Č. 4202.
Vojenské věci: Názor, že čisté gáže, vyplácené býv. rak.-uh. gážistům, kteří se k převzetí do čsl, armády v čas přihlásili, byly vypláceny indebite, nemá opory v zákoně, nelze proto žádati vrácení event. přeplatků.
(Nález ze dne 6. prosince 1924 č. 4558.)
Věc: Jiří M. v B. proti ministerstvu národní obrany stran služebních požitků.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost. Důvody: St-l byl do převratu rak-uh. nadporučíkem v činné službě u 44. pěšího pluku. Dne 16. září 1919 podal přihlášku k přijetí do čsl. vojska, složil téhož dne přísahu, byl však propuštěn na dovolenou na neurčitou dobu a vyplácena mu čistá gáže až do 30. června 1920. Dnem 1. července 1920 byl převzat do čsl. vojska jako gážista v záloze, dosavadní požitky byly mu zastaveny a přiznáno mu odbytné Kč 2200.
Za tohoto stavu vydán byl vojenskou pensijní likvidaturou v Praze účetní nález z 15. června 1923, kterým se st-li předpisuje k náhradě přeplatek záloh na odbytné Kč 3084,98, při čemž uvedeno, že na toto odbytné poskytla hospodářská správa náhr. praporu pěš. pluku č. 44. zálohy za čas od 1. září 1919 do 30. června 1920 v úhrnné výši Kč 3084,98, vojenská pensijní likvidatura vyplatila Kč 307,24 a čsl. konsulát v Terstu Kč 1892,76, takže st-l v celku obdržel Kč 5284,98.
Rekurs do tohoto nálezu byl nař. rozhodnutím zamítnut se zřetelem k tomu, že st-l obdržel zálohou na odbytné, které mu bude přiznáno, požitky službu nekonajících gážistů — že neměl právního nároku na plat — službu nekonajících gážistů, že jeho služební poměr byl státním převratem rozvázán, a že nový služební poměr nastal teprve vyřízením přihlášky.
Stížnost proti tomu namítá, že st-l byl do 1. července 1920 gážista na dovolené v čsl. vojska a měl tedy nárok na požitky dle zákona, které také obdržel. Stížnost poukazuje dále k tomu, že ve výnosu žal. úřadu, kterým bylo st-li přiznáno odbytné, není zmínky o započítání platů, které st-l dříve obdržel, že výnos ten nabyl moci práva a nemůže býti více zrušen.
Nss založil rozhodnutí o této stížnosti na těchto úvahách:
Není sporu o tom, že st-li byly částky shora uvedené vyplaceny jako službu nekonajícímu gážistovi, aniž mu zároveň byla naznačeno, že se tak děje jen zálohou na požitky budoucí. Není též tvrzeno, že za některou dobu obdržel plat dvakráte, nebo, že st-li při některé výplatě bylo oznámeno, že plat poskytuje se mu jen zálohou na nějaký budoucí nárok a že na plat, který bude v budoucnosti přiznán, běžné platy budou účtovány.
Zákon z 19. března 1920 č. 194 Sb. poměr rak.-uh. důstojníků z povolání upravující, přiznávaje důstojníkům do činné službu nepřevzatým dle doby služební buď pensi nebo odbytné, také nemá ustanovení, že platy, které důstojníkům těm po dobu do úpravy byly nebo budou vypláceny, mají nějaký vliv na odpočivné nebo odbytné, které jim bude přiznáno, že platy ty mají z odbytného býti odpočítány nebo s ním kompensovány. Že zákon takové opatření učiniti nechtěl, dlužno souditi z důvodové zprávy k osnově tisk. 2151, kde na str. 7 poukázáno k tomu, že navrhovaným ustanovením § 2 osnovy — nyní ustanovením § 2 zákona — bude konečně materielní stránka otázky vojenských gážistů býv. mocnářství rozřešena a že — pokud jde o finanční efekt — lze tvrditi, že se tím ulehčí státním financím, ježto tím odpadne pro čsl. republiku placení gáží nepřevzatým, avšak řádně se přihlásivším gážistům, neboť osobám takovým vyplácí až dosud čsl. republika čistou gáži, ačkoli žádné služby nekonají.
Teprve výnosem mno uveřejněným' v rozkaze zem. voj. velitelství v Praze z 5. ledna 1921 byl počínaje dnem 1. září 1920 přiznán službu nekonajícím gážistům zálohou měsíční existenční příspěvek a ustanoveno, že výplata jeho děje se ve formě zálohy na odbytné a že úhrnná výše vyplacených záloh nesmí přesahovati výši odbytného, jež bude svého času přiznáno.
Za tohoto stavu odůvodněn jest úsudek jednak, že platy, které gážistům k převzetí se přihlásivším do rozhodnutí o přihlášce byly vypláceny, nebyly automatickým vyplácením požitků dle předpisu pro rak. armádu platných, které přirozeně takový poměr neznaly, nýbrž že požitky ty čsl. správa vojenská nově zavedla pro neexistující dosud kategorii vojenských gážistů čekajících na převzetí, jednak, že nebylo ohledně existenčních příspěvků resp. čistých gáží před 1. zářím 1920 vyplacených ustanovení v ten rozum, že výplata jich děje se zálohou, a že platy st-li byly konány a on je přijímal jako platy, o kterých nebylo příjemci ani předem oznámeno, ani jinak známo, že se konají zálohou, která po případě bude započtena nebo kterou příjemce bude povinen vrátiti.
Při takových platech nelze později poukazovati k tomu, že konány byly zálohou, a že příjemce na ně nároku neměl — nýbrž mohl je příjemce, o jehož převzetí jako gážisty do čsl. vojska mělo teprve býti rozhodnuto, a který do té doby čsl. vojenskou správou byl dán na dovolenou, pokládati za plat jemu náležející.
Nss nemusel se proto zabývati otázkou, zda st-l měl právní nárok na výplatu gáže a zda byl v služebním poměru k čsl. vojsku, nýbrž musel poukázati k tomu, že čsl. vojenská správa neměla platy, na které nebylo dle jejího názoru právního nároku, konati a že konala-li je snad z důvodu slušnosti nebo z ohledu sociálních, nemůže žádati, aby byly vráceny.
Z úvah těchto bylo nař. rozhodnutí dle § 7 zák. o ss jako zákonu odporující zrušeno