NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

x398
Č. 5001.

Učitelstvo: I. * Ustanovení čl. I. § 6 zákona č. 251/22 o percentuelní výměře požitků vztahuje se též na definitivní učitelky ženských ručních prací, které již před účinností zákona č, 251/22 byly ustanoveny jako definitivní.
II. Administrativní řízení: O významu sněmovních matertalií.
(Nález ze dne 9. října 1925 č. 18688.)
Prejudikatura: Boh. 3086, 4483 adm. a j.
Věc: Růžena B. v N. (adv. Dr. Viktor Říha z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o požitky.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-lka byla výnosem zšr-y v Praze ze 7. března 1920 jmenována definitivní učitelkou ženských ručních prací při obecné škole v N. po rozumu čl. I. odst. 3 zák. z 8. září 1899 č. 67 z. z. s podotknutím, že se tím nemění nic na jejím zařadění do tříd hodnostních a na jejích příjmech s tím spojených. Podle zák. ze 13. července 1922 č. 251 Sb., čl. I. § 6 posl. odst. byly výměrem ošv-u v S. ze 4. června 1923 služební příjmy st-lčiny od 1. června 1922 upraveny tak, že od uvedeného dne je vřaděna do VIII. hodn. třídy 1. plat. stupně, při čemž se započítává 20 roků a 3 měsíce do postupu. Zároveň bylo vysloveno, že jí bude vypláceno služné 75% ročně úhrnem 15612 K.
Výnosem zšr-y z 18. listopadu 1922 bylo s ohledem na provedenou redukci školy ustanoveno, aby ženským ručním pracem na zmíněné škole bylo vyučováno celkem jen 10 hodin týdně. Vzhledem k tomu byl st-lce vydán výměr ošv-u v S. ze 17. května 1923 tohoto znění:
»Podle zákona z 20. prosince 1922 č. 394 Sb. upravili jsme Vaše požitky od 1. ledna 1923 takto: Vaše zařadění do hodnostních tříd: se nemění a bude Vám vypláceno místo dosavadních služebních požitků: služné 50% úhrnem 11064 K.
Odvolání, které st-lka z tohoto výměru podala, nevyhověla zšr rozhodnutím z 30. června 1923, ježto za vyučování přidělených 10 hodin, v nichž se na uvedené škole vyučuje ženským ručním pracím, st-lce podle § 6 zák. čís. 251/1922 vyšší služební požitky nenáležejí; že st-lka je definitivně ustanovena, nemá podle platných zákonů na výši výměry služ. požitků vlivu, ježto se tato řídí od 1. června 1922 podle počtu hodin, v nichž učitelka ženských ručních prací je vyučováním zaměstnána, eventuelně kilometry na hodiny převedenými, jež do přespolních škol vykoná týdně za řečeným vyučováním.
Také další odvolání st-lčino bylo nař. rozhodnutím zamítnuto z důvodů rozhodnutí zšr-y.
O stížnosti uvážil nss takto:
Podle čl. I. § 6, odst. 1 zák. ze 13. července 1922 čís. 251 Sb. »mají učitelky ženských ručních prací, ustanovené definitivně nebo zatímně na školách obecných a vyučující nejméně 21 hodin týdně, nárok na plné požitky státních úředníků skupiny D «. Čtvrtý odstavec téhož §u pak stanoví, že »učitelky ženských ručních prací s vysvědčením způsobilosti, mající na školách obecných .... řádné povinnosti učebné méně než 21 hodin týdně, mají nárok na odměnu, která při učebné povinnosti ... od 7 do 12 hodin týdně činí 50% .... plných požitků zmíněných v odstavci 1 «. Podle čl. I. § 8, odst. 1 téhož zákona týče se percentuální výměra požitků podle § 6 . . . všech jednotlivých součástí požitkových (služného, místního přídavku, drahotního přídavku, výpomocí nouzových a mimořádných).
Tyto předpisy, kterými zrušeny a nahraženy byly dříve plativší §§ 18 a 19 paritního zákona z 23. května 1919 č. 274 Sb., upravující dříve platové poměry učitelek ženských ručních prací, znějí zcela všeobecně a bezvýhradně: předpisy ty nabyly — tak jako celý zákon č. 251/22 — podle čl. XIV odst. 1 účinnosti 1. června 1922 a ruší se jimi všecky předpisy starší, pokud zákonu č. 251/22 odporují. Předpisy ty nutno tudíž vztahovati nejen na učitelky, které za účinnosti zákona č. 251/1922 nově nastupují, nýbrž i na takové učitelky ženských ručních prací, které nastoupily službu již před účinností zákona č. 251/1922 a jejichž požitky se tedy až do dne účinnosti zákona č. 251/1922 řídily předpisy dříve platnými, tedy §§ 18 a násl. paritního zákona a v době ještě dřívější v Čechách předpisy § 34 zák. o právních svazcích učitelstva ve znění zák. z 8. září 1899 č. 67 z. z. Ode dne účinnosti zák. č. 251/1922 je proto pro výměru požitků učitelky ženských ručních prací lhostejno (s výhradou ustanovení čl. XIV téhož zákona), jakých požitků požívala podle dekretů vydaných jí o tom svého času podle norem dříve platných, a rozhodují tu naopak jenom předpisy zákona č. 251/1922.
Tím ovšem jest změněn právní podklad platových nároků té které učitelky ženských ručních prací, a jsou odstraněny výhody nabyté ji podle dřívějšího právního stavu, pokud novým předpisům nevyhovují. To platí podle výslovného předpisu § 6, odst. 1 zákona č. 251/1922 (»ustanovené definitivně nebo zatímně«) též pro učitelky, které již podle dřívějších předpisů dosáhly definitivy, čímž ovšem zákon zbavil definitivní ustanovení učitelek ženských ručních prací, stejně jako katchetů a učitelů vedlejších podle §§ 5 a 7 téhož zákona, jednoho z hlavních, dříve obvyklých zevních příznaků »definitivy« veřejných zaměstnanců vůbec, jak se zákonodárstvím dosavadním vyvinulo, totiž té výhody, že definitivně ustanovený zaměstnanec má zpravidla nárok na pevný základ svého právního a hmotného postavení, který může býti alterován v jeho neprospěch jenom cestou disciplinární anebo ovšem výslovným ustanovením zákona, jak právě zde se stalo.
Aplikace těchto nových norem zákona č. 251/1922 na st-lku stala se po prvé ode dne účinnosti zákona toho, t. j. od 1. června 1922 výměrem ošv-u ze 4. června 1923 a to tak, že st-lce vzhledem k tomu, že vyučovala 16 hodin týdně, byly poukázány požitky podle VIII. hodn. třídy 1. platového stupně ve výměře 75%. Když však mezitím na základě výnosu zšr-y z 18. listopadu 1922 počet týdenních hodin, po které st-lka vyučovala, poklesl na 10, bylo jen zákonným důsledkem tohoto poklesu, že st-lce byly sníženy požitky téže hodnostní třídy a téhož platového stupně (ve výměře stanovené mezitím nově zákonem z 20. prosince 1922 č. 394 Sb.) toliko na 50%. Postup ten odpovídá zcela předpisu čl. I § 6, posl. odst. zákona č. 251/1922, a nelze v něm shledati nezákonnost.
Snížení počtu hodin je ovšem důsledkem organisace školy resp. služby školní, kterou upravovati náleží v mezích zákonných předpisů příslušným úřadům školským bez ohledu na to, zda úprava taková bude po případě pro tu neb onu osobu učitelskou míti vliv nepříznivý.
Bezdůvodně se tedy st-lka dovolává svých »nabytých práv ze svého definitivního ustanovení«, kterážto práva naopak — jak již uvedeno — mohou býti a byla dotčena novými předpisy zákonnými.
Jedinou náhradou zůstává tu pro st-lku vyrovnávací přídavek podle čl. XIV. odst. 4 zákona č. 251/1922, který st-lce také povolen byl; že by pak výměra jeho nebyla cifernč správná, stížnost netvrdí.
Proti shora podanému výkladu zákona nelze se ovšem dovolávati ani sněmovních materialií, důvodových zpráv resp. resolucí sborů zákonodárných, kteréžto materialie a resoluce nemají povahu právních norem a nemohou zákon měniti, nýbrž mohou leda sloužiti jako pomůcka při výkladu nejasného textu zákona, nemohou však zvrátiti úmysl zákona, jak v textu jeho zřejmě je vyjádřen; při výkladu zákona platí pak vůbec zásada, že rozhoduje vše to, co zákonodárce v zákoně skutečně řekl, nikoliv to, co snad zákonodárce říci chtěl, ale v zákoně neprojevil, tím méně to, co snad ten který člen zákonodárného sboru zákonem vyjádřiti mínil (srovnej co do otázky významu parlamentárních materiálií a resolucí na př. nálezy nss-u Boh. 3086 a 4483 adm.

Citace:

č. 5001. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 298-301.