Č. 3681.

Vývozní poplatky: K praxi zák. č. 418/1920 a nař. 442/1920.
(Nález ze dne 31. května 1924 č. 9778). Prejudikatura: Boh. 1753 adm.
Věc: Firma G. H. a inž. H. St. v B. (adv. Dr. Metod Fišer z Brna) proti ministerstvu obchodu, sekce pro úpravu dovozu a vývozu o vývozní poplátek.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Platebním rozkazem ze 16. října 1922 byl st-lce na základě § 3, odst. 1 zák. z 24. června 1920 č. 418 Sb. a § 12, odst. 1 nař. ze 13. července 1920 č. 442 Sb. předepsán poplatek za povolení č. 3778 z r. 1920 k vývozu dříví penízem 11.254 Kč 47 h, z něhož odpočten za povolení již zaplacený poplatek 2450 Kč a firma vyzvána, aby částku 8804 Kč 47 h do 14 dnů zapravila.
Proti tomu platebnímu rozkazu podali st-lé rozklad a kromě toho stížnost na nss de praes. 23. ledna 1923 č. 1486.
Ke zmíněnému rozkladu upravil žal. úřad rozhodnutím z 26. dubna 1923 poplatek za zmíněné povolení k vývozu dříví znovu a to částkou 3733 Kč 34 h. Při výpočtu poplatku vzal úřad za základ, že firma vyvezla od 10. července 1920 do 28. února 1921 59.123 m3 řeziva, zač obdržela 18.060 lir, od této částky odpočetí 4637·05 lir za 15.457 m3 řeziva firmě O. et P. v U. náhradou dodaných (1 m3 za 300 lir). Vzal tedy za základ vyměření poplatku částku 13.437·95 lir, která byla dne 13. listopadu 1920 odpočtena Živnostenskou bankou za 44.663 Kč. Od ní odečteny dopravní výlohy (11.399 Kč 20 h po vyloučení částky 2980 Kč 18 h, připadající na řezivo dodané náhradou) částkou 8419 Kč 02 h. Z rozdílu mezi takto vypočtenou cenou vývozní 36.243 Kč 98 h a stanovenou cenou domácí (za 44·666 m3 po 700 Kč za 1 m3) 31.266 Kč 20 h, tedy z částky 4977 Kč 78 h vyměřen 75%ní poplatek vývozní penízem 3733 Kč 34 h.
Ve stížnosti do tohoto rozhodnutí podané prohlásili st-lé, že zachovávají v platnosti shora zmíněnou stížnost na nss de praes. 23. ledna 1923 č. 1486 v těch bodech, v nichž dodatečným rozhodnutím z 26 dubna 1923 nebylo vyhověno jejich námitkám, tedy patrně námitkám podaným proti platebnímu rozkazu ze 16. října 1922. Ve věci samé namítají především, že základ pro vyměření vývozních poplatků z povolení č. 3778 z r. 1920 byl uměle zvýšen o 4636 Kč 69 h a spatřují vadu výpočtu vývozních poplatků v tom, že úřad vyloučil z celkových dopravních nákladů 11.399 K 20 h, vzniklých vývozem 59.123 m3 řeziva, částku 2980 K 18 h, která připadá na řezivo 15.457 m3, jež stěžující si firma dodala firmě O. et P. v U. na úhradu dovozného 467305 Fr z dřívějšího obchodu. St-lé se však v námitkách z 28. prosince 1922, podaných proti platebnímu rozkazu ze 16. říina 1922, domáhali toho, aby od fakturované ceny 18.060 lir byla odečtena »diference dovozu« částkou 4637·05 lir a aby za hrubou exportní cenu byla přijata pouze částka 13.431·95 lir. Jestliže žal. úřad námitkám po této stránce vyhověl, do základu vyměřeni poplatku vzal místo 18.060 lit toliko 13.431·95 lir, odpočet tedy podle přání st-lů od fakturované ceny 4637·05 lir za náhradu vyvezených 15.457 m3 řeziva, pak nemohou st-lé právem žádati, aby dopravní náklady připadající na tuto část řez'va byly odečteny od exportní ceny za dříví, v němž ona část pojata není. Žal. úřad právem srazil z vývozní ceny pouze ty dopravní náklady, které připadají na řezivo, na něž se vývozní cena vzatá za základ vyměření poplatku vztahuje. Jsou tedy námitky stížnosti v této části bezdůvodné. Stížnosti nelze přisvědčiti ani pokud vytýká, že úřad neodpočítal zaplacený již poplatek za udělené povolení k vývozu částkou 2450 K. Neboť dle vyhlášky, uveřejněné dne 3. srpna 1920 v č. 212 časopisu »Československá republika« jest žal. úřad oprávněn vybírati jednak poplatek fixní 700 K z vagónu řeziva a kromě tohoto poplatku požadovati podíl na event. zisku vývozcově, jenž byl stanoven 75%. Dle vyhlášky úřadu pro zahraniční obchod o ustanoveních ke zjištění a vybrání tohoto podílu není proto zmíněný fixní poplatek odpočtovou položkou od hrubé ceny vývozní a nemůže býti ani srážen od podílu na zisku.
Rovněž jest bezdůvodnou výtka, že úřad neodpočetí z vyměřeného základu 20% na režii. Mezní cena 700 K, která se odpočítává od ceny docílené v cizině, jest stanovena min. obch. po slyšení odborných poradních sborů jako cena, za kterou bylo možno v rozhodné době řezivo s obyčejným ziskem do ciziny vyvážeti. Bére tedy úřad zřetel na na režii již při stanovení zmíněné mezní ceny, ale pak nelze spatřovati nezákonnost v tom, když neuznal firmou požadovanou 20% srážku na režii po druhé při stanovení vývozní ceny.
Pokud st-lé poukazují a to, že firma Giuseppe O. et P. dle dopisu z 22. prosince 1920 odpočetla za 3 vagóny řeziva vyvezené na základě povolení č. 3778 z r. 1920 ještě další částku 2131.55 lir na dopravních poplatcích a že tudíž dlužno také tuto částku exportní ceny odečíst", nemůže nss na tento petit vejíti, protože nebylo o něm úřadem správním dosud rozhodnuto a není otázka ta cestou admin. vyřešena (§ 5 zák. o ss).
St-lé konečně namítají, že se příčí právní povaze poplatku, aby byl vyměřen vyšší částkou, než jest hodnota předmětu, z něhož se poplatek vyměřuje, a že vyměření poplatku v takové míře nemá opory v 1. odst. § 3 zák ze 24. června 1920 č. 418 Sb. a mohlo by se státi vzhledem k § 111, odst. 1 ústavní listiny při nejmenším na základě zvláštního zákona, a to i v mimořádných válkou způsobených poměrech (§ 1 zák. z 15. dubna 1920 č. 337 Sb.) Poněvadž však dle toho, co bylo uvedeno, jest evidentní, že v daném případě výše vyměřených poplatků za vývozní povolení ani z daleka nedosahuje hodnoty vyvezeného řeziva, lze se domnívati, že st-lé chtěli snad namítati, že výše poplatků za vývozní povolení vyměřených nesmí převyšovati exportní zisk.
Stížnost má snad pravdu, že v té době, kdy vývoz se stal, mohl fixní poplatek za vývozní povolení a podíl státu na event. zisku vývozcově dohromady exportní zisk převyšovati. Než dle ustanovení § 3, odst. 1 zák. č. 418 z r. 1920 je úřad oprávněn výši poplatků těch stanoviti a není omezen ani co do rozsahu, ani co do základu jejich a může proto stanoviti jak míru toho poplatku, tak i jeho základ beze všeho omezení. Jediné omezení, které se úřadu v § 3 ukládá, je, aby výše poplatků byla stanovena po slyšení odborných poradních sborů. Že tato podmínka splněna byla, stížnost nepopírá.
Nss vyložil již v nál. Boh. 1753 adm., že při vývozních povoleních jde o poplatky za úkony státních orgánů a že poplatek ten má svůj zákonný podklad v cit. zákonitém ustanovení. Následkem toho není třeba zabývati se stížností, pokud se dovolává § 111, odst. 1 úst. listiny a § 1 zák. z 15. dubna 1920 č. 337 Sb.
Ostatní námitky obsažené ve stížnosti de praes. 23 ledna 1923 č. 1486, podané do platebního rozkazu ze 16. října 1922, sluší vzhledem ke shora zmíněnému prohlášení obsaženému ve stížnosti de praes. 25. května 1923 č. 9444 do dalšího rozhodnutí v této věci z 26. dubna 1923 považovati za odvolané. Z těchto úvah bylo stížnosti zamítnouti.

Citace:

č. 3681. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1418-1421.