Č. 8138.

Učitelstvo: Jaké požitky civilní pobíral učitel veř. školy nár. ve Slezsku po čas voj. služby v hodnosti voj. gážisty podle slez. zem. zák. č. 16/1914?
(Nález ze dne 1. října 1929 č. 16663.)
Věc: Josef Sch. v N. (adv. Dr. Bedř. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty stran požitků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Platebním poukazem slezské zšr-y v Opavě z 10. ledna 1918 byly st-li, odbornému učiteli na občanské škole ve F., po dobu konání vojenské služby v hodnosti voj. gážisty 12. hodn. třídy poukázány tyto požitky: polovice požitků = 1650 K a diferenční kvóta 1650 K, celkem tudíž 3300 K. Zároveň byl st-l výměrem z téhož dne vyrozuměn, že požitky, na které činí nárok po dobu konání voj. služby a sice polovina požitků = 1650 K a diferenční kvóta = 2100 K, celkem 3750 K, převyšovaly by normální požitky v obnosu 3300 K, plynoucí ze zem. škol. fondu, což jest nepřípustno.
Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad odvolání st-lovo z důvodů napadeného rozhodnutí a dodal: Výměra služ. příjmů učitelských po čas konání služby voj. gážisty není možná ve smyslu námitek stížností uplatňovaných, poněvadž by služ. příjmy učitelské činily více, než jemu náležející plat učitelský, což by bylo v odporu se smyslem a tendencí §§ 62 a 63 zem. zák. slez. z 8. dubna 1914 č. 16 z. z. Srovnáním obou těchto paragrafů vychází na jevo, že úmysl zákonodárcův byl, aby služ. příjem učitele — voj. gážisty činil sice v každém případě nejméně polovinu jeho požitků civilních, po případě, aby byl doplněn až do výše celého platu civilního, ne však, aby civ. požitky činily více než by obnášely, kdyby voj. služby nekonal.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané nss uvážil:
Paragraf 63 slez. zák. z 8. dubna 1914 č. 16 z. z. stanoví, že učitelské osoby, náležející do stavu voj. gážistů, obdrží po dobu činné voj. služby v případě mobilisace : a) za všech okolností polovinu zákonných, do pense započítatelných požitků a b) nedosahuje-li voj. gáže bez připočtení poloviny učitelských požitků sub a) označené plný obnos těchto učitelských požitků, z těchto kvótu k vyrovnání diference potřebnou. V odstavci druhém jest pak normováno, že v případě, je-li voj. gáže stejná neb vyšší než učitelské požitky, má výplata jich s výjimkou volné poloviny po dobu vyplácení voj. gáže býti zastavena.
Spor jde v daném případě pouze o to, má-li učitel gážista nárok na výplatu celé diference mezi voj. gáží a učitelskými požitky dle bodu b) i v tom případě, přesahuje-li tato diference s připočtením poloviny zákonných, do pense započítatelných požitků dle bodu a) § 63 celkový obnos těchto požitků, čili zda výše těchto požitků tvoří nejzazší hranici, která překročena býti nemůže. Stížnost zodpovídá tuto poslední otázku záporně podstatně z důvodu, že § 63 podobné omezení neobsahuje a že diferenci dle bodu b) nutno dle znění tohoto ustanovení vyplatiti zcela bez ohledu na to, že učitel obdrží již dle bodu a) polovinu svých zákonných požitků. — Toto stanovisko nebylo lze uznati správným.
Ustanovení § 63 bodu a) a b) nelze vykládati odděleně a nezávisle na sobě, nýbrž tvoří ustanovení ta i v souvislosti s dalšími odstavci jeden celek, upravující nárok učitele-gážisty na civ. požitky po dobu pobírání voj. gáže. Ze srovnání bodu a) a předpisu 2. odstavce plyne, že polovina zákonných, do pense započítatelných učitelských požitků tvoří minimum, které za všech okolností musí býti učiteli-gážistovi vyplaceno, tedy i v případě, když voj. gáže se rovná učitelským požitkům nebo je převyšuje, tím více pak v případech, kde voj. gáže těchto požitků nedosahuje. Na tento případ pamatuje právě bod b) § 63, který dává učiteli-gážistovi nárok na to, aby mu přes toto minimum byly civ. požitky poukazovány. Má tudíž výraz »za všech okolností« jen ten význam, že učitel-gážista nemůže nikdy obdržeti na civ. požitcích méně, než činí polovina jeho zákonných, do pense započítatelných požitků, neznamená však, jak se stížnost domnívá, že tato polovina tvoří zcela samostatný požitek, ke kterému při výměře diference dle bodu b) nesmí býti přihlíženo; že pak celkový obnos učitelských požitků značí hořejší hranici, která souhrnem obnosů dle bodů a) a b) přiznaných nemůže býti překročena, podává se jednak z toho, že onen celkový obnos jest společným měřítkem jako stálá veličina, z něhož se jak polovina tak i diference vypočítává, jednak i ze samozřejmé okolnosti, že pro výši učitelských požitků jsou směrodatný předpisy §§ 22 a násl., kdežto § 63 zachovává učiteli-gážistovi po dobu konání činné služby vojenské pouze alikvotní díl těchto požitků, který ovšem za určitých okolností a sice jen vzhledem k výši voj. gáže, může dosáhnouti celkového obnosu. Pro správnost tohoto výkladu svědčí dále i ta okolnost, že zákon v § 62 i 63 mluví o zákonitých, do výslužného započítatelných platech a v odst. b) § 63 o kvótě těchto platů, tedy jen platů učiteli dle jiných norem zákona příslušejících, z čehož logicky plyne, že kvóta ta nesmí převyšovati druhou polovici celého platu v zákoně stanoveného.
Kdyby odst. b) § 63 měl míti smysl, který mu stížnost přikládá, pak by to byla výjimka ze základních předpisů o výši platů učitelských, která by musila být v zákoně vyslovena. Nemůže proto st-l z okolnosti, že § 63 hořejší hranici civ. požitků výslovně nestanoví, ničeho dovozovati, poněvadž jde o samozřejmou věc, kdežto naopak okolnost, že učiteli-gážistovi mají býti za určitých okolností vypláceny vyšší požitky, než na které by měl normálně nároku, kdyby voj. službu nekonal, by musela býti výslovně stanovena.

Citace:

Č. 8138. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 192-194.