Čís. 1010.

Nárok ze správy pro evikci dobytčete uhasne v šesti měsících.
(Rozh. ze dne 12. dubna 1921, Rv I 71/21.)
Žalobce koupil dne 22. března 1919 od žalovaného koně, jenž byl pak dne 2. června 1919 vojenským erárem zabaven. O zabavení byl žalobce vyrozuměn dne 4. června 1919 a domáhal se žalobou, podanou dne 18. listopadu 1919, náhrady na žalovaném. Žaloba byla oběma nižšími soudy zamítnuta, ježto byla podána po šestinedělní lhůtě ku uplatňování vady dobytčete, o jakouž dle názoru nižších soudů šlo i v tomto případě.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ii znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Podle žalobního děje jde o žalobu ze správy pro evikci (§ 931 obč.
zák.), na čemž nic nemění, že žalobce sám konstruuje ji nyní právnicky jako žalobu z obohacení, kdežto zákon (§ 931) mluví tu o odškodnění. Na jméně nezáleží, dlužno jen vždy na paměti míti, že nárok pro nastalou evikci podléhá zániku ve lhůtě v § 933 obč. zák. určené. A tu jest lotázka, jak dlouhá jest tato lhůta. Nižší stolice mají za to, že jde o vadu dobytčete, ne sice fysickou, ale právní, a že tedy má místo lhůta šestinedělní. Ale to je omyl. Když bylo kupci dobytče evinkováno, nejde vůbec o vadu dobytčete, nýbrž o nedostatek práva prodatelova, a má místo lhůta šestiměsíční. Vady dobytčete ovšem vyžadují, aby se věc v brzku a rychle vyřídila, protože po delší době nedá se vůbec anebo jen sníží zjistiti, zda dobytče stiženo bylo vadou již před odevzdáním, a proto zákon ustanovil jednak výlučnou příslušnost okresního soudu a jednak zkrátil podstatně lhůtu k žalobě. Když však jde o narok pro evikci, není třeba vůbec vyšetřování dobytčete, protože tím se nedostatek práva prodatelova nezjistí, nýbrž musí býti proto jiné důkazy, a věc tu nemá tak na spěch. Jest pak bezesporno, že kůň skonfiskován byl erárem dne 2. června 1919 a žalobce sám udává, že o tom byl vyrozuměn již dne 4. června 1919, žalovaný pak netvrdí, že by se žalobce byl dověděl o evikčním nároku eráru již dříve, i počítají nižší stolice lhůtu od tohoto dne 4. června 1919, ale ovšem šestinedělní. Počítá-li se však správně lhůta šestiměsíční, tedy uplynula teprve 4. prosince 1919; žaloba však
podána už 18. listopadu 1919, a třeba, že podána u soudu dle právoplatného rozhodnutí, jehož správnost zde zkoumati nepřísluší, nepříslušného, nevadí to, protože věc postoupena byla soudu dle mínění rozholnutí toho příslušnému pc rozumu § 261 odstavec šestý c. ř. s., takže se zahájenost rozepře dle výslovného předpisu § toho nepřerušila. Dlužno tedy věc projednati a zkoumati základ žaloby, což se nestalo.

Citace:

č. 1007. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 274-277.