NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 1

Č. 6546.

Pastviny. — Pozemková reforma (Slovensko): Vnucený pacht podle § 63 příděl. zák. nemůže býti základem pro přikázání pastvin podle § 1 zák. 87/1924.
(Nález ze dne 13. května 1927 č. 10148.) Prejudikatura: Boh. 5853/26 a 5937/26 adm.
Věc: Antonín H. v S. proti župnímu úřadu ve Zvolenu o užívání pastvin.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: V měsíci květnu 1924 zahájeno bylo u okr. úřadu v K. řízení o žádosti obyvatel obce O., aby jim ve smyslu zák. č. 87 z r. 1924 přiděleny byly na období 1924 až 1929 pastviny v obvodu jmenované obce ležící a dosud obcí užívané. K dotvrzení svého nároku dovolávali se dosavadní uživatelé zmíněných pastvin (občané z O.) pachtovní smlouvy uzavřené v roce 1920 s předchůdcem st-lovým, býv. nájemcem velkostatku T. Ohledně této smlouvy konstatuje se ve zprávě zeměd. oddělení župního úřadu, expositury v Š. ze 13. května 1924, že dle zmíněné smlouvy byly ony pastviny obci přiděleny ve smyslu § 63 zák. č. 81 z r. 1920.
Rozhodnutím okr. úřadu v K. ze 30. března 1925 bylo vysloveno, že se žádosti obyvatel obce O. za příděl pastvin vyhovuje jen potud, že se další používání pastvin patřících k velkostatku st-lem spachtovanému povoluje jen těm hospodářům obce O., kteří mají méně než 10 kat. jiter půdy a to v rozsahu určeném podle nynějšího stavu dobytka, čítaje 11/2 — 2 kat. jitra pastvy na jeden kus.
Z tohoto rozhodnutí odvolali se jak původní žadatelé, obyvatele obce O., tak i st-l Antonín H. Nař. rozhodnutím změnil žal. úřad rozhodnutí první stolice v ten rozum, že uznal právem, že gazdové a hospodáři obce O. v základě pronájemní smlouvy, uzavřené dne 20. února 1920 s předešlým nájemcem velkostatku, jsou oprávněni pastvin dosud užívaných užívat nadále i v období 1925—1929 a to takovým způsobem a v takové výměře, jak jich dosud užívali.
O stížnosti na toto rozhodnutí uvážil nss následovně:
Žal. úřad opřel svoje rozhodnutí o zákon ze 26. dubna 1924 č. 87 Sb. Tento zákon, který upravuje pro Slov. a Podk. Rus užívání půdy k účelům společné pastvy dobytka v letech 1924 až 1929, stanoví § 1, že majitelé (nájemci, uživatelé) půdy jsou povinni nechati v ročních pastevních obdobích 1924 až 1929 na společnou pastvu podle ustanovení tohoto zákona půdu, na které nechali majitelům dobytka společně pást v pastevním období 1923, nebo na které tito buď pásli nebo byli oprávněni pást podle rozhodnutí, které vydáno bylo nebo bude na základě vl. nař. z 19. ledna 1923 č. 11 Sb. (platným pro Podk. Rus) a č. 12 Sb. (platným pro Slov.) o úpravě užívání pastvin na Podk. Rusi a Slov. v roce 1923. Základní myšlenkou právě cit. zákonného ustanovení jest — jak nss již vyslovil v nál. Boh. 5937/26 a Boh. 5853/26 adm. — aby půda, která sloužila v roce 1923 za společnou pastvu, sloužila tomuto účelu i po celé další období 1924 až 1929.
Pro sporný nárok, t. j. další nerušené užívání pastvin v období 1924 až 1929, nemůže však býti základem jakékoliv třeba i jen faktické užívání takových pozemků v roce 1923, nýbrž jen užívání, ke kterému se majitelé (nájemci, uživatelé) půdy buď dobrovolně zavázali (arg. slova »nechali pást«), nebo k němuž byli donuceni výrokem příslušného okr. výboru pro pasienky (§ 1, odst. 3. vl. nař. z 19. ledna 1923 č. 12 Sb.). V daném případě opřeli žadatelé svůj nárok na další nerušené užívání pastvin o pachtovní smlouvu uzavřenou v řece 1920 s předchůdcem st-lovým v nájmu, ohledně níž zeměd. oddělení žup. úřadu expositury v Š. výslovně konstatovalo, že byla založena na ustanovení § 63 zák. č. 81/20 (zák. přídělového). Nešlo tedy zřejmě o užívání, k němuž by byli žadatelé oprávněni na základě výroku pastevního výboru, vydaného ve smyslu shora cit. § 1 vlád. nař. č. 12 ex 1923.
Bylo-li však dosavadní užívání žadatelů založeno v ustanovení § 63 zák. 81/1920, t. j. v užívání, jež nezáleželo na volném rozhodnutí majitele (nájemce, uživatele) půdy, nýbrž k němuž stpú osobu na zabrané půdě hospodařící mocí zákona donutil, pak není možno mluviti ani o dobrovolném závazku majitele (nájemce, uživatele) půdy, jaký jedině má na mysli shora cit. ustanovení § 1 zák. 87/1924.
Že tomu je tak, tomu zejména svědčí i úvaha, že instituce t. zv. vnucených pachtů podle § 63 zák. příd. byla jak co do kompetence rozhodujících úřadů, tak i co do způsobu užívání do pachtu přidělené půdy a náhrady za poskytnuté užívání, tak i konečně co do otázky obnovování těchto pachtů (viz § 63 zák. příd., zákon ze 13. července 1922 č. 214 Sb. a ze 17. března 1926 č. 38 Sb.) upravena způsobem zcela odlišným od instituce společných pastvin na Slov. a Podk. Rusi (srv. nař. min. pro správu Slov. o používání a úpravě pastvin z 11. dubna 1919 č. 68/1919 — 2944 a) pres., dále nař. vl. z 27. května 1921 č. 226 Sb. a z 21. května 1921 č. 201 Sb., dále nař. vl. z 16. března 1922 č. 104 a 105 Sb., pak vl. nař. z 19. ledna 1923 č. 11 a 12 Sb. a konečně zákon z 26. dubna 1924 č. 87 Sb.).
Z toho pak jde, že předpisu § 1 zák. č. 87 ex 1924 na daný případ nebylo vůbec možno použíti. Posoudil-li přes to žal. úřad sporný případ podle zák. právě cit., příčí se výrok jeho zákonu.

Citace:

č. 6546. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 831-833.