= Sborník věd právních a státních, 4 (1904)
PDF

Přehled literatury v r. 1903.

1
Práce v tomto roce vyšlé utvrzují dojem vzbuzený již literaturou r. 1902, že pro nové procesní zákony rakouské minulo období, věnované v první řadě jich utvrzení v praxi a rozřešení sporův o jednotlivých ustanoveních tím vzniklých. Pozornost spisovatelů obrací se vždy více k otázkám rázu všeobecnějšího a jest přirozeno, že s rostoucím objemem článků jich počet klesá.
Důležitou literární pomůcku poskytl H. Sperl 2 svým vylíčením dosavadní literatury i praxe zákonů procesních, o čemž nejlépe svědčí četné zprávy, touto knihou se zabývající. (G. H. sv. 47. č. 24 Lohsing, G. Z. č. 11 Schreiber, J. Bl. č. 15 Amschl, Prz. str. 240 R-r.)
I. Z komentárů k německému soudnímu řádu dokončeno 8. vydání slavného díla L. Seufferta 3 (J. Ltbl. sv. 15., str. 121 Oetker), kdežto v novém vydání počaly vycházeti práce Petersen-Remelé-Angerova, 4 Gaupp-Steinova, 5 o jejímž 5. vydání referují ještě Schultzenstein (Z. f. C. P. sv. 31., str. 166) a Kleinfeller (Krit. Viertelj. sv. 45., str. 37), pak O. Reinkeho 6 (Gr. sv. 47., str. 872 Rassow). Nově vydána též příruční vydání Petersovo od Gronowa 7 a H. Freudenthalovo. 8
Literatura rakouského práva byla obohacena systematickým dílem R. Pollaka 9 (Ctrbl. f. Rechtw. sv. 22., str. 303 Brunner, G. Z. č. 45 Schreiber, J. Bl. č. 37 M. Pollak, Not. č. 33 Coulon); pro Německo podal stručný přehled ze všeobecných hledisek J. Kohler 10 (J. Ltbl. sv. 15., str. 168 Schultzenstein), mimo čehož nově vydána známá kniha Fittingova 11 a dvě učebnice sepsané od J. Weismanna 12 a L. Löwenwalda 13 (Gr. sv. 47., str. 734 Skonietzki). Ohledně loňského spisu K. Hellwiga viz recense Schultzensteinovu v J. Ltbl. sv. 15., str. 63 a Oertmannovu v Arch. f. bürg. R. sv. 22., str. 374.
Z pomůcek studijních dočkala se nového vydání sbírka soudních spisů F. Steina a R. Schmidta. 14 Potřebám praxe slouží pro naše právo officielní sbírka formulářů, 15 pro německou říši práce E. Eberta 16 a F. Rappa. 17 Zprávy o loni oznámených dílech A. Stölzela a H. Meyera podali G. Müller (J. Ltbl. sv. 15., str. 11 a 41) a O. Geib (Z. f. C. P. sv. 31., str. 383).
Nově vydáno bylo P. C. Schnitzlera 18 vodítko pro právní styky se Spojenými státy severní Ameriky. O návrhu uherského řádu soudního pojednali letos J. Páp (Z. f. C. P. sv. 31., str. 167), E. Bum (J. Bl. č. 33, 34) a B. Lévi (J. Bl. č. 49), o návrhu finském H. Gröndahl (Z. f. C. P. sv. 31., str. 435) a o zamýšlené reformě soudní v království italském Not. č. 28.
Živě přetřásáno bylo postavení soudce k zákonu, následkem podnětu daného Steinbachem (J. Ltbl. sv. 15., str. 25), jenž ve zprávě o knize K. Schneidera 19 vyslovil názor, že soudci přísluší volné rozhodování případů, na které dle jeho přesvědčení zákonodárce při stanovení pravidla nevzpoměl a jichž počet se přirozeně během času množí, čím více mizejí poměry všeobecné panovavší v době vydání zákona. Podobně definuje Stammler (D. J. str. 192) volné uvážení soudcovo jakožto úkol jemu zákonodárcem přikázaný, aby dle podstaty věci rozhodoval případy, kde by lpění na liteře zákona vedlo k rozřešení věcně nesprávnému, veden jsa pravidlem, že stejně sluší chrániti zájmy společenstva všech občanů i jednotlivého společníka. Nejde při uvážení tomto nikterak o činnosť stojící mimo zákon a právo, nýbrž jen o správné přispůsobení téhož pro jednotlivý případ. Zásadu tím danou důsledně provedl E. Ehrlich (J. Bl. č. 10, G. H. č. 23), jenž ukládá soudci, aby rozhodoval jedině dle obecného přesvědčení právního, tak aby jeho výroky byly pramenem nového, potřebám doby vyhovujícího práva, jak tomu bylo při svobodném nalezání práva římských praetorů a dosud jest při soudech anglických. Bylo bludem právníků v době recepce, že pokládali veškeré útvary životní za upravené právem římským, a tudíž žádali, aby každý rozsudek byl odůvodněn právem již stávajícím; bludem, k jehož utvrzení ještě přispělo úřednické nazírání pozdějších soudců, kteří stotožňovali právo se zákonem. Průlom do tohoto pojímání učinila již škola práva přirozeného svou naukou, že obsah zákona není závazným, pokud nenařizuje, a moderní kodifikace pokračují jen na této dráze, zůstavujíce volnému rozhodnutí soudcovu veškeré případy jimi neupravené. Úkolem dalšího rozvoje bude uplatniti vesměs právo soudu, nalézti právo s opomenutím pravidel třeba zákonných, které více neodpovídají změněným poměrům životním. Nemůže býti úkolem vědy právní, aby připravovala předem rozhodnutí všech možných sporů, nýbrž objasňování vzájemné souvislosti života s právem. Stanovisko opáčné, že soudce nikdy nesmí rozhodovati contra legem obhájili E. Bum (J. Bl. č. 15), R. Pollak (viz čl. XI. j. n.), P. str. 253, a nejobšírněji K. Schreiber (G. Z. 17). Vylíčiv nynější stav otázky v literatuře, dovozuje, že zákon jest příkazem, daným soudci od státu pro vykonávání jemu svěřené plné moci k upravování konkretních poměrů právních. V základě této plné moci musí stát sice trpěti i rozsudky zákonu odporující, avšak souhlas ku porušování zákonného příkazu tím nikterak neprojevuje. Při řešení otázek právních jest soudce zákonem vázán potud, pokud příkaz v něm obsažený sahá, pročež kruh volného uvážení soudcova nelze vytknouti všeobecně, nýbrž toliko vzhledem k jednotlivému zákonodárství a k jednotlivým oborům jeho. Probírá dále úkoly soudce při výkladu práva, použití analogie a rozhodování dle zásad práva přirozeného, jimiž rozumí právní vědomí lidu, konečně při upravování případů, ohledně nichž zákonodárce soudci ponechává úlohy pravidelně zákonem řešené, na př. při posouzení viny, neb stanovení bolestného, škody a zájmu. Dospívá k úsudku, že otázky právní smí soud dle volného uvážení rozhodovati jen tehdy, když zákon sám jej k tomu zmocňuje a že zejména v právu procesním odedávna byla mu zakázána každá odchylka od pravidla, ačkoli v daných mezích jest mu dopřána značná volnost v řešení jednotlivého případu.
O úkolech sociálních a hospodářských zákonodárce vzhledem k c. ř. s. uvažuje F. Vierhaus, 20 kdežto M. Eisler (J. Bl. č. 22-29) líčí vztahy mezi řízením trestním a civilním, vznikající odtud, že táž skutková podstata podléhá posouzení obou soudců, třeba každému z nich jest rozhodovati o otázkách, svým předmětem a účastníky valně se lišících. Nové zákony procesní uvolnily závislost věci civilní na trestní, neb dopouštějí podání žaloby civilní, jejíž rozhodnutí závisí na přičtení neb prokázání dosud nerozsouzeného skutku trestního, ponechávajíce volnému uvážení soudu, zda-li třeba přerušiti spor, během kterého vzniklo podezření ohledně trestního skutku pro rozhodnutí věci významného, i vážou soud jen na odsuzující výrok trestní. Dále uvažuje E. podrobně závislosť věci civilní v ohledu formálním i věcném (viz. §§ 191 a 268 c. ř. s.), upravení tohoto vztahu při žalobě o obnovu (viz § 530 c. ř. s.) a účinek praejudiciality na exekuci (viz § 42 ex. ř.).
O. Bülow, 21 nejslavnější odpůrce nauky o zvláštním nároku na ochranu právní (Rechtsschutzanspruch), jedině z práva procesního odvozeného, podrobil letos vzájemný poměr práva hmotného a řízení soudního opětnému zkoumání. Úkolem tohoto jest mu, aby státní autoritou bylo určeno, co pro jednotlivý případ jest platným právem, jelikož abstraktní řád právní není s to, aby poměry životní přímo upravil, nýbrž poskytuje soudci pouhý návod, jak pomocí právních prvků v něm obsažených má danou skutkovou podstatu uspořádati, pak-li strany samy nedospějí již vzájemnou dohodou k tomuto cíli. Proces neslouží tedy jen ochraně práva hmotného, nýbrž jej doplňuje, pročež k vysvětlení poměru těchto dvou oborů není třeba pojmu nároku na ochranu právní, který ve smyslu práva subjektivního vůbec nestává. Soudní řád upravuje toliko činnosť svých podmětů k dosažení účelu řízení a nezná tudíž procesní oprávnění, která by trvala již před zahájením sporu, jak blíže rozvedeno ohledně úmluvy o příslušnosť (viz § 104 j. n.), smlouvy o rozsudím (viz § 577 c. ř. s.) a pojištění důkazů (viz § 384 c. ř. s.). Před podáním žaloby stává toliko každému občanu stejnou měrou poskytnutá možnosť, aby zákonitým postupem dal podnět k řízení soudnímu, avšak nárok na rozsudek (Urteilsanspruch), a zvláště na žalobci příznivý rozsudek, může povstati teprve na konci projednání celé látky sporu, poněvadž teprve tím okamžikem jest dána možnosť a tím i povinnosť soudu k jeho vynesení. V zprávě o knize Bülowově podané, dovozuje E. Schrutka šl. z Rechtenstammu (J. Ltbl. sv. 15., str. 153) v souhlasu s panujícím míněním, že právní řád upravuje životní poměry jemu podrobené přímo a že jich uspořádání činností soudcovou dle zásad všeobecných nastává jen v t. zv. sporech právotvorných. Nárok na ochranu právní pokládá za skutečné právo subjektivní, které povstává tím okamžikem, kdy k podstatě skutkové právní ochrany schopné přistoupí potřeba takové ochrany, ovšem jsouc podmíněno řádným vynesením žaloby a prováděním sporu. Na stanovisku nauky Wachovy stojí též pojednání F. Steina, 22 o kterémž referuje E. Schrutka šl. z Rechtenstammu v Grünh. sv. 31., str. 173, kdežto K. Schneider (Z. f. C. P. sv. 31., str. 271) ve svém článku o odporu proti právním jednáním z důvodu nastalého omylu vychází ze zásad Bülowem hájených. Vznese-li se odpor takový, upravený §§ 119, 121 nn. něm. obč. z. během sporu, stává se úplně jednáním procesním ve smyslu § 81 něm. ř. s. (§ 31 rak. ř. s.). Hmotným podkladem jeho zůstávají sice cit. předpisy obč. z., ale pro formu a včasnosť platí jedině ustanovení c. ř. s. o obranách, a též účinek jest obmezen na spor, nastávaje teprve rozsudkem. Své stanovisko k teorii nároku na ochranu právní vytkli též E. Ott a H. Sperl u příležitosti kontroverse o přípustnosti rozsudího ve sporu o rozvedení manželství (viz § 577 c. ř. s.).
Dalekosáhlé přetvoření základních zásad řízení soudního za účelem větší ekonomie procesní žádá M. Allerhand (Prz. str. 272, 348). Poukazuje k tomu, že dosud jest úkolem soudce, stanoviti, zda-li právo žalobce bylo porušeno, a jej pro budoucnosť zabezpečiti, čímž zachován ohledně předmětu sporu princip disposiční a vyloučena možnosť odsouzení žalobce vyjma k útratám. Stávají ovšem některé úchylky, neb k žalobě o neplatnosť neb rozloučení manželství lze vysloviti, že bylo zaviněno žalujícím; rozhodnutí, že nárok uplatňovaný žalobou určovací nestává, působí pro obě strany, a také výsledek návrhu na určení dle § 259 c. ř. s. může dopadnouti v neprospěch žalobcův. Při žalobě dílčí, v řízení z rušené držby a k upravení hranic jest dle nových zákonů procesních soudce obmezen na rozhodnutí o petitu žalobním, který nanejvýše lze zamítnouti; i když rozsudek byl vynesen úplně dle prosby, nemusí ovšem jeho výkon (§ 351 ex. ř.) odpovídati prospěchu strany žalující. Jen důsledkem nynější úpravy jest, že rozsudek ani při dvoustranných poměrech právních nelze vykonati proti žalobci (§§ 7, 9, 10 ex. ř.) s jedinou výjimkou § 11 ex. ř. a § 561 c. ř. s. Aby bylo uvarováno zbytečným sporům tímto stavem zaviněným, navrhuje Allerhand, aby soudce právní poměr jemu žalobou k posouzení předložený všestranně uspořádal a určil veškeré nároky jak žalobci tak i žalovanému z něho vyplývající. Úloze této by mohl jen dostáti, kdyby stranám byla odňata veškerá disposice ohledně předmětu sporu a odstraněny překážky dosud vyšetření materielní pravdy bránící, zejména účinky doznání. Proces a řízení nesporné by se pak lišily jedině podnětem, ze kterého byly zahájeny, zdali k žalobě strany neb z moci úřadu. Oproti těmto překvapujícím tužbám po reformě uznávají L. Geller (Centralbl. f. jur. Praxis str. 123), že naše kodifikace procesní celkem se osvědčila, ačkoliv některé ústavy, zejména revise a vnucená správa ohledně podniků živnostenských, nutně potřebují opravy. Téhož mínění jest G. Walker (G. H. č. 19, J. Bl. č. 6), jenž ve výsledcích prvého pětiletí praxe shledává skvělý důkaz, že otázku řízení sporu lze luštiti jedině dle praktické potřeby, nikoli dle všeobecných zásad. K. Flieder (P. str. 282, 318) upozorňuje v obšírné zprávě o loni uvedené práci J. Winklera na značný úbytek, jevící se při žalobách bagatelních následkem hojného užívání § 433 c. ř. s. a obmezení nastalých § 88 j. n. a zákonem splátkovým. Přimlouvá se za zachování řízení z rušené držby, pokládá však v něm rekurs za nevhodný prostředek opravný, poněvadž volnosť vyššího soudu příliš obmezuje. Také se všeobecným vyloučením mimořádného rekursu nelze souhlasiti. Odvolání a revise se osvědčily, ačkoliv úkol soudů sborových při rozhodování o prvém jest mnohem obtížnější než úkol vrchních soudů zemských. Příkrosť zákonných ustanovení ohledně exekuce na nemovitosti byla sice praxí značně zmírněna, ale sluší uznati, že pravidla o převzetí břemen, o podání nejmenším, a o simultánních hypotékách nutně třeba přetvořiti, taktéž přikázání pohledávky ku vybrání. Ohledně protahování sporu v Německu dovozuje R. Pollak (Z. f. C. P. sv. 31., str. 419) v doslovu k poslednímu sjezdu německých právníků, že důvodem téhož jest nedostatek procesní přípravy, kterému lze odpomoci jedině přenesením řízení sporu na soudce a odstraněním vlivu stran, čímž by spůsob vyhledávání sporné látky nemusil ještě býti dotknut, ačkoli výčitka, že rakouský zákon obětuje správnosť rozsudku rychlosti, nijak nebyla dokázána. Kuleman (D. J. str. 461) pokládal by za dostatečné k urychlení řízení, kdyby strany byly zavázány vésti spor vždy osobně za přispění svých advokátů, čemuž ovšem E. Heinitz (D. J. str. 463) s poukazem na obtíže soudního jednání s laiky odporuje. Přiblížení se k rakouskému vzoru doporučuje K. Schneider, 23 o jehož knize podává zprávu Mendelssohn-Bartholdy v Centrbl. f. Rechtw. sv. 22., str. 347.
Podrobné vylíčení řízení při obnovení a upravení hranic za nových zákonů procesních podal K. Flieder (P. str. 513, 549, 585, 630). Pro obnovení hranic, které jakožto preventivní opatření spadá do řízení nesporného, jest výlučně příslušným okresní soud rei sitae (§§ 49 č. 3., 117 j. n.), který jest povolán nejen k nahrazení poškozených mezníků novými, nýbrž i k znovuvyznačení hranic již neznatelných. Nastane-li v poslednějším případu o hranici spor, budiž tato prozatímně v nesporné cestě na základě poslední držby stanovena, neb pro odkázání této úpravy soudu exekučnímu schází exekuční titul, pro převedení řízení nesporného ve sporné každá obdoba a nezbytný návrh strany. Usnesení o tom vydané lze dle §§ 6 a 16 nesp. ř. v odpor bráti třeba i mimořádným rekursem, nikoli však žalobou pro zmatečnosť; exekučním titulem jest toliko ohledně útrat, kdežto nezachování stanovené čáry třeba stíhati v řízení z rušené držby. Upravení hranice sporné lze se domahati jedině žalobou, kterou třeba podati u výlučně příslušného okresního soudu, v jehož obvodě statek leží (§ 49 č. 3., § 81 j. n.) a jejíž prosba musí směřovati k tomu, aby buď stanovena byla určitě vyznačená hranice dosud nestávající neb neuznávaná, aneb aby sporný pruh země pro nedostatek výlučného práva jednoho ze sousedů byl dle pravidla § 853/2 vš. obč. z. mezi ně rozdělen, s čímž lze spojiti návrh na zjištění vlastnictví neb držby. Rozsudkem se pak buď nařídí vyznačení hranice dle určité čáry, případně přisoudí vlastnictví k sporné části a odpůrci vydání této uloží, aneb přesně vyznačí sporný pruh země a pravidlo pro jeho rozdělení. Žaloby tyto jsou vždy actiones duplices (jiného mínění M. Allerhand, viz shora) a lze je dle § 227 c. ř. s. spojiti. Nesporné řízení nemusí jim předcházeti, pak-li hranice vůbec stává, a také vyznačení této dle § 851 vš. obč. z. předsevzaté nebude míti nutně význam předurčující. Znemožní-li odpor strany, aby rozsudkem stanovená hranice byla vyznačena cestou mimosoudní neb aspoň nespornou, vymezníkuje soudce exekuční hranici na základech rozsudkem stanovených, aneb předsevezme dle daného pravidla faktické rozdělení sporného pruhu; on rozhodne též pochybné otázky právní svými usneseními, z nichž jen ono lze rekursem v odpor bráti, které konečně určí čáru hraniční (§ 351 ex. ř.). Dle nových zákonů procesních stává se t. zv. actio finium regundorum simplex návrhem, že odpůrce jest povinen trpěti vyhledání a označení pravé hranice, zbytečnou a nepřípustnou, poněvadž by soudce exekuční v základě dotyčného rozsudku mohl hranici stanoviti toliko dle §§ 850, 851 vš. obč. z., tedy jen s účinkem prozatímním, nejsa povolán k rozhodnutí o sporném vlastnictví neb držbě. Ohledně útrat platí ve sporu a exekuci pravidla obecná. V řízení nesporném nese náklad navrhovatel vyjma ten, který postane přímo obnovením neb stanovením hraniční čáry, a který dle § 850 vš. obč z. hraditi jsou povinni všichni sousedé dle rozměry svých hranic.
Pokud jde o všeobecné otázky hledící k jurisdikční normě, lze jen poukázati na zprávu, kterou podal Stranz (D. J. str. 70) o osnově zákona předložené německému sněmu říšskému, jenž zavádí zvláštní soudy pro spory obchodních zřízenců z jich služebního poměru.
Čl. VIII. uv. z. viz § 109 j. n. čl. XI. Pojednávaje o exekuci rozkazů civilních proti státu, dovozuje R. Pollak (Grünh. sv. 30 str. 371), že rakouskému soudci nepřísluší moc právotvorná, pročež i nálezy nejvyššího soudu zapsané do repertoria nálezů a knihy judikátů nejsou právními pravidly, nýbrž toliko výklady práva, jež postrádají pro nižší stolice závazné moci a podléhají přezkoumání své odůvodněnosti. Nařízení zavádějící jmenované sbírky nebylo čl. I. uv. z. k j. n. zrušeno, ačkoli doslov čl. XI. jest nepřesný. Hluboko sahající reformu činnosti nejvyššího dvoru soudního doporučuje V. Bouček (P. str. 719). Žádá, aby týž rozhodoval ve věcech sporných toliko o rozsudcích, ale v řízení ústním a veřejném i při poradě, aby revise byly předběžně zkoumány v ústním líčení za součinnosti zástupce stížnosti, aby každý senát byl nálezy jiného vázán až do rozhodnutí plena, konečně aby byli připouštěni jen advokáti zvlášť vybraní.
§ 4 Fuchs (D. J. str. 446) navrhuje k uvolnění vrchních soudů zemských v německé říši, aby při soudech sborových zřízeny byly zvláštní komory odvolací pro věci nepatrnější, které tyto soudy rozhodly již v instanci první. § 19 Bendix (D. J. str. 522) poukazuje k nepřístojnosti též u nás se vyskytující, že při menších soudech týž soudce udílí v řízení nesporném konsens žalobní a pak o žalobě rozhoduje, pročež bylo by vhodným jej v takových případech výslovně vyloučiti.
§ 49 viz vš. čásť Flieder. § 55 Dr. A. B. (G. Z. č. 13) proti názoru, vyslovenému v rozhodnutí E. III. č. 416, že pohledávky nevlastních společníků v rozepři sluší sčítati nejen při stanovení příslušnosti, nýbrž i při určení řízení, hájí stanovisko zaujaté nejvyš. soudem v zodpovědění dotazů k § 11 č. 2. a § 227 c. ř. s., že pro řízení jest směrodatným obnos jednotlivým společníkem zažalovaný, poněvadž by jinak nároky nepatrné byly projednány v řízení pravidelném, pro ně příliš nákladném. § 56. Zprávu o loni uvedené monografii Petschkově podal K. Flieder v Zp. str. 46.
A. Červinka (P. str. 325) dovozuje, že zákonodárce §em 81 dle materialií, doslovu a postavení v system nikterak nezamýšlel změnu příslušnosti věcné; poněvadž § 95 j. n. toliko dovoluje podání žalob reálních o obnosy 1000 K převyšující u soudů okresních, schází každé odůvodnění pro panující praxi, která žaloby tyto bez ohledu na výši předmětu výlučně přikazuje samosoudům. Viz též shora Flieder. F. S. (P. 612) upozorňuje, že k správnému výkladu §u 83 potřebí nahraditi stručný poukaz »die im § 49 Z. 5 bezeichneten Bestandstreitigkeiten« celým doslovem cit. místa, čímž se ihned vysvětlí, že žaloby činžovní patří před soud obecný a nikoli před fórum rei sitae. Pro správnosť tohoto výkladu mluví též § 91/2 j. n., který žaloby o zadrželé dávky z reálního břemene přikazuje jen fakultativně soudu, v jehož okršku obtížený statek leží, i souvislosť obou odstavců §u 83; vždyť k vydání opatření a příkazů v odstavci 2. zmíněných jest toliko soud okresní příslušným, a k témuž hledí dle slov »dieses Gericht« také odst. 1., což žaloby činžovní jeho věcnou kompetenci snadno převyšující vylučuje. B. Krokowski (G. H. r. 48 č. 8.) prohlašuje náhradní nárok nájemce za opravy továrny, které dle zákona a smlouvy byl povinen nésti vlastník, za pohledávku z jednání bez. příkazu, která náleží před soud obecný, kdežto redakce s odvoláním na zodpovědění otázek k §u 87 ji odkazuje k soudu závodu. Dr. M. E—n (J. Bl. č. 22) žádá, aby každá stanice železniční byla ohledně smluv nákladních s ní uzavřených uznána za zvláštní závod, a tím žaloby odtud vznikající přikázány soudu, v jehož okresu leží. Pravidlo §u 93 o soudu podle společenství ve sporu nezahrnuje dle názoru E. Lohsing-a (G. H. č. 27, 28) případ, že obecným soudem některého ze společníků jest soud kausální. Jest nesprávným, z §u 11 č. 2. c. ř. s. per argumentum a contrario odvozovati, že pravé společenství dle § 11 č. 1. ani absolutní nepříslušností předmětnou se nevylučuje, nýbrž sluší za to míti, že aspoň žalobní nárok jakožto celek musí do kompetence dovolaného soudu spadati. Činí-li procesní různorodosť dílčích pohledávek takové shrnutí nemožným, nemůže též o společenství ve sporu býti řeči. Oproti tomu poukazuje G. H. č. 27. na velké nesnáze, které by vznikly při povaze právních poměrů v §u 11 č. 1. c. ř. s. předpokládaných různou příslušností soudní pro jednotlivé společníky, a k jichž vyvarování právě § 93 směřuje. Ve svém obšírném pojednání o soudu vzájemnosti pro žaloby na cizince obrací se S. Grünberg (J. Bl. č. 13.—16.) proti stanovení jeho dle zásady materielní reciprocity, neb ani z §u 101 ani z dřívějšího § 29 lit. d) j. n. ze dne 20. listopadu 1852 ř. z. č. 251 nepodává se nutnosť takového výkladu. Nelze též tvrditi, že případná ustanovení sousedních kodifikací obrací se hlavně proti cizozemcům, a lze v tom zahrnutý požadavek, aby cizí zákonodárce z působnosti soudů svých vlastních států vyňal cizozemce, tím méně ospravedlniti, jelikož zásada tato u nás nikdy nebyla uznávána. Poněvadž § 80 č. 1 ex. ř. odepřením exekuce pro rozsudky, k jichž vynesení cizozemské soudy byly vůbec nepříslušnými, skytá dostatečnou ochranu, bylo by vhodnější, soud vzájemnosti připustiti toliko v případech pravé retorse, kde cizina Rakušana pro jeho příslušnosť podrobuje zvláštnímu soudu, užíti tedy zásady reciprocity formelní. Při kterémkoli výkladu vzájemnosti lze tohoto soudu použíti vždy jen proti příslušníkům státu, proti kterému se retorse vykonává, ať to jsou osoby fysické neb právní, a ať sídlí kdekoli, což praxe v protivě k názoru v literatuře panujícímu ovšem nezachovává, nýbrž připouští soud tento proti všem žalovaným v dotyčném státu usazeným, i když jsou tuzemci neb poddaní státu třetího. Pojem retorse vyžaduje, aby též jen Rakušan tohoto výhodného ustanovení směl použíti, a nelze tudíž schváliti, že soudy přijímají žaloby o § 101 se opírající též od příslušníků státu, proti kterému se repressalie obrací. Zachováním uvedených zásad, zejména obmezením na případy formelní reciprocity by ovšem obor soudu vzájemnosti doznal značného súžení, čeho by však vzhledem k velkému počtu našich zvláštních soudů nebylo třeba litovati. § 104. Úmluvou o příslušnosť soudů nevzniká stranám, jak O. Bülow (Z. f. C. P. sv. 31. str. 216) ve své shora uvedené práci vykládá, nijaké právo procesní, sporu předcházející, neb nevstupují ještě tímto ujednáním k soudu zvolenému v procesní poměr právní, aniž ono zakládá samo o sobě povinnosť soudce k rozhodování.
Příslušným k propuštění nezletilé manželky z otcovské moci jest dle O. Wassinga (G. H. č. 30.) v základě §u 266 nesp. ř. obecný soud otcův, kdežto redakce s poukazem na čl. VIII. č. 3., který kompetenční předpisy cís. pat. zachoval jen ohledně cizozemců, pokládá dle §u 109 a 70 obecný soud manžela za povolaný k tomuto úkonu. F. z Némethy (G. Z. č. 27.) poukazuje k tomu, že usnesení okresních soudů dle §u 109 soudům sborovým předkládaná jsou pouhými návrhy bez samostatného významu, neb rozhodující senát jimi není nikterak vázán, konečné rozhodnutí čerpá svou účinnosť jedině z uděleného schválení, jak dokazuje pořadí stolic prostředky opravní vyřizujících, a působnosť jich počíná vždy ode dne doručení nikoli dle datování zmíněných návrhů. K. Drbohlav (P. str. 715, 751) dovozuje, že prodej nemovitostí do konkursní podstaty náležejících jest pravidelným vedením exekuce, pravidlům jejím podrobeným, pak-li se koná k návrhu hypotékárního věřitele. Správce podstaty jest k prodeji takovému již mocí úřadu svého oprávněn, ať jej vykoná dle předpisů ex. ř., neb jinakým způsobem, vyžádav si ovšem příslušné svolení (§§ 147, 148, 144 ř. konk.). On pro prodej tento nepotřebuje tudíž zvláštního povolení ve smyslu §u 133 ex. ř. a také provedení téhož není výkonem exekučním, nýbrž nesporným úkonem reálním, k němuž jest povolán soud §u 117.
Čl. IV. uv. z. k c. ř. s. Postavení finanční prokuratury jakožto procesního orgánu eráru líčí B. A. Pick (J. Bl. čl. 17.—21.). Historickým vývojem přešlo v Rakousku právo, zastupovati stát jednak při jednáních právních jednak ve sporu, na články státní správy úplně různé. Podmětem práv a závazků soukromých stává se náš stát jednáním správních úřadů jednotlivých odborů, jichž zástupcové ve sporu representují erár jakožto stranu, a dle §u 372 c. ř. s. mohou v této funkci přísežně slyšeni býti, kdežto ze svědectví jsou vyloučeni. Úkony procesní může však předsevzíti jedině finanční prokuratura, ovšem opět jen svými členy, ohledně kterých sluší tedy používali předpisů c. ř. s. o advokátech (viz čl. XXXII.). Následkem tohoto t. zv. procesního monopolu zakládá každé od delegáta jejího předsevzaté jednaní ve sporu pro stát procesní práva i povinnosti, bez ohledu na případný nedostatek předepsaného schválení od příslušného úřadu správního. Oproti soudu finanční prokuratura požívá neomezitelné plné moci procesní v objemu §u 31 č 1.—4. c. ř. s., pročež jejímu vyslanci o ní vydaná listina nedokazuje objem jeho oprávnění, nýbrž slouží toliko k jeho legitimaci. Ohledně jednání zahrnutých §em 31 jest případný odpor representanta správního úřadu bez účinku, ačkoliv soudce význam téhož pro hodnověrnosť tvrzených skutečností posuzuje dle volného uvážení Byl-li spor se státem proveden bez součinnosti prokuratury, jest zmatečný (§ 7), a žaloba proti eráru, doručená jinému úřadu, nezakládá platný poměr procesní ani tenkráte, když jako příjemce označený orgán ji finanční prokuratuře postoupil, následkem čehož jest okresní soud dle §§ 432, 435 c. ř. s. povinen, sborový oprávněn, naléhati na odstranění toho poklesku. Byl li úřad žalovaný neb žalující k odvrácení hrozícího nebezpečenství prozatímně k provedení nutných úkonů připuštěn, závisí jich platnosť na schválení finanční prokuraturou, které Pick přisuzuje i oprávnění, změniti opatřeni prozatímního zástupce bez ohledu na předpisy c. ř. s. jinak toho nedopouštějícího (na př. změna žaloby po zahájení sporu aneb zpětvzetí její po prvním roku bez souhlasu odpůrce, provedení důkazu, jehož se bylo vzdáno, nová lhůta důkazní §§ 235, 237, 183, 279 c. ř. s.). Výjimka z procesního monopolu nastává, když obě strany ve sporu súčastněné mají nárok na zastoupení finanční prokuraturou, při jistých žalobách státních ředitelství lesů a statků, konečně při odporu poukazujícího úřadu (§ 295 ex. ř.) proti zabavení pohledávky u státní pokladny. V posledních dvou případech má dotyčný úřad na vůli, buď zakročiti sám neb dovolati se pomoci prokuratury; v prvém jest povinen ustanoviti si jiného zástupce, kterým před soudem sborovým smí býti výlučně advokát. O nějakém obmezení procesního monopolu mluviti nelze, když prokuratura dá se zastoupiti úřadem jiným, jak zejména ohledně berních úřadů činívá. — O procesních zástupcích pošty říšské v Německu jedná F. Scholz (Gr. sv. 47. str. 556).
Čl. XXVIII. Ohledně útrat řízení upomínacího v případech, kde pro podaný odpor došlo ke sporu, dovozuje Sanzin (G. H. č. 41), že i zde sluší použíti všeobecných zásad. Byl-li odpor podán proti celé pohledávce, bude výsledek sporu též rozhodným pro uložení útrat jedné straně neb rozdělení mezi ně. Bránil-li se důvodně žalovaný odporem jen proti části vymáhané pohledávky, nahradí mu žalobce tím vzniklý náklad a totéž nastane, když pohledávka nebyla splatnou a on při prvém roku ji uznal. Jak vykládá B. A. Pick (J. Bl. č. 18, 19), jest finanční prokuratura procesním zástupcem státu jen z hlediska práva správního. Úkony ve sporu nutné předsebírají jednotliví úředníci a ohledně těchto třeba dle čl. XXXII. obdobně užívati předpisů c. ř. s. o advokátech; oni podléhají též disciplinární moci soudu (§§ 86/2, 179/2, 200 c. ř. s.) a lze jim uložiti náhradu útrat hrubým zaviněním způsobených (§ 49 c. ř. s.) Práva přístupu k tajným líčením (§ 174 c. ř. s.) požívají ovšem jen, když byli úředně vysláni. Při stanovení útrat platí ohledně výkonů prokuratury tarif advokátní, a sice v základě čl. XXXII., když pokládáme § 41/2 za pravidlo přípustnosť tarifu pro advokáty stanovící, popíráme-li však upravení této otázky v c. ř. s., dle dvorního dekretu ze dne 3. března 1785, č. 393 sb. z. s., který pak čl. I. uv. z. k c. ř. s. zrušen nebyl.
J. Kraus (Not. č. 10) poukazuje na význam přísahy vyjevovací při projednávání pozůstalosti, kterou prostředky §§ 2 a 98 nesp. ř. poskytovanými proti odporu súčastněných osob vyšetřiti nelze, pak-li je vlastní zájem k zamlčení součástek téže vede. I zde platí všeobecný předpis čl. XLII., který oproti §§ 219, 220 vš. ř. s. hranice přípustnosti této přísahy účelně súžil, neb smí ji požadovati toliko ten, kdo na vyjevení jmění má zájem soukromoprávní, a jen od osoby, která k udání jmění jest dle práva občanského povinnou. Vzpírá-li se tato složení přísahy, lze ji donutiti jen cestou žaloby, kdežto v případu její ochoty není závady pro výkon před soudem nesporným, když zákonné podmínky pro něj jsou prokázány. Sestavení otázek přísežně kladených náleží soudci, který má hleděti k odůvodněným přáním žadatele. Není též překážky, aby k přísaze povinný předložil seznam vyjeveného jmění. Opětné složení smí i jiný zájemník žádati jen tenkráte, když nové okolnosti vyšly na jevo.
C. ř. s. § 11 viz §§ 55, 93 j. n. § 17. F. X. Fierich (Cz. IV., str. 428) podává podrobné vylíčení vedlejší intervence z hlediska nauky O. Bülowa o právním poměru procesním. Ona mu jest poměrem veřejnoprávním, založeným jednostranným úkonem intervenienta mezi ním, interventem, odpůrcem jeho a soudem, podružným k poměru procesnímu a podmíněným neodporováním stran. Účelem jejím jest, poskytnouti třetím osobám vliv na průběh sporu, jehož výsledek by se mohl dotknouti jich právní oblasti. Nezbytnými podmínkami platného založení poměru intervenčního jest prohlášení osoby třetí od stran sporu různé, že za intervenienta přistupuje, podané přípravným spisem, uvádějícím právní zájem ji k tomu vedoucí, trvání hlavního sporu, procesní způsobilosť přistupujícího a nedostatek důvodu soudce vzhledem k novému účastníku vylučujícího. Předpokladem relativním, pravidelný průběh poměru zabezpečujícím jest, aby nebylo příčiny pro odmítnutí soudce a aby tvrzený právní zájem skutečně stával, nejsa ani ve spor uveden neb právoplatně rozsouzen. Zájem jest právní, když rozsudek ve sporu hlavním neb jeho výkon hrozí zasáhnouti do jeho práv; budiž přítomný a od zájmu interventa různý. Lhostejno jest, zda-li náleží právu soukromému neb veřejnému, a jest-li zakládá samostatné právo žalobní. Poměr intervenční jest podmíněn neodporováním stran. Odporu více podati nemůže, kdo s přistupujícím jednal aneb mu opověděl rozepři; taktéž jest vyloučen po právoplatném rozhodnutí, že intervence místa má. Vedlejší spor o připuštění intervenienta nepřekáží projednávání věci hlavní. Zmeškání v onom nepřivádí následky § 396 c. ř. s., nýbrž toliko faktické vyloučení z jednání; nedostaví-li se obě strany, nastane klid, za kterého intervenient ovšem súčastní se sporu hlavního. Rozhodnutím intervenci připouštějícím stávají se dosavadní úkony přistouplého bezpodmínečně platnými, kdežto zamítnutím pozbývají veškeré účinnosti. Vedlejší intervenient jest intervenientem samostatným neb nutným, když rozsudek ve věci hlavní nabude moci právní též v poměru mezi ním a protistranou, buď v základě zvláštního předpisu zákona (na př. §§ 60, 61/2, 65/2, kn. z., § 46/2 odp. z., § 242/2 k. ř., §§ 232, 310 ex. ř., § 568 c. ř. s.) neb dle povahy nároku ve spor uvedeného. Tak tomu jest, když intervenient jest právním nástupcem interventa (na př. nabyvatel sporné věci § 234 c. ř. s., neb čekatel svěřenství ve sporu o podstatu), při sporech osob právnických, jichž jmění jest souhrnem podílů více jednotlivců (čl. 194., 195., 226. obch. z., § 25 z. o společ., § 3 z. z 24./5. 1874 ř. z. č. 48, § 9 z. z 24./5. 1874 ř. z. č. 49, § 310 ex. ř.), při poměrech právních, které lze upraviti toliko jednotně pro všecky účastníky, a při rozsudcích právotvorných (na př. o rozdělení společného statku a upravení hranic, o rozloučení manželství, zrušení smlouvy, bezúčinnost smlouvy o rozsudím atd.). V případech těchto přísluší intervenientu postavení společníka v rozepři (§ 20), aniž by se však takovým skutečně stal, neb nedostává se právního jednání, které by poměr intervence zrušilo a jej učinilo stranou, k čemuž by zajisté bylo třeba souhlasu stran; vždyť ohledně něho nelze též mluviti o zahájení sporu. Ani samostatný intervenient nemůže proto předsevzíti úkony disposiční, kterými se právní poměr procesní mění neb ruší, a které nutně předpokládají vlastnosť strany. (Smír, uznání a vzdání se nároku, zpětvzetí a změna žaloby, návrh mezitímní dle §§ 236, 259, žaloba na vzájem, námitka kompensace.) Nelze jej přísežně slyšeti jakožto stranu, nýbrž toliko za svědka, a též ohledně vydání listin jest osobou třetí. Rozsudek u věci hlavní nepůsobí proti němu nikdy z důvodu jeho přistoupení a pravidelně tvoří oproti němu titul exekuční jen, když jde o určení právního poměru neb nároku. V případech, kde rozsudek oproti intervenientovi nenabývá moci práva, nýbrž zájem jeho jest dán hrozícím regressem, evikcí, rukojemstvím atd., jest nesamostatným intervenientem s postavením pouhého pomocníka ve sporu. Jakožto poměr podružný končí intervence odbytím hlavního sporu aneb nároku ji odůvodňujícího. Z důvodů z ní samotné vyplývajících pomíjí, když intervenient své přistoupení odvolá, čímž jeho dosavadní jednání procesní ovšem nepozbudou účinnosti, když se stane odpůrcem ve sporu neb když za interventa do sporu nastoupí (§§ 19/2, 23, 241 c. ř. s., §§ 129, 134 k. ř.). Sukcesse taková spočívá na procesním jednání právním, uzavřeném mezi stranami a intervenientem bez aktivní součinnosti soudu; vydaný rozsudek přirozeně proti vystouplé straně nepůsobí.
Odvolávaje se na §§ 30 a 42 hájí R. Batěk (Not. č. 43, 44) názor, že c. ř. s. dovoluje notářům, aby zastupovali strany ve všech sporech mimo proces advokátský bez obmezení na jednotlivé případy, což dokládá též z materialií. Not. ř. sám o přípustnosti takového zastupování nerozhoduje, ale ji v § 40 předpokládá, takže obmezení notářům dosud kladená spočívají na nařízeních vydaných ministerstvem spravedlnosti v l. 1851 a 1852 k některým vrchním soudům, která nikdy nebyla řádně vyhlášena a v obsahu vykazovala mnoho nejasností. Jelikož se vztahovala jen k řízení sumárnímu, byla rozhodně ustanovením o předmětech v civilním řádě soudním upravených a pozbyla čl. I. uv. z. k c. ř. s. platnosti, poněvadž §u 30 a 42 odporují.
§ 41 viz čl. XLII. a § 237 c. ř. s. K různým pochybnostem ohledně přisouzení útrat zavdalo v Německu podnět připuštění t. zv. právních jednatelů k zastupování stran před samosoudy, dovolené poslední novellou z r. 1898. Tak dovozuje Baath (D. J. str. 545), že dle § 91 něm. c. ř. s., ovšem zásadně se lišícího od našeho §u 42, sluší útraty jednatele, který jest toliko plnomocníkem obecným, jen tenkráte přisouditi, když strana dle svého vzdělání nebyla s to, spor provésti osobně, aneb tím by vznikl náklad ještě větší. Wurzer (D. J. str. 146) zamítá přisouzení útrat advokáta k okresnímu soudu odjinud přivolaného, pak-li u téhož sídlí právní jednatel, oproti čemuž Hähn (D. J. str. 447) upozorňuje na předpis §§ 91/2 něm. c. ř. s., dle něhož náklady intervence advokáta vždy sluší přisouditi a soudce v zmíněném případu smí jen zkoumati, zda-li nebylo lze obrátiti se na právního zástupce v místě bližším. K (P. str. 27) snaží se dokázati, že uznání nároku žalobního spojené se žádostí o náhradu útrat, dle §u 45 není nikterak uznáním ve smyslu §§ 239, 395 c. ř. s., pročež před soudy sborovými lze při prvním roku vynésti jen dílčí rozsudek ohledně doznaného nároku, kdežto rozhodnutí o útratách třeba odkázati k řízení kontradiktornímu a vynésti ohledně jich rozsudek konečný.
§ 63. S ústavy našemu právu úplně cizími zabývají se Begemann (Z. f. C. P. sv. 31. str. 489) a A. Brückmann (D. J. str. 546), z nichž prvý líčí postup při vymáhání útrat sporu na chudé straně, jejíž majetkové poměry se později zlepšily, tento pak četné obtíže způsobené předběžným zkoumáním nároku, k jehož provedení bylo o právo chudých žádáno. V. Fryc dovozuje z §u 65 a) min. nařízení ze dne 23. května 1897 ř. z. č. 130., že na základě téhož vysvědčení nelze povoliti právo chudých pro dva spory, třeba mezi týmiž stranami a o tentýž předmět vedené.
§ 123. Velevítanou pomůckou bude praxi J. V. Bohuslavem 24 vydaný rejstřík lhůt, o kterémž podal zprávu J. Vorel v Pr. roz. r. IV. č. 22. § 134. Na praktické potíže vznikající z nemožnosti prodlužování lhůt a odkládání roků v základě dorozumění stran naříká J. Turnwald (J. Bl. č. 3.).
Monografii o navrácení v předešlý stav dle něm. c. ř. s. vydal E. Buder, 25 o níž viz referát Lotholzův v J. Ltbl. sv. XV. str. 247. § 152 víz § 42 ex. ř.
§ 159. V polemice proti lonskému pojednání Kiehlově rozeznává Bunsen (D. J. str. 363) v pojmu strany živel vnitřní, daný vztahem podmětu sporu k spornému nároku, a moment zevnější, jevící se v zastávání úkolu strany. Náleží-li právo majitelovo k předmětu žaloby a moc disposiční ohledně něho různým osobám, jest toliko poslednější stranou, avšak vlastní podmět zažalovaného práva opět se ujme hájení před soudem, když tato disposiční moc během řízení pomine. Proto nastupuje také kridář vztažně dlužník při zrušení konkursu a vnucené správy do nedokončených sporů jimi započatých, kdežto správce bude povinen dojednati procesy teprve za jeho činnosti vzniklé. Vlivem konkursu na nedokončené spory kridáře zabývá se kniha W. Voigta. 26 O klidu řízení obšírně pojednal A. Bílý (P. str. 333). Účelem tohoto ústavu jest, poskytnouti stranám, výjimkou z principu officiosity náš c. ř. s. ovládajícího, možnosť k uplatnění svého disposičního práva nad sporným nárokem, ovšem způsobem neohrožujícím rychlé dokončení rozepří, které neposkytují naději na smírné uklizení. Podmínkou klidu jest trvání platného řízení, nalézajícího se buď v období přípravném, ovládaném písemností, aneb již v stadiu ústního projednávání, čemuž odpovídá též dvojí způsob k jeho dosažení poskytnutý, buď podáním na soud neb nedostavením se k roku. Poněvadž povaha klidu jest táž, ať byl přivoděn tím neb oním prostředkem, sluší jej pokládati za vůbec vyloučena, když stav řízení použití jedné z uvedených cest znemožňuje. Účinkem jeho jest úplné přerušení činnosti všech podmětů procesních v kterékoli formě, pročež za jeho trvání nelze ani uzavříti smír ani vzíti žalobu zpět. Pak-li strany ihned při jeho ujednání neoznámily soudu jinou lhůtu, trvá tři měsíce; pozdější předložení úmluvy bez souhlasu odpůrce nestačí. Prvou instanci našeho procesu ovládá princip ústnosti a bezprostřednosti, a lze tudíž před ní klid jen připustiti, kde jest nařízeno nebo dovoleno ústní jednání; pouhé slyšení nestačí. Může dle tohoto pravidla nastati v řízení přípravném, bylo-li zahájeno dle § 245 č. 1. a 2., též v řízení o navrácení k stavu předešlému. Vyloučen jest v přípravném řízení k provedení důkazů (§ 245 č. 3.), před soudcem dožádaným, při likvidaci platů advokátům příslušejících dle dvor. dekr. ze dne 4. října 1833 č. 2633 sb. z. s., v pádu nepodání návrhů dle § 60/2 a § 398, aby žaloba byla prohlášena za zpět vzatou, vztažně vynesen rozsudek pro zmeškání. Řízení odvolací liší B. na pravé, obsahující přezkoumaní a rozhodovací činnosť soudu dle §§ 462 a 497 c. ř. s., a nepravé, ve kterém stolice odvolací spor neb jeho čásť za soud procesní projednává (§§ 478/4 c. ř. s.). Pravé řízení odvolací jest ovládáno zásadou písemnosti, následkem čehož ani nedostavení se obou stran k odvolacímu líčení nemůže přivoditi klid řízení, a tento jest z tohoto řízení vůbec vyloučen. Ústnosť panuje v případech §§ 478/4, rovněž v řízení o žalobě pro zmatečnosť a o obnovu před soudem procesním konaném, při návrhu na prohlášení, že smlouva o rozsudím pozbývá moci, před soudy živnostenskými a v řízení syndikátním v prvé stolici, pak při odvolání z rozsudku soudu živnostenského o nárok více než 100 K (§ 31 z. o s. živ.), čímž jest i dána možnosť klidu. Vyloučen jest ve věcech manželských a v řízení o žalobách pro zmatečnosť neb obnovu před soudy vyšší náležejícím.
Jak A. Bílý (P. str. 204) dovozuje, náleží i soudu odvolacímu právo k přerušení řízení až do rozhodnutí otázek prejudicielních ve smyslu §ů 190, 191; shledá-li v předčasném vynesení rozsudku první stolice podstatnou vadu dle §u 496 č. 2. c. ř. s., může této věc k opětnému projednání vrátiti. M. Eisler (J. B. č. 22.—29. str. 266; viz shora všeob. čásť) líčí změny, jež doznala novými zákony procesními formelní závislosť věci civilní na trestní. V protivě k staršímu právu poskytuje § 191 soudu civilnímu toliko možnosť k přerušení jednání, když ze skutkových okolností vzejde podezření, že byl spáchán trestní čin, z moci úřadu stíhatelný, a lze předpokládati vliv rozhodnutí soudce trestního na spor civilní. Opatření takové bude se jeviti ovšem jen tenkráte prospěšným, když možno očekávati, že otázka soukromoprávních nároků bude rozsudkem trestním buď ihned vyřízena aneb její luštění značně usnadněno, nelze je však doporučovati při pravděpodobném odkázání jich na pořad práva soukromého.
O významu omylu při smíru dle práva říše německé pojednává J. W. Hedemann, 27 o jehož knize budiž srovnána zpráva F. Manigka (J. Ltbl. sv. 15. str. 60). A. Rosmarin (G. H. č. 52.) poukazuje k tomu, že § 205 jen dovoluje, aby uznání právního poměru neb převzetí závazku k plnění bylo učiněno závislým na vykonání smluvené přísahy, nikoli též na výsledku jiných důkazů, jak praxe obzvláště ohledně znaleckého dobrozdání připouští. Smír takový není titulem exekučním, poněvadž předmět, způsob a objem dlužného plnění (§ 7 ex. ř.) neobsahuje, a protokol o výsledcích důkazu často za odporu strany sepsaný nemůže tvořiti doplněk k němu. § 219 viz § 277. — § 224. Karsten (D. J. str. 109) upozorňuje přátele odstranění soudních prázdnin v Německu, že by touto změnou nebylo dosaženo stejnoměrného vyřizování sporu po celý rok, neb léto zůstane vždy dobou dovolených, ve které i nepřítomnosť advokátů a stran pokračování v jednání stěžuje. Doporučuje, aby přáním obchodnictva bylo vyhověno častějším použitím ustanovení o prohlášení nutných věcí za feriální.
§ 227 viz § 55 j. n. § 237 Salinger (Gr. sv. 47. str. 81) vyšetřuje význam, který přísluší pominutí nároku žalobního pro rozhodnutí sporu. Prohlásí-li obě strany spor za odbytý, osvědčí soudce bez zkoumání věci svým výrokem jich dohodu; setrvají-li při svých návrzích, ačkoli rozhodnutí co do věci hlavní jest zbytečné neb nemožné, smí soud k této skutečnosti hleděti jen v důvodech svého rozsudku, formálně o žalobě rozhodujícího, vztažně podané odvolání zamítnouti, poněvadž každá strana žádá více než jí přísluší. Když odbytí sporného nároku tvrdí toliko jedna strana, ať v stolici první neb odvolací, omezuje tím dosavadní prosbu svou a lze soudci jen vysloviti buď odbytí aneb vyhovění návrhu odpůrce. Za účelem rozhodnutí o útratách třeba při jednostranném neb i souhlasném prohlášení žalobce, že nárok pominul, vyšetřiti, zda-li žalobu vzal zpět (§§ 237/3) neb toliko obmezil; v poslednějším případu náleží mu náhrada útrat, pak-li žaloba byla původně odůvodněná. Tvoří-li poměr ve spor uvedený základ dalších nároků, lze žádati, aby byl na jisto postaven, a rovněž může původní prosba žalobní nahrazena býti žádostí o přisouzení interesse. Odchylný názor ohledně významu takového pominutí žalobního nároku zastává Ederheimer (Z. f. C. P. sv. 31. str. 61). Pokládá dotyčné prohlášení žalobcovo vždy za zpětvzetí žaloby, kterou by soudce jinak musil zamítnouti, pročež dle §§ 91 a 271 něm. c. ř. s. (§§ 41 a 237 našeho c. ř. s.) žalobce bezvýminečně ponese útraty sporu. Proti tomuto jak E. uznává, nespravedlivému důsledku může se žalobce často chrániti tím, že odbytí věci hlavní bez jeho součinnosti nenastane; jindy lze vymahati v samostatném sporu náhradu, ale v některých případech pomohla by jen změna zákona. Jak dovozuje G. H. č. 51, bylo by ústní jednání nařízené §em 237/3 o návrhu na přiznání náhrady útrat naprosto zbytečným, kdyby žalobce se svou obranou, že nárok dotyčný již pominul, byl odkázán k zvláštnímu sporu. Řízení o námitkách zahájeného sporu a věci právoplatně rozhodnuté dle nynějších zákonů procesních nám předvádí M. Allerhand (Prz. str. 180). Odchylně od něm. c. ř. s. a od vládní osnovy pokládá předpis §u 240 odst. 3. za nezbytný předpoklad platného projednání sporu, aby žádná z těchto skutečností nestávala. Jich trvání vylučuje uvažování věci hlavní a třeba k nim hleděti i z moci úřadu, rozhodnuto býti smí však toliko v základě ústního líčení. Dle názoru A. platí ustanovení §§ 240/3 jen pro první stolici; v řízení odvolacím nelze ke skutečnostem těm přihlížeti bez návrhu strany za další podmínky, že již před soudem procesním o nich bylo jednáno. Nebylo-li k nim hleděno, brání § 482 c. ř. s. stranám, aby je v odvolání uplatnily, neb zákaz novot platí stejně pro skutečnosti práva hmotného i formálního. Soud odvolací nesmí k nim zřetel bráti z moci úřadu ani v tom případu, když sice o těchto nedostatcích bylo již rozhodnuto, strany se však odvolaly jen co do věci hlavní, poněvadž nestává ani zmatečnosti (§ 477 c. ř. s.), ani vady, která by zabránila důkladné vysvětlení a řádné posouzení rozepře (§ 496 č. 2. c. ř. s.). Stranám se tím neukřivdí, poněvadž rozsouzení věci mohou uplatniti žalobou o obnovu, a v současném sporu brániti se námitkou zahájeného sporu neb rozsouzení. Soud odvolací rozhodne o námitkách těchto vždy v řízení předběžném usnesením, které lze ovšem pojmouti do rozsudku, když oprava byla požadována z důvodů vyhražených ústnímu líčení. Stvrdil-li usnesení prvé stolice, není revisního rekursu (§ 528 c. ř. s.) ani tenkráte, když oboje rozhodnutí byla pojata do rozsudků a revise jest tedy možnou. Byla-li k stížnosti námitka prohlášena za bezdůvodnou a prvému soudci rozsouzení hlavní věci nařízeno, jest rekurs přípustným toliko dle §u 527/3 c. ř. s. Proti usnesení, kterým námitkám dáno místa, prvý rozsudek zrušen a žaloba zamítnuta (§ 475/3 c. ř. s.), opravného prostředku není (§ 519 c. ř. s.). Důsledkem omezení platnosti §u 240/3 na řízení v prvé stolici, shledává A. odpory mezi zákonem a §em 149 j. ř. Z jeho stanoviska jest zejména nesprávným, že o těchto námitkách má v předběžném řízení býti rozhodnuto jen, když očividně stávají, pravidelně však jich vyřízení zachováno ústnímu líčení, a že k nim sluší hleděti k návrhu neb z moci úřední, třeba o nich v prvé stolici jednáno nebylo.
§ 266. Nástin theorie důkazu o skutečnostech v řízení civilním podává E. Tilsch v tomto časopisu r. III. str. 207. O břemenu průvodním monograficky pojednal F. Schulz, 28 kdežto L. Rosenberg (Arch. f. civ. Pr. sv. 94., str. 1, 314) zásady vyložené ohledně rozdělení břemene tohoto ve své knize (viz zprávu na rok 1901) dotvrzuje podrobným užitím jich na spor o uzavření a obsah smlouvy, na případy t. zv. odůvodněného popírání a kvalifikovaného doznání. Vychází z názoru, že soudce nárok strany jen tenkráte smí uznati, když skutkové předpoklady jeho byly na jisto postaveny, tak že již pouhá nemožnosť jich prokázaní vede k zamítnutí. Úkol tento tvoří břemeno zjišťovací (Feststellungslast) dotýčné strany, které v řízení založeném na zásadě projednávací jeví se jakožto břemeno průvodní. Soudce smí během sporu od strany žádati toliko, aby dokázala skutečnosti její nárok zakládající, nikoli aby prokázala, jaký právní poměr mezi ní a odpůrcem stává, ačkoliv tento jako celek jest předmětem jeho rozhodnutí. Určiti břemeno zjišťovací nenáleží nikterak právu procesnímu ani obyčejovému, nýbrž objem jeho přirozeně vyplývá z práva hmotného, ustanovení kteréhož při použití na jednotlivý případ samy sebou se liší na předpisy právní poměry zakládající, jich vzniku bránící aneb je opět rušící. Je-li tudíž popřeno, že dotyčná smlouva byla uzavřena, stačí dle principu Rosenbergova důkaz, že vyměněny projevy vůle, aniž by třeba bylo dovoditi, že projevy tyto vyjadřovaly vůli skutečnou a že sobě v pravdě odpovídaly. V případu sporu o obsah smlouvy prokáže žalobce ona ustanovení, z nichž své oprávnění odvozuje, kdežto žalovaného stíhá břemeno průvodní ohledně skutečností, pro které se prosbě žalobní vzpírá neb samostatné požadavky činí. Žalobce tedy zejména dokáže podstatné části tvrzeného jednání právního (essentialia negotii), k nimž náleží též obnos jeho nároku, nepotřebuje však zjišťovati pravidelné důsledky pro toto jednání právem disposičním stanovené aneb případnost pravidel vykládajících; vždyť pro tyto mluví domněnka, a odchylku povinna dokázati strana, která ji ve svůj prospěch tvrdí. Totéž platí ohledně úmluv, které dohodou stran mimo požadavky zákona byly prohlášeny za podstatnou čásť smlouvy (accidentialia negotii) a vůbec všech ustanovení, která k podstatě jednání nenáležejí, jeho povahu však též nezměňují (na př. podmínka odkladací a rozvazovací, doložení času, příkaz, právo ústupu, konvenční pokuta, kassatorní doložka). Zastoupení dokáže, kdo ze smlouvy od třetího uzavřené činí si nároky, aneb tvrdí, že následky právního jednání od něho předsevzatého nastaly v osobě třetí. Při žalobě z poměru dvoustranného prokáže žalobce předmět plnění obou kontrahentů, žalovaný skutečnosti zakládající obranu nedodržené smlouvy, poněvadž by mu připadl důkaz jich, kdyby sám žaloval. Pro břemeno zjišťovací a tím i průvodní jest lhostejným, kdo rozhodnou skutečnosť do sporu uvedl, neb i když na př. žalobce tvrdí některé naturale negotii aneb nějaké zvláštní ujednání jemu méně příznivé než ustanovení zákonné, stihne povinnosť důkazní žalovaného, v jehož prospěch tyto skutečnosti působí. V protivě k dosud panující theorii popírací (Leugnungstheorie) poskytuje nauka o břemenu zjišťovacím nejen pevný základ pro určení břemena průvodního, nýbrž činí toto nezávislým od postavení té které strany ve sporu. Ze stanoviska zásadně Rosenbergovi velmi blízkého rozděluje Martinius břemeno průvodní pro případ koupě bez určení ceny (D. J. str. 147) a placení s výhradou (Gr. sv. 47., str. 760). Vzhledem k vykládajícímu pravidlu §§ 315, 316 něm. obč. z. zvítězí při t. zv. koupi za přiměřenou cenu žalobce, když dokáže uzavření jednání úplatného; věcí žalovaného bude dosvědčiti, jaký význam mlčení o ceně byl přikládán. Při placení s výhradou uzavírá strana plnící smlouvu platební s výhradou, že příjemce ji přesvědčí o trvání závazku, a připojuje depositum irregulare ohledně placeného obnosu, kdyby on této podmínce nedostál. Ve sporu netřeba pak platiteli na jisto postaviti více než placení a výhradu; existenci závazku dotvrditi jest úkolem žalovaného, neb z ní své právo odvozuje, a sám vymáhaje jej, musil by ji dokázati. Ačkoli Du Chesne (D. J. str. 465) uznává, že rozdělení břemene průvodního následuje v jednotlivých případech ze správného pojmutí dotyčného ústavu právního, pokládá přece jakožto všeobecné pravidlo, že při skupině práv absolutních náleží k skutečnostem žalobní nárok zakládajícím vždy rušení oprávněného, čehož při právních poměrech relativních ovšem třeba není. M. Eisler (J. Bl. č. 22—29, str. 254, 289; viz též shora ve všeobecné části) vytýká, že § 268 neposkytuje ani ve svých materiáliích dostatečného vysvětlení, proč soudce civilní byl vázán jen na obsah odsuzujícího nálezu trestního, ačkoli tentýž význam přísluší osvobození pro nedostatek skutkové podstaty neb důkazu, pak-li již zákonodárce pokládá za ohrožení jednotné judikatury, když soudce civilní volně rozhoduje o důkazu a připočtení trestného činu. Vázanosť tato, předpokládající odsouzení právoplatné, nastává toliko v otázce »důkazu a připočtení trestného činu«, zahrnuje tedy jen kladné určení oněch skutečností, které tvoří objektivně i subjektivně skutkovou podstatu dotyčného deliktu. Ohledně okolností těchto, ku kterým náleží též výše a druh škody, pokud by byla důvodem kvalifikačním, jest před soudcem civilním protidůkaz vyloučen, dokazování zbytečné; vše ostatní, tedy rozhodnutí o jiných faktech trestním rozsudkem zjištěných neb popřených a v otázkách právních, jest ponecháno volnému uvážení soudu civilního. Výrok o soukromoprávných nárocích stává se, jakmile odsouzení nabylo právní moci, exekučním titulem (§ 373 tr. ř., § 1 č. 8 ex. ř.), a tím se pravomoci soudu civilního vymyká. Byl-li jím nárok uplatňovaný žalobou civilní, ohledně které řízení dle § 191 přerušeno, v plném rozsahu přiznán, obmezí se další řízení civilní na upravení nákladů sporu; jinak rozhodne soudce civilní samostatně o zbytku v hranicích, které klade rozsudek trestní závaznou podstatou skutkovou a právoplatným výrokem ohledně soukromoprávných požadavků. Vázán jest soud civilní toliko odsouzením tuzemským, ovšem třeba v nepřítomnosti obžalovaného vyneseným (§ 427 tr. ř.). Z § 268 per argumentum a contrario sluší odvozovati, že osvobozující rozsudek praejudiciálního významu pro řízení civilní nemá, kterýžto názor jest v literatuře dosud hájen, ačkoli již dle staršího práva stávaly v tomto směru valné pochybnosti. § 271 viz § 2 nesp. ř. § 277. E. Ott (Zp. str. 169) poukazuje k tomu, že usnesení, jímž se soudce žádá o provedení důkazu, vždy obsahuje hojnosť pro stranu velmi závažných momentů, ať již doprovází jen zaslané spisy procesní aneb samostatně podává základ pro činnosť dožádaného soudce. Nevztahuje se nikdy jen na vnitřní úřadování soudů, nýbrž náleží rozhodně ke spisům procesním straně přístupným, pročež sluší je vyhotoviti v jazyku, kterým spor se projednává. Jest tedy zákonnou povinností moravského soudu, aby ve věci českým jazykem projednané dožadoval se pomoci jiného soudu moravského česky.
Ohledně práva k odepření svědectví dovozuje Sintenis (D. J. str. 120), že dle § 383 č. 4 něm. ř. s., odpovídajícího našemu § 320 č. 2, nelze mluviti o svěření pod pečetí duchovní úřední mlčenlivosti, pokud jde o jednání oproti knězi předsevzatá, tedy o skutečnosti jím přímo pozorované, jak na př. odevzdání peněz. Goldmann (D. J. str. 472) ukládá nemanželské matce povinnosť, aby v alimentačním sporu děcka vyjevila jméno pravého otce, čemuž Tebelmann (D. J. str. 568) odpírá s odvoláním k tomu, že § 385, č. 3 něm. c. ř. s. (§ 322) takový závazek stanoví toliko ohledně majetkových záležitostí, podmíněných poměrem rodinným mezi stranou a svědkem, tedy nikoli pro nároky vyplývající z příbuzenství stran mezi sebou.
§ 351. R. Fialla (J. Bl. č. 2) hájí přípustnosť dobrozdání fakultního, jakožto průvodu též pro řízení civilní s poukazem k tomu, že toto nevyhledává zachování bezprostřednosti ve větší míře než věci trestní, pročež nedostatek předpisu obdobného §u 126/2 tr. ř. k vyloučení tohoto prostředku důkazního nestačí. § 373 viz čl. XXXII. c. ř. s.
§ 384. O. Bülow (Z. f. C. P. sv. 31, str. 220, viz též všeob. čásť) uznává, že při pojištění důkazů stává povinnosť soudu k jich provedení již před zahájením sporu. Tomu odpovídající nárok strany nelze však pokládati za oprávnění předprocesuální ve smyslu theorie o nároku na právní ochranu, poněvadž takto provedené důkazy jsou již anticipovanou součástí řízení procesního, k jejímuž provedení strana svou žádostí dala podnět.
§ 390. Příspěvek k nauce o rozsudku podal W. Kisch, 29 o jehož práci srovnej zprávy, které uveřejnili Schrutka šl. z Rechtenstammu (Grünh. sv. 31., str. 183) a Mendelssohn-Bartholdy (Ctrbl. f. Rechtw. sv. 22., str. 304). Ve svém obšírném pojednání o likviditě pohledávky, jakožto podmínce kompensace, hledícím ovšem převážně k právu hmotnému, dokazuje V. Jahoda (G. Z. č. 30—35), že předmětem líčení o vzájemné pohledávce ve smyslu §u 391, odst. 3. není toliko zjištění protipohledávky, nýbrž že v rozsudku konečném sluší též vysloviti, zda-li a kterým obnosem pohledávka rozsudkem částečným s výhradou kompensace přisouzená se vyrovnává súčtováním na pohledávku vzájemnou; za nepřípustné pokládá vzhledem k § 392/1, aby v rozsudku konečném částečný byl prohlášen za zrušena. Proti exekuci z poslednějšího chrání se žalovaný návrhem na zdvižení exekuce dle §u 39, č. 1 ex. ř., vztažně na odložení dle §u 42, č. 1. ex. ř. Rozsudek částečný vynésti nelze, když obě pohledávky jsou v právním spojení, když totiž se vzájemně podmiňují nebo vyplývají z téhož poměru právního. Byla-li protipohledávka na soud vznesena žalobou navzájem a nastalo-li spojení k jednání společnému dle §u 187 o. ř. s., lze o kterékoli z pohledávek vynésti rozsudek částečný, když dříve k rozsouzení dospěla a právního spojení nestává. §§ 394, 395. Naukou o uznání a vzdání se nároku zabývá se A. Hegler, 30 o jehož spise viz recensi K. Schneidera v J. Ltbl. sv. 15., str. 219. G. Krek (G. H. č. 48—51) podrobně vyšetřuje, pokud lze proti rukojmí vynésti rozsudek pro zmeškání, když s ním společně žalovaný hlavní dlužník uzavřel při prvém roku smír. Z jeho vývodů, opírajících se většinou o právo hmotné a budících ze stanoviska procesuálního mnoho pochybností, sluší vytknouti, že za podmínku odsouzení ručitele považuje včasné upomenutí dlužníka hlavního, které z doručení žaloby nelze odvozovati, ohledně kteréhož však § 435 a § 182 c. ř. s. skytají soudci dostatečnou příležitosť, aby žalobce k tvrzení této skutečnosti přiměl. Rukojmí nelze však uložiti plnění jiné, než jaké stanoveno smírem, při čemž v případě umluvených splátek nikterak nevadí ustanovení §u 409 c. ř. s. o určení lhůty k plnění, poněvadž tato bude významnou jen pro částky již dospělé. K úrokům z prodlení a útratám nelze ručícího odsouditi, když není prodlení, aneb vedením práva proti němu nevznikl zvláštní náklad. Viz též § 529 c. ř. s. M. Pollak (G. Z. č. 44, str. 352) dovozuje, že žalovaný, který při prvním roku ohlásil námitku nepříslušnosti, odpověď však nepodal, při ústním jednání dle §u 398, odst 2. není obmezen na tvrzení, že tato inkompetence ze žaloby jest vidnou, nýbrž smí přednésti též skutečnosti tomu nasvědčující. Vždyť § 398/4 vylučuje jej toliko z ústního přednesení ohledně věci hlavní, a údaje žalobní beztoho již z moci úřadu byly zkoumány (§ 41 j. n.), takže pro líčení dle § 398/2 nezbývá jiného účele než uvedení zmíněných fakt do sporu. § 399 viz § 396 a § 442 c. ř. s. § 409 viz § 396 c. ř. s. Sanzig (G. H. č. 19) upozorňuje na imperativní ráz §u 416, vzhledem k němuž mimo případy nepatrné prohlášení stran, že nežádají písemného vyhotovení rozsudku, jest bezvýznamné, a nemůže přivoditi okamžitou právomoc rozsudku, ani když strany se vzdaly zároveň prostředků opravných. Viz § 464 c. ř. s.
§ 431. Oproti snahám v Německu vždy dále sahajícím po zavedení soudů zvláštních doporučuje Gumbinner (D. J. č. 2) přiblížení řízení před samosoudy k řízení před soudy živnostenskými snížením poplatků soudních a zkrácením dosavadních přílišných lhůt zákonných. § 435 viz § 396 c. ř. s. Vycházeje ze Sperlovy zásady, že ve všech případech zmeškání věc se rozsuzuje na základě veškeré dosud předložené látky procesní, pojednává M. Pollak (G. Z. č. 44) o zmeškání druhého stání před soudy okresními. Následky téhož jsou různé dle toho, zda-li prve bylo již určeno k jednání u věci hlavní neb bylo toliko prvým rokem dle §u 239 c. ř. s. Když strany již poprvé měly příležitosť obhájiti své stanovisko důvody práva procesního i hmotného, může při druhém stání rozsudek vynesen býti toliko dle §u 442, odst. 2 a §u 399 c. ř. s., který více rozsudkem pro zmatečnosť v technickém slova smyslu není. Zmešká-li žalobce stání následující po prvém roku dle §u 239 c. ř. s., byl přednesem při tomto obsah žaloby do sporu již uveden, a sluší užíti §u 442/2 a 399 c. ř. s., při čemž nutnosť nějakého zpravení žalobce o skutečnostech žalovaným tvrzených odpadá, poněvadž týž vůbec ještě o věci hlavní slyšen nebyl. Proti žalovanému, který se nedostavil, vynesen bude pro zmeškání rozsudek na základě žaloby dle § 442/1 a 396 c. ř. s. Zvláštnosť platí ohledně námitky nepříslušnosti odstranitelné, k níž soud dle § 240/2 smí toliko hleděti v objemu stranou uplatněném. Když žalovaný námitku tuto při prvém roku vznesl, tvrdil tím dle názoru P. toliko nezávěrečnosť údajů žalobních ohledně kompetence, nikoli nepravdivosť skutečností ji podporujících, pročež v případě zmeškání druhého stání žalovaným, lze o ní toliko dle obsahu žaloby rozhodnouti. Jinak tomu jest při námitkách absolutní nepříslušnosti, nepřípustnosti právního pořadu, zahájení sporu a právomocného rozsouzení, které z moci úřadu se zkoumají (§ 240 c. ř. s.).
§ 464. A. Bílý (P. str. 194) označuje odvolání podané před doručením písemného vyhotovení rozsudku za nepřípustné, poněvadž vyhlášením nastane toliko vázanosť soudu a možnosť vzdáti se opravných prostředků, kdežto účinnosť proti straně počíná teprve doručením. V. Fryc (P. str. 508) poukazuje k tomu, že dle doslovu §u 465, odst. 2., nelze ani straně požívající právo chudých sepsati odvolání protokolárně, pak-li při dotyčném soudu sídlí dva advokáti, nýbrž třeba použíti předpisu §u 90 z. o org. s. Protokol odvolací může sepsati ovšem jen soudce, a jest značnou vadou, že dle všeobecného rozvrhu prací bude k tomu pravidelně povolána táž osoba, která v odpor vzatý rozsudek vynesla. Zavedení odvolacího návrhu a důvodu bylo dle A. Bílého (P. str. 189) novotou jen potud, že §em 467 byly prohlášeny za nezbytné součásti spisu odvolacího. Ačkoli jsou zásadně sobě postaveny na roveň, jest přece závaznosť důvodu pro soudce v tom směru menší, že může vyhověti i návrhu, jemuž důvod neodpovídá, když shledá zmatečnosť neb mylné rozhodnutí otázky právní. § 468. Odvolání a revisi smí prvá instance, jak Fr. Matyáš v Zp. str. 172 uvádí, odmítnouti toliko, když jsou opozděné; pak-li soud procesní je předložil stolici odvolací, zamítne tato odvolání, kdežto revisi jest povinna předložiti nejvyššímu dvoru soudnímu. A. Bílý (P. str. 199) vyslovuje se proti předložení opozděné odpovědi odvolací, poněvadž druhá instance k skutečnostem v ní obsaženým přihlížeti nesmí, a úkolem prvního soudce jest sebrati a předložiti výhradně látku pro vyřízení odvolací rozhodnou. Týž (P. str. 201) pokládá za mylný názor, že úmluvu stran o vzdání se prostředků opravných lze v řízení odvolacím uplatniti jen námitkou rozsouzené věci, poněvadž tato jest §em 482/1 c. ř. s. vyloučena a směřuje toliko proti nároku hmotnému. Stačí v případech takových poukaz na nepřípustnosť odvolání dle §u 472, odst. 1. § 471, 475, 477 viz § 240 c. ř. s. §§ 483, 484. Rozšíření návrhů odvolacích na části prvého rozsudku, které ve spisu odvolacím nebyly v odpor vzaty, považuje A. Bílý (P. str. 192, 203) i se souhlasem protistrany za nemožné, poněvadž odvolání pevně ohraničuje obor působnosti druhé stolice, a jím nedotknutý obsah rozsudku nabývá moci právní. Zákon tedy nepřipouští více, než aby místo změny bylo navrhnuto zrušení rozsudku a naopak, ovšem v mezích vytknutých odvolacím spisem a za souhlasu odpůrce. Když odvolání bylo v ústním líčení vzato zpět, nenáleží nepřítomné protistraně náhrada útrat, pak-li v odvolací odpovědi jich přiřknutí výslovně nenavrhla; pouhé připojení seznamu nestačí. § 496. Z hlediska legislativní politiky bude i rakouského právníka zajímati článek Schmidt-Bardelebena (Gr. sv. 47., str. 588, 781), ve kterém obšírně líčí obtíže, které působí praxi změna §u 588, č. 3 něm. c. s. ř., předsevzatá novellou z r. 1898 v ten smysl, že soud odvolací jest povinen věc odkázati zpět do prvé stolice, pak-li nárok jest sporný důvodem a obnosem, prvá stolice žalobu zamítla, on však důvod považuje za prokázaný. § 497. Ohledně zákazu reformace in pejus dovozuje Schultzenstein (Z. f. C. P. sv. 31., str. 1) na základě porovnání předpisů různých zákonů, že zásadu tuto nelze dostatečně odůvodniti ani povahou opravných prostředků, ani z domnělé právní moci rozhodnutí ohledně obsahu, který nebyl v odpor brán, ani z nebezpečí odstrašiti od stěžování si do nespravedlivých nálezů. Prohlašuje připuštění neb zákaz takové reformace aspoň v oboru procesu civilního za otázku pouhé účelnosti, a doporučuje odstranění neb pronikavé obmezení zákazu toho, čímž by pominuly četné spory k němu se pojící a usnadněno bylo vítězství práva hmotného nad ohledy formálními.
§ 502. K uvolnění německého soudu říšského navrhuje E. Josef (D. J. str. 339) nahražení ústnosti řízením písemným dle rakouského vzoru, kdežto Hagens (D. J. str. 181, 277) pokládá za dostatečné, kdyby uvedení důvodu revisního bylo povinným a revise předběžně zkoumána vzhledem k přípustnosti a naději na vítězství v ústním líčení před senátem, který jest povolán k meritornímu rozhodnutí, nikoli před zvláštní chambre des requêtes. § 507 viz § 468 c. ř. s. J. Kohn (G. H. r. 48 č. 2) stěžuje si na praxi ohledně trestů pro svévoli dle § 512 a 528 v poslední době panující, hledě četnými příklady dosvědčiti nevypočitatelnost výsledků sporu, nutící k častým revisím a revisním rekursům. § 519 viz § 240 c. ř. s. § 523. Opozděný neb nepřípustný rekurs sluší dle mínění Fr. Matyáše (Zp. str. 172) zamítnouti bez rozdílu, jest-li nepřípustnosť jich dána již všeobecnou povahou v odpor vzatého usnesení neb okolnostmi dotyčného případu. Byl-li takový rekurs přece odvolacímu soudu předložen, zamítne tento stížnosť proti usnesení prvé stolice směřující, rekurs revisní bude však povinen předložiti nejvyššímu dvoru soudnímu. § 528 viz §§ 240, 468, 512 c. ř. s.
§ 529. Zajímavý pohled do žalob pro zmatek a obnovu poskytuje nám A. Bílý (Pr. roz. r. IV., č. 15). Pojímá žaloby tyto vzdor jich vnější různosti za ústav podstatně jednotný, mající za úkol odstraniti rozsudky právnímu řádu odporující, poněvadž při jich vydání buď nedbáno základních pravidel procesních, aneb nedostávalo se patřičné intensity jich použití, nutné k ochraně práva hmotného. Názor svůj odůvodňuje odvoláním na imperativní předpis § 536 č. 5, který při obou žalobách žádá návrh, které jiné rozhodnutí ve věci hlavní státi se má, a poukazem k tomu, že náš c. ř s. vůbec nezná rozsudky v pravém slova smyslu zmatečné, nýbrž připouští toliko v objemu různém odpor proti nim; vždyť též t. zv. důvody zmatečnosti (§ 477 c. ř. s.) neliší se podstatně od ostatních příčin k stěžování si. Ústav jeví v celém ústrojí povahu výminečnou, vtisknutou mu již jeho úkolem; ačkoli obdržel podobu žaloby, převládá v něm princip officiosní a docházejí proto též pravidla, ovládající řízení opravné, platnosti ve značném objemu. Všeobecné předpisy o žalobách platí pro jednání v stolici prvé, zejména též ohledně dání jistoty, prvního roku a zodpovědění žaloby, pak pro změnu a zpětvzetí této. Je-li dle § 532 příslušným soud vyšší, odpadá návrh na dání jistoty, prvý rok a zodpovědění žaloby, a pro její změnu neb zpětvzetí platí §§ 483, 484 c. ř. s. Nedostaví-li se před soudem první instance žalobce, sluší žalobu k návrhu žalovaného zamítnouti, pokud připojené listiny důvod žalobní neprokazují; nepřítomnosť žalovaného ovšem nesprošťuje soud povinnosti, aby z moci úřadu přípustnosť i odůvodněnosť žaloby zkoumal. Před stolicemi vyššími zmeškání nenastává, neb líčení lze provésti i bez účastenství stran. Doznání důvodu žalobního a uznání vzneseného nároku jest bezúčinné, smír a rozsudek na základě uznání toliko v řízení o věci hlavní možný. Rosudku dílčímu lze odporovat i oběma žalobami, mezitímnímu dle jeho povahy toliko žalobou o obnovu. Více důvodů pro tutéž žalobu lze spojiti, žaloby samy však nikoli; při jich setkání sluší řízení o žalobě o obnovu až do rozhodnutí o zmatku přerušiti. Rozsudek v odpor vzatý se ani nezruší ani nezmění, nýbrž odstraní. Proti usnesení ohledně přerušení řízení odvolacího neb revisního jest rekurs vždy vyloučen (§ 546/1 c. ř. s.), ať bylo vydáno k návrhu strany neb z moci úřadu. O závislosti žaloby o obnovu na řízení trestním v případech § 530 č. 1—5 pojednává M. Eisler (J. Bl. č. 22—29, str. 301). Jak z materialií c. ř. s. vidno, není trestním nálezem ve smyslu § 530 č. 5 toliko rozsudek odsuzující, nýbrž též osvobozující a usnesení o zastavení řízení, pak-li z důvodů rozsudku civilního jejich vliv prokázati lze. Změna téhož nastane však s nutností jen tenkráte, když žaloba civilní byla dříve zamítnuta pro nastalé osvobození a nyní vyšel rozsudek odsuzující, aneb když tento stanoví pro vypočtení škody žalobci příznivější základy, než byly přijaty v prvém sporu. Opírá-li se žaloba o trestní skutek některé osoby v řízení súčastněné (§ 530, č. 1—4), jest závislosť řízení civilního na trestním již v ohledu formálním značnější než pravidelně, neb soudce jest povinen řízení přerušiti (§ 539 a contr. § 191 c. ř. s.), když není již výsledek trestního stihání listinou prokázán. Úprava tato jest ospravedlněna tím, že není věcí soudu civilního, aby ex professo vyšetřoval činy trestné a výminečnou povahou řízení. Též závaznosť ohledně rozhodnutí věci samé jest větší, neb soudce civilní nejen odsouzení, nýbrž též výrok o důvodech osvobození neb zastavení řízení jest povinen vzíti za podklad svého rozhodnutí. Rozsudkem cizozemským ovšem vázán není. Byl-li důvod obnovy cestou trestní na jisto postaven, musí soudce civilní přerušiti řízení odvolací neb revisní. (§ 544.) Žaloba dle § 374 tr. ř. nepředpokládá, že žalovaný nově nalezené důkazy bez své viny v trestním řízení nemohl přivésti ku platnosti a nelze ji tudíž považovati za žalobu o obnovu dle § 530, č. 7.
§ 548. Literatura zvláštních druhů řízení byla obohacena monografií E. Otta, 31 o které viz výše zprávu samostatnou. Názor v této knize vyslovený (Grünh. sv. 30., str. 324, zvl. otisk str. 52), že smlouva o rozsudím jest i pro spor o rozvod manželství přípustná a že není závady, aby katoličtí manželé zvolili za rozhodce svého biskupa, bere v pochybnosť H. Sperl (G. Z. č. 25, 45). Opírá se o zvláštní povahu oprávnění k rozvodu, jež považuje za podstatně různé od jiných nároků práva hmotného, poněvadž strany společenství manželské nemohou ani samy zrušiti ani o něm uzavříti mimosoudní smír, který § 1380 vš. o. z. a § 577 předpokládají. Důsledně jest pak i procesní nárok, aby manželství bylo rozvedeno, dvoudílný, žádající jednak od žalovaného snášení rozvodu, jednak od státu zrušení společenství manželského. Výrok soudcovský o rozvodu náleží proto k skupině rozsudků právotvorných, ohledně jichž předmětů sluší vůbec vyloučiti smlouvu o rozsudím, a při nichž spojena jest činnosť rozsuzující s novým upravením stavu právního, které vlastně spadá do oboru řízení nesporného. Nepřípustnosť kompromissu dlužno per argumentum a maiori ad minus též odvozovati z výlučné příslušnosti soudu sborového (§ 50 j. n.) a z nevykonatelnosti cizozemských rozsudků, týkajících se osobního stavu rakouského příslušníka. (§ 81 ex. ř.) Ve své odpovědi poukazuje Ott (G. Z. č. 36) k tomu, že rakouské právo k rozvodu manželství přihlíží podstatně jinak než právo kanonické a francouzské, dopouštějíc zejména rozvod dobrovolný oněm zákonodárstvím naprosto neznámý, a že tento staví jiným právům soukromým úplně na roveň. Dějiny našeho práva občanského dokazují, že ohledně zrušení společenství manželského stranám ponechána úplná volnosť disposice, což dotvrzují též §§ 103, 105, 107 vš. o. z., §§ 3, 9 říz. man., pak i soudci uložená povinnosť, aby působil k povolení rozvodu bez soudního rozhodnutí. Usnesení povolujícímu dobrovolný rozvod nelze tedy nikterak přikládati moc právotvornou, čímž pojímání nároku o rozvod za dvoudílný vůbec stává se pochybným. Nauka o kategorii rozsudků právotvorných jest dosud velmi sporná a nelze ještě zajisté tvrditi, že u všech k ní čítaných poměrech právních jest smlouva o rozsudím vyloučena, což platí též pro některé záležitosti výlučně přikázané soudům sborovým. (§ 50 j. n.) Také § 81 č. 2. ex. ř. neposkytuje žádné opory, neb právě toto ustanovení nenalézá obdoby v § 595, jak tomu jest ohledně ostatních bodů tohoto § v předpisech § 595, č. 2, 6, 7, nehledě ani k otázce, zdali pouhé přerušení manželského společenství jest změnou osobního stavu.
K výtkám činěným loni rozhodčím soudům při dělnických ústavech od K. G. Wurzela (J. Bl. 1902 č. 14—17) dovozuje R. Marschner (J. Bl. č. 30 až 32), že jsou útvary práva správního, které dosud svým úkolům celkem uspokojivě dostály a jichž účelný vývoj lze zabezpečiti toliko vyvinutím samostatného řízení před soudními instancemi správními, nikoli přenesením zásad c. s. ř., hledících toliko k ochraně práv soukromých. Pokud jde o theoretickou konstrukci smlouvy o rozsudím, vytýká O. Bülow (Z. f. C. P. sv. 31., str. 218), že uzavřením kompromissu strany v základě zákonného zmocnění stanoví zvláštní pravidlo pro řešení v něm zahrnutých sporů, čímž však mezi kontrahenty a rozhodci, i když tito nabídnutý úřad přijali, nebyl založen nijaký poměr právní. Jak před soudy státními, povstane trojstranný poměr procesní mezi stranami a rozhodcem teprve vznesením žaloby, a nelze tudíž z uzavření smlouvy o rozsudím odvozovati možnosť práv procesních, vzniku sporu předcházejících. Oproti mínění v literatuře panujícímu, že vynesením rozhodčího výroku stává se smlouva o rozsudím bezpředmětnou, a že proto lze se ihned obrátiti na soudy státní, když prvý výrok byl prohlášen za bezúčinný, odvolává se Rosenblatt (G. Z. č. 39) v podrobné polemice s rozhodnutím E. III., č. 469 k tomu, že § 583 bezúčinnost výroku neuvádí mezi příčinami, ze kterých kompromis pozbývá moci, a že tudíž mimo případ §u 595, č. 1 nestává překážky, aby jednání před rozsudím bylo obnoveno, což jest zejména tenkráte nutným, když jde o rozhodčí soud stanovami neb smlouvou pro veškeré spory z určitého poměru povolaný. V. Seidl (Pr. roz. r. IV., č. 7) upozorňuje na nezákonný obsah formuláře č. 38 k řízení manželskému, který nedostavení se žalobce o rozvod k pokusům smíru rovná zpětvzetí žaloby, ačkoli tyto nejsou části řízení sporného a před zahájením téhož nemohou nastati následky zmeškání.
Z. org. soud. § 18. Za nejlepší zabezpečení soudcovské neodvislosti pokládal by Dr. V. H. S. (Not. č. 1), kdyby jen místa až do tajemnictví byla obsazována jmenováním, sekretáři a okresní soudcové by však postupovali dle ancienity na uprázdněná místa radů z. s. a tito opět na rady vrch. z. s., kdežto nejvyšší soud by se doplňoval volbou, vykonanou v plenu mezi členy vrchních soudů zemských. § 19. Ohrožení neodvislosti soudcovské spatřuje Not. č. 34 v roční kvalifikaci, zavedené nařízením min. spravedlnosti ze dne 27. května 1903, poněvadž tím vliv správy se opět zvyšuje. V. Fryc (P. str. 508; viz též § 465 c. ř. s.) neshledává §em 133 j. ř. poskytnutou možnost, aby sepsání odvolání dle §u 90 bylo uloženo úředníkům kancelářským, za valně praktickou, poněvadž se nedostává sil dostatečně kvalifikovaných. Odpověď odvolací dle jeho mínění touto cestou vůbec poříditi nelze, poněvadž k obhájení práva není naprosto nutnou a zákon ji výslovně neuvádí.
Pro německý z. o sd. živ. nově vydán objemný komentář Wilhelmi-Bewerůw, 32 o němž viz zprávu Eccius-a v Gr. sv. 47., str. 783. Dosavadní činnosť živnostenského soudu Berlínského vylíčil za příčinou desítiletého trvání Schulz-Schalhorn. 33
Z podnětu různých přání po reformě našich s. živ. pojednal o jich nynějším stavu a působení obšírně K. Schauer v Zeitsch. f. Volkswirt., Sozialpolitik u. Verwaltung, sv. 12., str. 549. V základě zákona z r. 1896 zřízeno již 15 s. živ., ačkoli nutnosť vyžádati si dobrozdání sněmů zemských a odpor některých obcí proti bezplatnému poskytování místností postup správy justiční zdržuje; k odstranění poslednější překážky byly menší s. živ. tak spojeny se soudem okresním, že používají personálu a budovy téhož. Aby mohly spravedlnosť vykonávati rychle, jsou jejich okršky jen malé; mají ji však konati též dobře a jest naprosto mylným, spatřovati v přísedících ne soudce, nýbrž obhájce zájmů třídních. Jich součinnosť jest nutná, poněvadž v posuzování přikázaných sporů záleží hlavně na znalosti životních poměrů stran, zvyklostí a zvláštních obratů řeči. Méně významu mají specielní vědomosti odborné a proto má též podrobné třídění živností, řízení volební značně stěžující, jen relativní cenu. Přiměřeným ovšem jest různiti v téže skupině závody velké a menší, jelikož poměr pracovní a spory z něho vyplývající skutečně vykazují povahu rozdílnou. Žaloby podávají z největší části dělníci, neb připadalo jich na pomocníky 94%, zbytek stejným dílem na učenníky a zaměstnávatele; tito dávají přednosť svépomoci, hájíce své domnělé právo předčasným propuštěním neb zadržením mzdy. Často slyšená výtka, že s. živ. straní pomocníkům, není odůvodněná, neb nárok žalobní uznán jen při 38% všech sporů k rozsudku dospělých, z nichž však 33% vyřízeno rozsudky na základě uznání, vzdání se neb zmeškání, a toliko nepatrný zbytek po řízení kontradiktorním. Nestrannosti soudů svědčí též záznamy o výsledcích hlasování, dle nichž 90% všech usnesení bylo jednohlasných. Hledí-li se mimo počet nároků přiznaných též k uspokojení jich cestou smíru, nelze též tvrditi, že svévolné žaloby jsou mnohem četnější než před soudy řádnými. Velký počet smírů (40% oproti 16% v řízení bagatelním a 19% v pravidelném řízení soudů okresních) vysvětluje se tím, že zde jde o nároky skutečně sporné, kdežto před oněmi jedná se namnoze toliko o dosažení exekučního titulu, jak dokazují čísla rozsudků pro zmeškání (s. živ. 40%) s. okresní 63% všech žalob). Smírům prospívá u s. živ. též okolnosť, že strany teprve při líčení pravý objem svých nároků seznají, dále jich osobní přítomnosť a odpadnutí útrat advokátních. Nepopřená jest rychlosť s. ž. Mimo soudy v Bílsku, Mor. Šumperku a Lvově netrvalo ani 10% všech sporů déle než 7 dní, ano při velkých s. živ. v Praze, Brně, Mor. Ostravě a Krakově bylo 75—90% vyřízeno do 3 dnů. K tomu přispívá všeobecné používání řízení bagatelního, sběhlosť soudců v rozsuzovaných poměrech skutkových i právních, a řídkosť odročení vzhledem k odborným znalostem přísedících a přítomnosti stran. I kvalitu rozsudků s. živ. sluší uznati za uspokojivou, když se přihlíží k velkému nedostatku judikatury a vědeckého spracování, pak k chatrnosti živnostenského práva námezdního, která teprve činností s. živ. byla objevena a je donucuje, používati hojně obdoby a všeobecných zásad právních. S. živ. přísluší zásluha, že mnohým předpisům na př. ohledně lhůty výpovědní zjednaly teprve účinnosti, a celý živnostenský poměr pracovní postavily na základ práva. Lze se nadíti, že s. živ. budou vždy více váženy od obou stran, když jim bude ponechána možnosť se vžíti a ony budou chráněny před vlivem stran a společenských protiv. § 25. M. Sternberg (G. H. č. 42) a J. Bl. č. 40 obrací se proti vyloučení advokátů z řízení před s. živ. poukazujíce k tomu, že právě dělníci tím jsou poškozováni.
Adv. ř. V otázce žádoucí reformy naší advokatury ujaly se letos slova toliko zástupci směru mírnějšího, stojícího na půdě nynější organisace, očekávající zlepšení poměrů od rozšíření agendy a vnitřního obrození stavu. V tomto směru nesou se zejména návrhy E. Benedikta, 34 opakované též v přednášce v pražském spolku advokátním (G. H. r. 48, č. 7), o nichž podrobně referovali Sternberg (G. H. č. 21), Sternlicht (Grünh. sv. 31., str. 207), Růžička (J. Bl. č. 7), Dr. —r (Not. č. 17), a s nimiž celkem se shodují J. Kann 35 (viz zprávy G. H. č. 37 a Not. č. 33 Coulon) a A. Růžička (D. J. str. 384). Odchylně od loni uvedeného návrhu L. Katze (Pr. roz. r. III., č. 15, G. H. r. 46, č. 39, 40) na pouhé zřízení výpomocné pokladny pro nuzné vdovy a sirotky advokátů zastává E. Koerner (Pr. roz. r. IV., č. 13) nutnosť závazného pojištění, i kandidáty advokacie zahrnujícího. Příspěvky slušelo by vybírati ve způsobu přirážky na státní daň z příjmu, čímž by též různé poměry majetkové došly žádoucího vzhledu; mimo to třeba vymahati subvenci státní jakožto odměnu za četné práce státu bezplatně konané. § 33. L. Valenta (Pr. roz. r. V., č. 2) podává přehled dosavádního vývoje práva soudu, ukládati advokátům pokuty, a dovolává se oproti nejnovější libovolné praxi nejvyššího soudu lepšího zabezpečení neodvislosti advokátní. (Dokončení.)
Dr. Ludvík Popel.
  1. Zkratky časopisů: Cz.: Czasopismo prawnicze i ekonomiczne. — D. J.: Deutsche Juristenzeitung. — E.: Entscheidungen des k. k. obersten Gerichtshofes in Civil- und Justizverwaltungssachen. — G. H.: Gerichtshalle (čísla samotná vztahují se na ročník 47., kdežto u 13 čísel ročníku 48., od 1. října r. 1903, týž zvláště vyznačen). — Gr.: Gruchotovy Beiträge zur Erläuterung des deutschen Rechtes. — Grünh.: Grünhutův Zeitsch. für Privat- u. öffentliches Recht. — G. Z.: Allgemeine österr. Gerichtszeitung. — J. Bl.: Jurist. Blätter. — J. Ltbl.: Jurist. Litteraturblatt (C. Heymann v Berlíně). — Not.: Zeitschr. für Notariat und ausserstreitige Gerichtsbarkeit. — P.: Právník. — Pr. roz.: Právnické rozhledy. — Prz.: Przegląd prawa i administracyi. — Z. f. C. P.: Zeitschr. f. deutschen Civilprozess und freiwillige Gerichtsbarkeit. — Zp.: Zprávy moravské jednoty právnické.
  2. Systematischer Grundriss der Rechtsquellen, Literatur und Praxis des österreichischen Civilprozess- und Exekutionsrechtes, 2. Aufl., Wien 1903 Manz.
  3. Kommentar zur Civilprozessordnung, München 1903 Beck.
  4. Zivilprozessordnung, 5. Aufl., Lahr 1903 Schauenburg.
  5. Die Civilprozessordnung für das Deutsche Reich, 6. und 7. Aufl., Tübingen 1903 Mohr.
  6. Die Deutsche Civilprocessordnung, 5. Auflage, Berlin 1904, H. W. Müller.
  7. Civilprocessordnung, 4. Aufl., Berlin 1903 H. W. Müller.
  8. Civilprocessordnung nebst dem Einführungsgesetz, 2. Aufl., München 1903 Beck.
  9. System des österreichischen Civilprocessrechtes mit Einschluss des Exekutionsrechtes, I. Theil, Wien 1903 Manz.
  10. Civilprocess und Konkursrecht, in: Encyklopädie der Rechtswissenschaft, begründet von Holtzendorff, neu herausg. v. J. Kohler, B. II., S. 47 bis 205.
  11. Der Reichscivilprozess, 11. Aufl., Berlin 1903 Guttentag.
  12. Lehrbuch des Deutschen Civilprozessrechtes, I. Band, Stuttgart 1903 Enke.
  13. Lehrbuch der Civilprozessordnung für das Deutsche Reich, Berlin 1903, Puttkammer u. Mühlbrecht.
  14. Aktenstücke zur Einführung in das Prozessrecht, Civilprozess, 5. Aufl., Leipzig 1903 Hirschfeld.
  15. Formularienbuch zur Civilprozessordnung und Exekutionsordnung, herausgegeben vom k. k. Justizministerium, 2. Aufl., Wien 1903 Manz.
  16. Das amtsgerichtliche Dezernat, Beispiele und Verfügungsentwürfe, 6. Aufl., Breslau 1903 Marcus.
  17. Die Civilprozessordnung als Leitfaden im Studium und zum praktischen Gebrauche für den Gerichtsschreiber, 13. verbesserte Auflage, Leipzig 1903 Leiner.
  18. Wegweiser für den Rechtsverkehr zwischen Deutschland und den Vereinigten Staaten v. Amerika, 2. Aufl., Berlin 1903 Liebmann.
  19. Treu und Glauben im Rechte der Schuldverhältnisse des bürgerlichen Gesetzbuches, München 1902 Beck.
  20. Über die sozialen und wirtschaftlichen Aufgaben der Civilprozessgebung, Berlin 1903 Liebmann (Sonderabdruck aus Festgabe der juristischen Gesellschaft zu Berlin zum 50jährigen Dienstjubiläum ihres Vorsitzenden, des wirkl. Geh. Rates Dr. Richard Koch).
  21. Klage und Urtheil, eine Grundfrage des Verhältnisses zwischen Privatrecht und Prozess, Berlin 1903 Heymann, prve otisknuto v Z. f. C. P. sv. 31., str. 191.
  22. Über die Voraussetzungen des Rechtsschutzes insbesondere bei der Verurteilungsklage (Sonderabdruck aus: Festgabe der juristischen Fakultät der vereinigten Friedrichsuniversität Halle-Wittenberg für Hermann Fitting) Halle a. S. 1903 Niemayer.
  23. Treu und Glauben im Civilprozess und der Streit über die Prozessleitung, München 1903 Beck.
  24. Vigilantibus jura. Podrobný rejstřík lhůt a jiných důležitějších určení časových ze všech oborů práva. V Praze 1903 Bačkovský.
  25. Die Wiedereinsetzung in den vorigen Stand nach der Reichscivilprozessordnung, München 1903 Beck.
  26. Der Einfluss des Konkurses auf die schwebenden Prozesse des Gemeinschuldners, Leipzig 1903 Veit et Co.
  27. Der Vergleichsirrtum nach dem Rechte des Deutschen Reiches, Jena 1903 G. Fischer. (2. Heft des 9. Bandes der Abhandlungen zum Privatrechte und Civilprocess des Deutschen Reiches v. O. Fischer.)
  28. Die Beweislast im Civil-, Verwaltungs- und Strafprozesse, 2. veränderte Aufl., Coblenz 1903 W. Groos.
  29. Beiträge zur Urteilslehre (aus Festschrift zum 70. Geburtstage A. S. Schultzes.) Leipzig 1903 Hirschfeld.
  30. Beiträge zur Lehre vom prozessualen Anerkenntnis und Verzicht, Tübingen 1903 Mohr.
  31. Zur Lehre von den besonderen Verfahrensarten nach der neuen Civilprozessordnung, Wien 1903 Manz (Sonderabdruck aus Grünh. B. 30., S. 273).
  32. Das Gewerbegerichtsgesetz, 2. Aufl., Berlin 1903 Heymann.
  33. Das Gewerbegericht Berlin, Berlin 1903 Siemenroth.
  34. Die Advokatur unserer Zeit, Wien 1903 Manz.
  35. Neuorganisation oder Reform der Advokatur, Wien 1903 Manz.
Citace:
VESELÝ, František Xaver. Spolky úvěrní. Všeobecný slovník právní. Díl čtvrtý. Rabat - Švakrovství. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1899, svazek/ročník 4, s. 725-726.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).