NPD documents search: Váž. tr., 5 (1923)

Č. 7889.

Zaměstnanci veřejní: * Státní úředník, který dříve, než dosáhl 60. rok věku, uplatnil nárok, aby byl dán do trvalé výslužby dnem dovršení 60. roku věku podle § 79, odst. 2 služ. pragmatiky, nemá právního nároku na to, aby byl pensionován s účinností od tohoto dne.
(Nález ze dne 19. dubna 1929 č. 3446/27.)
Prejudikatura: Boh. A. 6413/27.
Věc: Ing. Jan T. ve V. (adv. Dr. Jos. Raschke z Mor. Ostravy) proti ministerstvu veřejných prací o dání do výslužby a placení pensijního příspěvku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.

Důvody: St-l byl odborovým přednostou v min. prací a přijal jako takový místo ředitele v-ckých železáren ve V. K jeho žádosti z 12. ledna 1921 udělil mu min. prací vynesením z 12. února 1921 počínajíc 1. březnem jednoroční bezplatnou dovolenou s tím, že mu bude tato doba podle § 44 služ. pragm. započtena jak do postupu tak i pro vyměření výslužného. Dovolená tato byla po krátkém přerušení prodlužována na základě usnesení vlády z 26. května 1922 a z 21. listopadu 1923 až do konce září 1924 a zajištěno započtení doby té do postupu platového i pro výměru výslužného.
Podáním ze dne 12. května 1924 žádal st-l, poukazuje na to, že dovrší dne 17. září 1924 60. rok věku a 31 1/2 let služebních, aby byl dán uvedeným dnem do trvalé výslužby.
Nař. vynesením z 20. března 1925 byl st-l vyrozuměn, že ho dal president republiky rozhodnutím z 24. února 1925 na jeho žádost z 12. května 1924 podle § 79 odst. 2 služ. prag. na trvalý odpočinek a poukázáno mu v souhlasu s min. fin. ... se zřetelem na započítatelnou služ. dobu ke dni 30. září 1924: 37 let 5 měsíců a 24 dnů od 1. března 1925 výslužné v částce ročních 38208 Kč.
Dalším nař. vynesením z 27. března 1925 sděleno st-li, že při projednávání jeho žádosti o přeložení na trvalý odpočinek bylo zjištěno, že neplatil pens. příspěvek po dobu bezplatné dovolené, která se mu započítává pro výměru pens. požitků a že měl se zřetelem na to, že dosáhl propočtením služ. let práva na plnou pensi 1. červencem 1921, platiti od této doby podle čl. IV zák. č. 2/20 pens. příspěvky pouze ze zvýšené pens. základny. Tato se zvýšila zákonem čís. 394/22 počínajíc 1. ledna 1923, z částky 21408 Kč na částku 38208 Kč, t. j. o 16800 Kč, z nichž 8% t. j. 1344 Kč ročně vyměřen pens. příspěvek, který měl st-1 platiti. St-1 byl proto vyzván, aby dlužné částky na pens. příspěvcích a to za rok 1923 a 1924 a za měsíc leden a únor 1925 po odečtení zapravených pens. příspěvků v roce 1922 za měsíc březen, duben a květen min-u prací odvedl.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Otázku, na jakém právním základu může dosíci státní úředník odpočivných požitků, řeší zákon z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. (služ. pragmatika) v §§ 79—82 a rozeznává tu v podstatě dvojí způsob, jenž může býti státní správě podnětem, aby změnila akt. služ. poměr stát. úředníka ve služ. poměr výslužnický. O prvém z nich mluví zákon v § 79, kde praví, že má státní úředník nárok na dání do trvalé výslužby, je-li ke službě neschopný a je-li opětné dosažení služ. schopnosti vyloučeno. Nárok je dán podle 2. odstavce tohoto paragrafu také bez průkazu nezpůsobilosti ke službě, jestliže úředník překročil 60. rok věku nebo nejméně od 3 let byl v příkaznosti, na dovolené s čekatelným, nebo byl přeložen na dočasný odpočinek. Za druhý způsob pak označuje cit. zákon v § 80 zákrok z moci úřední a stanoví i tu předpoklady, za kterých má státní správa právo dáti státního úředníka do trvalé výslužby.
V přítomném případě jest na sporu výklad ustanovení uvedeného na místě prvém, zejména po té stránce, jak sluší rozuměti dikci jeho »má nárok sa dání do trvalé výslužby«. Stížnost chápe předpis ten v tom smyslu, že založil pro stát. úředníka právo na to, aby byl dán do trvalé výslužby tím okamžikem, kdy jest po stránce skutkové prokázána skutečnost nárok ten odůvodňující a chce dále vyčísti z předpisu toho závěr, že jest ponecháno disposici dotčeného úředníka, aby sám určil, od které doby má nastati zmíněná změna v jeho právním poměru k státní moci. Soudí tedy stížnost, že jest §em 79 služ. pragmatiky uložena státní správě povinnost, aby dala stát. úředníka, který splnil předpoklady v předpisu tom vytčené, do trvalé výslužby dnem, který si oprávněnec sám zvolil, nejpozději však dnem., kdy vznikl jeho nárok na trvalý odpočinek. Činí však tak neprávem.
Podle slovného výkladu vícekráte již cit. § 79 služ. pragm. nestanovil zákonodárce předpisem tím nic jiného než že má státní úředník právní a tudíž stihatelný nárok vůči státní moci na to, aby byl dán do trvalé výslužby v těch případech, jež zákon sám v uvedeném ustanovení taxativní vypočetl. Možno proto rozuměti předpisu tomu jen v tom smyslu, že zakládá pro stát. úředníka, je-li trvale ke službě nezpůsobilý, dovršil-li 60. rok fysického věku, resp. je-li v osobě jeho splněn některý z ostatních tří předpokladů, uvedených v odst. 2 cit. paragrafu, nárok na přeložení do trvalé výslužby čili jinými slovy, že mu dává v případech těch právo domáhati se cestou instanční toho, aby byl sproštěn činné služby a založen proň právní poměr výslužníka (srovn. § 81 odst. 4 služ. pragm.). Určuje tedy § 79 služ. pragm. toliko zákonné důvody, které opravňují s jedné strany stát. úředníka, aby mohl žádati o dání do trvalé výslužby, s druhé strany pak zavazuje státní správu, aby přeložení to konkrétní formou provedla. Jiného obsahu předpis ten nemá a nelze z něho v nedostatku positivní disposice vyčísti, že by zakládal pro stát. úředníka nárok na pensionování dnem, kterého mu nárok na dáni do výslužby vzešel. Je tomu tak tím méně, když zákon na jiných místech při úpravě a určování rozsahu jiných práv stát. úředníka i po stránce mezi stranami sporné disponoval a určil, od které doby právo to je účinným (srovn. ku př. § 55 o nápadu práva na vyšší požitky, § 56 o jmenování čekatelů úředníky a pod.). V § 79 cit. zák. však takového ustanovení není.
Proto dospěl nss v souhlase s usnesením svého odborného plena z 25. března 1929 k názoru, že státní úředník, který dříve než dovršil 60. rok věku, uplatnil nárok, aby byl dán do trvalé výslužby dnem dovršení 60. roku věku, nemá podle § 79 služ. pragmatiky nároku na to, aby byl pensionován s účinností od tohoto dne.
Že tomu tak, vysvítá i ze srovnání předpisu tohoto s dřívějším platným právem.
Celý pensijní systém státních úředníků, jak došel výrazu zejména v pensijních normálech z 30. listopadu 1771 č. 95 fasc. 68 in gen a z 26. března 1781, spis dvor. komory 471, v dvor. dekretu z 31. března 1781, zák. cís. Josefa II., svaz. 4. str. 86 a v cís. nař. z 9. prosince 1866 č. 157 ř. z. spočíval na základní myšlence, že státní úředník jest povinen vykonávati činnou službu po určitou dobu, má-li dosíci vůbec nějakého pens. zaopatření a že dání do výslužby jest ponecháno vůli státní správy, která mohla opatření takové učiniti, bylo-li úředně prokázáno, že jest dotčený úředník fysicky neb duševně neschopen služby (srovn. zejména dvor. dekret z 26. května 1803 sb. zák. prov. sv. 19 č. 60. str. 185). Na tomto principu nezměnil v podstatě nic ani § 4 zák. ze 14. května 1896 č. 74. ř. z. ve znění čl. IV § 6 zák. z 19. února 1907 č. 34 ř. z., který určil, že státní úředníci, dovršili-li 60. rok věku, mohou býti dáni na vlastní žádost do trvalé výslužby, aniž by bylo třeba jinak požadovaného průkazu o služební nezpůsobilosti. Podle toho, co právě uvedeno, ponechával právní řád, platný před vydáním služ. pragmatiky, státní správě na vůli, aby sama volné rozhodovala o žádostech stát. úředníků za dání do trvalé výslužby, a neměl stát. úředník stihatelného nároku na to, aby bylo jeho žádosti vyhověno, i když byl prokázané služby neschopen, resp. dosáhl-li 60. rok věku. Stanovila-li nyní služ. pragmatika, vymezujíc přesně práva a povinnosti stát. úředníků v § 79, že má státní úředník právní nárok na to, aby byl dán za určitých předpokladů do trvalé výslužby, neuvedla-li však ničeho o tom, od kdy má nárok tento býti honorován, pak je z této historie vzniku ustanovení toho patrno, že se chtěl zákonodárce spokojiti se změnou dřívějšího práva jenom, pokud jde o založení práva stát. úředníka na dání do výslužby, že však neměnil ničeho na dosavadním stavu ve příčině otázky, kdy má býti nárok ten realisován a pensionování provedeno.
Zůstává proto státní úředník, i když jsou v osobě jeho splněny zákonné předpoklady pro dobrovolný odchod z činné služby do trvalé výslužby i po uplatnění nároku na dání do poměru výslužnického, v akt. službě nadále a postihují ho v neztenčené míře povinnosti, jež zákon ukládá akt. úředníku státnímu (§ 21, 28 a 29 služ. pragm.). Realisování nároku jeho na dání do výslužby nastává pak teprve, když byl dotčený správní akt o pensinování příslušným k tomu úřadem v konkrétní formě vydán a žadatel akt. služby dekretálně sproštěn (§ 47 odst. 2 služ. pragm.). Teprve tímto konstitutivním aktem zakládá se výslužnický poměr stát. úředníka se všemi účinky, jež s ním zákon spojuje a teprve touto dobou zpravidla končí činný služ. poměr jeho. Použije-li se zásadních hledisek právě vyložených při posuzování případu dnes na soud vzneseného, pak nutno dospěti k závěru, že nepřestal st-l bytí v akt. služ. poměru stát. úředníka i po 17. září 1924 jako dnu, kterého vznikl jeho nárok na dání do výslužby a že neporušil žal. úřad práv jeho tím, že neprovedl účinky dání do výslužby ode dne 17. září 1924, kdy st-l dovršil 60. rok věku a nabyl tak nároku na dání do trvalé výslužby.
Je proto základní these stížnosti lichou a mylným ovšem i závěr její, že měly býti poukázány st-li odpočivné požitky již od 17. září 1924.

Citace:

č. 7889. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 630-633.