Čís. 14226.

Jde o protismluvní vyplnění směnky, uvedla-li okresní hospodářská záložna (majitelka směnky) v adrese jako směnečníka toho, kdo měl podle jejího usnesení býti jen směnečným ručitelem.
Bylo povinností úředníka záložny, aby dodržel přesně podmínky stanovené ředitelstvím záložny, aby směnka byla vypravena tak, aby od povídala podmínkám usnesení ředitelství.
(Rozh. ze dne 6. března 1935, Rv I 141/35.)
Nižší soudy zrušily k námitkám žalovaného směnečný platební příkaz.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalovaný podepsal bianco směnku, na níž v době jeho podpisu nebyly adresy vyplněny, bez doložky rukojemské, ač měl ve smyslu usnesení ředitelství záložny býtí směnečným rukojmím za povolenou zápůjčku 26000 Kč Rudolfu V. Toto usnesení bylo žalovanému sděleno a on s ním souhlasil, a za tohoto předpokladu a úmyslu směnku podepsal, aniž nějaké jiné zvláštní ujednání se správcem záložny D. při podpisu se stalo. Usnesení ředitelství bylo sděleno správci D. k provedení. Týž nebyl oprávněn klásti jiné podmínky povoleného úvěru, než na jakých se usneslo ředitelství. Podepsal-li žalovaný směnky bez doložky rukojemské, neodpovídalo to podmínkám, za kterých byla Rudolfu V. povolena zápůjčka, a neměl D. jako výkonný orgán záložny směnku v této formě od žalovaného přijímati a měl žádati její doplnění. Dovolatelka mohla vyplniti bianco směnku co do podstatných náležitostí, ovšem jen v rámci úmluvy stran, toho však dovolatelka nedbala, pokud uvedla dodatečně žalovaného v adrese jako směnečníka, ač měl dle jejího usnesení, jež bylo žalovanému sděleno a jím přijato, býti jen směnečným ručitelem. Dopustila se tedy protismluvního vyplnění směnky, — nikoli padělání, jak mínil žalovaný, a právem byla proti dovolatelce uplatněna námitka neoprávněného a protismluvního doplnění ve smyslu § 6 (2) sm. zák. Názor dovolatelčin, že v příčině usnesení ředitelství o povolené zápůjčce šlo jen o jednostranný interní projev, který nebyl určen pro žalovaného, je zřejmě nesprávný, poněvadž jím bylo rozhodnuto o žádosti Rudolfa V. a o podmínkách, které se vztahovaly i na třetí osoby; bylo tedy potřebí tyto osoby o tom zpraviti, aby se mohly rozhodnouti, zda na podmínky přistoupí čili nic, a zda tím dojde k uskutečnění zápůjčky. Jaký úmysl měl D. v příčně závazku žalovaného se zřetelem na dosavadní praxi záložny, je nerozhodné, poněvadž jeho povinností bylo dodržeti přesně podmínky stanovené ředitelstvím tak, aby směnka byla vypravena tak, by odpovídala podmínkám usnesení ředitelství, to jest, aby žalovaný na ní vystupoval jako směnečný rukojmí, a nikoli jako rukojmí ve formě spoluakceptu.

Citace:

č. 14226. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 233-234.