Čís. 2063.

Zákon o obchodních pomocnících ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák.
Tkalcovský mistr koná vyšší nekupecké služby.
Tím, že zaměstnavatel dal zaměstnanci výpověď, ač ho snad mohl propustiti, vzdal se práva na propuštění a musí proto zachovati zákonnou (nebo smluvenou) lhůtu výpovědní.
Byl-li zaměstnanec převzat do služby pouze za pevně dohodnutý měsíční služební plat, nemá nároku na novoročné a příbytečné, byť poskytování těchto požitků bylo dle místních zvyklostí obvyklo.
(Rozh. ze dne 29. listopadu 1922, Rv I 448/22.)
Žalovaný továrník přijal dne 17. května 1921 žalobce do svých služeb jako tkalcovského mistra, smluviv s ním měsíční plat 1200 Kč. Ježto mu žalobce nevyhovoval, dal mu dne 6. června 1921 výpověď ku 20. červnu 1921. Na základě zákona o obchodních pomocnících domáhal se žalobce jednak měsíčního platu do 30. září 1921, jednak poměrné části novoročného a příbytečného. Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl. Důvody: Jest zjištěno, že žalovaný přijal žalobce do služeb hlavně, by dal do pohybu stroje, v tkalcovně žalovaného právě zřízené, k čemuž bylo třeba odbornějších znalostí, než jaké má obyčejný dělník tkadlec, tudíž k úkonům, jež, a tudíž i pracovní poměr žalobcův, posuzovati dlužno dle zákona o obchodních pomocnících. Soud má za prokázáno, že žalobce nevyhovoval podmínkám a účelům, pro které byl přijat, a byl žalovaný proto oprávněn propustiti ho okamžitě, ale, protože tak neučinil, nýbrž dal žalobci výpověď, byl povinen dáti mu výpověď zákonnou a to, jak plyne z důvodů již uvedených, šestinedělní ke konci kalendářního čtvrtletí (§ 20 zákona o obch. pomocnících a nikoliv § 75 živn. ř. nebo §§ 1150—1159 a), b) obč. zák.). Žalovaný dal žalobci výpověď 6. června 1921 ku 20. červnu 1921, kdežto měl mu dáti výpověď teprve dne 19. srpna 1921 ku 30. září 1921, a je tudíž dle § 29 zákona o obchodních pomocnících povinen nahraditi mu služební požitky za dobu od 21. června 1921 do 30. září 1921. Je dále prokázáno, že žalovaný není členem organisace zaměstnavatelské a není vázán kolektivní smlouvou strojmistrovskou pro textilní závody východních Čech, zvláště §§ 6—7 této smlouvy, avšak pak určuje se úplata (peněžitě a naturální požitky) a to nejen plat, nýbrž i novoročné a příbytečně, o které zde jde, místním zvykem, platným pro příslušný druh podniku. Soud má za prokázáno, že místní zvyk shoduje se s ustanoveními jmenované kolektivní smlouvy a touto smlouvou má soud za prokázáno, že všem zřízencům této smlouvy přísluší novoročné a to strojmistrům při práci mistrovské do 10 let třítýdenní plat, při vstupu a výstupu za roku poměrná jeho část a příbytečně, neužívají-li naturálního bytu, ve výši, odpovídající místním poměrům. Odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Soud odvolací sdílí úplně stanovisko soudu prvé stolice, dle něhož dlužno tento případ posuzovati dle zákona o obchodních pomocnících ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák. Nezáleží na tom, jaké měl žalobce teoretické a praktické odborné vzdělání ani na tom, že dle zjištění prvého soudu nevyhovoval podmínkám a účelům, pro kteréž byl žalovaným přijat, nýbrž rozhoduje pouze, k jakým úkonům byl skutečně zjednán. Tento ráz vyšších služeb, jež měl žalobce konati, je patrným i z obsahu insertu i dopisu žalovaného ze dne 26. dubna 1921, dle něhož byl žalobce přijat žalovaným do služeb jako tkalcovský mistr s měsíčním platem 1200 Kč. Neschopnost žalobcova k vykonávání ujednaných služeb, dodatečně zjištěná, nevylučuje použití cit. zák., poněvadž v § 27 čís. 2 cit. zák. je dána zaměstnavateli možnost, aby zaměstnance, nezpůsobilého k vykonávání ujednaných služeb, propustil předčasně. Rovněž nezáleží na tom, jak toho času jest posuzována činnost dílovedoucích, strojmistrů a mistru v kolektivních smlouvách, nyní platných a je-li jim v nich přiznáno postavení obchodních pomocníků dle cit. zák. Až potud tedy není odvolání odůvodněno. Jak již výše bylo uvedeno, opravňuje § 27 čís. 2 cit. zák. zaměstnavatele, aby propustil nezpůsobilého zaměstnance předčasně, t. j. bez výpovědní lhůty (§ 25 cit. zák.). Doslov tohoto zákonného ustanovení neopravňuje k výkladu, že zaměstnavatel, používaje tohoto svého práva, musí zaměstnance propustiti ihned, a že se tudíž tohoto svého práva vzdává tím, když ho z práce vypoví ve lhůtě nějaké, byť i byla kratší než lhůta podle § 20 cit. zák., jinak nepřípustné. Záleží pouze na tom, je-li důvod k tomuto předčasnému zrušení poměru pracovního dán, a bylo-li ho skutečně k rozvázání tohoto poměru použito. Po této stránce zjistil prvý soud, že žalobce podmínkám a účelům, pro které byl přijat, nevyhovoval, a z dopisu žalovaného ze dne 6. června 1921 zaslaného žalobci, je patrno, že ho žalovaný vypověděl právě proto, poněvadž přijatého místa jak náleží neovládal. Tím jsou dány předpoklady pro použití § 27 čís. 2 cit. zák. ve smyslu právě vyloženém na tento případ, čímž žaloba pozbývá svého právního základu. Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu, pokud jím přiznán byl plat za dobu do 30. září 1921.
Důvody:
Po stránce právní nelze dovolání upříti oprávněnosti. Oba nižší soudy, vycházejíce ze zjištění, že žalobce byl přijat žalovanými na základě insertu v časopisu a dopisu žalovaného ze dne 26. dubna 1921 jako tkalcovský mistr s měsíčním platem 1200 Kč, za účelem uvedení do chodu tkalcovny žalovaného, kterou tento si právě zařizoval, dospěly k témuž závěru, že úkony, které na žalobci byly požadovány, nebyly jen obyčejnými tkalcovskými pracemi, nýbrž vyžadovaly zvláštní odborné kvalifikace, t. j. odborného vzdělání a tkalcovské praxe mistrovské, kterou žalobce ve své nabídce ze dne 16. dubna 1921 odporučoval, a že proto dlužno jeho pracovní úkony považovati za tak zv. vyšší služby a posuzovati jeho služební poměr dle zákona o obchodních pomocnících ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák. Prvým soudem bylo zjištěno, že žalobce skutečně konal službu tkalcovského mistra až do výpovědi a po té teprve konal práce obyčejného tkalce. Uvedenému právnímu názoru nižších soudu o služebním poměru žalobcově jest přisvědčiti a plyne z toho, že žalobce jest oprávněn dovolávati se ochrany zákona o obchodních pomocnících v rozepři zrušení pracovního poměru se žalovaným. Zbývá tedy řešiti jen otázku, zda byl žalovaný oprávněn, zrušiti pracovní poměr se žalobcem způsobem jím zvoleným, totiž písemnou výpovědí ze dne 6. června 1921 na 14 dnů, takže služební poměr měl skončiti dnem 20. června 1921, či zda byl vázán ustanovením § 20 odstavce prvý zákona ze dne 16. ledna 1910 čís. 20 ř. zák. o lhůtách výpovědních. Žalovaný ve sporu namítal, že žalobce svými výkony ho neuspokojil, že nemohl ho zejména upotřebiti při tkalcovství na strojích jaquardových a že proto žalobce konal v jeho tkalcovně jen práce mechanické jako každý jiný mistr tovární a že byl z tohoto důvodu žalovaný oprávněn, propustiti žalobce okamžitě bez výpovědi. Zákon o obch. pomocnících uvádí v § 27 čís. 2 jako důležitý důvod k předčasnému propuštění zaměstnance, když tento jest nezpůsobilým, slíbené služby konati, a bylo tedy na žalovaném, by tento důvod k okamžitému zrušení služebního poměru proti žalobci uplatnil, považoval-li jej za oprávněný. Leč žalovaný v dopisu ze dne 6. června 1921 uvedl pouze jako pohnutku k výpovědi, že žalovaný místa tkalcovského mistra v jeho závodě neovládá jak náleží, ve skutečnosti pak rozvázal poměr pracovní výpovědí. Rozhodl-li se však pro výpověď, jest za to míti, že se práva k okamžitému propuštění žalovaného vzdal. Tomu-li tak, nebyl ovšem již oprávněn ustanoviti výpovědní lhůtu libovolně na 14 dnů, nýbrž byl vázán ustanovením § 20 odstavec prvý zák. o obch. pom., a mohl zrušiti služební poměr jen koncem příštího čtvrtletí po předchozí šestinedělní výpovědi, t. j. ku 30. září 1921. Jest proto žalobcův nárok, pokud domáhá se doplacení služební mzdy za dobu předčasného zrušení smlouvy, t. j. od 21. června do 30. září 1921, ustanoveními § 29 zákona o obch. pom. zcela odůvodněn, a bylo v tomto směru dovolání vyhověti. Naproti tomu další jeho nárok na poměrnou část novoročného a příbytečného odporuje smlouvě námezdní, dle níž přijat byl žalobce do služeb žalovaného pouze za pevně dohodnutý služební plat 1200 Kč měsíčně. Ustanovení § 6 odstavec prvý zákona o obch. pom. tu použíti nelze, neboť procesní soud zjistil, že žalovaný, nejsa organisován, nebyl vázán kolektivní smlouvou strojmistrovskou pro textilní závody východních Čech a jejími ustanoveními o novoročném a příbytečném (§ 6 a 7 kolektivní smlouvy), а k místní zvyklosti dovoluje zákon v § 6 odstavec prvý jen tenkráte hleděti, když nebyl služební plat smlouvou určen, zde však služné žalobcovo bylo přesně dojednáno. Jest tedy v těchto nárocích žaloba neodůvodněnou a bylo dovolání žalobcovo v tomto, směru jako bezdůvodné zamítnouti.

Citace:

č. 2063. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 1133-1136.