Č. 3141.

Policejní řízení trestní. — Pozemková reforma: I. Uživatele fideikomisu stíhá povinnost přihlásiti majetek svěřenský k soupisu. — II. O zastupování obviněného zmocněncem v policejním řízení trestním (Slovensko). — III. Soupisová povinnost stíhá vlastníka (uživatele) zabraného majetku pozemkového, třebas je cizím státním příslušníkem a bydlí v cizině. — IV. Ke skutkové povaze deliktu zanedbání soupisové povinnosti není třeba úmyslnosti.
(Nález ze dne 19. ledna 1924 č. 783).
Věc: Julius A. v T. (adv. Dr. Frt. Wien-Claudi z Prahy) proti exposituře župního úřadu župy Košické v Michalovcích stran přestupku soupisové povinnosti.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stpú učinil návrh napotrestání st-le podle § 5 nař. z 9. ledna 1920 č. 61 Sb., protože jako vlastník pozemkového majetku ve výměře 7400 kat. jiter povinnosti soupisové do 18. května 1920 cit. nař. stanovené nevyhověl.
Rozsudkem I. stolice z 10. dubna 1922 byl st-1 sproštěn obžaloby. Na odvolání stpú-u žal. úřad rozsudek I. stolice změnil, st-le uznal vinným přestupku §§ 1—5 cit. nař., který spáchal tím, že ve lhůtě do 18. května ustanovené §em 5 cit. nař. soupisovou povinnost nesplnil, a odsoudil ho k peněžité pokutě 20000 K. —
Nss neshledal stížnost proti tomuto rozhodnutí důvodnou.
I. K námitkám teprve při ústním líčení vzneseným a jen z části přípustným jest uvésti toto: Námitka, že st-1 nemůže býti osobně činěn odpovědným za přestupek, pro nějž byl odsouzen, ježto zabraný velký majetek pozemkový jest svěřenstvím a on není tedy vlastníkem majetku toho, jejž jedině stíhá povinnost soupisová, jest neodůvodněna, neboť § 1 vl. nař. z 9. ledna 1920 č. 61 Sb. předpisuje, že soupisem jest povinna každá fysická osoba bez rozdílu státní příslušnosti, jež jest vlastníkem, spoluvlastníkem aneb ohledně majetku vázaného uživatelem zabraného majetku pozemkového; není pak sporu o tom, že st-1 jest uživatelem fideikomisu, ohledně něhož soupis měl býti předložen.
Dále bylo při ústním líčení vytýkáno, že st-1 nebyl osobně obeslán, nebyl osobně slyšen a že mu také nebyl doručen rozsudek.
Sluší poukázati na ustanovení § 34 uher. polic. tr. řádu (nař. býv. uh. min. vnitra a spravedlnosti č. 65000 z r. 1909), dle něhož obviněný může své obhajování svěřiti také zmocněnci a na ustanovení § 35, dle něhož obviněný může se dáti zastupovati zmocněncem při oněch úkonech řízení, ke kterým nebylo osobní dostavení se nařízeno, a že zmocněnec jedná jménem zmocnitele a vykonává jeho práva. Ze spisů patrno, že průběhem řízení trestního bylo trestní řízení zahájeno proti st-li, že bylo vydáno předvolání jeho osobě svědčící a že obeslání ono přijal za st-le Viktor Š., který byl dle obsahu správních spisů i dle údajů ve stížnosti samé generálním zmocněncem st-lovým, splnomocněným zvláště k dozoru nad oním nemovitým majetkem. Také není sporu o tom, že Viktor Š. v trestním řízení st-le jako jeho plnomocník zastupoval a st-1 nepopírá, že byl k tomu oprávněn.
Za takového stavu věci však nelze shledati, že by provedené řízení trpělo zmatečností, že st-1 vůbec nebyl obeslán, ani vadou, že byl nesprávně obeslán, kterážto vada ostatně nebyla vytýkána ani během administrativního řízení ani ve stížnosti.
II. O námitkách ve stížnosti st-lem vznesených uvážil nss toto:
Vl. nař. č. 61/20 stanoví v § 1, že soupisem povinna jest každá fysická osoba bez rozdílu státní příslušnosti, jež jest vlastníkem, spoluvlastníkem neb ohledně majetku vázaného uživatelem zabraného majetku pozemkového blíže v §§ 2 a 3 označeného. Z toho pak plyne, že povinnost soupisová určena jest pouze faktem vlastnictví, u majetku vázaného (fideikomisu) faktem užívání zabraného majetku pozemkového a že stíhá i cizího státního příslušníka bez rozdílu, zda bydlí či nebydlí v republice čsl.
Bezdůvodná jest proto námitka, že se předpisy vl. nař. č. 61/20 nevztahují na st-le proto, že jest cizím státním příslušníkem a že nebydli v tuzemsku.
St-1 nemůže se omlouvati ani tím, že okolnosti jím uváděné znemožnily mu vyhověti soupisové povinnosti, neboť z povahy věci plyne, že vlastníku neb uživateli pozemkového majetku náleží, bydlí-li sám v cizozemsku, aby učinil všechna potřebná opatření, aby byly splněny zákonné předpisy majetku jeho v tuzemsku se týkající. Jen absolutní nemožnost opatření takové včas učiniti mohla by vyloučiti odpovědnost st-lovu, takovou však absolutní nemožnost st-1 netvrdí a nelze uznati, že by absolutní nemožnost splniti povinnost soupisovou byla tu i, kdyby pravda bylo, že bylo st-li zabráněno v době, do které měl soupis býti předložen, do čsl. republiky se odebrati, ježto pas mu nebyl vydán, neboť okolnost ta by nevylučovala, že se st-1 mohl jiným způsobem postarati o to, aby zákonná povinnost soupisová byla včas splněna.
Z téhož důvodu nemohl nss shledati důvodnou námitku, že si nemohl st-1 opatřiti vědomost o předpisech o soupisové povinnosti vydaných. Zanedbal-li st-1 povinné péče, nemůže své jednání omlouvati neznalostí tuzemské právní normy.
St-1 měl, jak nesporno, v tuzemsku zmocněnce pro správu svých nemovitostí v době, kdy bylo vydáno vl. nař. č. 61/20. Okolnost, že správce Jan A. v době od 1. dubna 1920 do 6. října 1920 nemohl pro nemoc jeho záležitost vyřizovati, a že st-1 neměl vědomosti o nemoci té, nebyla ve správním řízení proti st-li prováděném tvrzena, a nemůže se nss jí zabývati, nehledě ani k tomu, že by okolnost ta byla bezvýznamnou, poněvadž povinnost soupisová nebyla splněna ani po 6. říjnu 1920 a před podáním návrhu na trestní stíhání, když na zabraném majetku soupisu podléhajícím st-le zastupoval jeho generální zmocněnec Viktor Š., a st-1 ani netvrdí, že i pak bylo jemu nebo jeho zmocněnci naprosto nemožno povinnosti soupisové vyhověti.
Také námitka, že plnomocník st-lův, jakmile v březnu 1921 shledal, že soupis nebyl předložen, ihned tak učinil 10. dubna 1921, nemůže míti účinku, neboť vl. nař. č. 61/20 za trestné prohlašuje nesplnění soupisové povinnosti ve lhůtě tam stanovené a skutková povaha deliktu v tomto případě byla tedy dána již tím, že soupis nebyl předložen do 18. května 1920, jak § 5 stanoví. Učinil-li st-1 povinnosti své zadost až po uplynutí lhůty té, nevylučuje to trestnost deliktu již spáchaného, když cit. vl. nař. takového důvodu exkulpačního nezná.
Namítá-li st-1 konečně, že soupisovou povinnost nezmeškal úmyslně, slušelo prostě odkázati k tomu, že — jak plyne z ustanovení odst. 2. § 9 cit. nař. — nevyhledává se ke skutkové podstatě tohoto deliktu, jenž povahou svojí jest deliktem ryze policejním, na straně pachatelově úmyslnost.
Z úvah těch bylo stížnost zamítnouti jako neodůvodněnou.

Citace:

č. 3141. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 362-364.