NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 1

— Č. 8531 —
Č. 8531.

Horní právo: K výkladu předpisů čl. I. zákona ze 17. května 1912 č. 107 ř. z. o vyúčtování mezd při hornictví.
(Nález ze dne 2. dubna 1930 č. 5279.)
Věc: Pražská železářská společnost v Praze (adv. Dr Frt. Zvoníček z Prahy) proti báňskému hejtmanství v Praze (vrch. báň. rada Ing. Dr. Frt. Kňourek) o vyúčtování mezd.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Na dolech stěžující si společnosti byla mzda dělníkům v poslední době vyplácena tím způsobem, že jim vždy 20. a 1. každého měsíce byla vyplácena záloha na mzdu, načež 10. každého měsíce bylo provedeno vyúčtování a doplacen jim příslušný zbytek. Výměrem z 20. června 1927 prohlásil revírní báňský úřad ve S., že tento stav vyúčtování mezd odporuje zákonu a uložil stěžující si společnosti, aby na svých dolech nadále prováděla vyúčtování mezd ve smyslu čl. I. zák. ze 17. května 1912 č. 107 ř. z., t. j. v obdobích ne delších 14 dnů. Odvolání, jež st-lka z výměru toho podala, žal. úřad nař. rozhodnutím zamítl.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Spor soustřeďuje se na otázku výkladu ustanovení § 206 ob. hor. zák. ve znění zák. ze 17. května 1912 č. 107 ř. z. Žal. úřad vyložil předpis prvního odstavce cit. paragrafu v ten smysl, že čtrnáctidenní výplata mzdy znamená také čtrnáctidenní přesné vyúčtování této mzdy. Mzdou — Č. 8531 —
slušelo by tedy rozuměti mzdu přesně vyúčtovanou, tedy mzdu čistou. Než výklad takový, který ve znění zákona, zejména i v druhé větě, jednající o výplatě mzdy při výstupu ze služby, — má jakousi oporu, není výklad jediné možný. Mzdou rozumí se úplata za vykonanou práci. Úplata tato vyměřuje se buď podle pracovní doby, nebo podle kusu, nebo podle jednotlivých výkonů pracovních (§ 1154 o. z. o., který vzhledem k § 2 hor. zák. i přes ustanovení § 153 třetí dílčí novely k obč. zák. nelze přehlížeti). Jestliže tedy úplata vyměřuje se podle některé z uvedených a přibližně určitých jednotek, nelze jí upírati název mzdy, třebaže snad vyměřením mzdy podle těchto jednotek nedospívá se k číslici definitivní, nýbrž jen ke mzdě hrubé, která vyžaduje ještě korektury. Ustanovení § 206 hor. zák. bylo by podle toho vyhověno i tehdy, jestliže čtrnáctidenní výplata mzdy se přibližně rovná mzdě čisté.
Nss přiklonil se k tomu druhému výkladu. Dal se při tom vésti úvahou, že vzhledem k positivním předpisům (jako na př. k § 163 a 164 zák. č. 221/24 ve znění novely č. 184/28) nemůže mzda ve čtrnáctidenních lhůtách býti přesně vyčíslena, jakož i další úvahou, že každou normu sluší pokud možno vykládati tak, aby byla ve shodě se zákony pojednávajícími o otázkách s ní souvislých. Kromě toho však nss uvážil, že intencí zák. z r. 1912 není poškoditi zájmy dělnické, nýbrž naopak jim prospěti. Při výkladu žal. úřadu by však sotva bylo možno zabezpečiti dělnictvu výhody, které mu dovětek prvé věty § 206 cit. zák. chce zachovati. Podle tohoto ustanovení nesmějí tam, kde jsou zavedeny kratší lhůty pro výplatu mzdy dělníkům, než lhůty zákonem stanovené, tyto kratší lhůty býti prodlužovány. Zákon mluvě zde o výplatě mzdy dělnictvu, užívá stejného výrazu jako v předcházejícím předvětí. Není však možno vykládati výrazy »výplata mzdy dělníkům«hor. zák., § 206.v1 jinak v prvé a jinak ve druhé části téže věty. Znamená-li tedy »mzda« v prvé části, mzdu přesně vyúčtovanou, jak míní žal. úřad, musil by znamenati i v druhé části mzdu přesně vyúčtovanou. Jestliže však za dosavadního stavu byla v kratších lhůtách vyplácená mzda jen zhruba vypočítána, pak by se ustanovení zákona o kratších lhůtách na tento případ nehodilo, a následkem toho by podnikatel nebyl povinen dosavadní vyplácení hrubé mzdy v kratších lhůtách dělníkům nadále zachovati. Byla by tedy dělníkům dosavadní výhoda odňata. To však nemůže býti úmyslem zákona, který je vydán na prospěch dělníků. Nelze-li však »mzdou« v druhé části cit. věty rozuměti toliko mzdu přesně vyúčtovanou, nýbrž i mzdu jen zhruba vyměřenou, pak není možno ani v prvé části téže věty »mzdou« rozuměti výhradně jen »mzdu« zcela přesně a definitivně vyúčtovanou.
Za mzdu dělníkům podle cit. předpisu náležející není ovšem možno uznati pouhé »zálohy«, které ani přibližně výši skutečné »mzdy« nedosahují; jakmile však úplata dělníkům poskytovaná se vyměřuje podle určitých jednotek, jež také pro vypočtení čisté mzdy jsou rozhodné, a jakmile se tato úplata co do výše podstatně neodchyluje od oné mzdy, jak bude definitivním vyúčtováním vyčíslena, nelze takovéto úplatě upírati povahu »mzdy« ve smyslu cit. zákonného ustanovení. Záleží tedy na tom, v jakém poměru je úplata, poskytovaná dosud dělnictvu ve lhůtách desitidenních — Č. 8532 —
ke mzdě vypočítané definitivním vyúčtováním, t. j. lze-li ji důvodně označiti aspoň za mzdu hrubou.
V daném případě žal. úřad nezkoumal výši a poměr dosavadních desitidenních výplat k definitivní mzdě dělníkům náležející, vycházeje zřejmě z právního názoru, že »mzdou« v cit. § 206 lze rozuměti vůbec jen mzdu přesně vyúčtovanou. Neuznav tento výklad zákona případným, musil nss nař. rozhodnutí zrušiti pro nezákonnost.

Citace:

č. 8531. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 609-611.