Č. 2491.

Řízení přednss-em: I. * Odvolá-li zástupce žalovaného úřadu při veřejném ústním líčení v nepřítomnosti stěžovatele naříkané rozhodnutí, nestává se stížnost již tím bezpředmětnou. — II. Strana nemá právního nároku na to, aby nss podal ústavnímu soudu návrh podle § 9 zákona o úst. soudě.
Pozemková reforma: I. Záboru podléhá i půda stížená svazkem svěřenským. — II. Zda správní výbor stpú-u jest složen správně čili nic, nemá vlivu na zákonitost rozhodnutí vydaných stpú-em v mezích jeho příslušnosti. — III. Pracovní plán stpú-u má povahu pouhé vnitřní direktivy.
Administrativní řízení: K otázce vnitrostátní působnosti mírových smluv.
(Nález ze dne 14. června 1923 č. 10.234.)
Prejudikatura: Boh. 1136, 1229, 1245 a 1778 adm.
Věc: Ondřej H.-B. a společníci proti státnímu pozemkovému úřadu (sen. pres. Rudolf Vyšín) stran poznámky záboru a převzetí velkého majetku pozemkového.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud se týká vložky č. 156 po z. knihy obce T., zrušuje se pro vady řízení; v ostatním se stížnosti zamítají jako bezdůvodné.

Důvody: Rozhodnutím stpú-u z 9. června 1921 byla u okr. soudu ve V. K. navržena knihovní poznámka záboru nemovitostí patřících k fideikomisu Ondřeje H.-B., zapsaných v různých vložkách knihovních, dále žádáno, aby bylo po rozumu § 2 a násl. zák. z 8. dubna 1920 č. 329 Sb. oznámeno st-li jako uživateli fideikomissu, sedrii v Košicích jako soudu fideikomisnímu a baronu M. de la T. N. jako fideikomisnímu kurátorovi, že se stpú rozhodl převzíti ze zabraného pozemkového majetku všechny tyto nemovitosti, a navrženo, aby st-li byl ustanoven opatrovník k doručení těchto usnesení, protože se st-1 zdržuje v cizině.
Usnesením okr. soudu ve V. K. ze 17. června 1921 byly poznámky ty povoleny a výkon jejich nařízen, pouze poznámka ve vložce č. 156 pozemkové knihy obce T. byla zamítnuta, poněvadž st-1 není již vlastníkem nemovitostí v této vložce zapsaných. — — — —
O tom byli vedle stpú-u zpraveni:
Ondřej H. B. do rukou Otty N. jako opatrovníka ad actum, sedrie v Košicích jako soud fideikomisní, a baron M. de la T. N., jako opatrovník svěřenství.
Na rozhodnutí stpú-u z 9. června 1921 podány jsou dvě stížnosti, z nichž jedna směřuje proti záboru a převzetí nemovitostí v obcích T. a B. ležících, druhá proti záboru a převzetí všech ostatních nemovitostí.
O stížnostech těch uvažoval nss takto: — — — —
Stížnost první uplatňuje tyto námitky:
1. Na svěřenství se zákony o pozemkové reformě nevztahují. Převzetí svěřenství znamenalo by jeho alodisaci, která dle § 644 o. z. o. vyžaduje povolení dočasného uživatele a všech čekatelů, výslech opatrovníka potomstva a souhlas svěřenského soudu, jenž jest vázán na další určité podmínky. Kdyby se za to mělo, že převzetím svěřenských statků se reální svěřenství změní v peněžní, pak by k tomu bylo zapotřebí provésti řízení dle § 633 ob. zák. obč. Odškodnění, jež dá stát za zabraný majetek, dosahuje pouze 1/10 hrubé hodnoty jeho, takže při zadlužených nemovitostech promění se náhrada v deficit.
Poněvadž nebyly splněny předpoklady ani pro alodisaci, ani pro přeměnu reálního svěřenství v peněžní a nebylo šetřeno zákonných předpisů k obému právnímu jednání se vztahujících, jest řízení vadné a nař. rozhodnutí nezákonné.
2. Vada řízení spočívá též v tom, že není zjištěno, zdali vložka č. 156 poz. knihy obce T., ve které byly žádané poznámky zamítnuty — patří do fideikomisu či kdo jest jejím vlastníkem.
3. Nař. rozhodnutí nebylo řádně doručeno. Doručení má se dle § 2 zák. náhr. státi do vlastních rukou. Doručení opatrovníku je nenahrazuje. Vyrozumění čekatelů se vůbec nestalo.
V tom spočívá porušení zákona i vada řízení.
Stížnost druhá, jež se týká toliko nemovitostí v obcích T. a B., uplatňuje tytéž námitky a kromě nich ještě tyto další:
4. Nař. rozhodnutí odporuje ustanovením mírové smlouvy Trianonské (což se ve stížnosti podrobněji dovozuje).
5. Pozemkové zákony jsou protiústavní a tudíž neplatné. — — —
Stížnost navrhuje, aby nss vyvolal v této věci rozhodnutí ústavního soudu.
6. Nař. rozhodnutí postrádá odůvodnění, což zakládá podstatnou vadu řízení.
7. Správnímu výboru stpú-u chybí legitimace. — — —
Nynější správní výbor byl mandatářem revoluční konstituanty, není však zvolen N. S-ím, pročež mandát jeho zanikl. Nař. rozhodnutí, jež ke své platnosti potřebuje schválení správního výboru, jest tedy zmatečné.
8. Převzetí jest protizákonné, neboť nevyhovuje účelům a cíli pozemkové reformy, jimiž jest povznesení výroby a prospěch obyvatelstva, zejména pokud jde o jeho zásobování hospodářskými výrobky.
Strana jest povinna trpěti vyvlastnění jen, vyžaduje-li ho všeobecné dobro.
9. Před počátkem skutečného provedení převzetí a přídělu má býti sestaven jednak povšechný, jednak detailní plán, jenž přihlíží ke zvláštním poměrům jednotlivého případu. — — — —
10. Žal. úřad nezjistil, zda mezi zabranými nemovitostmi nejsou právně a hospodářsky samostatné objekty, jež neslouží hospodaření na zabraných nemovitostech (§ 3 a) zák. zábor.). — — — —
Z námitek přednesených byla shledána důvodnou pouze námitka
pod 2. uvedená. Stížnost vytýká tu, že návrh žal. úřadu učiněný u soudu po rozumu § 16 zák. zábor. a § 8 nař. z 9. ledna 1920 č. 61 Sb. a § 2 náhr. zákona obsahoval i nemovitosti, které netvoří součást fideikomisu B., nýbrž jichž vlastníkem jest osoba jiná. Žal. úřad v odvodním spise uznává, že se tak stalo, ale má za to, že tím, že dotyčné nemovitosti byly v nař. usnesení uvedeny, nebyla subjektivní, práva st-lů v žádném směru porušena. Při veřejném ústním přelíčení prohlásil zástupce žal. úřadu, že nař. rozhodnutí v tomto bodu odvolává. Nss nemohl k této okolnosti přihlédnouti, poněvadž dle § 44 zák. z 22. října 1875 ř. z. č. 36 ex 1876 mohla by o uspokojení strany býti řeč jen tehdy, kdyby bylo prokázáno, že strana byla skutečně uspokojena. Poněvadž st-lé při veřejném ústním přelíčení nebyli přítomni, nelze míti za to, že shora dotčený průkaz byl podán a bylo tudíž nutno vejíti na věcné řešení stížnosti v tomto bodu. V tom směru nss vychází z názoru, že oznámení o záboru nemovitostí a o zamýšleném jich převzetí skládá se ze dvou podstatných složek: jednak z usnesení stpú-u, že zábor nemovitostí a jich zamýšlené převzetí mají býti vlastníku zabraných nemovitostí oznámeny a poznamenání jich v knihách veřejných u soudu navrženo, jednak z usnesení a opatření soudu, jímž oznámení ono se doručuje a zábor, jakož i zamýšlené převzetí v knihách se poznamenává. Obě složky jsou výsledkem rozhodovací neb nařizovací činnosti úřadů, schopné právní moci. Výroky první z těchto složek podléhají přezkoumání nss-u, byvše vydány konečnou instancí administrativního úřadu.
Usnesl-li se stpú zabrati a převzíti nemovitosti straně nepatřící a ji o tom vyrozuměti, pak může strana do toho usnesení, ukládající jí povinnost nesplnitelnou, podati stížnost. Stížnost ta nestala se bezpředmětnou tím, že soud knihovní poznámku zabrání a převzetí dotčených nemovitostí odepřel, jinak však st-le — jak ani jinak nemohl
— o zmíněném usnesení stpú-u vyrozuměl.
Žal. úřad, vydávaje své usnesení, vycházel zřejmě ze skutkového předpokladu, že i nemovitosti ve vložce č. 156 knihy T. jsou součástí fideikomisu B-ů. To přiznává odvodní spis a připouští, že předpoklad ten nebyl správný. Musilo proto nař. opatření žal. úřadu, pokud se týká této vložky, býti zrušeno pro vady řízení. Ad 1. Dle § 1 záb. zákona zabírá se státem velký majetek pozemkový v území čsl. republiky, v to čítajíc velký majetek vázaný. Je tedy zabrán i svěřenský velkostatek, o který jde. Právo státu na převzetí zabraného majetku založeno jest v záborovém zákonu samém (§ 5 záb. zák.).
Převzetí zabraného majetku státem jest upraveno druhou částí zákona z 8. dubna 1920, č. 329 Sb., kde se dopouští, aby se vkladem práva vlastnického buď pro stát čsl. republiky (§ 26) nebo přímo pro nabyvatele nemovitostí již přidělených (§ 28) vymazána byla z moci úřední všechna knihovní břemena. Ustanovení ta platí dle § 30 1. c. též o majetku dosud vázaném, bez ohledu na platné dosud omezení nakládati s takovým majetkem.
Těmito předpisy jest zřejmě vysloveno, že veškerá omezení z povahy fideikomisu vyplývající jsou vůči stpú-u jako orgánu státu, který provádí pozemkovou reformu, bezúčinná a neplatná. Stát, vykonávaje své právo na zabrání, převzetí a disposici s majetkem zabraným v mezích záborového zákona, není vázán předpisy ob. zák. obč. o alodisaci svěřenství, neb jeho přeměně ve svěřenství peněžité a nelze proto důvodně namítati jako vadu řízení, že nepředsevzal to, co § 644 nebo § 633 o. z. o. v té příčině předpisují.
Jako zasáhl zákon záborový do sféry práva vlastnického, tak zkrátil nebo změnil i právě nabytá práva čekatelů.
Z vázanosti zabraného majetku svazkem svěřenství nelze proto dovoditi ani nezákonnost nař. opatření, ani vadnost řízení, na němž se opatření to zakládá.
Ad 3. Pokud by se na námitku tu pozíralo jako na výtku proti nesprávnému postupu soudu knihovního při doručování vyřízení návrhu stpú-u, byla by námitka ta nepřípustnou, neboť příslušnost nss-u je podle § 3 a) zákona z 22. října 1875 č. 36 ř. z. ex 1876 vyloučena ve věcech spadajících do kompetence řádných soudů.
Hledí se k námitce té jako k vytýkání nezákonnosti, kterou byl stižen již sám nárok stpú-u, shledává ji soud neodůvodněnou.
Opatření žal. úřadu obsažené v návrhu podaném u okr. soudu ve V. K. na poznámku záboru směřovalo proti Ondřeji H.-B. »jako nynějšímu vlastníku a uživateli fideikomisu Ondřeje H.-B.« a proti baronu M. de la T. N. jako íideikomisnímu kurátorovi. Poněvadž jde nesporně o svěřenství, mělo opatření to směřovati proti fideikomisu, jako právnické osobě, neboť vlastníkem jest fideikomis sám a dle § 2 náhr. zákona má zamýšlené převzetí žal. úřadem prostřednictvím soudu býti oznámeno vlastníkovi zabrané nemovitosti. Fideikomis representují však krom uživatele a kurátora nejbližší čekatelé a je tedy ovšem nař. opatření vadným potud, že žal. úřad, neuváděje ve svém návrhy nejbližší čekatele, uvedl vadně subjekt, proti němuž opatření to směřuje.
Ale vadu tu neshledal nss podstatnou, ježto stížnost podávají všichni representanti fideikomisu a stížnost jejich byla nss-em shledána včasnou, takže vytýkanou vadou neutrpěl fideikomis žádné újmy na svém právu účelné obrany.
Totéž platí o vytýkané vadě, že uživateli nebylo nař. opatření doručeno do vlastních rukou, nýbrž do rukou opatrovníka ad actum. Také z této vady nevznikla fideikomisu žádná právní újma. Ad 4) Dříve nežli by se zkoumal smysl ustanovení smlouvy Trianenské se zřetelem na vývody stížnosti, jest zapotřebí položiti si otázku, zda mírová smlouva, které se stížnost dovolává, vůbec byla s to, aby sama o sobě zbavila platnosti zákony o pozemkové reformě, pokud se vztahují též na příslušníky státu maďarského. Tomu by mohlo tak býti jen tenkráte, kdyby smlouva ona měla platnost vnitrostátní právní normy, jak za to má stížnost. Předpoklad tento však dán není.
Mírová s.moluva Trianonská jest smlouvou mezinárodní, kterou nelze na roven klásti zákonu v technickém slova smyslu. Zákon sám (§ 2 zák. z 5 3. března 1919 č. 139 Sb.) rozeznává přesně mezi zákony a státními smlouvami a staví smlouvy proti zákonům. Není sice pochybnosti o tom, že i smlouvy mezinárodní jsou pramenem práva, avšak smlouvy tyto jsou v podstatě a v zásadě jen úpravou právních poměrů mezinárodních, poměrů mezi státy smlouvu uzavírajícími. Jsou-li ve smlouvách těch obsaženy právní normy, jež jednají o právech nebo povinnostech občanů jednoho či druhého ze smluvních států, pak může ze smlouvy té vzcházeti pouze pro smluvníka povinnost, aby vtělil normy smlouvě odpovídající i do svého vnitrostáního právního řádu a je tím i pro obor vnitrostátní učinil závaznými. Povinnosti této učiní stát zadost jen tím, že ony normy vydá ve formě ústavou předepsané jako předpisy své moci zákonodárné, po případě nařizován, nebo že dotčená ustanovení smluvní podobným způsobem za část svého vnitrostátního právního řádu uzná. Takové pozdější uznání mohlo by odpadnouti, kdyby tu byl již starší předpis zákonný, jenž prohlašuje výslovně obsah smluv mezinárodních dotčenou materii upravujících za svůj obsah a tím již každou smlouvu mezinárodní k této materii se odnášející činí součástí vnitrostátního práva.
Poněvadž však není vnitrostátní právní normy, jež by osvobozovala velký majetek pozemkový příslušníků maďarského státu v tuzemsku ležící od záboru nebo jež by naznačovala, že ono ustanovení mírové smlouvy tak, jak je vykládá stížnost, má býti i vnitrostátně platným, nelze ustanovení tomu přiznati derogující účinek vůči zákonům o pozemkové reformě a netřeba proto ani dále zkoumati, zda ustanovení ono má in merito skutečně onen smysl, jaký mu přikládá stížnost.
Ad 5) Touto námitkou nemohl se nss zabývati věcně, neboť mu nepřísluší rozhodovati o tom, zdali určitý zákon odporuje snad ústavě. Rozhodování o této otázce vloženo jest výlučně do kompetence ústavního soudu (čl. II. uvoz. zák. k úst. listině, § 7 zák. z 9. března 1920 č. 162 Sb.). Dokud ústavní soud nějaký zákonný předpis za protiústavní neprohlásil, a dokud nález jeho nebyl uveřejněn ve Sbírce zákonů a nařízení, dotud všechny úřady a soudy musí předpis onen pokládati za ústavní (srov. § 20 zák. o ústavním soudě a contr.).
Že by ústavní soud byl již způsobem právě uvedeným prohlásil zákony o pozemkové reformě za protiústavní, ve stížnostech se netvrdí, naopak žádá se v nich, aby nss použil svého oprávnění z § 9 zák. o úst. soudě, a podal tomuto soudu návrh, aby prohlásil, že zákony o pozemkové reformě jsou v odporu s ustanoveními ústavní listiny.
Z toho plyne, že zákony tyto jest pokládati za dosud platné a jako takové respektovati, a že výtka dovozující opak toho není oprávněná. Než také svrchu uvedený návrh stížnosti nemohl na rozhodnutí této věci ničeho změniti.
Stranám zajisté nepřísluší nárok na to, aby provokovaly plenární usnesení nss-u, jehož k podání návrhu jest zapotřebí, a to ani prostřednictvím nalézacího senátu. Strana soukromá může nanejvýše jen upozorniti nss, aby uvážil, zdali v určitém směru není dán případ, v němž by tento soud právo návrhu jemu v §§ 9 a 10 zákona o ústavním soudě
propůjčené mohl nebo měl vykonati. Upozornění to však nemůže míti vlivu na rozhodnutí této konkrétní právní záležitosti, neboť jak již řečeno, nss, dokud ve Sbírce zákonů a nařízení nebyl uveřejněn nález ústavního soudu prohlašující ustanovení určitého zákona za protiústavní, ustanovení to za platné pokládati musí.
Ad 6) Tvrzení stížností, že nař. opatření žal. úřadu postrádají jakéhokoliv odůvodnění, odporuje spisům.
Úřad sdělil stranám, že pokládá majetek st-le za zabraný státem a že se rozhodl majetek ten převzíti. Při tom vypočetl zevrubně dle vložek knihovních všecky zabrané nemovitosti, které převzíti hodlá a k odůvodnění svého výroku se odvolává na určité předpisy zákonné.
Tím, a to způsobem úplně postačitelným, vytčeny jsou jak skutkové okolnosti, na nichž jest opatření úřadu založeno, tak i právní normy, o něž žal. úřad svůj výrok opřel, a provedení stížnosti svědčí o tom, že st-lé plně vystihli základ a dosah nař. opatření, takže nelze shledati, že by jim tvrzenou nedostatečností důvodů byla obrana proti nař. opatření znemožněna nebo ztížena. Také nss-u nevadila domnělá nedostatečnost důvodů při náležitém a bezpečném přezkoumání nař. opatření. Aby pak bylo v důvodech rozhodnutí správních úřadů uváděno více, nežli právě k tomu jest zapotřebí, není předepsáno ani zvláštním ustanovením zákona, ani není zahrnuto v požadavku úplnosti a bezvadnosti řízení, vytčeném v odst. 2 § 6 zák. o ss.
Není tudíž ani tato námitka důvodná.
Ad 7 a 9) Není pochyby, že nař. opatření vydáno bylo stpú-em a nikoliv správním výborem jeho. Stpú jest podle § 16 zák. zábor. a § 8
zák. z 9. ledna 1920 č. 61 Sb. co do zabrání a dle §§ 5 a 15 zák. záb. a § 2 zákona náhr. co do převzetí zabraných nemovitostí k vydání nař.
opatření oprávněn a příslušný a to zcela samostatně. Potom nemělo domněle ilegální složení správního výboru na zákonnost těchto aktů žádný právní vliv. Pokud stížnost námitkami těmito chce snad vytýkati, že pracovní plán (§ 2 zák. náhr.), dle něhož se stpú rozhodl převzíti právě nemovitosti st-lovy, nebyl sestaven (§11 č. 2 zákona o poz. úřadě) za souhlasu řádně složeného správního výboru, nutno námitku tu odmítnouti jako nepřípustnou, neboť předpisy § 7 č. 4 a § 11 č. 2 zákona o poz. úřadě, dle nichž má se souhlasem správního výboru býti stanoven postup, v jakém zabraný majetek má býti přejímán, mají — jak nss důsledně uznává (srov. na př. nález Boh. 1229 a četné j.) ráz pouhé vnitřní direktivy pro stpú, jež nemůže býti pramenem subjektivních práv strany. Nemá-li pak strana vůbec nároku na to, aby byl pracovní plán se správním výborem sjednán a ujednaný postup zachováván, nemůže odpírati splnění své z § 5 zák. záb. plynoucí povinnosti přenechati zabraný statek jen proto, že převzetí jeho se neděje dle mínění jejího na základě schváleného plánu a nemůže také vytýkati, že pracovní plán byl sestaven se souhlasem správního výboru, jenž dle jejího názoru není složen podle předpisů zákona.
Ad 8) Námitky stížností dovozující, že zamýšlené převzetí není v souhlase s cíly a účely zákonů o pozemkové reformě, nejsou rovněž důvodné.
Stížnost, vyslovujíc obavu před rozkouskováním zabraného majetku a zdůrazňujíc důležitost komasace a arondace pozemků, vychází zřejmě z názoru, že stát zabranou půdu musí přiděliti. Tento názor jest však mylný. Z důvodů vyslovených ve zdejším nálezu Boh. 1778 adm., na které se dle § 44 j. ř. pro tento soud poukazuje, trvá nss na názoru,
že stát není povinen zabranou a převzatou půdu přiděliti, nýbrž může ji i pro sebe podržeti a to netoliko pro účely všeobecné prospěšné, nýbrž pro účely jakékoliv, tedy třeba i čistě výdělečné. Nehledě tedy k tomu, že nař. opatření neobsahuje vůbec ještě výroku o tom, jak stát s půdou, kterou převzíti hodlá, naloží, nejsou tyto námitky důvodné.
Mínění stížnosti, že by každý jednotlivý zábor nemovitostí bylo zapotřebí odůvodniti jeho účelem a že by u každého záboru bylo nutno uvésti konkrétní okolnosti, ze kterých by strana seznati mohía, že zabrání jakožto svého druhu vyvlastnění děje se k určitým účelům, jež vyžaduie všeobecné dobro, jest právně pochybené. I když se hledí na zabírání půdy jako na určitý druh vyvlastnění po rozumu § 365 o. z. o., jak tomu stížnost chce, a na zákony o pozemkové reformě jako na zákony předpis zmíněného §u provádějící, nesmí se přehlédnouti, že tyto zákony postavily si za účel úpravu pozemkového majetku
(§ 1 zák. zábor.) jako účel všeobecně prospěšný a veřejnými zájmy požadovaný a tím se neocitly v odporu, nýbrž jdou v naprostém souhlasu s § 365 o. z. o. Výslovil-li zákon, že úprava pozemkového majetku jest žádoucná, a k tomu cíli vydal zvláštní předpisy, jimiž se do soukromého vlastnictví zasahuje, nelze s důvodem tomuto záboru odporovati tvrzením, že by úprava pozemkového majetku nebyla věcí všeobecného dobra a prospěchu, když § 365 o. z. o. vyvlastnění v zájmu všeobecného dobra za možné a dovolené prohlašuje.
Ad 10) Ani v tom nelze shledati nezákonnost, když stpú nakládá se všemi statky patřícími témuž subjektu a přesahujícími výměru v § 2 zák. zábor. uvedenou jako se zabranými.
Objekty kvalifikované dle § 3 a) zák. záb. jsou sice po zákonu ze záboru vyloučeny, ale vyloučení jich nenastává ipso facto, nýbrž jest zapotřebí, aby bylo deklarováno zvláštním rozhodnutím stpú-u. Dokud strana nevznesla nárok plynoucí z § 3 a) cit. z. in judicium tím, že zažádala o vyloučení určitých objektů ze záboru — a že by se to bývalo stalo v daném případě, stížnosti ani netvrdí — stačí, když si stpú před svým disposičním aktem s půdou zabranou odpoví na otázku, zda není tu objektů dle § 3 a) zák. záb. ze záboru vyloučených, jen pro foro interno a když neshledá ničeho, co by ho nutilo ke kladné odpovědi, a zejména, když nemá také podnětu vlastníkem daného, pojme do svého disposičního aktu veškerou půdu témuž subjektu patřící.
Řídě se těmito úvahami, nalezl nss, jak v enunciátě jest uvedeno.

Citace:

č. 2491. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 275-281.