NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 2

Č. 341.

Zabírání budov: I. * Výrok o přidělení náhradních místností uživateli budovy zabrané pro účely veřejné jest nezbytnou součástí rozhodnutí o zabrání, nedojde-li ke zvláštnímu ujednání (§§ 1 a 2 zák. ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n.). — II. * Zabrání místností zařízených k provozování živnosti hotelové osobou k tomu oprávněnou na základě úředního povolení nelze opříti jedině o důvod, že živnost dosud není provozována, brání-li podstatná, přechodná překážka tomu, aby provozování bylo již zahájeno.
(Nález ze dne 23. února 1920 č. 1361.)
Prejudikatura: k č. 1. nál. ze dne 24. ledna 1920 č. 445, sbírky č. 312.
Věc: Josef Beránek na Král. Vinohradech proti ministerstvu veřejných prací v Praze stran zabrání hotelu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Podáním ze dne 7. listopadu 1919 požádal pozemkový úřad v Praze zemskou správu politickou, aby zabrala celý dům stěžovatelův na Král. Vinohradech, Tylovo nám. čís. 23, 25, a 27 pro účely pozemkového úřadu a byla zemská správa politická vyzvána ministerstvem veřejných prací přípisem ze dne 8. listopadu 1919 čís. 34176, aby bezodkladně provedla šetření, zda je tu možnost zabrati místnosti ty a nejsou-li snad domy, o něž jde, »obytnými, nájemnými«, jež by byly vyňaty ze zabrání dle § 1 zák. z 11. června 1919 čís. 332 sb. zák. a n. Výměrem ze dne 2. prosince 1919 čís. 34946 byla pak zemská správa politická ministerstvem veřejných prací v základě usnesení ministerské rady ze dne 25. listopadu 1919 poukázána, aby ihned provedla řízení podle zákona o zabírání budov, načež zemská politická správa ustanovila šetření na místě samém na den 6. prosince 1919. Při šetření tom zjištěno, že hotelová budova jest spojena a adaptována ze tří bývalých činžovních domů a sestává ze tří pater a podkroví. V přízemí jest vesměs restaurační a representační zařízení a tržnice. V prvém, druhém i třetím patře je celkem 90 místností, v podkroví pak asi 20 pokojů s vrchním osvětlením. Budova má jeden hlavní vchod a jedno hlavní schodiště do prvního patra, z něhož vedou dále dvě vedlejší schodiště až do podkroví. Budova je úplně zařízena jako moderní hotelový podnik s veškerým komfortem a živnost má býti dle prohlášení majitelova zahájena do 14 dnů.
Výměrem ze dne 15. prosince 1919 zabrala zemská správa politická dle zákona z 11. června 1919 čís. 332 sb. z. a n. všechny místnosti v prvním, druhém a třetím patře, jakož i v podkroví pro účely veřejné a sice k umístění pozemkového úřadu, pro který není vhodných místností, ježto majiteli možno podnik bez nenahraditelné újmy umístiti v budovách jiných, po případě za přiměřené odškodné provoz živnosti hotelové odložiti až do té doby, kdy pozemkový úřad zabrané místnosti uvolní.
Naříkaným rozhodnutím zamítl žalovaný úřad stížnost do výroku toho podanou podstatně z těch důvodů, že při místním šetření dne 6. pro since 1919 bylo zjištěno, že zabírané místnosti jsou sice úplně zařízeny jako moderní hotelový podnik, že však živnost hotelová se v nich ještě neprovozuje. Šlo tudíž o místnosti k ubytování cizinců ještě neužívané a nebylo ani zjištěno, že jsou místnosti ty jinakým způsobem obydleny. Namítá-li se, že všechny prázdné místnosti byly již v listopadu 1919, tedy před komisí zabrány společným bytovým úřadem v Praze z usnesení senátu ze dne 21. listopadu 1919, jak předložený výměr dosvědčuje, dlužno souditi, že týž úřad později od tohoto zabrání upustil, poněvadž připouštěl, aby místnosti hotelových užívalo se na dále k ubytování cizinců. Jak již bylo výše uvedeno, nešlo v době zabrání o hotel nalézající se v provozu, u kterého by musily býti ve smyslu zákona opatřeny náhradní místnosti. Není tudíž v tom vadnost řízení, jestliže zemská správa politická dále se touto otázkou nezabývala.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nejvyšší správní soud takto:
Nesporno jest, že stěžovateli dána byla před zabráním jeho hotelu koncese k provozování živnosti hotelové v domech, o něž jde a jichž zařízení a upravení k provozování živnosti té stalo se taktéž na základě úředního povolení. Při místním šetření bylo pak zjištěno, že budova jest úplně zařízena jako moderní hotelový podnik, což doloženo bylo vylíčením okolností na místě samém zjištěných a není tudíž nejmenší pochybnosti o tom, že jde o budovu, jejíž účelem bylo sloužiti k provozování hotelové živnosti, totiž povolání stěžovatelova.
Dle § 1 zák. z 11. června 1919 čís. 332 sb. z. a n. mohou býti budovy takové zabrány pro účel veřejný, o jaký v tomto případě jde, pouze tehdy, je-li možno uživatele budovy zabrané bez nenahraditelné hospodářské újmy v jeho povolání vhodně umístiti v budovách jiných, třeba v jiném místě.
Pokud jde o výklad tohoto ustanovení zákonného, setrval nejvyšší správní soud při svém právním názoru vysloveném již v nálezu ze dne 24. ledna 1920 čís. 445, že totiž vychází ze znění cit. § 1 nade vši pochybnost na jevo, že zabrání budovy nesmí se státi, pokud nebylo zjištěno, že uživatel budovy nebo části její, která má býti zabrána, může býti vhodně umístěn v budově jiné a že mu nevzejde z toho nenahraditelná újma hospodářská. Uvedená, objektivně zjištěná možnost, aby uživatel zabírané budovy mohl dále na jiném místě podnik nebo povolání své provozovati, jest nezbytnou podmínkou zabrání. Dle § 2 cit. zák. musí býti, nedojde-li ke zvláštnímu ujednání, uživatelům zabraných budov přiděleny místnosti třebas v jiném místě, které by pokud možno hověly účelům, kterým sloužily zabrané místnosti. Ze srovnání tohoto předpisu s ustanovením § 1 cit. zák. a ze zařazení jeho před ustanovením § 3 o rozhodnutí o zabrání jednajícím, nutno souditi, že dle úmyslu zákonodárcova musí se přidělení náhradních místností státi současně s rozhodnutím o zabrání a to také již proto, aby uživatel zabírané budovy nebo místnosti mohl svá práva proti nálezu zabíracímu včas hájiti a své námitky proti přidělení náhradních místností uplatniti již stížností, jež mu dle § 3 proti nálezu zabíracímu přísluší. Z imperativního znění § 2 vychází také, že úřad rozhodující jest povinen dříve, než odejme uživateli jeho dosavadní místnosti, učiniti opatření, aby umožněno bylo další vy konávání povolání nebo provozování podniku jeho a že nemůže znemožnění užívati dosavadních místností býti odčiněno náhradou peněžitou, neboť v odst. 5 § 4 má zákon nepochybně na mysli jen náhradu za takové
újmy, které uživateli vzejdou i když se mu přidělí místnosti náhradní, nikoli však náhradu za to, že mu byly jeho místnosti odňaty a jiné nepřiděleny.
V případě, o něž jde, omezil se úřad první stolice pouze na tvrzení, že majiteli je možno podnik svůj bez nenahraditelné újmy umístiti v budovách jiných, aniž by však budov takových stěžovateli přidělil, ba aniž je vůbec označil a nezabýval se tudíž vůbec skutkovou otázkou, dle svrchu uvedeného výkladu zákona bezpodmínečně nutnou, zda a pokud stěžovatel živnost svou v jiných určitých, jemu po ruce jsoucích místnostech bez nenahraditelné hospodářské újmy svého povolání provozovati by mohl.
Žalovaný úřad prohlásil pak, že neshledává vadnosti v tom, že úřad první stolice otázkou tou se nezabýval, ježto bylo zjištěno při místním šetření dne 6. prosince 1919, že zabrané místnosti jsou sice úplně zařízeny jako moderní hotelový podnik, že však živnost hotelová se v nich ještě neprovozuje, že tedy šlo o místnosti k ubytování cizinců ještě neužívané; že nebylo ani zjištěno, že místnosti ty jsou jinakým způsobem obydleny a že tedy nešlo o hotel nalézající se v provozu, v kterémžto případě by ve smyslu zákona musily býti náhradní místnosti opatřeny.
Tento právní názor žalovaného úřadu jest však mylný a nesrovnává se se zákonem.
Jak z §§ 1 a 2 cit. zák. je patrno, vychází zákon ze stanoviska, že uživatel budovy má býti chráněn ve svém povolání a musí tento soukromý zájem jednotlivcův o hájení vlastní existence ustoupiti, pokud jde o místo, na němž povolání to se vykonává, zájmu veřejnému jen za podmínek zákonem výslovně stanovených, pokud totiž může se tak státi bez ohrožení existence té.
Žalovaný úřad dovolává se ve svém rozhodnutí toho, že společný bytový úřad i po 21. listopadu 1919 připouštěl, aby místností hotelových užívalo se i nadále k ubytování cizinců a ze seznamu ze dne 7. února 1920 ve správních spisech založeného je patrno, že v této době, tedy ještě před vydáním naříkaného rozhodnutí byla v budově, o jejíž zabrání jde, ubytována celá řada cizinců. Z toho, ve spojení se svrchu uvedeným komisionelním zjištěním, že celá budova dne 6. prosince 1919 byla již k provozování živnosti hotelové úplně zařízena a to majitelem koncese k provozování živnosti té oprávněným, je patrno, že budova ta i v době zabrání k provozování živnosti té sloužila a nemění na tom nic ta okolnost, že zabrané místnosti právě v určitý den, následkem adaptačních prací a upravování budovy a místností pouze přechodně ani cizinci ani jinak obydlena nebyla, neboť účel, jemuž sloužila, totiž provozování živnosti hotelové, tím dotčen nebyl a šlo o dočasnou, přechodnou překážku v provozování povolání stěžovatelova, překážku přivoděnou opatřením, aby právě mohl své povolání ještě účelněji a intensivněji provozovati.
Pokud tedy žalovaný úřad takové pouze přechodné, o překážku tohoto druhu se opírající nevykonávání povolání stěžovatelova uznal za dostatečný důvod, aby podmínek zákonem výslovně stanovených šetřeno nebylo, odporuje rozhodnutí jeho zákonu, pročež slušelo je zrušiti po rozumu § 2 zák. z 2. listopadu 1918 čís. 3 sb. zák. a nař. a § 7 zák. o správním soudě.

Citace:

č. 13745. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 52-53.