NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 7932.

Pensijní pojištění.
Pod § 2 (1) čís. 1 zák. ze dne 5. února 1920, čís. 89 sb. z. a n. spadají nejen zaměstnanci, kteří do svého 55. roku nebyli v žádném zaměstnání povinném pojištěním a potom teprve nově vstoupili do takového zaměstnání, nýbrž i zaměstnanci, kteří v zaměstnání, jež se stalo pojištěním povinným teprve zákonem čís. 89/1920, již byli a v době účinnosti zákona překročili 55tý rok svého věku.
(Rozh. ze dne 30. března 1928, Rv II 161/28.)
Žaloba, jíž se domáhal bývalý šafář na zaměstnavateli kromě jiného též náhrady škody, ježto ho žalovaný nepřihlásil k pensijnímu pojištění, byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolání není opodstatněno, pokud s hlediska dovolacího důvodu čís. 4 § 503 c. ř. s. napadá rozsudek odvolacího soudu proto, že odvolací soud nepřiznal žalobci požadované zaopatřovací požitky jako náhradu škody za to, že žalovaný nepřihlásil žalobce k pensijnímu pojištění. Žalobce byl na statku žalováného šafářem a šafáři stali se povinnými pojištěním teprve zákonem ze dne 5. února 1920, čís. 89 sb. z. a n. Než podle tohoto zákona nestali se pojistně povinnými šafáři všichni, zejména nestal se pojistně povinným žalobce. Podle § 2 (1) čís. 1 nepodléhají pojistné povinnosti zaměstnanci, kteří teprve po dokonaném 55. roku svého věku vstupují po prvé do zaměstnání, zakládajícího pojistnou povinnost. Žalobce byl v době účinnosti řečeného zákona, to jest k 1. červenci 1920 již přes 55 let stár a tudíž pojistné povinnosti nepodléhal. Žalovaný nebyl tedy povinen žalobce k pensijnímu pojištění přihlásiti (§ 73 zákona ze dne 25. června 1914, čís. 138 ř. zák.) a následkem toho není povinen žalobci, protože ho nepřihlásil, náhradou škody, to jest zaopatřovacími požitky na něm požadovanými. Jest mylným názor dovolatelův, že, i když v oné době byl již přes 55 let stár, podléhal pensijnímu pojištění podle zákona čís. 89/20, protože nevstoupil teprve po svém 55. roku po prvé do zaměstnání jako šafář, nýbrž již dříve od roku 1891 v zaměstnání tom byl. Mylným jest tento názor dovolatelův proto, že zákon čís. 89/20 v § 2 (1) čís. 1 neměl na mysli jen zaměstnance, kteří do svého 55. roku v žádném pojištěním povinném zaměstnání nebyli a potom teprve nově do takového zaměstnání vstoupili, nýbrž mínil i zaměstnance, kteří v zaměstnání, jež se později, teprve zákonem čís. 89/20, pojištěním stalo povinným, již byli a v době účinnosti zákona 55. rok svého věku překročili. Že tento jest smysl ustanovení § 2 (1) čís. 1 zákona čís. 89/20, plyne z toho, že zákonodárce neměl úmyslu tímto ustanovením ustoupiti od zásady již dříve v předcházejících zákonech o pensijním pojištění ze dne 16. prosince 1906 čís. 1 ř. zák. z roku 1907 a ze dne 25. června 1914, čís. 138 ř. zák. (§ 2 odstavec 1 čís. 1 ) vyslovené, že nemá býti nově pojištěním povinen, kdo dokonal 55 let. Tato zásada, ovšem s věkovou hranicí 60 let, vyslovena jest též v zákoně ze dne 9. října 1924, čís. 221 sb. z. a n. o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity, a stáří (§ 6 písm. b). Správně tedy uznal odvolací soud, že žalobci požadované zaopatřovací požitky ani jako náhrada škody nepříslušejí.

Citace:

č. 7932. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 543-544.