něco jiného žádati. Výklad, který první soudce §. 906. ob. z. obč. dává, příčil by se často též oboustrannému zájmu kontrahentů, jejž na splnění smlouvy dle původně ujednaného způsobu mají.
Přijetí vagonu, žalobci po podané žalobě zaslaného, nemá tudíž s otázkou, byla-li žaloba oprávněna, v tom případě ničeho co dělati, vzdá-li se žalobce, počítaje se změněnými poměry, žalobního žádání ve věci hlavní a obmezí-li je pouze na náhradu útrat.
Ostatně neodvodil žalovaný z toho, že žalobce vagon s uhlím jemu dodaný přijal, žádné námitky, zejména pak též netvrdil, že by tím bylo přišlo k místu porovnání mezi stranami, kterýmž by nárok žalobní in toto byl zrušen býval. Jen v tomto poslednějším případě nebyl by nárok stran útrat oprávněn.
Rozhodujícím jest, zda-li žaloba v době, kdy podána byla, odůvodněnou byla, čili nic. Dodatečné dodání nemá jiného významu leč jaký má zaplacení zažalované pohledávky po podání žaloby.
Jelikož tedy, jak prokázáno, žalobce ku podání žaloby oprávněn byl, přísluší mu též náhrada útrat žaloby a sporu, pročež rekursu vyhověti bylo.
K dovolacímu rekursu žalovaného obnovil nejv. soud usnesení soudu prvního.
Důvody:
Dle čl. 356. obch. zák. musí kontrahent, jenž základem čl. 354. a 356. na místo splnění žádati chce náhradu škody pro nesplnění, druhému kontrahentu to oznámiti a jemu při tom, připouští-li to povaha obchodu, povoliti ještě poměrům přiměřenou lhůtu, aby zameškané mohl dohoniti.
Byť pak se i připustilo, že zákon kontrahentu, jenž smlouvě dostáti chce, nechtěl ustanovením tímto uložiti povinnosti, aby zároveň s oznámením vykonané volby druhému kontrahentu ihned určil též přiměřenou lhůtu dodatečnou, nýbrž že stačí, ponechá-li se otálejícímu lhůta k dodatečnému dodání otevřená, tož musí přece projev vůle o vykonané volbě kontrahenta neotálejícího státi se za takových okolností, aby druhý smluvník poznal, že dodatečná lhůta jemu ponechána byla, že tudíž volební právo druhému smluvníku příslušící vykonává se jen s podmínkou, že zameškané dohoněno nebude.
Že v případě tomto výkon práva volby, žalobci následkem opozdění se žalovaného s dodávkou připadlého, nestal se již dopisem ze 27. dubna 1907, nýbrž teprve dopisem z 16. května 1907, oba spodní soudové správně vyložili. V poslednějším dopisu prohlásil však žalobce netoliko, že žádá náhradu škody pro nesplnění, nýbrž žádal též ihned zaplacení náhradného obnosem 400 K a 30 K vypočteného nejdéle do 3 dnů, sice že bez meškání podána bude žaloba.
V tom však beze sporu dlužno spatřovati určité prohlášení žalobce, že nehodlá povoliti, aby žalovaný zameškané dohonil; jest zde tudíž opak »povolení« lhůty dodatečné, nepochybné odepření lhůty. Jelikož ale obchod dotyčný dle své povahy nepochybně povolení dodatečné lhůty připouštěl, nelze uznati, že by postup žalobcův shodoval se s předpisem čl. 356. obch. z. a nelze též uznati, že by jeho nárok na náhradu škody pro nesplnění byl odůvodněným.
K tomu přistupuje, že žalovaný zameškané, arciť teprve po podání žaloby, dohonil a objednaný vagon s uhlím, plně svou smluvní povinnost, dne 10. června 1907 skutečně dodal.
Dodávka byla žalobcem bez námitky přijata.
V tom lze spatřovati jen přijetí plnění smluvního. Kdyby byl žalobce chtěl přijati zboží ho došlé jen jako surrogat za zažalovaný obnos náhradní a s výhradou dalších nároků na procesních útratách, bylo by k tomu bývalo třeba dotyčného výslovného projevu vůle oproti žalovanému.
Že by býval učiněn, žalobce nikdy netvrdil a nebylo to též zjištěno. Přijal-li však zboží jakožto splnění smlouvy, tož vzdal se tím svého práva na náhradu škody pro nesplnění.
Žalobní nárok jeho tudíž aspoň již 14. června 1907, to jest v den prvního stání po právu již netrval.
Též z tohoto hlediska jeví se zamítnutí žalobcova nároku na náhradu útrat oprávněným.
Dle toho bylo dovolacímu rekursu vyhověti a měníc naříkané usnesení rozsudek prvního soudce obnoviti.
(Rozh. z 10. října 1907, č. 15644.)
Bb.

Citace:

Místem smlouvy jest místo přijetí a nikoliv místo nabídky (§ 861. ob. z. obč.).. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1908, svazek/ročník 17, číslo/sešit 3, s. 142-149.