Č. 814.

Pozemková reforma: I. * Vlastník statku může se již v řízení o otázce, zda a kolik pudy ze zabraného statku smí býti dáno do prozatímného pachtu dle § 63 zák. příděl., dovolávati práva svého plynoucího z § 11 zák. zábor. a úřad je povinen, aby se již v tomto stadiu vyslovil o obsahu i rozsahu tohoto práva. — II. * Volbou, o které mluví § 11 zák. zábor., rozuměti jest výběr určitých pozemků, jichž ponecháním má býti splněn nárok dle § 11 ve svém celku, tedy volba jejich místní polohy. — III. * Maximum půdy, na jejíž vyloučení ze záboru dle § 11 zák. zábor. vlastník má nárok, dáno jest výměrou 150 ha půdy zemědělské a 100 ha půdy jiné.
(Nález ze dne 18. dubna 1921 č. 4438.)
Věc: Josef E., majitel panství Ž., proti Státnímu pozemkovému úřadu v Praze stran přídělu půdy do prozatímního pachtu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: — — — — — — — — — — — — —
Výnosem ze dne 26. července prohlásil Státní pozemkový úřad, že velkostatek Ž. jest sice dle § 2 zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. zabrán, poněvadž celková výměra činí přes 656 ha půdy; poněvadž však v daném případě výměra půdy zemědělské nepřesahuje 150 ha, nelze akci přídělovou ohledně tohoto velkostatku vzhledem k ustanovení § 63 zákona z 30. ledna 1920 č. 81 sb. z. a n. a §u 11 výše cit. zákona záborového prováděti.
Ale dne 20. srpna 1920 bylo týmž úřadem okresní správě politické v D. K. uloženo, aby provedla příděl půdy velkostatku Ž. do zatímného pachtu, a prohlášeno, že se tímto rozhodnutím mění předchozí výnos ze dne 26. července 1920. V důvodech k vyřízení tomu připojených se uvádí:
V § 63 zákona z 30. ledna 1920 č. 81 sb. z. a n. jest ovšem vytčeno, že nutno při akci zatímného pachtu šetřiti ustanovení § 11 zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n., že totiž osobám, jichž majetek se zabírá, přísluší právo, aby jim z tohoto majetku byla přidělena majetnost nepřesahující výměry uvedené v § 2 zák. právě citovaného. Dle ustanovení tohoto paragrafu podléhají však záboru nemovitosti, jichž výměra přesahuje nejen 150 ha půdy zemědělské, ale i 250 ha půdy vůbec. U velkostatku Ž. jedná se o tuto druhou alternativu, neboť velkostatek ten má výměru 656 ha půdy, a vlastník má právo na ponechání této výměry, to jest 250 ha půdy. Ve svém dřívějším rozhodnutí z 26. července 1920 opíral se pozemkový úřad o ustanovení § 11, kde mluví se o možnosti vlastníkova práva volby ohledně půdy, jež mu má býti z jeho zabraného majetku přidělena resp. ponechána. Z citace tohoto ustanovení jest zřejmo, že vlastník může toto právo uplatňovati, pakli různé okolnosti tuto možnost připouštějí, a pozemkový úřad vydal své dřívější usnesení v předpokladu, že se žádné okolnosti nestaví proti tomu, aby výměra zemědělské půdy, nedosahující výměry 150 ha zůstala akcí zatímného pachtu nedotčena. V poslední době byl však snesen pozemkovému úřadu obsáhlý materiál, z něhož vychází na jevo, že jest nutno vzíti ohled na zcela mimořádné poměry v tamním obvodu panující, t. j. hlavně hospodářskou tíseň tamního drobného lidu, který při akci zatímného pachtu přichází v úvahu. Vzhledem k těmto mimořádným okolnostem v poslední době zjištěným nemůže pozemkový úřad připustiti, aby byla vyloučena z akce zatímného pachtu veškerá výměra zemědělské půdy, a ukládá proto okresní politické správě, aby akci zatímného pachtu u velkostatku Ž. dala neprodleně provésti. Eventulelní podání opravného prostředku se strany vlastníka by tu nemělo odkladného účinku.«
— — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —
Nejvyšší správní soud řídil se, vyřizuje stížnost, těmito úvahami:...
Ve stížnosti... jest v první řadě uplatněna námitka, že statek Ž. vzhledem k výměře své zemědělské půdy 150 ha nedosahujjcí jest vůbec dle §§ 2 a 11 zák. zábor. ze záboru půdy vyňat, resp. že alespoň jest vyloučen z akce upravené §em 63 zák. příděl.
Proti tomu uvádí žalovaný úřad ve svém odvodním spise, že jednak námitka tato opírající se o § 11 zák. zábor. nemůže v tomto řízení býti činěna, ježto prý osvobození příslušné plochy v § 11 stanovené ze záboru může býti žádáno toliko cestou vyznačenou v §§ 3 a násl. zákona náhradového z 8. dubna 1920 č. 329 sb. z., jednak prý jest námitka tato i svým meritem bezdůvodná, poněvadž z § 11 l. c. absolutní právo vlastníka statku na vypuštění 150 ha zemědělské půdy vyčísti se nedá.
Co se především týče onoho formelního stanoviska žalovaného úřadu, nehledal je nejvyšší správní soud správným. Jest sice pravda, že způsob, jakým může býti zjednán průchod právu v § 11 zák. zábor. vlastníku zabraného statku přiznaného jest zevrubněji upraven v §§ 3 a násl. zákona náhradového. Nesprávno jest však z toho odvozovati, že by ve všech dřívějších stadiích, kterými pozemková reforma probíhá, bylo lze práva toho nedbati nebo přímo proti němu hřešiti.
Možnost toho vylučuje výslovně sám zákon, stanoví-li v § 18 zák. příděl., že již při pořízení programu akce přídělové musí býti na to pamatováno, aby práva zaručeného vlastníku statku §em 11 záb. zák. nebylo se dotčeno. Důsledně také ukládá první odstavec § 63 téhož zákona pozemkovému úřadu, aby přistupuje k přídělu půdy do prozatímného drobného pachtu, jako k prozatímnímu opatření definitivní příděl předcházejícímu, šetřil práva vlastníku skytaného v § 11 zák. zábor.
Může tedy vlastník statku i v řízení, jež se nese k tomu, aby rozhodnuto bylo o otázce, zda a kolik půdy ze zabraného statku smí býti v prozatímný pacht dle § 63 cit. zák. dáno, dovolávati se práva svého z § 11 záb. zák. plynoucího a úřad jest povinen již v tomto stadiu o obsahu i rozsahu tohoto práva se vysloviti.
Žalovaný úřad také tak učinil tím, že jednak výnosem svým ze dne 26. července 1920 rozhodl, že § 11 zák. zábor. vůbec brání podrobiti statek akci přídělové ve smyslu § 63, i tím, že naříkaným výnosem vyslovil opak, změniv toto své právní stanovisko, a nařídiv z půdy zemědělské, ač nevykazovala 150 ha, přiděliti plochu do drobného pachtu.
Toto nové stanovisko, které jest přivedeno k platnosti v naříkaném výroku, nemohl nejvyšší správní soud uznati za důvodné. Není sice správno tvrzení obsažené ve stížnosti, že § 63 zák. příděl. v případě tomto proto nemá místa, poněvadž prý statek Ž. dle § 2 zák. zábor. vůbec nepodléhá záboru, nemaje 150 ha zemědělské půdy.
Zábor dle § 2 zábor. zák. stihá každý majetek, jenž patře témuž subjektu vlastnickému, vykazuje celkové výměry více než 250 ha, ať v této výměře je půda zemědělská zastoupena sebe nepatrnějším procentem nebo ať není zastoupena vůbec.
Má-li tedy — jak doznáno — statek Ž. přes 650 ha pudy vůbec, pak nelze o tom pochybovati, že jest dle §§ 1 a 2 zák. zábor. »zabrán« a to zabrán ve svém celku, t. j. že záboru tomu podléhá nejen svojí ostatní půdou, nýbrž i všemi svými pozemky zemědělskými.
Avšak zábor sám nestojí tomu nikterak v cestě, naopak jest právním i faktickým předpokladem k tomu, aby vlastník tohoto zabraného statku uplatňoval právo § 11 téhož zákona, t. j. aby žádal, by z tohoto záboru »propuštěna« a jemu k volné disposici ponechána byla ona část, která representuje výměry v § 2 zák. zábor. stanovené. Nutno proto, má-li býti zjištěn obsah i rozsah tohoto práva, vrátiti se zase k § 2 zák. zábor. a vyložiti jeho smysl.
V té příčině bude především třeba míti na zřeteli toto: Zákon nechce v akci reformy pozemkové zahrnouti všechny statky, nýbrž jen statky velké. Z kategorie statků velkých vylučuje všechny majetnosti, které mají nejvýše 150 h a půdy zemědělské nebo nejvýše 250 ha půdy vůbec. Bylo by chybou rozuměti tomuto předpisu tak, že zákon zde staví naproti sobě jako dvě proti sobě stojící veličiny 150 h a zemědělské půdy s jedné strany a 250 h a nějaké půdy jiné, se strany druhé. Zákon mluvě o 250 ha půdy, neoznačuje půdu tuto jako půdu, která by vůbec byla jiného druhu než půdou zemědělskou, nýbrž slovy »půdy vůbec« zcela jasně určil, že jde-li o tuto větší výměru, jest způsob kultury nerozhodný a že není tedy ani vyloučeno, aby v těchto 250 ha byla také zastoupena půda zemědělská. Jen nesmí tato půda překročiti mez pro půdu zemědělskou danou, t. j. 150 ha.
Nutno proto § 2 zák. zábor. čísti resp. vykládati takto: Malým statkem, na nějž nelze vztahovati § 1 zák. zábor., jest každý statek, jenž má nejvýše 250 ha, při čemž v této výměře smí půda zemědělská býti zastoupena nejvýše 150 ha. Každý statek, který buď jednu nebo druhou z těchto mezí překročí, jest statkem »velkým«. V § 11 zák. zábor. přiznává se majiteli statku zabraného, tedy statku ve smyslu § 1 »velkého«, právo na to, aby mu z toho ponechány byly výměry § 2 čili jinými slovy, aby mu zůstaveno bylo alespoň tolik, co zákon sám ne- pokládá za statek »velký« a co jest tedy ve smyslu vývodů shora podaných nazvati statkem malým. Nemůže býti o tom pochybnosti, že zákon stanoviv tuto výhradu, nechtěl dáti vlastníku zabíraného komplexu více, než co sám ze záboru vyloučil, avšak také ne méně, než co činí nejvyšší přípustné kvantum půdy v § 2 uvedené. Toto nejvyšší přípustné kvantum však jest určeno ve dvou směrech, jednak nejvyšší absolutní cifrou plochy ze záboru vypuštěné, t. j. 250 ha, jednak nejvyšší přípustnou kvótou pozemků zemědělských, která stanovena jest 150 ha. Jest tedy ono maximum, na které má každý vlastník zabraného statku dle § 11 nárok, dáno výměrou 150 ha půdy zemědělské a 100 ha půdy jiné.
Že jen tento výklad jest správný, plyne i z následujících úvah: Zákon záborový, třebas i velmi citelně zasáhl ve vlastnictví soukromé, jehož nedotknutelnost uznával § 4 stát. zákl. zák. č. 142 ř. z. z r. 1867 té doby ještě plativší, nechtěl nikterak majitele velikých statků postaviti ve stav horší, než ostatní vlastníky půdy a proto jim ponechal z nemovitého majetku tolik, co jiný vlastník nejvýše míti směl, aniž by nemovitostmi svými podlehl záboru. Vedle toho nechtěl zákon záborový, třebas by se nesl k odstranění latifundií, ničiti dosavadní hospodářské jednotky, nýbrž naopak směřuje k rozmnožení jejich počtu. Tomuto účelu by se příčilo, kdyby § 11 byl dán vyklad, jenž by ve svých konsekvencích dopouštěl odbýti majitele velkostatku 250 ha půdy třebas neplodné nebo půdy k založení samostatné hospodářské jednotky se nehodící.
Že nelze § 11 přičítati úmysl stanoviti výměru 250 ha bez zřetele na to, jakým procentem zastoupeny jsou v tomto celku pozemky zemědělské, lze odvoditi ostatně i z toho, že zákon záborový — jak toho jest dokladem právě § 2, dle něhož již sebe menší zlomek jednoho hektaru půdy zemědělské nad výměru 150 ha stačí, aby statek ten učinil »velkým«, kdežto celých 100 ha pozemků jiného druhu stejný právní efekt nemá — měl na mysli hlavně úpravu hospodaření pozemků zemědělských. Tomu by se však příčilo, kdyby právě vlastníkům statků velkých nárok na přípustnou míru pozemků zemědělských odpíral. Proti všem těmto vývodům nedá se ničeho odvoditi ze slov, která § 11, stanově ono právo vlastníkovo, připojuje ke své disposici, t. j. ze slov »pokud možno dle jeho volby«.
Volbou, o které § 11 ve slovech těchto mluví, není, jak míní žalovaný úřad. volba mezi 150 ha půdy zemědělské se strany jedné a 250 ha půdy se strany druhé, ježto — jak ukázáno — má vlastník nárok na 250 ha půdy a v ní na 150 ha půdy zemědělské již po samém předpisu § 2.
Případné prohlášení, kterým by vlastník se spokojoval buď s celkovou výměrou menší na př. 240 ha vůbec nebo s menší kvótou pozemků zemědělských na př. 125 ha půdy zemědělské a ostatek (125 ha) lesa, není »volbou«, nýbrž bylo by právně kvalifikovati jako vzdání se onoho plus, které mu po zákonu náleží. Tím méně lze mluviti o »volbě«, kde vlastník proto, že dosud 150 ha zemědělské půdy neměl, se svojí dosavadní menší výměrou spokojiti se musí. Zmiňuje-li se zákon v § 11 o »volbě«, jest volbou touto rozuměti výběr určitých pozemků, jichž ponecháním nárok § 11 ve svém celku má býti splněn, tedy volba jejich místní polohy. Volba tato, avšak jen tato volba jest obmezena slovy »pokud možno«. Rozhodnutí vlastníka žádajícího, aby mu bylo ponecháno v přípustném celku 250 ha půdy vůbec zemědělských pozemků až 150 ha, není tedy volbou, nýbrž výkonem jeho práva zákonem uznaného a v žádném směru neobmezeného.
Má-li však vlastník zabraného statku dle § 63 odst. 1 právo žádati, aby akce přídělová nedotkla se jeho půdy zemědělské 150 ha nepřesahující, má i právo domáhati se toho, aby akce tato vůbec nebyla proti němu zahajována, když celková výměra jeho půdy zemědělské 150 ha nedosahuje.
Předpoklad tento jest dán v přítomném případě, ježto — jak zjištěno — zemědělská půda statku Ž. měří toliko 137 ha 46 a 62 m2.
Jeví se proto naříkané rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, které přes odpor majitele statku, práva svého z § 11 zák. zábor. se domáhajícího, přikročilo k přídělu jeho zemědělských pozemků do prozatímného pachtu dle § 63, v zákoně neodůvodněno a bylo je dle § 7 zák. o správním soudě zrušiti, aniž bylo třeba obírati se ostatními námitkami stížnosti.

Citace:

č. 814. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 466-470.