NPD documents search: Všeobecný slovník právní, sv. 4

Šlechta.

Šlechta požívala až do r. 1848 v Rakousku velmi značných výhod, byla prosta větší části břemen a byla účastna zvláštních privilejí (výsad); jmenovitě měla přednostní právo na určité úřady, právo na zvláštní příslušnost soudní, přednost před stavem měšťanským a selským, pokud se týče, všech vojenských i civilních úřadů. Když r. 1848 v dědičných zemích rakouských bylo zavedeno konstituční zřízení, tu bylo šlechtě mnoho práv a privilejí, jimiž byl stav občanský poškozován, odňato a zavedena zásada úplné rovnoprávnosti s ostatním občanstvem státním. Podle základních zákonů státních ze dne 21. prosince 1867 č. 142 ř. z. platí pro všechny příslušníky království a zemí v říšské radě zastoupených jen jediné všeobecné rakouské státní právo a všichni občané státní jsou před zákonem sobě rovni (čl. 1 a 2 cit. z.); všem přísluší stejné právo, zastávati úřady státní. Všichni státní občané bez rozdílu jsou povinni službě vojenské a břemenům státním se podrobiti.
Ještě podnes dělí se šlechta, právě jako dříve, na dvě kategorie: na vyšší a nižší šlechtu. Ke šlechtě vyšší počítají se knížecí rody bývalých říšských stavů (Colloredo-Mannsfeld, Dietrichstein, Lobkowitz, Metternich, Schwarzenberg, Khevenhüller, Schönborn, Windischgraetz). Vyšší šlechta zahrnuje tedy všechny dříve souverenní rody a rodiny mediatisované t. j. bezprostředně říšské moci podrobené; vyšší šlechta jest representována mužskými členy jednotlivých rodin (agnaty), jimž sice rodinné jmění náleží, avšak změny v podstatě jeho smějí podniknouti jenom na základě usnesení rodiny a jsou-li tu okolnosti zákonem předpokládané (viz čl. Fideikomis). Přes to přece má státoprávní postavení vyšší šlechty ještě dnes velikou důležitost. Státní zájem konstituční (ústavní) monarchie vyžaduje protitlaku živlů konservativních naproti svobodnému zastoupení lidu. Tak spatřujeme zvláštní postavení šlechty:
a) v říšské radě, záležející v tom, že se vynikajícím rodům udílí dědičné členství v panské sněmovně;
b) v zemském zastupitelstvu, kdež nacházíme (odděleny) skupiny velkostatků svěřenských. Také se činí rozdíl mezi starou a novou šlechtou. Stará šlechta jest ta, kteréž práva stavovská již v nepamětných dobách udělena byla, kdežto nová šlechta teprve v novějších, nebo nejnovějších časech původ svůj má. Ze starší doby pochází ještě říšská šlechta (říšská hrabata, říšští baroni, říšští rytíři, kteří ještě nyní tohoto titulu užívají) a šlechta allianční. Alliančního šlechtictví docházejí ony rodiny, které se sbratřily, vešedše spolu se svolením panovníkovým ve smlouvu o dědické sbratření.
Císaři přísluší výhradně právo šlechtictví udělovati a toto právo, koruně příslušící, jest ústavou uznáno (čl. 4 st. zákl. zák. ze dne 21. prosince 1867). Šlechtictví uděluje se diplomem; za udělení složiti se musí taxa, která podle následující stupnice se vybírá: za stav knížecí 12600 zl., za stav hraběcí 6300 zl., za stav baronský 3150 zl., za stav rytířský 1575 zl. a za prosté šlechtictví 1050 zl. (viz Taxy). Císař má právo šlechtictví uděliti s prominutím taxy. Bývalá ustanovení jednotlivých stanov řádových, podle kterých udělení řádu opravňuje ku povýšení do stavu šlechtického, jsou nyní již zrušena. Mezi šlechtou rozeznávají se tyto stupně: vévoda, kníže, hrabě, falckrabě, markrabě, starohrabě (Altgraf), svobodný pán, baron, rytíř šlechtic z, a pouze »z« s predikátem. Jenom stav knížecí, hraběcí a baronský jest oprávněn užívati korun jako erbovního odznaku; forma těchto odznaků jest pro každý stupeň šlechtický přesně ustanovena. Členové stavu rytířského a prostého stavu šlechtického smějí na svém erbu nositi jenom kuklu s korunou. Erbovní pláště přísluší z pravidla jenom stavu knížecímu (výn. ze dne 5. března 1877 č. 54, časop. »Zeitschr. f. Verw.« str. 63). Ačkoli základními zákony státními ze dne 21. prosince 1897 byly všechny výsady jednotlivých tříd státních příslušníků zrušeny, tož přece honosí se rakouská šlechta ještě celou řadou práv stavovských.
I. Výsady, jež šlechta si jestě dnes osobuje, jsou tyto:
1. Právo přibírati ke jménu rodovému ještě predikát šlechtický a zároveň právo požadovati, aby i ostatní lidé je tímto predikátem vyznamenávali.
2. Právo voliti si určitý erb a užívati ho. Šlechtický erb (pozůstávající ze štítu, přilbicí nebo korunou zdobeného) smí jen ten si osobovati, kdo jest k tomu oprávněn diplomem šlechtickým, listem erbovním, anebo nějakou zákonnou listinou (dv. dek. ze dne 26. července 1833 č. 13735).
3. Možnost ucházeti se o prebendy a místa u jednotlivých kapitol kanovnických (kapitola olomoucká).
4. Nárok na přijetí do určitých nadačních ústavů pro šlechtice jistých kategorií (ústavy šlechtičen).
5. Nárok na nadace a zaopatření, při nichž se vyžaduje, aby žadatel byl majetníkem šlechtického erbu rakouského, po případě, aby měl šlechtický erb určitého stupně.
6. Jenom osoby šlechtické mohou dosáhnouti u dvora hodnosti komořího a stolního.
7. Právo na zřízení rodinných svěřenstev (fideikomisů).
8. Jen šlechtické domy, které jsou říšské moci bezprostředně podřízeny, jsou oprávněny s arciknížaty resp. arcikněžnami legitimní sňatky manželské uzavírati.
9. Hlavy knížecích říšských rodin, jimž byla svrchovaná moc odňata, požívají titulu »Jasnost«, hlavy pak říšských hraběcích rodin titulu »Osvícenost«. Osvobození od vojenské služby, jež uděleno bylo členům rodin říšské moci přímo podřízených, jest ústavou a základními zákony státními zrušeno (rozh. říš. soudu ze dne 1. května 1874 č. 55). Řád zlatého rouna může podle stanov řádových jenom osobám staré, bezúhonné šlechty býti udělen; řád sv. Štěpána udílí se z pravidla rovněž jenom šlechticům.
II. Ostatní práva šlechticů:
1. Manželka jest oprávněna osobovati si šlechtictví svého manžela, jelikož sdílí s ním práva jeho stavu.
2. Manželské dítky dosahují šlechtictví svého otce a jeho erbu, poněvadž mají podíl nejenom na osobních, nýbrž na všech právech své rodiny a svého stavu, kdežto dítky nemanželské nemají žádného nároku na šlechtictví svých rodičů.
3. Dítě adoptované podrží šlechtictví své vlastní rodiny. Přejí-li si zvolitelé, aby jejich vlastní šlechtictví a jejich erb na zvolence přešel, musí se k tomu účelu vyžádati dovolení od panovníka. Jest radno jenom tehdy přistoupiti ke přenesení šlechtictví, když se mohou zvolitelé a dle okolností i zvolenec takovými zásluhami vykázati, které jsou s to, aby udělení šlechtictví odůvodňovaly. Vymření mužského pokolení některé rodiny šlechtické musí úřad pozůstalostní zemské vládě oznámiti. III. Uplatnění nároku na šlechtictví.
Ministerstvu vnitra přísluší rozhodovati o sporných nárocích na šlechtictví; kdo nárok na šlechtictví přivésti chce ku platnosti, musí nejdříve tyto nároky listinami odůvodniti; důvod ten nabude jenom tehdy platnosti, dokáže-li se, že nahodilými událostmi (ohněm, povodní atd.) ztratily se listinné doklady o původu, jež se k této záležitosti vztahovaly, při čemž se nároky na šlechtictví také dvěma bezúhonnými svědky (pamětníky) doložiti mohou, kteřížto svoje údaje přísahou musí stvrditi.
IV. Práva cizozemské šlechty v zemích našich.
1. Šlechta cizozemská smí užívati v zemích našich oněch predikátů, k jakým jest ve své vlasti oprávněna. Pochybuje-li se o tom, jest povinností každého cizozemského šlechtice, aby dokázal, že oprávněnost jeho jest platně odůvodněna.
2. Také šlechtě cizozemské může se dostati hodností dvorních, jako ku př. hodnost komořího atd.
3. Rakouští státní příslušníci mohou nabyti šlechtictví zahraničního, jestliže dosáhnou za zvláště pozoruhodných poměrů nejvyšší povolení, aby směli zahraničné šlechtictví přijati a ho užívati. Tím ovšem nenabývají žádných jiných práv, než která jsou spojena se šlechtictvím cizozemským (dekr. dv. kanc. ze dne 12. června 1838, pol. sb. z. 66 č. 77).
V. Osobování si šlechtictví může se buď:
1. Se strany trestního soudu stihati, osobuje-li si někdo šlechtictví za tím účelem, aby se domáhal nespravedlivého prospěchu, aby někomu na jmění nebo na jeho právech škodu způsobil, nebo aby někoho ke škodlivému jednání svedl; v tomto případě má se osobování si šlechtictví trestati jako podvod.
2. Osobuje-li si někdo šlechtictví nikoli s podvodným úmyslem, tu přísluší politickému, zemskému úřadu, aby vinníku trest vyměřil. Věcí tohoto úřadu jest také, aby uvážil, zda si někdo přednosti a titul šlechtický neprávem přivlastňoval, nebo zda-li listinami, jež od něho byly předloženy, osobované a pohledávané šlechtictví není skutečně doloženo.
3. Vyšetřování a potrestání osob vojenských, jež si šlechtictví osobovaly, přísluší generálním velitelstvím (oběž. dvor. rady vál. ze dne 13. června 1829 č. 735). Kdyby z vyšetřování, podniknutého generálním velitelstvím na jevo vyšlo, že přivlastňování si šlechtictví jeví se u obžalovaného jakožto přečin podvodu, tedy se musí státi potřebné opatření, aby byl obviněný vojenským soudem odsouzen dle hodnosti a jurisdikce, ke které přísluší.
VI. Ztráta šlechtictví.
1. Je-li zločinec ke smrti, nebo do těžkého žaláře odsouzen, tedy jest rozsudku připojiti, že ztrácí šlechtictví; avšak ztráty této doznává vinník sám, tedy ani jeho manželka, ani děti, jež byl před vynesením rozsudku zplodil (§ 27 ad a) tr. z.).
2. Osoby vojenské, které byly odsouzeny ke smrti provazem, ztrácejí šlechtictví pro svoji osobu. Byl-li nad některým cizozemským šlechticem takový rozsudek vynesen, má v ten smysl zníti, že odsouzený pro svoji osobu pozbyl uznání svého šlechtictví v c. a kr. vojsku, jakož i ve všech zemích korunních; ztráta tato však nestíhá ani manželky ani dítek, jež byly zplozeny před prohlášením rozsudku (§ 45 ad b) voj. tr. z.). 3. Neoprávněné vystěhování se za hranice mělo dříve rovněž za následek ztrátu šlechtictví: jelikož však nyní podle základních zákonů státních jest vystěhování podmíněno toliko splněním povinnosti branné, nenastává v tomto případě nyní již ztráta šlechtictví. Čekanectví na fideikomis, jenž byl pro některou šlechtickou rodinu zřízen, pomíjí, jakmile čekanec šlechtictví ztratil (rozh. nej v. s. dv. ze dne 23. ledna 1884 č. 14669).
VII. Poplatky. Žádosti za udělení, potvrzení nebo přenesení stupně šlechtického podléhají kolkovému poplatku za 1 arch 5 zl., za každý další 50 kr. Šlechtické diplomy, jimiž se šlechtictví udílí, potvrzeje, nebo přenáší, podléhají poplatku 1 zl. za každý arch.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Šlechta. Všeobecný slovník právní. Díl čtvrtý. Rabat - Švakrovství. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1899, svazek/ročník 4, s. 995-999.